Za těch pět minut než dorazím konečně domů se stihnu ještě párkrát natáhnout ale naštěstí to vše dopadne dobře. Prostě se mi moc nechce nic dělat a jsem k ničemu a proto ani nemám chuť něco dělat. Odložím si tašku a jdu umýt nádobí. Vyluxuju a udělám si sváču, protože ty blafy co dělají ve škole se vážně nedají jíst a já se potřebuju něčím nasytit. Myslím si že je to ale jedno když za chvíli nebudu. Už jsem se definitivně rozhodla a to že se zabiju. Prostě to tady už pro mě nemá cenu. Jsem si jistá že poslední na co budu myslet bude on. On na mě určitě nikdy ani očkem nezavadil a nikdy na mě nepomyslel. Jediní kámoši jsou Hinata s Narutem a ještě pár skvělýma lidma. Mám je všechny vlastně ráda ale já jsem nic a tak to taky zůstane. Najednou mi něco zasvítí do tváře a já zjistím že jsou to paprsky slunce které právě vychází zpoza mraků. Že by se začalo blýskat na lepší časy? Ne to je celkem blbost. Dnešní den byl zatažený a vůbec jsem si zase připadala jako v zimě. A to jsem si myslela že jarní prázdniny s sebou přinesly jaro. To jsem se ale šeredně a pořádně vážně sekla. Možná bych se měla trochu vzchopit a začít žít jinak, konečně někoho zaujmout a být šťastná, ale jak když to nejde? Jak když to nedokážu? Z počátku, už asi dva roky dozadu, jsem si říkala že se to zlepší ale stejně ani po tom co jsem přešla na střední školu se to nezlepšilo. Nechápu momentálně vůbec nic co se týče světa. Každopádně jsem už zjistila že není spravedlivý, dokáže podrazit ale taky jsem zjistila že každý si řídí svůj život. Pokud si chceš z někoho dělat srandu tak to uděláš a on ti za to buď rozkope hubu, nebo to toleruje a nebo nad tím jen zakroutí hlavou alá "co je to za blbce?" a jde dál… Tohle já prostě nedokážu, nedokážu si o nikom myslet že je zlý, prostě na to koukám jen tak ze zdola a naprosto jim to toleruju. Už dlouhou dobu si ze mě dělají srandu kvůli mým růžovím vlasům a získala jsem si tak přezdívku "žvýkačka" abych já sama sebe ohodnotila tak na mě není nic hezkého kromě mých jasně smaragdových očí. Myslím si že jsou hezké ale co já vím, to okolní svět mě hodnotí, já nemůžu prostě přijít a říct "jo já jsem nejkrásnější a nejlepší holka na světě" to prostě dokáže jenom Karin a její dvě gardedámy.
Pustím si do uší svou oblíbenou hudbu, její zdroj je kapela Nightwish kterou nade všechno miluju. Vždycky mě nějak pozitivně naladí a já chci aby když budu opouštět tento svět mi hráli v uších jejich oblíbené songy. Pomalu se nějakým zázrakem proderu do kuchyně protože doteď jsem byla ve svém pokoji a vezmu si ostrý nůž. Opět si zalezu do pokojíku a ještě před tím než se odeberu do koupelny se na kratičkou chvíli připojím k internetu. Kouknu co je na facu, hlavně mám na své zdi několik hnusných nadávek na moji osobu. Už je mi to jedno, za chvíli tady stejně nebudu. Poté ještě skouknu několik stránek a konečně se vydám ukončit svůj bezcenný život. Stejně tady jsem k ničemu, ještě jednou zopakuji že mě opravdu nikdo nebude postrádat. Naše koupelna je celkem malá ale za to má velkou vanu. Proto není problém svléct si své oblečení a vlézt si do vany do které se už pomalu napouští horká voda. Někteří říkají že zabít se ve vaně je mnohem pohodlnější no nevím nevím. Jemně se říznu do zápěstí a hned se začne ve vodě rozpouštět má čistě červená krev. No nevím jestli právě čistě červená ale to je mi jedno. Říznu se ještě víc a když zjistím že mě to vůbec nebolí rozřežu si celá svá zápěstí. Nemohu si pomoci od toho strašného, dobrého pocitu že se konečně zbavím těch co mi tak kazili život. Ale zbavím se i toho koho miluju... Toho koho mám na tomhle světě na prvním místě. Pořezala jsem si i mou pořezanou, třesoucí se rukou to druhé zápěstí, položila jsem nůž na okraj vany a zavřela oči. Vím že tohle asi není správné, že bych měla vstát a bojovat. Nejde to, slané slzy se mi spouštějí po tvářích a já myslím jen a jen na něj. Pomalu cítím jak mé tělo ochabuje a já se prodírám do jiného světa. Někteří říkají že jiný svět je v nás, nějak jsem o tom filozoficky nepřemýšlela. Prostě se má duše vypaří kamsi do pryč a tělo bude mrtvé... Nechci zahodit ty okamžiky strávené s ním, i když třeba se na mě jen mrknul...
Já už nevnímám okolní svět a odcházím z něj...


















To bylo dooost smutný
