nesměla myslet a místo toho jsem se vydala do koupelny protože nějaké to anbu oblečení jsem na sebe naházela. Učesala jsem se a udělala si culík směrem do zadu.
Podívám se na see do zrcadla. Já jsem ale husa. Jak si Uchiha mohl začít vůbec s takovou jakou jsem já? Hm? Jsem šereda oproti němu ale já mám aspoň smysl pro spravedlnost narozdíl od něj. Ts...Jak já ho nenávidím ale přitom ho pořád miluju... S takovou myšlenkou si nasazuju anbu masku a scházím dolů kde už na mě čekala Sara...Somu ještě ani nevyšel z postele. Namazala jsem si snídani a posnídala. Když Somu pořád ne a ne jít tak jsem se šla podívat do jeho pokoje.
"To snad nemyslíš vážně? Musíme jít!" Křikla jsem a vzala mu přikrývku.
"Mami, ještě pět minut" Zamumlal a já se uchechtla.
"Napadly nás Akatsuki!" Zakřičela jsem mu do ucha ale on stále nic nedělal. Tak to mě teda vytočilo a takovou jsem mu ubalila až spadl z postele.
"Vstávej! Máme misi!"
"Mě nezvonil budík"
"Tak ho asi neumíš nastavovat! Honem vylez a jdeme!"
"No jo no..." Zakroutil hlavou a konečně se oblékl. Já jsem odešla a asi po pěti minutách byl hotov.
a my se vydali k Akatuski úkrytu...
"A pak že ty jsi anbu jo?" Podívala jsem se na něj podezřívavě.
"Tak jo ale jen pět minut" Řekla jsem a my jsme si sedly. Docela se mi klížili oči... Přece jenom jsem nic nejedla.
No ale byla jsem povinna to vydržet a tak jsem jen tak tiše seděla a oddychovala. Poté jsme opět vyrazili někam kam jsme měli namířeno. Za chvíli jsem uviděla nějakou chodbu vedoucí do podzemí... Prošla jsme a pak jsem se otočila... Saraktis a Somu mě stále následovaly. Šli jsme pořád dál a dál, pořád dál do temnoty. Postupně mě začal sužovat pocit úzkosti. Ještě pro jistotu jsem se otočila a oni tam stále byli... Sara se na mě povzbudivě usmála a já jsem měla pocit že tu jsou pro mě. Už ale jsem měla pocit že jsem mu čím dál tím blíž... A řeknu vám, ano byla jsem mu stále blíž a blíž. Cítím jakoby se mělo něco stát. Něco čeho budu litovat. Něco co se stát nemusí a ani by se to stát nemuselo ale jsou to jen mé předtuchy. Kdo ví jestli se mi to nezdá. Najednou pod nohama necítím zem a padám.
Uchiha Sasuke, vidím ho, bojuje z ostatními Akatsuki. Důvod neznámý... Vážně jsme to nepochopila ale daří se mu zatím docela dobře. Bojuje s Kisamem takže to má zatím celkem v pohodě... Ještě chvíly je sleduji a pak hlavu zamířím na zeď. Jak já bych ráda zůstala při vědomí ale unavenost mi to nedovoluje. I když se tak zoufale snažím nemít víčka zavřená nejde to...Pomalu zavírám oči a už nevím o světě.
se ohlédnu. Když to vidím tak mě píchne u srdce. Sasuke tam leží v kaluži krve.
Pomalým krokem a se strachem k němu dojdu. Kleknu si k němu a po tváři mi sjede slza ale další ji nenahradí protože to udržím. Podívám se na něj. Ještě dýchá. Jemně k němu přiložím svoje ruce a začnu ho léčit. Vím že bych neměla ale já musím! Zelenkavá záře proudí okolo mích rukou. Vidím jak se mu chvějí víčka a já rychle nasadím ten svůj kamenný, dlouho trénovaný, výraz.
Ještě stále je neotevírá ale já cítím že je brzy otevře a to bude konec. Můj konec. Určitě mě zabije, já mu ale přenechala život a on mě určitě zabije. Jsem si tím celkem jistá.
Pomalu se mu zvedají víčka a pohled se mi poskytuje na černé oči.
Já však pohledem uhnu na jeho zranění které se pomalu hojí. Ale mám takovej pocit že jsem se vzbudila moc pozdě. Ale přijde mi divné kde je Saraktis a Somu. Já ho ještě zachráním ale nevím jestli s ním bojovat přežiju. Jak říkám, tady umřu. Najednou uslyším ten jeho hlas.
jsem mu pomohla a já si nezasloužím zemřít a už vůbec ne jeho rukou.
"Lež!" Poručím mu ledovým hlasem.
"Proč se o mě tak staráš? Zase jsem vás zradil!" Řekne trochu s citem? Jo tohle je hlas plný emocí. Nějak se v něm už nevyznám.
"Jen tak, protože já narozdíl od tebe jsem medicnin a je mi jedno kdo to je ale když je zraněný tak mu musím pomoct" Otočím se na něj a pokrčuji rameny.
"Hm... ale kde jsou Akatsuki?"
"Copak já vím?" Znovu ta krčená ramena.
"Sakuro, já myslím že je porazil! Potřebuju to vědět jistě..."
"Abys co mohl udělat? Zaútočit na nás?" Křiknu po něm už trochu vytočeně.
"Ne..."
"To je jedno, raději půjdu, musím najít parťáky..." Řeknu mu i když myslím že ho to nazjímá a opět se otáčím.
"Jestli jsou zabití pak se chci vrátit do vesnice" Řekne a mě po těle proběhne mráz. No to snad nemyslí vážně?? Pak zase zradí jo jasně, ale takhle to nemůže jít! Zrada, zpět, zrada a zase zpět?? Ale Tsunade mu tak snadno neodpustí a i když ji bude Naruto dlouho přemlouvat a kdyby náhodou tak JÁ mu neodpustím!! Hajzl jeden, zmetek!
"Tss... a pak zase zradíš co?" Odpovím mu klidně
"Ne! Jen to ne, ale... chci už tam být napořád, miluju tě Sakuro!"
"Jo jasně. Já už ti nevěřím ani jedno tvoje slovo...A ani už ti nechci věřit a taky nebudu. I když třeba Naruto ukecá Tsunade abys tam ZASE mohl být tak já se ti budu obloukem vyhýbat"
"Sakuro, tak proč si mě jen nenechala zemřít?" Tak tahle otázka mi vyrazila dech ale asi mu to musím říct. Stejně si o tom pomyslí své.
"Nebudu ti lhát, protože tě miluju...Sasuke, proto" Usmála jsem se pro sebe
"M-miluješ? Ale jakto?
Já tě miluju ty mě miluješ tak proč nemůžeme být spolu?" Zeptal se mě a přišel ke mě
"Protože ti nevěřím Sasuke" Sundala jsem si masku a pohlédla mu do očí.
"Sasuke? Proč si ZASE odešel?" Zdůraznila jsem to slovo zase...
"Protože mě Akatsuki vydíraly že jestli se k nim nepřidám tak tě zabijí! Byl jsem si celkem jistý že to udělají! Nemohl jsem jinak" Vymlouvá se, vím to. Nemůžu mu věřit, vlastně se mu ani nedá věřit.
"Somu, Saro! Co vám tak dlouho trvalo?" Zeptám se jich s klidem a já vidím jak Sasuke upírá na Soma jeden ze svých divných pohledů, propaluje ho.
"Tak tohle je tvoje náhrada za nás?!" Vyjekne na mě najednou
"Cože?!" Upřu na něj svůj pohled.
"No za mě a za Naruta? Tady ten podivín a nějaká holka? Tss..." Odfrkne si
"Ne Sasuke, tohle je můj tým chápeš to? Dala jsem se znovu k anbu a vracet se už nehodlám!" Křikla jsem na něj a pokynula svému týmu aby na mě počkali před vchodem.
"Tss, ani nemusíš" Řekne ledově a já zmizím v okvětních lístcích Sakury... Jak jsem tušila, neříkal pravdu, nikdy! Nikdy mě nemiloval a nikdy milovat nebude. Já ho taky nechci milovat ale nejde to! CO mám dělat... Nic...Jen být u anbu a plnit mé mise. To je můj nový cíl. Vyrážím i s ostatními zpět... Mise je splněná. Uchiha ať si trhne. Asi za půl dne se utáboříme protože už je tma a my nic nevidíme.
"Vrať se se mnou do vesnice..." Řekne a já se mu vysměju.
"S tebou? Už jsem ti říkala že ti nevěřím a ani ti věřit nebudu, už vůbec se do vesnice nevrátím. Maximálně tak zajít za Narutem ale jinak ne"
"Omlouvám se za to jak jsem se choval tam a omlouvám se za všechno" Řekne a já se znovu zasměju
"Sasuke, kdyby to bylo tak jednoduché. Je jednoduché říct promiň ale já ti neprominu."
"A co odpouštění?"
"Jenomže Sasuke! Panebože to si opravdu tak blbej?? Dvakrát si zradil vesnici, tobě už nebude nikdo věřit. Maximálně Naruto ale lidé z vesnice už ne v čele se mnou" Uchechtla jsem se
"Sakuro..." Přišel ke mě a obejmul mě za pas. Já jsem se mu vytrhla.
"Ale Sakuro...prosím, miluju tě...Dělal jsem to pro tebe! Bál jsem se že se ti něco stane"
"Ty bastarde!Naříkej to! Neříkej že ses o mě bál! Není to pravda!" Křičím
"Je, miluju tě tak to pochop!"
"Kdybys mě měl aspoň trochu rád nikdy bys neřekl u brány ty hnusný řeči"
"Museli si být jisti že to myslím vážně"
"Jo jasně.." Klidním se, divím se že se parťáci ještě nevzbudily když tady ječím jak kráva.
"Hmm, ale je to pravda. Já nemůžu za to že si tak blbá a nedokážeš to pochopit" Vidím jak je vytočenej a moje obavy se ještě více potvrdily
"Vidíš a o tomhle mluvíš. Zase a zase říkáš ta slova a naznačuješ tím jak jsem otravná co? Neustále si musíš dokazovat že jsi lepší" Řeknu s úplným klidem.
"Tak to není!" Křikne a už cítím jeho rty na svých. S velkým přemáháním ho od sebe odtrhnu.
"Sasuke ne! Já nechci zase zažít tu bolest, už ne" Po tvářích mi už kloužou bolestné slzy.
"Prosím, neplakej..." Podívá se na mě a stírá mi slzy.
"Nejde to, já nechci...ale..nejde to!" Řeknu mu a utíkám pryč.
"Sakuro počkej!" Zakřičí za mnou a já jsem ještě slyšela jak se Sara probrala. Nedbala jsem na to že jsem je tam nechala a že by je někdo mohl napadnout, bylo mi to jedno! Utíkala jsem k lesu. Nejlépe se mi tam schovává a to jsem právě teď potřebovala. Schovat se, sama před sebou. Jak já se nenávidím za tu lásku k němu. Ale já... Proč zrovna já... Přes slzy nevidím na cestu a najednou jsem o něco zakopla. Rychle vstanu a chci běžet dál jenže jeho ruka mě zastaví. Chci se mu vytrhnout ale jeho sevření je pevné. Cukne se mnou tak že se ocitám v jeho objetí. Nebráním se, nemám sílu se vzpírat...
"Sakuro..." Řekne a sevře mě jeho silnými pažemi.
"Sasuke prosím tě, nedělej mi to ještě těžší. Odejdi! Odejdi!" Křičím už plná zoufalství.
"Nemůžu, chci tu být s tebou..."
"Ale já ti nevěřím ani slovo! Nechci ti věřit. Určitě mi zase ublížíš a to já nechci. Nechci to! Nechci!" Křičím stále dál.
"Ani já to nechci...chci aby si byla šťastná, se mnou" Promluví konejšivím hlasem.
"Ne..." Odtrhnu se od něj a zmizím v okvětních lístcích Sakury. Přemístila jsem se na nedaleký strom a rozvzlykala se. Nemůžu si ho pustit k tělu, už ne... Vydala jsem se ke svému týmu a společně jsme dorazili do vesnice...
Oddechla jsem si když jsem byla ve svém pokoji anbu.
Ale je fakt že mě furt objímal a ta otázka...
"Víc než všechno na světě" odpovím mu na jeho otázku i když mu to říkám skoro pořád... On své sevření zesílí ještě víc jakoby se bál že se mu ztratím...
Vidíte? Na otravu už slyší... usměju se. Tak co chceš?? Ptá se mě neustále. -Vlastně ani nic já jen, zajímalo by mě jestli se už Sasuke vrátil-... Proč na něj vlastně tolik myslíš? Zeptá se mě jakoby to nevěděla. -Protože ho stále miluju víš... - Odpovím suše. Já ho nenávidím, je to jen namyšlený kretén....-Tobě se to řekne, ty ty seš...jiná osobnost- To akorát...jsme stejná osobnost jenomže ty ses nějak změnila z té tvrdé Sakury s kterou jsem se ve všem zhodla na nějakou přecitlivělou a naivní holčičku... -Máš pravdu, vážěn máš pravdu. Zase jsem se změnila a zase se potřebuju změnit.- Rozhodla jsem se. Tak je to zprávně, musíš zase najít toho bojového ducha. Usmála se. -Jo- Řekla jsem jí jednoduše a já myslím že to dokonce i pochopila... Pomalu zavírám ty moje ospalé oči a začnu vnímat jen zvuk kapek a jejím silám odrazu vůči oknu na kterém to jde tak slyšet. Díky nim taky nemůžu usnout ale pomalu a jistě se dostávám do mezispánku.
"Ještě ne..."
"Musíš za Tsunade!" Tak na to se proberu a vstanu z postele. V tom hlasu poznávám Saraktis. Pomalu se začnu převlékat a ona se odporoučí z mého pokoje. Když už jsem převlečená tak si ještě jako zprávná anbu nasadím masku a přemístím se za Tsunade. V mém pokoji nezůstane nic víc než jen lístek sakury.
Když jsem byla v kanceláři Tsunade tak to tady nevypadalo o nic líp jako v kage kanclu... Tsunade ten kancl už dávno nemá protože ho má Naruto a tahle kancelář je trochu menší ale přesto je tu opět tolik papírů. Povzdechla jsem si. I přes tu masku bylo určitě poznat jak se za ni stydím... Měla by si tu někdy udělat pořádek.
Toho koho uvidím sedět v křesle mě udiví...
"Ále šel jsem zdělit babči Tsunade novinku a tobě vlastně taky"
"Tak to vyklop" Řeknu mu a usměju se na něj
"Sasuke se chce vrátit zpět! Ale Tsunade ho zavřela do krimlu"
"Jedině dobře Naruto!" Usměju se
"Já mu to říkám pořád!" Vmíchala se Tsunade.
"Ale Sakuro? Proč, vždyť Sasuke-"
"Nás už dvakrát zradil! Nemůžeme si dovolit ho tady nechat jen tak bez trestu" Dokončila jsem za něj
"Tohle jsem říct nechtěl..." Bránil se.
"Naruto, to že ho tu na pár let zavřeme bude jedině dobře...." Prosadila jsem znovu názor Tsunade.
"Ale Tsunade ho tam chce nechat devět let! No ták přemluv ji ať aspoň sníží ten trest!" Podíval se na mě Naruto
"Tsunade, nemyslíš že by stačily dva roky?" Podívala jsem se na ni ale přes tu masku vůbec nešel vidět můj obličej.
"Dva roky?? Tak málo...tak dobře" Svolila a Naruto začal skákat jak idiot.
"Sakura-chan! Sakura-chan! Já věděl že ho jen tak nenecháš!" Poskakoval. Já jsem si jen povzdychla. Rozhodla jsme se už zmizet ale Tsunade mi to nedovolila.
"A Sakuro?" Zeptá se mě
"Ano?" Odvětím
"Můžeš mu to zajít vyřídit?" Opět ta tázací věta
"A proč to nemůže udělat Naruto?"
"Zprávně proč ne já?" Když to řekne tak mu Tsunade jednu švihne.
"Protože Naruto je Hokage a má tam plno spisů..." Vysvětlí mi
"No tak dobře..." Povzdechnu si a přemístím se...
"Sakuro? Já myslel že si u anbu" Odpoví mi
"Jo jsem ale Tsunade mě pověřila abych ti sdělila zprávu o tvém trestu"
"O mém trestu? A Tsunade? Proč ne Naruto? Ten je Hokage nebo už ne?" Ptá se mě na mnoho otázek najednou.
"Ano o tvém trestu...Tsunade je zástupce Hokage a rozhoduje o tom zda-li tady budeš moct být nebo ne víš...Rozhodla se pro pozitivní možnost. A ano Naruto je stále Hokage. Tvůj trest byl zmírněn z devíti let na dva. Já jsem se za tebe přimluvila, měl bys mi poděkovat" Řeknu a a pomalu se chystám na odchod.
"Ne nemluvím, nebudu se s tebou bavit. Jsem u anbu a stane se jen málokdy že se stavím do vesnice víš."
"Sakuro... Proč? Proč je život tak složitý?"
"Na to se mě neptej...ptej se někoho kdo by to mohl aspoň z části vědět jako třeba nějaké věštkyně ale mě určitě ne"
"Nechceš ho zjednodušit? Stačí když...když se mnou budeš zase mluvit..."
"Kdybych to udělala tak bych ti zase uvěřila...Moje srdce už tak máš ty, nemůžeš mi ho vrátit?" Povzdychla jsem si
"Já ti ho ale vrátit nechci, chci si ho nechat a... chci tě mít u sebe."
"Hm...tak to máš blbý, já už nechci Sasuke. Miluju tě, stále...Bohužel. Ale já ti nevěřím. Něvěřím tvím slovům a přitom když tě vidím tak myslím pořád na to jak si krásný. Tak... mi ho vrať." Usmála jsem se chabě..Vážně jsem neměla nějakou náladu.
"A proč nechceš uvěřit...Vždyť jsme spolu prožili tolik krásného, pamatuješ?" Zeptal se mě s nadějí
"Pamatuju ale uznej nezmátlo by tě kdyby ses s někým vyspal a ten tě pak opustil? Nikdy sis nepřipadal tak ošizeně a bezcenně jako právě v tu chvíli. Cítil ses využit. Jen na to jedno chápeš! Ne ty to nemůžeš pochopit protože si chlap a tohle chlapy dělaj!" Křičela jsem na něj.
"Sakuro..." Zašeptal a měl v očích lesk...jakoby mu to bylo líto ale on se jen přetvařuje... Je to namyšlenej kretén. Naštvaná odcházím on však za mnou ještě zavolá.
"Sakuro! Počkej! Zůstaň tady ještě!" Křičí a přiletí k mřížím, já se ještě na okamžik zastavím
"Co zase chceš?" Zeptám se
"Miluju tě, prosím věř mi to! Chci tě!" Tu poslední větu zašeptal... A já jsem zahlédla jak se po těch kovových lanech spustil dolů.
"Ne Sasuke, ty nechceš mě! Ty chceš moje tělo..." Řekla jsem vyrovnaně se situací.
"Sakuro...víš jaké to pro mě je? Já se někoho pro mě důležitého snažil ochránit a ten koho jsem chránil mi to nevěří... A proč? Protože jsem kvůli němu zradil vesnici. Měl jsem o něj strach, měl jsem strach o Tebe!" Řekne zoufale a já k němu přijdu blíž.
"Ty brečíš?" Zeptám se vyjeveně
"Ano, já brečím! A víš proč? Protože tě miluju a to mi ještě stále nevěříš co? Ale já věřím že se slituješ a uvěříš mi... Že se tě budu moct aspoň letmo dotknout a-"
"Dost! To stačí..." Klekla sem si k němu protože se právě nacházel na zemi. Lehce protáhl jeho paži přes mříže a pohladil jemně mou tvář.
"Jsi tak krásná a přesto, přesto nejsi moje...jakto?" Zeptal se a v očích se mu značily emoce. Ano, tohle byli emoce... smutek, lítost ale i radost a štěstí. Tolik citů najednou se značilo v jeho očích. Říká se že přes oči můžeš vidět cokoli.
"He...jak ironické" Ucukla jsem hlavou směr pryč od nebezpečného objektu.
"Proč se tak bráníš?" Zeptal se a chytl do rukou jeden pramen mích růžových vlasů.
"Já...už ti skoro zase věřím a to díky tvému hereckému umění a tvím očím...vypadá to že říkají pravdu ale já si tím nejsem vůbec ale vůbec jistá víš?" Zamyslela jsem se a jeho ruka zabloudila k mému krku.
"Tak se tomu poddej" Zašeptal omámeně a nasál vzduch do plic.
"Nejde to..." Zašeptala jsem na oplátku a více a přiblížila k mřížím...
"Ale jde..." Řekl a...


















Řekl a... Pusa,Pusa,Pusa,Pusa,Pusa,Pusa,Pusa xD Tak už jsem zase mohla něco číct :) Arigato!! xD :)