close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vánoční čas... 7 InoSai

23. prosince 2010 v 23:01 | Ufonek |  Vánoční čas
Tak i po mém dnešním pochmurném dni jsem se dala dohromady :) tato povídka je ze začátku smutná a myslela jsem že tam nekoho povraždím ale nakonec se tak nestalo protože mám tady tolik úžasných lidiček a vůbec i tady a vím že mě mají rádi :) chtěla bych vám i jim za to moc poděkovat protože jste mi moc pomohli :) děkuji vám :) ale nejvíc mě zničilo to že když jsem si chtěla jít po facu s někým psát tak tam nikdo nebyl a pak tam byl můj nejlepší kamarád který taky sleduje anime :) ten mi zvedl náladu :) a pak taky ještě jeden který sice není otaku ale já s ním kecám o muzice takže taky super xD ještě jednou vám děkuju a užijte si povídku :))



Seděla jsem tam a z očí se mi řinuli slzy velké jako hrachy. Dívala jsem se z okna a tam si nebyl. Nebyl jsi nikde protože já jsem ani nechtěla
abys tam byl.Tolik si mi ublížil že už to snad ani nejde. Tolik si mi ublížil a já pro tebe pořád brečím a pořád pořád a pořád... Nemůžu ani jinak protože to nejde. Zoufale se snažím nebrečet protože mě už z toho smrkání bolí hlava ale ty mi to stále nedovoluješ. Jakmile si
vzpomenu jak si se mnou zacházel tak hned následuje další vodopád slz a to jen proto jak si ke mě mluvil a jaký si měl ke mě přístup. Nemůžu za to že já tě měla tak ráda a ty ses zachoval takhle. Nezajímalo mě jak hezky si mě poté oslovoval vždycky to skončilo stejně a nikdy ti to neodpustím. Sakra! Proč zrovna já? Říkám si neustále ale odpověď nenalézám. Vstanu a projdu zdálnivě neproniknutelným davem který si říká prach. Opravdu se mi to hnusilo ale musela jsem tuto hnusnou půdu opustit protože jinak bych se asi udusila. I to by mi bylo milejší než to tady pořád být. Ale největší problém je takový ten jeden protivný pocit... strach... mám strach ze smrti a to nikdo jiný snad nemá ale já ho mám opravdu velký. I když jsem si dřív nemyslela že jsem až takový strašpytel ale je to tak protože-.
"Ah!" Zakřičím protože pode mnou právě rupla deska. Naštěstí jsem to ustála a nohu z díry úspěšně vytáhla. Utřela jsem si slzy protože
jsem přes ně už ani neviděla a sešla pomalu dolů po schodech do ještě zatuchlejší místnosti. Když jsem od tebe utekla tak jsem běžela do
téhle chaty a rovnou na půdu. Bylo to daleko od toho kde jsme bydleli... Strach z nějakých úchylů mě úplně přešel když jsem se tak hrozně rozplakala a běžela sem. Mám štěstí že mám dost dřevěných briket aspoň na tuto noc protože nechci umrznout a už vůbec nechci jít do staré kůlny teď a natož v noci!! Podpalovačem nešetřím a jen díky tomu navlhlé dřevo chytne. Nejdřív to trochu kouří do místnosti, chvíli trvá, než vymrzlý komín chytne tah ale záhy přeruší ticho mrtvého domu veselé praskání ohně.
Neodolám a nechám dvířka sporáku pootevřená. Pudy po jeskyních předcích, smála se mi v létě Hinata, ti se taky rádi dívali do ohně.
Bodejť když neměli televizi!
Vzpomínky na Sakuru a Hinatu jsou momentálně nejpříjemnějšími, které si mohu v mysli vyvolat.
Znovu napěchuji kamna až po okraj, přisunu si židli blíž ke zdroji tepla a zhroutím se na ni, abych v tichu rušeném jen prskáním, syčením a hučením zírala do plamenů. Ačkoli se lepím na plotnu div si nepropálím bundu, je mi pekná kosa. Chalupa je vymrzlá, z každého předmětu čiší chlad. Studí mě i polštář který jsem si dala pod zadek! Starý nábytek vrhá ve světle petrolejky neforemné stíny, zatuchlý vzduch je cítit starobou. Pěkně neútulné místo! V létě, když zvenčí voní seno a dopoledne se nedá vyspávat pro zpěv ptáků, to je úplně o něčem jiném. Přestože se snažím myslet pozitivně, místo zážitků z prázdnin se mi neustále vrací vzpomínky mnohem staršího data. Prababička s šedivým drdůlkem řídkých vlasů s několika prameny visících podél vrásčitého obličeje, kterou jsem neznala jinak než v černém oblečení a s holí v ruce.
Holí kterou mě neustále hrozila a občas mě ní i přetáhla za to, že jsem běhala, smála se a dováděla. Přesně se mi vybaví šouravé zvuky provázené klapnutím hole o prkennou podlahu, stejně jako vzpomínky na chvíle čistého děsu a zoufalství, kdy mě zavírala do komory bez oken plné pavouků, zápachu a hnijících brambor. Vzpomenu si na její voskově žlutou tvář svítící z rakve vystavené podle starého zvyku v parádním pokoji. Máma nechtěla abych ji tak viděla ale já stejně neposlechla. Já z toho měla ještě několik let poté noční můry... Při zvuky který se ozve kdesi za zdí se mi zježí vlasy. Znělo to skoro jako...Blbost! Pro takový zvuk může být tisíc racionálních vysvětlení... Něco spadlo v komíně, mohly se utrhnout saze, například! Nikdo tu není, tím méně deset let mrtvá babička!! Sedět a vyvolávat duchy je akorát na zcvoknutí, raději jdu prolustrovat spíž. Nejedla jsem od oběda, nějaké zásoby by tu být měly... Tedy doufám... Hm, nic moc... Dvě plechovky lanšmítu... sakra! Zakleju když se mi slzy nahrnou znovu do očí... rozmaže se mi make-up i když je už rozmazaný... ¨Bylo to tvé oblíbené jídlo a vždy jsme ho spolu jedly... Sednu si, i když je ten schod promrzlý jako já, na schod a přitáhnu si kolena k bradě. Položila jsem si do nich hlavu a potichu se rozplakala... Neměla jsem sem vůbec chodit, neměla jsem tak zbaběle utíkat...neměla jsem raději dělat nic... Poté znovu nahlédnu do spíže... mmm... Sardinky, těžko identifikovatelná konzerva čehosi, pár instantních polévek a v uzavíratelných dózách z plastické hmoty, nezbytná ochrana proti vlhku a myším. Objevím sůl
a mnoho dalšího. Nemám ale na nic chuť protože mi v hlavě utkvěla představa tebe jak jíš své oblíbené jídlo... Sakra proč já?? Ne...já už nechci! Už nechci plakat kvůli tobě ale nejde to... Pořád se mi hrnou slzy do očí a spouští se samovolně bez mého svolení po tvářích. Poté si raději udělám nocleh s pár dek které tu jsou... Gauč je ještě promrzlí a než se chalupa vytopí to jsou nejmíň dva dny.
Lampa která tady svítí, tu raději nechám svítit celou noc. Být tady potmě tak zešílím!!
Zakážu si myslet na cokoli, co by mi mohlo křehkou rovnováhu mého už tak malého sebevědomí narušit. Ale co když tady přece....? Sakra! Už zase na to
myslím ale já nechci a když říkám nechci tak si na tebe vždycky vzpomenu a to ještě víc nechci! Poraďte mi někdo co mám dělat dneska je ten nejhorší den! Já snad ani neusnu a jak asi když mi víří v mozku tyto myšlenky a nejdou zastavit? Je toho na mě prostě moc! Potichu se zase rozbrečím...
Léto je vždycky bezstarostné a klidné, líné bdění a snění...Jak ospalé bzučení mouchy kdesi v dáli... Je mi krásně uvolněně, pociťuji pocit klidu a míru před usnutím, ale tu mouchu by měl někdo zabít... bzučí pěkně protivně a čím dál blíž...
COŽE?! S trhnutím se posadím. Myslela jsem že hrknutí je jenom v knihách ale hrklo ve mě tak... neumím to dobře popsat. Pláž, slunce i pohoda z prázdnin zmizí, ovšem bzukot zůstane
a zní příliš hlasitě na to, aby mohlo jít o hmyz. Natož teď, uprostřed prosince! Pokud to není moucha, tak co to potom je? Bojím se podívat přes okno ale vím že zvuk přichází zvenčí. Odkud asi? Z planety Mars?? Ne! Letadlo? Vrtulník? Auto?? Znovu ve mě hrkne úlekem. Rychle zabouchnu dvířka popelníku, kamna přestanou hučet a já se mohu víc soustředit na venkovní zvuky. Jede sem auto... O tom není pochyb. Mám štěstí že mám tak dobře vytrénované uši díky trénování na nejrůznější mise ale teď se o žádné mise nejednalo!! A to bylo co říct. I když jsem byla už na mnoha nebezpečných misích tohle mě fakt vyděsilo! Jsem strašnej strašpytel to musím uznat... Ještě to auto je dost daleko, nicméně míří k chalupě. Ze silnici bych ho ani díky mím uším neslyšela ale pomalu se kolébá po rozbité cestě plné výmolů vedoucí jen a pouze k samotě!! Pane bože co budu dělat?? Šílím a pak se zamyslím... není důvod panikařit. Jsem ninja oddělám ho...Uklidňuju se i když mi to moc nepomáhá. Co já bych teď dala za to aby tady byl Shikamaru... Srdce mi buší jako zvon, zmocní se mě panika. Hledají mě? Nebo hůř, hledá mě on? Nebo napotřetí a nejhůř, zabloudil sem někdo úplně cizí? V každém případě nemá cenu hasit kamna, pokud jde o někoho z cizí vesnice svou přítomnost zde stejně nijak neutajím! Přesto nemíním ani v nejmenším čekat jak ovce!
Bleskurychle zapálím svíčku, sfouknu petrolejovou lampu, nahážu deky i polštáře na gauč, třesoucíma rukama se je pokusím urovnat do původního stavu a zápolím s roletami. Podaří se mi je vytáhnout takřka v poslední chvíli, reflektory automobilu už probleskují mezi stromy, za momentík se auto objeví v ohybu lesní cesty a bude stát přímo před samotou. Jak je ta samota u lesa... to teda není nýbrž samota v lese!! Na to ovšem nečekám, rychle si navleču bundu, hodím batůžek na záda, odemnku si kuchyňské dveře a s mihotavým plamínkem svíčky peláším ledovou chodbou k zadnímu okénku.. Tam svíčku sfouknu, odsunu záclonu, otevřu západky a než vyskočím do chladu a mrazu děsivě černého dvora, zaváhám. Horečně přemýšlím. Auto právě brzdí před chalupou, řidič vypne motor a všechno se ponoří do temného ticha. Okno zase přivřu, nechám jen maličkou škvíru i poodhrnutou záclonu a poslepu dotápu k velké almaře. Nemám moc času, ve chvíli kdy se vmáčknu mezi staré hadry, které v ní visí, kdosi odemyká hlavní dveře. Žaludek se mi zvedá ošklivostí, snažím se dýchat pusou. Přesto ze starých věcí cítím zatuchlinu a snad i prababičku! Nechápu proč máma nebo někdo její věco už dávno nevyhodil! Kdosi tápe chodbou, pak zavrzají kuchyňské dveře. Snažím se podle zvuků rozpoznat, kolik vetřelců vniklo do mé samoty. Kéž by přijela máma!! Ta však ještě nejspíš nebude doma... Ať je to kdo chce, právě musel odhalit mou nedávnou přítomnost. Nezůstane v kuchyni dlouho, znovu ho slyším na chodbě a podle slabého proužku světla, který pronikde rozeschlými prkny až do skříně, poznám že má baterku.
"Ino?"
Sai. Moje nejtemnější chmury se zhmotnili... On přijel! Tys kvůli komu jsem tolik brečela tak si přijel a určitě mi chceš zase jen ublížit. Hrdině zadržuju slzy a křik se kterými by možné slzy mohli přijít. Je to Sai a s největší pravděpodobností úplně sám! Podle zvuku otevře dveře do ložnice a znovu zavolá:
"Ino!" Nestačí mu že se neozývám, podle všeho mě tam jde hledat, chodba se na chvíli topí v úplné tmě a já se dusím pachem zatuchlých prababiččiných svršků.
"Ino! Tak neblbni!" Už je znovu na chodbě, tentokrát otevírá dveře do komory. Světlo baterky je jasnější, slyším Saiovi kroky blíž a blíž... Teď se zastavil snad těsně u skříně!! V tu chvíli ani nedýchám, polomrtvá strachy že mě tady najde a ke všemu ještě v tomhle stavu se mu nemůžu ukázat!! Neodvažuji se vystrčit ani nos raději fetuju
puch starých hadrů, protože jsem dosud neslyšela motor auta.
Ještě chvíli vydržím tu nechuť a pak se zhroutím ze skříně a tvrdě dopadnu na zem až to zarachotí. Není divu že uslyším další křik...
"Ino!!" Křičí a okamžitě běží zpátky do místnosti kterou jak se mu zdálo už zřejmě celou prošmejdil.
"Ino jsem rád že jsem tě našel... cosi dělala pane bože?" Zeptá se mě mile až si myslím že je to ten nejhodnější na světě. Objal mě kolem ramen a snažil se mě zvednout ze země nasáklou chladem.
"Nech mě být!!" Zaječím na něj ale on to nevzdává.
"Ale no tak přece tě tady nenechám umrznout..." Usmál se na mě mile ale já už ty jeho úsměvy až moc dobře znala...
"Neusmívej se tak na mě! Už jednou mě oblafl ten tvůj úsměv!" Zakřičela jsem mu do tváře a on na mě chvíli nechápavě civěl.
"Ino... proč si tak nepřístupná?" Zeptal se mě ale myslím že to moc dobře věděl...ze všech plic co mám, co to tady blekotám? Mám jenom dvě, nadechnu se a seberu všechnu svou odvahu. Po tváři mi opět sklouzne jedna slza... Poté vyřknu ta slova...
"Protože tě miluju..." Smutně se na něj usměju a poté ucítím jeho rty na těch svých.
Chvíli na něj vyjeveně koukám ale pak obmotám ruce kolem jeho krku a přitáhnu si ho k sobě blíž. I když mi tolik ublížil tak ho pořád miluju, strašně moc. Líbáme se tady v tom chladu zatuchlé chalupy. I když už nám dochází kyslík tak se nakonec přece jenom od sebe odlepíme i když bych nejraději nedýchala protože ten vzduch se rovná kanalizaci. A ke všemu je otevřená ta skříň ze které jsem vypadla... Podívá se těma svýma neodolatelně černýma očima do těch mích a já v nich nacházím lásku a věrnost i když sem o tom předtím dost pochybovala...
"Věděl jsem že to řekneš... Miluju tě..." Zašeptá a znovu přiloží jeho rty na ty mé...
___________________
Jo jo bylo z pohledu Ino xD tak jak se líbilo?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Charley Charley | Web | 24. prosince 2010 v 8:44 | Reagovat

nádherná...těším se na ten společný....

2 Yuiko<3 Yuiko<3 | Web | 24. prosince 2010 v 10:24 | Reagovat

překrásné =) Merry Chrstmas Tarei!

3 Dell-chan Dell-chan | Web | 24. prosince 2010 v 13:02 | Reagovat

Veselé Vánoce!!!!! :-D

4 Saskiee-your ♥SB♥ Saskiee-your ♥SB♥ | Web | 24. prosince 2010 v 14:02 | Reagovat

taky přeju Šťastné a Veselé .... Rusková-san :-D  :-D  :-)

5 Keri x) tvé SBénko =) Keri x) tvé SBénko =) | Web | 24. prosince 2010 v 14:24 | Reagovat

Máš u nás diplomek ;) Merry Christmas
Moc krásné ;)

6 hinata hinata | E-mail | Web | 26. prosince 2010 v 14:58 | Reagovat

ja to zerem  vzdy som zravela ze obaja sú skaredý ale ked nad tím premislam je celkom zlaty len by sa nemusel vzdy tvarit tak depresivne daj pokracko pls :-D ;-)

7 Sukey Verča Otaku Hane Lambertová Sukey Verča Otaku Hane Lambertová | Web | 31. prosince 2010 v 16:14 | Reagovat

nádhera...:) inosai úplně žeru, stejně jako sasusaku...vždyt to jinak ani nejde..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama