Lidi jestli jste si všimli mám nové SB xD no ale to nechme tak diplom jí udělám až pak no tak se mějte papa =* užijte si povídku a prosím komentujte!
"Copak tu děláte?" Ušklíbl se a olízl si ret.
"Co tady chceš? Orochimaru!" Řekl takovým naštvaným hlasem Sasuke.
"Tebe Sasuke-kun..." Už zase ten jeho slizský jazyk. A cože to řekl Sasukeho?? To ne...
"Já ale s tebou nepůjdu!"
"Ale půjdeš...Sasuke-kun"
"Ne! Jak mě donutíš?!"
"Snadno" Řekl a na krku jsem ucítila něco studeného. Trošku jsem zohla hlavu ale nedovolila mi to čepel jak už vím katany. Sykla jsem bolestí. Z krku se mi zpustil nepatrný pramínek krve. Sasuke se otočil.
"Sakuro!" Vykřikl a chtěl se za mnou rezběhnout ale Orochimaru mu to nedovolil.
"Sasuke-kun, ještě se pohneš a zabiju ji!" Ušklíbl se a myslel si že má vyhráno. Já mám ale eso v rukávu. Ušklíbla jsem se.
"A co tedy chceš?!" Zařval Sasuke.
"Aby ses ke mě vrátil"
Jen poraženě sklopil hlavu a šel směrem k němu.
"Ne Sasuke nedělej to!" Zaprosila jsem a nabíjela si chakru do nohou.
"Saky, miluju tě a právě proto musím odejít" Řekl a pousmál se.
Znova jsem se ušklíbla a trochu zkrčila nohy. Sice jsem se zase škrábla o katanu ale teď to nebylo důležité.
"Saky, neubližuj si" Promluvil ale já ho neposlouchala narovnala jsem nohy a tělem mi projela bolest která se šířila od krku, přes prsa až do noh. Vyskočila jsem totiž padesát metrů nahoru. Chakra v nohách mi posloužila jako dobrá trampolina. Vsadím se že si teď Orochimaru musel dělat hlavu kde jsem. Nad tímhle jsem se musela pousmát. Sice mi celým tělem proudila palčivá bolest ale neřešila jsem ji. Spustila jsem se střemhlav dolů. A těsně nad zemí jsem se rozplynula v lístky Sakury.
"Sakuro!" Slyšela jsem Sasukeho hlas a pak už jsem nic nevnímala. Hlavně to že jsem mu unikla a Sasuke nebude muset jít k Orochimarovi. Naposledy jsem se usmála a usnula protože jsem ztratila nějakou tu krev.
"Myslíte že jí je dobře?"
"Určitě!Teď už bude v pořádku" Zaslechla jsem matně nějaké hlasy. Až pak jsem je poznala.
"N-Naruto..." Vykoktala jsem a snažila jsem otevřít oči. Chvíly mi to trvalo. Dokonce aji vzpomenout si na vše ale pak mi to docvaklo a plně jsem začalo rozpoznávat předměty.
*Prosím pusťte si k tomu tohle
"Sakuro! Jsem tak rád že ti nic není!"
"Není..." Usmála jsem se. "A kde je Sasuke?" Zeptala jsem se protože jsem ho nikde neviděla.
"Saky...je mi to líto." Jeho tvář zůžila bolestná grimasa a já jsem začínala mít strach. Né strach o sebe ale o Sasukeho.
"Co co se stalo?!" Zděšeně jsem na něj pohlédla.
"Sasuke...on...Víš jak jsi spadla?"
Jen jsem přikývla.
"No tak dřív než jsme stačily my nebo Sasuke zareagovat, zareagoval Orochimaru a v mžiku tě držel. Tys nebyla při vědomí a zrácela jsi čím dál víc krve. Je mi to líto...Sasuke odešel k Orochimarovi aby tě nezabil" Svěsil hlavu a mě se do očí draly slzy. Proč?Je to snad moje vina?
Nemůžu uvěřit tomu že odešel.
"Na jak dlouho" Stačila jsem se ještě ty slzy zadržet.
"Na půl roku" Tak teď už jsem propadla v histerický pláč. Přitáhla jsem si kolena až k bradě a položila jsem do nich hlavu¨. Bylo ¨mi jedno že mě fyzicky bolelo celé tělo teď jsem trpěla psychicky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Na půl roku? Vždyť to nepřežiju! Jak mám bez něj být pět minut natož celý půlrok...Můj pláč ne a ne zhasnout.
"Saky...No tak, on se vrátí. Hm? A pak bude všechno v pořádku" KOnejšil mě Naruto.
"Nebude! Já bez něj nedokážu žít a nepřežiju tak dlouho! Celých šest měsíců samoty"
"Jaké samoty? Máš mě a hinatu!" Upozornil mě Naruto na přátele ale já nemůžu žít bez milované osoby. Kdyby se vůbec nevrátil nemusela jsem se takhle trápit. Ale teď je to jedno.
"Saky neplakej" Řekl a pak už jsem se ocitla v jeho objetí.Snažila jsem se slzy zatlačit kvůli Narutovi a nakonec se mi to úspěšně povedlo. POhlédla jsem na něj a chabě se usmála.
"Proč Naruto...Nemusel se o mě starat, já bych si poradila"
"Ne Saky jsem si jist že by tě zabil, vím že jsi silná ale když jsi byla v bezvědomí tak by to nešlo."
Povzdychla jsem si a Naruto odešel. Za to jsem mu vděčná. Potřebovala jsem být sama.
Proč je život tak krutý. A proč zrovna na mě? Co jsem kdy komu udělala? Denně zachraňuju životy lidí a on se mi takhle odvděčí? Vezme mi mé jediné štěstí. Myslím že už to nezvládnu. Po tvářich mi opjet začaly klouzat slzy. Sasuke...proč...PROČ?.. Pak jsem uslyšela další pláč.
Co je to?
Ty nevíš?
Jo ty dlouho jsme se neslyšely.
Jo na mě se zapomíná? Ale copak ty nevíš že pociťuju to samé co ty ale tísíckrát hůř? Postěžovala si moje jindy otravná polovička.
Já ho miluju a nikdy nepřestanu a on odejde si! PO tvářích se mi kutálely slzy velké jako hrachy. Nechtěla jsem aby to zašlo takhle daleko. On...Je pro mě vším a já? Jsem ta co nic nevydrží. Ani tohle. Už zase jsem mu podlehla a už zase odešel. Dobře tohle je jiný případ. Tentokrát se pro mě obětoval ale je to v podstatě to samé. Stočila jsem se do ochraného klubíčka. Jako bych se chtěla obrnit proti všem těm pocitům. Raději bych zemřela než žít půl roku bez něj. On se pro mě obětoval. Proč? Proč si to udělal Sasuke...Z mých úst se vydral hlasitý vzdych. Zavzpomínala jsem na všechny ty chvíle když jsme byli ještě spolu. Vlastně pořád jsme spolu ale přitom daleko.
Na naše poprvé a když se mě dotýkal. Tolik mi chyběl už teď. CLoumal se mnou nezadržitelný pláč. Nevím kdy ale usnula jsem.
Ráno jsem se probudila, chvíly jsem se rozhlížela kolem sebe a nakonec jsem zalezla do vedlejších dveřích kde se nacházela koupelna. Pod očima jsem měla kruhy a měla jsem je opuchlé. Učesala jsem se a oblékla. Vydala jsem se domů protože jsem mohla jít do domácí péče. Šla jsem směrem k domu a do všeho jsem kopala. Mé myšlenky znovu zamířily k Sasukemu.
Znovu a znovu mi tekly po tvářích nezadržitelné slzy. A další, další a ještě jedna. Nedalo se to zastavit. Sedla jsem si na lavičku která byla po cestě a dala jsem si hlavu mezi kolena a zase jsem brečela. Bylo mi jedno že přede mnou procházeli lidé a bůh ví co si o mě říkali ale oni vůbec nic neví o mé bolesti vůbec neví jak moc mě to bolí. Jak moc mě bolí ztráta Sasukeho. Jestli pak on se taky trápí. TO mi nejde do hlavy. Třeba ano ale schovává to pod tím svým kamenným výrazem. Jak já jsem ten výraz nenáviděla a přitom milovala. Milovala jsem ho celého. Stoupla jsem si na moje roztřesené nohy a šla jsem tam kam mě zavedou. Domů se mi nechtělo...Stejně mě tam nikdo nečeká. Najednou jsem se ocitla na louce. Tam pár stromů sakury. Šla jsem dál a sedla jsem si.¨Seděla jsem pod jedním tím stromem a znovu a znovu mé myšlenky patřily jen a jen Sasukemu. Seděla jsem tam asi dlouho protože když jsem si konečně utřela slzy tak jsem se kolem sebe rozhlédla protože skrz slzy jsem viděla rozmazaně a viděla jsem jen tmu.
Pak jsem se však rozkoukala a zjistila že jsem pořád tam kde jsem byla a zamířila jsem domů.
Netrápila jsem se s nějakým umýváním a rovnou jsem zalezla do postele. V mžiku jsem usnula. Byla jsem takyže hodně unavená.
Ráno jsem vztala a oblékla se. Zamířila jsem jako každé ráno do koupelny a tam ze sebe udělala "člověka" nebo-li kunoichi a sešla jsem po schodech dolů.
Tam jsem se najedla a pak až jsem si všimla dopisu na mém stole. Byla u něho růže a tak jsem ji popadla i s dopisem a s otvíráním jsem se neobtěžovala a roztrhala jsem obálku a začala číst.
Ahoj Sakuro...Ani nevíš jak se mi po tobě stýská. Asi si říkáš že to íš až moc dobře a že tvoje bolest je horší než ta moje. Ale to není pravda, trpím každým dnem víc a víc a o to víc mi je líto že i ty trpíš.
Orochimaru mi dovolil jednu zprávu. Asi si ještě říkáš že jsem blbec že jsem to udělal ale něco ti řeknu. Udělal jsem to kvůli tobě!Můj třešňový kvítku. MIluju tě a to se ani po tom půl roce nezmění a já doufám že na mě počkáš. I když to nevím zda-li si nenajdeš někoho jiného. Kdyby ano můj svět by se naprosto zhroutil a mě by se zastavilo srdíčko. Jsi pro mě hrozně důležitá víš? MIluju tě.
I když jsme od sebe nekonečně daleko všude vidím tvou tvář, tvůj smích i tvůj úsměv i když ne vždycky šťastný ale i tak se mi zdá dokonalý. Nemůžu se pořádně soustředit na mise které mi Orochimaru zadá protože všude vidím tebe, můj třešňový kvítku. Moc mi chybíš. Myslím si že to bez tebe tak dlouho ani nevydržím ale drží mě nad vodou pořád představa že budeme zase spolu. Že tě sevřu v náručí, políbím tě a ty mi to oplatíš. V to upřímě doufám. Orochimaru si přiřadil na svou stranu můj bývalý tým. A já s ním opět musím být. Je tam Suigetsu který mi až tak nevadí, Juugo ten toho moc nenamluví ale pak je tam Karin. Řeknu ti to je taková kurva. Pořád se mě snaží dostat ale já ji ignoruju a pořád myslím na tebe. Neberu je jako svůj tým. Teď jste můj jediný tým TY a Naruto.
Miluju tě, hrozně moc. Tohle už jsem tady asi psal ale musím to psát pořád dokud můžu.Kdybych měl jmenovat něco co je pro mě dokonalé, krásné, nevinné a kouzelné byla bys to právě ty.
Doufám že se ti daří dobře a že to vydržíš.
Tvůj milující Sasuke.
Když jsem to dočetla a i když jsem to četla tak mi po tvářích sjížděli slané potůčky slz. Říkáte si že jsem ubulená ale hrozně mi chybí už po prvním dni a nejhorší na tom je že je tam kvůli MĚ! To já jsem ho tam dostala. Kdybych se nenarodila, kdybych s ním nebyla v týmu, kdyby se nevrátil, kdybych ho nemusela hlídat, kdyby se do mě nezamiloval a já do něj, mohl by tu být s námi a nemusel by být někde tam! Upustila jsem list na zem a jen jsem se nechala unášet svými pocity. Nohy si sami stouply a vedli mě někam, sama nevím. Až když jsme byli asi na místě a já jsem se po pár minutách rozkoukala a zjistila že sedím. Seděla jsem na kamenné lavičce kousek od brány Konohy. To u mě vyvolalo ještě větší pláč. Tady mě tehdy položil a opustil nás. Teď tu zase není ale zdůvodu jiného. Nohy mě opět táhly někam do neznáma a já jsem zase myslela na Sasukeho.
Asi dalších deset dní jsem pořád brečela ale pak. Se ze mě stala lhostejná, nedávajíc své city na jevo a zcela bezduchá holka. Myslím že je to proto že už nemám co brečet. Myslím že kdybych se teď rozbrečela tak bych brečela krev. Bylo mi všechno naprosto ukradené. I to že jsou třeba mí přátelé zranění a to už je co říct. Myslím že jsem se stala totálně vygumovanou ale bylo mi to jedno. Už jsem ani nezačala doufat že to někdy skončí. Pořád mám před očima náš rozhovor s Hinatou a nijak mě to netíží. Nevím co to se mnou je. Jsem úplně flegmatická.
*Flash back*
"Sakuro pospěš Naruto je zraněný!" Do očí ji vhrkly slzy.
"No a co?" Řekla jsem lhostejně.
"Tak tohle si přehnala Sakuro!!" Zakřičela už brečíc a běžela pryč. V ten den jsem si to vyčítala ale teď už vůbec.
*End flash back*
Je mi jedno co si o mě mí přátelé myslí, je mi jedno že jsem spackala totálně všechny mise na kterých jsem byla. Že jsem se nechala málem zabít a taky to že se Naruto zranil a já jsem mu nepomohla. A přitom se zranil kvůli mě, aby mě zachránil. Dodnes nevím co jsem to byla za hodnou, laskavou Sakuru. Ta co vždy byla usměvavá a šťastná. Ta co rozdávala radost ostatním a pořád ji měla dost v zásobě. Ta Sakura která znala lásku a přátelství. Ale teď je to jiné.
Uplynuly tři měsíce od doby co Sasuke odešel a já jsem se úplně změnila. I ty tři měsíce na to stačily.
Vyšla jsem ze svého domu a šla jsem znovu tam kam mě nohy táhly.
Občas jsem zaslechla ze stran to jak mě lidé litují a jak jsem rozmazlená že jsem dřív byla úplně jiná. Ale ne tohle není rozmazlenost. Tomu se říká ztráta. Dřív jsem nechápala Sasukeho proč se tak choval ale teď už to vím a to moc dobře. Se lhostejným pohledem a s rukama v kapsách, s černým oblečením jsem se vydala k nemocnici. Sasuke už o sobě nedal dlouho vědět. Asi nemohl a nebo si našel někoho jiného. Silně jsem zatřásla hlavou jakobych chtěla ty zlé myšlenky zahnat někam pryč. Pořád s tím lhostejným pohledem jsem zašla do nemocnice.
Svou práci jsem pořád dělala dobře i když jsem byla nepatrně mimo ale to mě stejně nezastavilo. Jakobych byla někdo jiný. Občas jsem se i na děti usmála ale to bylo málo kdy a proto ta malá stvoření obdivuju že to vůbec dokázala.
Po práci vždy vyjdu z nemocnice a zamířím zpět domů. Dojdu do domu, osprchuju se a udělám hygienu. Převleču se a zalezu do postele, usnu. A tak to jde den co den, vteřina za vteřinou, minuta za minutou, hodina za hodinou, den za dnem, týdem po týdnu, měsíc po měsíci a konečně je tu předposlední den mého utrpení.
Už zítra...Pomyslím si a zalezu do své vyhřáté postele
_______________________________________________________________________
Ano miláčci a je tu konec! xD DOufám že jsem vás moc nenaštvala ale tenhle díl jsem psala hodně procítěně a budu ráda když budou komenty =)


















Ne neboj nenaštvala,ale touhu vědět co dál napíšeš jsi mi dala do přední části mozkovny ,která už tak málo pracuje a ty ji ještě zpomaluješ.Ti moji tvorečko věčně spinkaj a tak jsem ráda,že je aspoň něco probudilo.