¨*PŘEDNASTAVENO*
tak a máme tu dvoječku...předevčírem jsem si půjčila mangu tak budu číst XDDD
Kdyby tam nešel možná by se to nestalo. Ale samé kdyby kdyby... to už nezmění. Je jasné že se toho už nezbaví... Zavřel oči a konečně se mu podařilo usnout. Bylo už ráno a proto není divu že zaspal. Když se vyhrabal z postele tak zjistil že je čtvrt na devět. Bleskovou rychlostí vyletěl z postele a začal na sebe soukat oblečení.
Hodil na záda tašku a upaloval do školy. Běžel přes park a je trochu zvláštní
že tam byla. Na okamžik se zastavil a pozoroval ji. Pak zatřepal hlavou a řekl si že na tohle teď nemá čas. Když doběhl do školy bylo půl deváté. Učitel ho naštěstí omluvil a on zasedl na své místo vedle Naruta. Rozhlédl se po třídě a nějaké výrazné změny nezaznamenal, až na to že po něm Karin pořád koukala. Ale její pohled se změnil. Sice nevěděl jak ale určitě je jiný... Určitě... Myslel si pořád a pak pokračoval jeho nudný den. Čili, sledování třídy, sledovat učitelku jak si povídá s tabulí a hnusně navařený oběd z jídelny. To bylo asi tak vše a Sasuke si tohle všechno musel protrpět. Naštěstí to dnes netrvalo tak dlouho jako každý den a proto byl dnes doma dřív než obvykle.
Zamyslel se, dneska kupodivu nedostali žádnou domácí úlohu i když on si ji vždycky opíše ve škole tak to měl jedno. Každopádně vyrazil opět do parku. Sedl si na lavičku, opřel si loket o opěrátko a vyčkával jestli se neobjeví. Když se ale nechtěla objevit už už se chtěl otočit že půjde zpátky domů ale něco ho strašně vylekalo.
"Lekl ses?" Zeptala se jejím sametovým hlasem když viděla jak se otřásl když na něj vybafla.
"Ještě se ptej! Kdybych mohl tak ti jednu střelím!" Křikl na ni ale pak si uvědomil s kým mluví. "Gomen." Omluvil se a posadil se zpátky na lavičku protože předtím tak vyletěl až se postavil.
"Nevadí..." Usmála se a sedla si vedle něj. Pak Sasukeho něco napadlo...
"Cos přesně myslela tím ,díky tobě mám naději'" Zeptal se a ona se na něj pronikavě podívala.
"Nevím jestli ti to můžu říct ale budiž..." Usmála se. "Je to taková pověst... víš já...dřív jsem byla normální ale teď jsem průhledná jako voda a přesto jsem tady jen když je sníh. Můj sensei říkával do té doby než zemřel že když nastane čas Vánoc, někdo se ukáže, někdo kdo tě může osvobodit...Pak mi řekl jméno... A ty jsi jeho nositelem..." Usmála se na něj smutně.
"Sasuke? To jméno je Sasuke?" Zeptal se trochu nevěřícně ale když se jí díval do očí tak věděl že je to pravda. Poprvé s ní mluvil jinak než o tom jak se jmenuje nebo nějaké jiné zbytečné otázky, ale jestli on je ten kdo by ji měl vysvobodit pak je to osud... Osud jich dvou... Přišlo mu to až moc nostalgické než aby to byla pravda ale tohle je skutečnost... Věděl to až moc dobře protože jinak by necítil mráz na zádech, necítil by ten pocit hluboko zabodnutý v srdci, necítil by to kdyby to nebyla pravda a kdyby to nebyla pravda tak by tady nebyla a neříkala by mu to. Jak rád by ji řekl to co k ní už takovou dlouhou dobu cítí ale byla by to jen ztráta času, skoro vůbec se neznají bůhví co by se stalo ale to je teď jedno. Nikdy to nemůže fungovat protože jí se nikdy nebude moc dotknout. Není úniku a proto to on musí dokázat. Musí ji zachránit, musí...jinak to nepůjde... A proč by to nešlo? Protože jak už sama říkala, není normální... A proč není normální? Protože je magická... A proč je magická? A proč se mu tak líbí? A proč to a to? Jsou to otázky jakoby je samo dítě jmenovalo. Nikdy na ně neodpoví, možná jen na některé ale určitě ne na všechny... Nikdy se nedá odpovědět na všechny otázky a to on už moc dobře ví. Hodněkrát se tázal proč mu zemřeli rodiče? Proč to udělal jeho bratr? Proč a proč a proč a proč?! Na tu domýšlivou otázku proč se to stalo? Či proč to tak musí být? To prostě nejde, je to osud který se jednou musel naplnit. On by ho však chtěl změnit k lepšímu.
Chtěl by svůj osud změnit tak aby byl šťastný a to bude jedině s ní. Sakura si asi všimla jeho zadumaného pohledu a proto není divu že se zeptala...
"Nad čím přemýšlíš?" Zeptala se a Sasuke ji probodl pohledem. Jakoby se ulekla a stáhla oči k zemi.
"Ale nad ničím... vlastně ani nevím proč se to všechno stalo ale jsem si jistý že tohle se mělo stát..." Usmál se na ni povzbudivě.
"Doufám... a doufám že osud bude šťastný protože mě už v životě potkalo smůly, jednou mě potkalo štěstí..." Smutně se usmála.
"Fakt jo? Tak to máš asi vážně štěstí protože mě ještě nepotkalo." Usmál se na ni.
"Jo potkalo, řeklo ,uhni' a šlo dál." Rozesmáli se a pak jako na povel oba dva naráz utichli.
"Tak to to máš asi stejně jak já, taky mi to řeklo...vlastně v životě jsem ještě nebyl pořádně šťastný." Usmál se na něj a ona mu úsměv oplatila.
"Máme to holt v životě těžké ale doufám že náš život půjde k lepšímu!" Vstala a dala ruku v pěst.
"Náš?" Zeptal se a bůhví co si pod tím představoval.
"Jo náš, můj a tvůj..." Usmála se na něj, Sasuke sklopil hlavu...chtěl aby řekla něco jiného.
"Stalo se něco?" Zeptala se a složila ruku podél těla. Kdyby mohla, povzbudivě by ho chytila za rameno ale nemůže. Tak musela vymyslet něco jiného...
"Seš ty vůbec chlap? Vzchop se trochu sakra!" Zakřičela na něj a on konečně vzhlédl s těmi jeho černýma očima.
"Jo jsem... a jak se mám vzchopit. Nejdřív mi zavraždí rodinu vlastní bratr, pak jdu za školu jen tak do parku si zakouřit a potkám tam tebe! Jak tak vzpomínám kdy to bylo jo asi minulý rok co? Jo bylo to minulej rok a tento se o mě najednou začne zajímat, ani nevíš co si se mnou udělala?! Je to tvoje chyba že ze mě je to co ze mě je teď! Bál jsem se o tebe když si sem nepřicházela! Cloumalo to s mým životem! Chápeš to?? Ne ty to asi nemůžeš chápat protože ty o tom nic nevíš. Já...já...byl jsem jako tělo bez duše a to kvůli tobě! A víš proč? Protože tě mám rád! " Zakřičel na ni a utekl pryč. Sakura sklopila hlavu a dala si ji do dlaní. Nechápala teď co tak najednou vybuchl... nechápala nic... jen jedno a to že se jí tady právě vyznal i když ne tak jak by chtěla ona...dává jí to za vinu a třeba má pravdu... třeba má pravdu v tom že je tady úplně zbytečně, třeba má pravdu v tom že ona je ta vinna, třeba je to tak jak to mělo být ale třeba je to úpplně jinak. Sevřela ruce v pěst. Už ji to nebavilo...nebavilo jí to...ne... tohle se nemělo stát...ukápla ji slza a hned potom následovaly další a další...on je jediný kdo ji může ovlivnit a kdo ji může zbavit toho trápení...nikdy by nečekala že už je to rok co ji zná, jaktože si ho nikdy nevšimla? Kso...zmizela... zmizela z toho místa kde jí to řekl... A on mezitím ležel na posteli a přemýšlel co jí to tam vlastně řekl.
"Kso..." Zaklel, totálně to pokafral. Neměl jí to říct, ne neměl...běžel na to místo a doufal že by tam ještě mohla být, omyl, už tam nebyla... už tam nestála s tím jejím zářivým úsměvem na tváři. Ona teď totiž seděla na chladné zemi kde bývala a plakala. Plakala pro to co jí řekl. Ale asi má pravdu. Asi je to tak, asi za to může ona...
"Sakuro!" Zakřičel ale ona se mu neozývala a asi se mu ani neozve...
Rozpršelo se. Namísto bílých chumáčiků sněhu se snášeli kapky deště.
Vydal se tmavou ulicí zpátky domů a to jen z prostého důvodu... Neměl tam už co dělat. Jen doufal že bude mít možnost se jí omluvit. Doufá že tam zítra bude aby se jí ospravedlnil. Doufá a doufá. Jeho duše se stává menší a menší. Složil si ruce do mokrých kapes z kterých kapala voda ostatně stejně jako z celého jeho těla.
Čvachtal se ulicí domů až tam nakonec přišel. Svlékl si mokré oblečení a začal po pokoji kráčet jen v trenýrkách což mu ale vůbec nevadilo protože býval sám a tam se vybral rovnou do koupelny kde ze sebe shodil i poslední část oblečení a vlezl si pod studenou vodu. Opravdu, potřeboval ji náramně studenou jinak by se dost neprobral z toho co jí to tam vlastně řekl. Vyznal se jí ale né tak romanticky jak původně chtěl a řeknu vám chtěl to úplně jinak. Nejraději by si za to natloukl ale na to se má až moc rád. Chtěl jí to hlavně říct později a ne to na ni hned tak vybafnout. Idiot, idiot, idiot. Říkal se pořád, neudržel svoje city na uzdě a proto to tak skončili. A ke všemu jí řekl, osobě kterou tak miluje, řekl že to ona může za to že je tak nešťastně zamilován i když moc dobře věděl že to tak není. Neměl si chtít jít zakouřit a místo toho se měl ovládat a jít do té zasrané školy. (gomena za výrazy :D) Vlezl si do postele a čekal než usne. Samozřejmě s představami na růžovlásku usnul. Ráno se probudil normálně do školy a tentokrát nezaspal.Ploužil se ulicemi jako tělo bez duše až konečně usedl vedle Naruta a doslova se těšil až ji zase uvidí a ona mu, snad, odpustí. Nevěděl to jistě ale měl velké sebevědomí takže to byla jakože samozřejmost, protože Uchihům se nesmí odporovat... Po škole zamířil rovnou na to místo, přesněji utíkal tam... Čekal tam celé tři hodiny a ona se neobjevila, ani po čtvrté a po páté... prostě nic... čekal že na něj zase vybafne ale tak se nestalo... Čekal by ještě ale bylo pozdě... Povzdechnul si. Neuvědomoval si jak moc ji zranil... Neuvědomoval si jakou velkou udělal chybu... neuvědomoval si že ona byla jediná pro kterou žil...neuvědomoval si že je to taky jen dívka...neuvědomoval si že dívka je jemnější...neuvědomoval si že dívku je lehčí zranit...neuvědomoval si jak moc se zmýlil...neuvědomoval si jaký velký je pro ni ten blbec... neuvědomoval si že pro ni není blbec ale že se cítí vinna...neuvědomoval si jaký je idiot...neuvědomoval si v tuto chvíli nic...neuvědomil si jak velká je jeho snaha věřit že se zase objeví...neuvědomoval si že postupně podlehne tomu nátlaku...neuvědomoval si jak moc blízko je smrti...neuvědomoval si nic...neuvědomoval si ani že ona teď někde brečí...neuvědomoval si že teď brečí kvůli němu...neuvědomoval si že teď chce ještě víc aby se objevila...neuvědomoval si že chce aby byl další den aby tam na ni mohl opět čekat...byl jako tělo bez duše a duše bez těla, bylo to pro něj hodně špatné. Myslí si že to brzo nepřežije jestli se to tří dnů nevrátí...za tři dny jsou Vánoce a on nechce aby se trápila...
Z jeho úst se vydral hlasitý povzdych a ona ho v tu chvíli napodobovala. Dotrmácel se až domů a v oblčení ulehl do své neustlané postele. Hned usnul a zdála se mu taková noční můra že se probudil uprostřed noci. Takhle to dál nejde!
Pomyslel si a vstal. Oprášil se a vylezl na balkon kde se nadechl čerstvého vzduchu. Přes tvář mu přelétl lehký úsměv. Vypadá tak spokojeně...Řekla si osoba která ho v tu chvíli sledovala. Určitě mu je jedno co se mnou bude.
Povzdychla si a otočila se. Vůbec netušil že se někdo kvůli němu trápí ale on se kvůli ní taky trápí, může si zkrátka za to sám. Neměl to dělat...neměl...Pak jeho tvář opět zkřivilo to zamračení a on tak zůstal po zbytek noci. Ráno... si šel lehnout a na školu se vykašlal. Byl pátek tak to nebylo stejně tak hrozný... Zavolal do školy že mu je špatně a bylo to. Stejně tady není nikdo kdo by ho omlouval a navíc...on je pánem svého života. Tak si ho bude řídit tak jak on chce...
Hodil na záda tašku a upaloval do školy. Běžel přes park a je trochu zvláštní
že tam byla. Na okamžik se zastavil a pozoroval ji. Pak zatřepal hlavou a řekl si že na tohle teď nemá čas. Když doběhl do školy bylo půl deváté. Učitel ho naštěstí omluvil a on zasedl na své místo vedle Naruta. Rozhlédl se po třídě a nějaké výrazné změny nezaznamenal, až na to že po něm Karin pořád koukala. Ale její pohled se změnil. Sice nevěděl jak ale určitě je jiný... Určitě... Myslel si pořád a pak pokračoval jeho nudný den. Čili, sledování třídy, sledovat učitelku jak si povídá s tabulí a hnusně navařený oběd z jídelny. To bylo asi tak vše a Sasuke si tohle všechno musel protrpět. Naštěstí to dnes netrvalo tak dlouho jako každý den a proto byl dnes doma dřív než obvykle.
Zamyslel se, dneska kupodivu nedostali žádnou domácí úlohu i když on si ji vždycky opíše ve škole tak to měl jedno. Každopádně vyrazil opět do parku. Sedl si na lavičku, opřel si loket o opěrátko a vyčkával jestli se neobjeví. Když se ale nechtěla objevit už už se chtěl otočit že půjde zpátky domů ale něco ho strašně vylekalo.
"Lekl ses?" Zeptala se jejím sametovým hlasem když viděla jak se otřásl když na něj vybafla.
"Ještě se ptej! Kdybych mohl tak ti jednu střelím!" Křikl na ni ale pak si uvědomil s kým mluví. "Gomen." Omluvil se a posadil se zpátky na lavičku protože předtím tak vyletěl až se postavil.
"Nevadí..." Usmála se a sedla si vedle něj. Pak Sasukeho něco napadlo...
"Cos přesně myslela tím ,díky tobě mám naději'" Zeptal se a ona se na něj pronikavě podívala.
"Nevím jestli ti to můžu říct ale budiž..." Usmála se. "Je to taková pověst... víš já...dřív jsem byla normální ale teď jsem průhledná jako voda a přesto jsem tady jen když je sníh. Můj sensei říkával do té doby než zemřel že když nastane čas Vánoc, někdo se ukáže, někdo kdo tě může osvobodit...Pak mi řekl jméno... A ty jsi jeho nositelem..." Usmála se na něj smutně.
"Sasuke? To jméno je Sasuke?" Zeptal se trochu nevěřícně ale když se jí díval do očí tak věděl že je to pravda. Poprvé s ní mluvil jinak než o tom jak se jmenuje nebo nějaké jiné zbytečné otázky, ale jestli on je ten kdo by ji měl vysvobodit pak je to osud... Osud jich dvou... Přišlo mu to až moc nostalgické než aby to byla pravda ale tohle je skutečnost... Věděl to až moc dobře protože jinak by necítil mráz na zádech, necítil by ten pocit hluboko zabodnutý v srdci, necítil by to kdyby to nebyla pravda a kdyby to nebyla pravda tak by tady nebyla a neříkala by mu to. Jak rád by ji řekl to co k ní už takovou dlouhou dobu cítí ale byla by to jen ztráta času, skoro vůbec se neznají bůhví co by se stalo ale to je teď jedno. Nikdy to nemůže fungovat protože jí se nikdy nebude moc dotknout. Není úniku a proto to on musí dokázat. Musí ji zachránit, musí...jinak to nepůjde... A proč by to nešlo? Protože jak už sama říkala, není normální... A proč není normální? Protože je magická... A proč je magická? A proč se mu tak líbí? A proč to a to? Jsou to otázky jakoby je samo dítě jmenovalo. Nikdy na ně neodpoví, možná jen na některé ale určitě ne na všechny... Nikdy se nedá odpovědět na všechny otázky a to on už moc dobře ví. Hodněkrát se tázal proč mu zemřeli rodiče? Proč to udělal jeho bratr? Proč a proč a proč a proč?! Na tu domýšlivou otázku proč se to stalo? Či proč to tak musí být? To prostě nejde, je to osud který se jednou musel naplnit. On by ho však chtěl změnit k lepšímu.
Chtěl by svůj osud změnit tak aby byl šťastný a to bude jedině s ní. Sakura si asi všimla jeho zadumaného pohledu a proto není divu že se zeptala...
"Nad čím přemýšlíš?" Zeptala se a Sasuke ji probodl pohledem. Jakoby se ulekla a stáhla oči k zemi.
"Ale nad ničím... vlastně ani nevím proč se to všechno stalo ale jsem si jistý že tohle se mělo stát..." Usmál se na ni povzbudivě.
"Doufám... a doufám že osud bude šťastný protože mě už v životě potkalo smůly, jednou mě potkalo štěstí..." Smutně se usmála.
"Fakt jo? Tak to máš asi vážně štěstí protože mě ještě nepotkalo." Usmál se na ni.
"Jo potkalo, řeklo ,uhni' a šlo dál." Rozesmáli se a pak jako na povel oba dva naráz utichli.
"Tak to to máš asi stejně jak já, taky mi to řeklo...vlastně v životě jsem ještě nebyl pořádně šťastný." Usmál se na něj a ona mu úsměv oplatila.
"Máme to holt v životě těžké ale doufám že náš život půjde k lepšímu!" Vstala a dala ruku v pěst.
"Náš?" Zeptal se a bůhví co si pod tím představoval.
"Jo náš, můj a tvůj..." Usmála se na něj, Sasuke sklopil hlavu...chtěl aby řekla něco jiného.
"Stalo se něco?" Zeptala se a složila ruku podél těla. Kdyby mohla, povzbudivě by ho chytila za rameno ale nemůže. Tak musela vymyslet něco jiného...
"Seš ty vůbec chlap? Vzchop se trochu sakra!" Zakřičela na něj a on konečně vzhlédl s těmi jeho černýma očima.
"Jo jsem... a jak se mám vzchopit. Nejdřív mi zavraždí rodinu vlastní bratr, pak jdu za školu jen tak do parku si zakouřit a potkám tam tebe! Jak tak vzpomínám kdy to bylo jo asi minulý rok co? Jo bylo to minulej rok a tento se o mě najednou začne zajímat, ani nevíš co si se mnou udělala?! Je to tvoje chyba že ze mě je to co ze mě je teď! Bál jsem se o tebe když si sem nepřicházela! Cloumalo to s mým životem! Chápeš to?? Ne ty to asi nemůžeš chápat protože ty o tom nic nevíš. Já...já...byl jsem jako tělo bez duše a to kvůli tobě! A víš proč? Protože tě mám rád! " Zakřičel na ni a utekl pryč. Sakura sklopila hlavu a dala si ji do dlaní. Nechápala teď co tak najednou vybuchl... nechápala nic... jen jedno a to že se jí tady právě vyznal i když ne tak jak by chtěla ona...dává jí to za vinu a třeba má pravdu... třeba má pravdu v tom že je tady úplně zbytečně, třeba má pravdu v tom že ona je ta vinna, třeba je to tak jak to mělo být ale třeba je to úpplně jinak. Sevřela ruce v pěst. Už ji to nebavilo...nebavilo jí to...ne... tohle se nemělo stát...ukápla ji slza a hned potom následovaly další a další...on je jediný kdo ji může ovlivnit a kdo ji může zbavit toho trápení...nikdy by nečekala že už je to rok co ji zná, jaktože si ho nikdy nevšimla? Kso...zmizela... zmizela z toho místa kde jí to řekl... A on mezitím ležel na posteli a přemýšlel co jí to tam vlastně řekl.
"Kso..." Zaklel, totálně to pokafral. Neměl jí to říct, ne neměl...běžel na to místo a doufal že by tam ještě mohla být, omyl, už tam nebyla... už tam nestála s tím jejím zářivým úsměvem na tváři. Ona teď totiž seděla na chladné zemi kde bývala a plakala. Plakala pro to co jí řekl. Ale asi má pravdu. Asi je to tak, asi za to může ona...
"Sakuro!" Zakřičel ale ona se mu neozývala a asi se mu ani neozve...
Rozpršelo se. Namísto bílých chumáčiků sněhu se snášeli kapky deště.
Vydal se tmavou ulicí zpátky domů a to jen z prostého důvodu... Neměl tam už co dělat. Jen doufal že bude mít možnost se jí omluvit. Doufá že tam zítra bude aby se jí ospravedlnil. Doufá a doufá. Jeho duše se stává menší a menší. Složil si ruce do mokrých kapes z kterých kapala voda ostatně stejně jako z celého jeho těla.
Čvachtal se ulicí domů až tam nakonec přišel. Svlékl si mokré oblečení a začal po pokoji kráčet jen v trenýrkách což mu ale vůbec nevadilo protože býval sám a tam se vybral rovnou do koupelny kde ze sebe shodil i poslední část oblečení a vlezl si pod studenou vodu. Opravdu, potřeboval ji náramně studenou jinak by se dost neprobral z toho co jí to tam vlastně řekl. Vyznal se jí ale né tak romanticky jak původně chtěl a řeknu vám chtěl to úplně jinak. Nejraději by si za to natloukl ale na to se má až moc rád. Chtěl jí to hlavně říct později a ne to na ni hned tak vybafnout. Idiot, idiot, idiot. Říkal se pořád, neudržel svoje city na uzdě a proto to tak skončili. A ke všemu jí řekl, osobě kterou tak miluje, řekl že to ona může za to že je tak nešťastně zamilován i když moc dobře věděl že to tak není. Neměl si chtít jít zakouřit a místo toho se měl ovládat a jít do té zasrané školy. (gomena za výrazy :D) Vlezl si do postele a čekal než usne. Samozřejmě s představami na růžovlásku usnul. Ráno se probudil normálně do školy a tentokrát nezaspal.Ploužil se ulicemi jako tělo bez duše až konečně usedl vedle Naruta a doslova se těšil až ji zase uvidí a ona mu, snad, odpustí. Nevěděl to jistě ale měl velké sebevědomí takže to byla jakože samozřejmost, protože Uchihům se nesmí odporovat... Po škole zamířil rovnou na to místo, přesněji utíkal tam... Čekal tam celé tři hodiny a ona se neobjevila, ani po čtvrté a po páté... prostě nic... čekal že na něj zase vybafne ale tak se nestalo... Čekal by ještě ale bylo pozdě... Povzdechnul si. Neuvědomoval si jak moc ji zranil... Neuvědomoval si jakou velkou udělal chybu... neuvědomoval si že ona byla jediná pro kterou žil...neuvědomoval si že je to taky jen dívka...neuvědomoval si že dívka je jemnější...neuvědomoval si že dívku je lehčí zranit...neuvědomoval si jak moc se zmýlil...neuvědomoval si jaký velký je pro ni ten blbec... neuvědomoval si že pro ni není blbec ale že se cítí vinna...neuvědomoval si jaký je idiot...neuvědomoval si v tuto chvíli nic...neuvědomil si jak velká je jeho snaha věřit že se zase objeví...neuvědomoval si že postupně podlehne tomu nátlaku...neuvědomoval si jak moc blízko je smrti...neuvědomoval si nic...neuvědomoval si ani že ona teď někde brečí...neuvědomoval si že teď brečí kvůli němu...neuvědomoval si že teď chce ještě víc aby se objevila...neuvědomoval si že chce aby byl další den aby tam na ni mohl opět čekat...byl jako tělo bez duše a duše bez těla, bylo to pro něj hodně špatné. Myslí si že to brzo nepřežije jestli se to tří dnů nevrátí...za tři dny jsou Vánoce a on nechce aby se trápila...
Z jeho úst se vydral hlasitý povzdych a ona ho v tu chvíli napodobovala. Dotrmácel se až domů a v oblčení ulehl do své neustlané postele. Hned usnul a zdála se mu taková noční můra že se probudil uprostřed noci. Takhle to dál nejde!
Pomyslel si a vstal. Oprášil se a vylezl na balkon kde se nadechl čerstvého vzduchu. Přes tvář mu přelétl lehký úsměv. Vypadá tak spokojeně...Řekla si osoba která ho v tu chvíli sledovala. Určitě mu je jedno co se mnou bude.
Povzdychla si a otočila se. Vůbec netušil že se někdo kvůli němu trápí ale on se kvůli ní taky trápí, může si zkrátka za to sám. Neměl to dělat...neměl...Pak jeho tvář opět zkřivilo to zamračení a on tak zůstal po zbytek noci. Ráno... si šel lehnout a na školu se vykašlal. Byl pátek tak to nebylo stejně tak hrozný... Zavolal do školy že mu je špatně a bylo to. Stejně tady není nikdo kdo by ho omlouval a navíc...on je pánem svého života. Tak si ho bude řídit tak jak on chce...
___________________________________________________________________________________________________
KOmentááře a držte mi palečky, jsem na turnaji =**


















nemám slov
rychle pokráčko pls