Ale ještě víc mě ničilo to jak se pořád Tsumi vyptávala. "Kde je táta? Vrátí se někdy? To už na nás zapomněl?" Ptala se stále dokola
a já už nevěděla co jí mám odpovídat. Bylo to pro mě strašné. Strašně mě bolelo srdce. Srdce které jsi ty zlomil a ono nemá už sílu žít dál. Nejraději bych se na místě zabila ale snad to nějak vydržím.
Měsíc to tak šlo dál a dál a já jsem byla čím dál víc uzavřenější. Drzá a arogantní. Stávala se ze mě velmi neochotná osoba. Tsumi už pro tebe plakala ale tys na to nedbal a mě už bylo jedno vlastně co se stane dál... Němě jsem pozorovala okolitý lid který se smál zatímco já byla smutná. Věděla jsem přesný popis od Karin jak se se Sasukem vždycky každý den scházejí a rozdaj si to spolu. Je to nechutný. Nejraději bych jí vytřískala tu její hubu. Ale na to už taky nemám sílu. Pořád jsem stála uprostřed parku a nakonec jsem se rozhodla sednout pod strom který už nezdobili ty růžové lístky jako v létě... Ach to léto... pořád mi před očima běhají vzpomínky jak Sasuke bral Tsumi do náruče a společně jsme se smály. Teď je to ale všechno pryč. Kdybych mohla vrátit čas tak by se tohle nikdy nestalo. I když nevím co by se stalo ale teď chci ovlivnit budoucnost... A to tak že moje budoucnost nebude nijaká. Obrátila jsem se ne druhý kraj stromu pryč od lidí aby mě viděli jen keře koukající na mě z pod zeleného ohozu.
Pomalu jsem si vyndala z kapsy můj kapesní nůž který vždy nosím při sobě. Otevřela jsem ho... Jen jsem se na něj tak mlčky dívala a pak mi po tváři sjela slza. Ovšem jen jedna jediná. Promiň mi, Tsumi.... Odpusťte mi, Hinato...Naruto...Tsunade...Kakashi...Gaaro...Lee... Sasuke... S posledním slovem jsem upřela oči na zem a natáhla jsem před sebe paži. Nožem jsem zajela hluboko pod mou kůži. Podřezala jsem si žíly, krev mi volně stékala po pěsti a paži... Na tváři se mi ukázal úsměv... Takový, smutný a chabý. Pomalu jsem začínala ztrácet vědomí... Co nejdýl jsem chtěla zůstat při vědomí no nakonec jsem oči zavřela úplně... Byla tma...jen černočerná tma.... najednou jsem uslyšela pípat nějaké přístroje... cože? Kde to jsem? Nejsem mrtvá? Nebo ano? Ptala jsem se stále a s velkým přemáháním jsem otevřela oči. Když jsem viděla moje ruce napojené na všelijaké ty přístroje tak mi došlo že asi mrtvá nebudu. Ne, nejsem... Viděla jsem obvázanou mou ruku a tak jsem jí pohla...
"Co jsi to prosím tě chtěla udělat za pitomost?" Ptal ses dál no já ti neodpovídala a ani jsem ti nechtěla odpovědět.
"Nemluvíš se mnou co? Já tě chápu...jsem kretén kterej neví co chce, ale už to vím! Zjistil jsem že bez tebe nemůžu existovat, já nevím co to se mnou bylo ale prostě-" Nechtěla jsem to poslouchat a už vůbec ne takový trapný kecy.
"Nenamáhej se" Pokrčila jsem lhostejně rameny "Každýho jednou něco omrzí ale...měl bys brát na vědomí i Tsumi" Vytkla jsem mu
"Já vás beru na vědomí, moc...miluju tě" Vzal do své ruky tu mou... Vytrhla jsem se mu
"Nešahej na mě!" Křikla jsem na tebe jedovatým hlasem.
"Sakuro...já-" Nestihl dopovědět protože někdo zaklepal.
"Dále!" Křikla jsem a do dveří vešla Tsunade. Byla stejná a přitom...jiná... Usmála jsem se a podívala se na obvaz kolem mé ruky.
"Sakuro, potřebuju s tebou mluvit...o samotě" Podívala se na Sasukeho, aspoň že tak...pochopil to a odešel...
"Sakuro, co si to chtěla provést za pitomost?" Zeptá se mě a posadí se na židli na které předtím seděl i černovlásek...
"To jsi mi chtěla jenom něco vytknout?? Tsunade já už nemůžu! Proč jste mě nenechali zemřít?!" Odvrátím zrak pryč.
"Kdybysme zabili tebe zabili by jsme i dalšího človíčka" Oznámí mi a já zkoprním.
"Nani?" Vydechnu stále ve stejné pozici jako jsem zůstala...
"Ano Sakuro..." Vydechne a já se to snažím rozdýchat, takže já čekám dalšího Uchihu? To si ze mě děláte srandu! Položím si hlavu do dlaní a rozbrečím se... To se mi zdá...
"Tsunade, řekněte že je to špatný vtip..." Stále brečím...
"Bohužel je to čistá pravda, Sakuro...Otec by to měl vědět" Pokrčí rameny a soucitně se na mě podívá.
"Ale já nechci! Já nechci žít!" Zakřičím a můj pláč se ještě víc zhorší...
"Sakuro, ty nemůžeš umřít...Co Tsumi? A Hinata s Narutem!" Upozorní mě ale mě se chce jen brečet.
"Ne..." Zašeptám a snažím se ten vodopád slz zastavit...
"Poper se s tím...žiješ jen jednou" Usměje se na mě povzbudivě a potom odejde. Do dveří opět vstoupí Sasuke.
"A lituju toho, co se stalo? Proč nechceš žít? Jsem si téměř jist že je to kvůli mě ale...proč si teď brečela?" Podívá se na mě
"Sakra... do toho ti nic není! Jdi si za tou tvou Karin! Já už jsem s tebou skončila, trenére!" Oslovím ho protože on není nic víc než jen můj bývalý trenér a...bohužel otec mého dítěte.
"Nechci, chci být s tebou..."
"Tak to sis měl rozmyslet dřív!!" Zakřičím a do očí mi znovu vhrknou slzy... Představa že ve mě... už zase... Zatřepu hlavou ale stejně to nepomáhá.
"Co se stalo? Řekni mi to, prosím..." Zaprosíš ale mě je to celkem jedno, všechno co děláš je jedna velká chyba. Nikdy jsme se neměli dát dohromady.
"Stalo se to že si idiot..." Vysvětlím ale ty se jen uchechtneš. Vůbec nechápu tvé chování
"To vím taky... ale myslím to vážně" Usměješ se a pak se mrkneš na hodinky "To už je tolik? Musím jít...zítra přijdu" Řekneš a když odejdeš tak ještě ze svých úst vylovím pár slov.
"Tak si běž za tou svojí Karin..."
Zavřu oči a naposledy se mi po líci skutálí slza. Noc uběhla rychle a já se opět probouzím do rána. Do rána, do hnusného rána. Nebe je zatažené a div že ještě nezačlo pršet.
Pohlédla jsem ještě jednou na nebe a pak opět na peřinu.
"Ahoj..." Ozvalo se a já jsem v hlase poznala...
"Naruto?" Zvedla jsem hlavu protože obvykle bývá hyperaktivní a teď? Je zachmuřený jako to nebe.
"Saky, nesmíš se zabít... auž vůbec ne kvůli němu, se Sasukem jsem se kvůli tomu dost pohádal. Je to kretén" Zatřepe hlavou jakoby chtěl všechny ty myšlenky vymést někam pryč.
"Naruto..." Podívala jsem se na něj jestli mě taky přišel jenom deptat nebo mi přišel taky něco říct.
"Jo, vím že seš zase v tom..." Podíval se do země.
"Hm... ať to ví klidně celý svět! Mě je to jedno!!" Křiknu na něj aby viděl jak moc mi to vadí.
"Tak jo no... já povalím, odpoledne se stavím" Usmál se a odešel... Ještě jsem stihla vydechnout a přišel do mého pokoje Sasuke. Chtěla jsem dělat že spím ale bylo pozdě.
"Nazdar" Sykla jsem nepříjemně. A měl vidět jak je mi to nepříjemný, hajzl jeden, ať si nezvyká!!
"Miluju tě ještě víc...." Zářivě se usmál a mě z něj bylo blbě.
"Hm... a co já s tím?" Odsekla jsem naštvaně
"Nic víc si nemůžu přát než mít větší rodinu..." Pořád se tak smál a mě došlo proč... To mu to Tsunade musela vykecat??
"Hmpf...." Opět jsem byla značně výřečná, jinak by to ani taky nešlo.
"No tak, vím že to co jsem udělal je neodpustitelné ale-"
"Žádný ale... to je neodpustitelné!!" Zakřičela jsem na něj už ne tak naštvaná
"Ale to ty jsi ta která to může vrátit..." Řekl a naklonil se nade mě. Začal mě líbat... Jeho polibky bolely a pokořovali... Odtrhla jsem ho od sebe.
"Nech mě být! Já neříkám že bych to nechtěla vrátit ale to cos mi udělal se nedá vrátit!" Po tvářích mi už stékaly slzy...
"Neplakej, ne kvůli mě..." Řekl a setřel slzy které však nepřestávali téct...
"Strašně mi ubližuješ víš..."
Zašeptám a on mě pohladil po tváři. Poté mě políbil na líce.
"Pšš" Zapštil mě a opět jsem ucítila jeho rty na mích. Tentokrát to bylo jiné... Bylo to něžné a jemné, ne jak ten předchozí... Líbilo se mi to ale bohužel jsem se musela odtrhnout... Odvrátila jsem hlavu pryč a dala ruku v pěst... Sakra, všechno mi zas upadá....
"Hinata!" Vyjekla jsem a přitom jsem se usmála...Moje spása.
"Promiňte, nebudu rušit" Řekla a zavřela za sebou dveře
"Hinato!" Zakřičela jsem ale nebylo mi to nic platné... Jen jsem poraženě sklopila hlavu k peřině. To je jako naschvál! Naruto, kde jsi? Povzdychla jsem si a nebojácně zvedla oči k Sasukemu. Vražedně jsem se na něj podívala.
"Sasuke, řekni mi aspoň proč si to udělal? Ne počkej, radši to nechci vědět" Obrátila jsem
"Přestalas mě bavit..." Pokrčil rameny a já jsem nemohla uvěřit tomu co právě řekl. Přestala bavit?? Takže on je vážně děvkař! Zamračila jsem se, jsem pro něj jen hračka a Tsumi zřejmě taky...! To nemůžu nechat jen tak!!
"Odejdi" Řekla jsem ledovým hlasem "Nestojím o tvou přítomnost." Vyrovnaně jsem se mu podívala do očí až mě zamrazilo.
"Ne, já neodejdu" Řekl pevně a já jsem byla naštvaná... Hodně naštvaná...
"Tak si dělej co chceš!" Vybuchla jsem a otočila se směrem od něho na posteli. Pohladil mě po bokách. Nemyslela jsem doslova!! Naklonil se a políbil mě na krk.
"Nech toho!" Vyjela jsem i když mi to bylo příjemné
"Říkalas že si můžu dělat co chci" Přejel mi prstem po šíji...
"Hm...Jdi pryč... to je rozkaz!" Zakřičela jsem na něj a myslím že se po chvíli odporoučel... To já jsem však už byla v říši snů... Ano nevím o čem se mi zdálo ale probudilo mě hlasité...
"Sakura-chaaaaaaaaaaaan!" Zakřičel
a já jsem otevřela oči.
"Naruto!" Usmála jsem se... "Nevíš kdy mě pustí domů?" Zeptala jsem se ho a on mi hned odpověděl.
"Právě to ti jdu vyřídit! Sbal se! Odcházíme!" Usmál se a já jsem se na něj podívala...
"Můžeš jít? Potřebuju se převléct" Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil... pak teda odešel. Převlékla jsem se a ještě s bolavou rukou vzala do ruky tašku s mýma věcma...
"Co Tsumi?" Zeptala jsem se a v odpověď doufala že se o ni postarali.
"Sasuke se o ni staral..."
"Už jste se usmířili?" Zeptala jsem se nejistě
"Jo, Sasuke říkal že měl jen nějakej zkrat, prej" Hm... je divnej! Věděla jsem to od začátku! A ke všemu chtěl seknout s tancováním!
"A můžeš mi říct kolik těch zkratů hodlá asi tak mít??" Byla jsem pěkně vytočená
"Jo to kdybych věděl, ale říkal že je to určitě poslední a že tě strašně moc miluje. Nedokáže bez tebe být..." Hájil ho.
"Jo to si měl holt rozmyslet dřív, hošánek...Já tady nejsem pro srandu a už vůbec ne aby si tady ze mě někdo dělal hračku!" Křičela jsem na nemocnici protože jsme jí stále procházeli .
"Sakuro prosímtě uklidni se, měla bys mu dát šanci..." Nevinně se usmál. Tak teď toho mám právě tak akorát!
"Jo?? Další šanci? Už mi to udělal jednou pamatuješ? Jak by bylo tobě kdyby tě Hinata furt podváděla hm??" Zeptala jsem se a on umlkl... No jo problémy je lehké řešit když nejsou vaše!! Ach jo... povzdechla jsem si a podívala se na Naruta. Ten se na mě jen povzbudivě usmál ale zatím nic neříkal... Opakuju zatím! A teď jsem to zakřikla
"Ale měla bys mu dát ještě šanci..." Kecal do toho furt jak nějakej inteligent...
"Já nevím Naruto, může to udělat zase a zase! Já už mu prostě tak nějak... ztratil mou důvěru a ta se hodně těžko získává zpět víš... Já vím že stojíš za přítelem..." Usmála jsem se na něj
"Jo, ale stejně" Stál si za svou. Já jsem se uchechtla. Je tak tvrdohlavý!
"No nic Naruto! Pozdravuj Hinatu a měj se dobře!" Usmála jsem se na něj když jsem byla před svým domem a on na mě jen kývl na odzdravení.
Vzala jsem si z tašky klíčky od bytu a začla odemykat. Podivila jsem se když bylo odemčeno. Schovala jsem tedy klíče a nakoukla do chodby... Nikde nikdo... Pověsila jsem si bundu a čepici a tašku hodila na botník... Pokračovala jsem v místnostech jednu za druhou a nakonec jsem se dostala do kuchyně.
"Tak jak jste se měli?" Zeptala jsem se a holčička mi hned odpověděla. Podívala jsem se do těch jejích černých očí.
"Dobře jsme se měli! Tatínek na nás nezapomněl mami! Byl celou dobu se mnou a staral se o mě!" Smála se
"Tak to je dobře..." Zvedla jsem ji do náruče a zakroutila s ní ve vzduchu. Milovala jsem její úsměv který se věčně zračil na jejích tvářích od té doby co Sasuke přišel zpět. Když si představím že budeme mít další přírůstek tak mi srdce poskočí... Na malou chvíli jsem začla uvažovat o odpuštění ale copak můžu? Moje vnitřní já mi zase začlo našeptávat to slovo pozitivního významu "ano". Ještě jednou jsem objala Tsumi a pak jsem se s nimi rozloučila. Vzala jsem si tašku a šla si vybalit. Nebylo to vlastně nic než pyžamo. Zbytek dne jsem ležela.Když se setmělo a bylo asi osm hodin tak jsem jen tak hádala že Sasuke šel už uložit malou. Poznala jsem to taky podle toho že dveře klaply... Zvedla jsem zrak od knížky a podívala se na příchozího. Vůbec mě nepřekvapil Sasuke. Upřela jsem svůj pohled opět na knížku v níž se nějaká kačena snažila dostat nějakýho šampoona. Zívla jsem si a odložila knížku na noční stolek. Zhasla jsem a přikryla se peřinou. Chvíli jsem měla jen tak zavřené oči a zanedlouho jsem ucítila dvě silné paže. Sasuke si mě přitiskl k tělu. Bylo mi to až moc příjemné než abych mohla vzdorovat.
"Vidíš není to tak strašný že?" Pošeptal mi do vlasů... Já jsem jen nevzrušeně něco zabrblala. Víčka mi klesla automaticky a já už nemohla nic dělat. Sasuke mě ještě políbil a pak jsem usnula blaženým spánkem. Ráno jsem jemně otevřela oční víčka a podívala se po pokoji. Zjistila jsem že jsem stále v Sasukeho objetí. Otočila jsem se tak abych na něj viděla a podívala jsem se mu do tváře. Vypadal jako andílek... Zřejmě několik nocí nespal protože byl odpočinutý... Uchechtla jsem se, mohla jsem si domyslet PROČ asi nespal. No jo ta Karin je nenapravitelná. Posmutněla jsem... Co když si zase jenom vymýšlí? Co když to zase není pravda? Co když... Zatřepala jsem hlavou a znovu pohlédla na jeho andělskou tvář. Pod tím obalem se skrývá ďábel. Znovu to moje uchechtnutí. Jemně jsem pohla mou rukou a lehce ní přejela po Sasukeho šíji. Ten okamžitě otevřel oči. Jen jsem se na něj tak dívala a moje ruka zůstala na jeho tváři. On se nade mne přehoupl a podíval se na mě. Jeho černé vlasy mi padaly do tváře. Usmála jsem se. Myslím...myslím že mu stejně neodolám... Díval se mi upřeně do mích zelených očí, pronikavě a přitom mi nimi říkal tu jeho velkou lásku ke mě.
"Mamí!" Holčička otevřela dveře a Sasuke rázem odpadl. Chvíli se tak na něj jen dívala a pak se začala smát. Já po chvíli taky. Sasuke nabručeně vstal a po cestě do kuchyně si stále něco brblal, však jen pro sebe což mě nehorázně štvalo.
"Ale, tak horký to zas nebude ne?" Popíchla jsem ho a pak jsem zjistila jak má červený nos.
"Mamí! Já půjdu s Hoirem ven jo?" Zeptala se a ani jsem se jí neodezvala a byla pryč. Koneckonců bych jí to tak aji tak dovolila tak asi nemá co řešit. Bude z ní chytrá holka. Usmála jsem se.
Vzala jsem led a přiložila ho Sasukemu na nos. On se na mě jen vyčkávavě podíval.
"Dobrý?" Zeptala jsem se a na rtech mi stále přetrvával ten úsměv.
"Lepší by bylo něco jinýho..." Řekl tajemně a stáhl mě k sobě na klín až mi led vypadl. Upřeně jsme si hleděli do očí a postupně se naše rty k sobě blížilo. Když se přiblížili natolik že jsem cítila jeho dech tak jsem aji přestávala dýchat. Jak když tomu bylo prvních pár týdnů co jsme spolu začaly chodit. Políbili jsme se. Líbali jsme se dlouho... Já jsem mu svýma rukama vjela do jeho havraních vlasů a on mi ruce obmotal okolo pasu. Líbali bychom se ještě dlouho kdyby nám nedošel kyslík...
"Tak co?" Zeptal se mě a očekávaně se na mě podíval. Usmál se když jsem ho ještě jednou políbila.
"Věřím ti..." Zašeptala jsem a podívala se mu do očí... Najednou jsem byla rána že se narodí další z rodu Uchiha.
"Miluju tě..." Oplatil mi, já jsem však nic neříkala až do té doby...
"Hm... to je zajímavý" Uchechtla jsem se a pohladila ho po vlasech.
"Né! Mělas říct i já tebe!" Šibalsky se usmál.
"I
J-Á
T-E-B-E" Vyhláskovala jsem mu mezi polibky...


















Ahoj prosímtě nehlásla by jsi mi tady? http://hilaryfansite.blog.cz/1011/sons-1-kolo
jsem tam ajko Nelly za každý hlásek budu vděčná a vždy ráda oplatím:))