Chci si od toho na chvíli odpočinout a na chvíli pootevřít svá zelená tajemství, která se schovávají pod víčky. Však nic mi to nedovoluje, moje oči se jakoby zadrhnuli a já je prostě nedokážu otevřít, nedokážu ani přestat bříšky prstů mačkat klávesnicová písmena, nechápu tomu ale nechám to tak a vesele pokračuju. Mám žízeň... chci se napít ale prsty nechtějí slézt z té malé otravné věci... Odmítají to, protestují proti tomu... Chtějí se na ní stále držet a stále klapat do těch laskavých písmen které je tak zdržují, hopsají jeden za druhým a ne a ne se pustit. Opět to nechám tak a i když mě ovane znovu ten zim ní vítr neřeším to protože já mám teď svou múzu kterou už nenechám ani za nic odejít, to by byla pohroma kdyby se to stalo, ale já neřeším co by bylo ale co bude! A co je teď! OC právě prožívám, co se mnou mocná čarodějka mysli vyvádí. Nechce nic jiného než abych dál psala, psala, psala a psala... Prostě nechce nic jiného než tohle, tohle a tamto. A nejhorší na tom je že ani nevím co sama píšu, prsty se instinktivně zapojují do boje s obdélníkem a já jim věřím, já věřím že to neprohraju, ale věřím ve vítězství. Věřím ve vítězství nad svou vlastní fantazií, že se ještě rozšíří a bude ještě bujnější než předtím. Vím že je to blbost ale já v to prostě věří, někdo věří v boha.. někdo v takové blbosti jako já... Věřím ve všechny magické bytosti které mi napomáhají, věřím ve svou lásku která je momentálně daleko ode mně. Najednou jakobych uslyšela něčí, v dálce hlas... Něčí hlas.. Pohlazení pro mé ušní bubínky se dostavilo ale i kdybych sebevíc chtěla tak se mi stejně nepovede otevřít oči a podívat se na dotyčného, stejně si myslím že se mi to jen zdálo a tak pokračuju v psaní mého románu. Opěřu si ke všemu hlavu o opěradlo a jen si v mysli představuju co se v té knize uděje a moje prsty to všechno do dokonalého detailu popisují, vím že je to tak protože já to vím, věřím v to a to je jedním hlavním důvodem proč to všechno dělám, věřím v sebe... Tuhle větu mi kdysi vryl do paměti jeden nezmiňovaný blonďáček. Jeho krásné, modré oči se na mě dívají přes sluneční brýle a s jeho zlatými vlasy si pohrává vítr, pamatuju si na léto... Na to kdy jsme stanovali, opékali a na mou letní, velkou lásku. Každý den jsme byli spolu ale pak se blonďákovi stalo něco hrozného a my jsme to prostě neunesli... Má láska však pokračovala a díky tomu jsem se přes ztrátu mého bráchy, jak jsem ho nazývala, přenesla... Nebýt jej tak tu dávno nejsem. Vzpomenu si na Narutovu nehodu a oči se mi zalijí slzami, tlačí mě a nutí mě otevřít oči což se mi však nepovede, vím že teď v té knížce bude něco dramatického protože se pod návalem vzpomínek rozbrečím. Neudržím to prostě na uzdě a to už moje oči slzí vodopád. Já nepláču, to se mi jenom spouští vodopády z očí.. Jak je známý... Tohle vždy říkala, vždy optimistická tmavovláska s levandulovými očky. Ano, ta do prázdnin optimistická, od té doby co se stalo Narutovi, její lásce je tolik zamlklejší.. Já však vím že uvnitř tam někde je.... to její srdce...Opět uslyším v dáli ten hlas "lásko..." Pormlouvá ke mě ale já ho jakoby neslyším, slyším ale jenom zevnitř mé hlavy. Mé ušní bubínky na to nijak nereagují. Konečně se mé přísavky aneb prsty pustí své teritorium krve, tedy klávesnice a já múžu svobodně odložit ruce a následně cítím jak mi je někdo chytil. Mé zelené oči se otevřou a já pohlédnu na toho kdo mě z toho všeho trápení nakonec dostal... na něj.. na nejkrásnějšího člověka pod sluncem. Jsem zabalená v dece a na mou tvář svítí sluneční lúče. Nechápu to, promnu si jednou rukou, tou nechycenou do jeho jemných rukou, oči v kterých nahmatám slzy. Tak tohle ještě víc než nechápu, vzpomínám si na ten sen který se mi zdál... Počkejte.. sen?! To nebyla skutečnost? A sakra... Tak teď jsem zaručeně někde...
"Lásko? Copak se stalo?" Zeptá se mě naprosto vážně a já mu pohlédnu do jeho nocí temnějších než sama noc.
"Nic... jen to že tě strašně moc miluju a nechci tě ztratit..." Usmála jsem se a objala ho.
"Ale no tak... po pravdě... proč si plakala?" Zeptal se mě ještě jendou.
"Zdál se mi poněkud prapodivný sen.." Vylíčím mu ve zkratce a on to konečně pochopil.
"Tak to je dobře... jinak víš že by si mi to musela vysvětlovat." Usmál se políbil mě do vlasů. Pevně jsem se ho chytla kolem krku a dala do toho polibku celé své srdce i duši... Sasuke je ten kterého mám ráda... Sasuke je ten který mi pomohl a vždy pomůže v nesnázích. Sasukeho miluji z celého svého srdce... Jeho jazyk se propletl s tím mým, užívala jsem si tuhle chvíli kdy jsem byla v blaženém opojení jeho paží a svěží vůně... Tady tahle vůně.. je to vůně domova, to u něj jsem doma... Když jsme se od sebe odpojili tak jsme se na sebe usmáli... Takže to všechno byl jenom sen.. Sasuke mi však vnukl nápad. Nápad který jsem tak postrádala... Múza si může udělat dovolenou ale Sasuke tu vždy bude pro mě. Já to vím. Bleskovým krokem jsem se vyhrabala z postele a zasedla za počítač. Okamžitě jsem ho zapla a zatlačila na myšku která mi stlačila ikonku od Wordu aneb můj psací svět a už jsem začínala další větu od mého nového knižního dobrodružství. Něco mě zalechtalo na krku a jak už jsem zjistila byla to Sasukeho hebká ústa... Vzal mé klapkající prsty do svých a pohladil mi ruce...
"Sasuke teď ne..." Nasadila jsem si své pracovní brýle a dál psala. On si sedl vedle mě a pozoroval mě...
"Počkám na tebe... kdykoliv a kdekoliv..." Zadívala jsem se mu do očí a on vykouzlil ten nejkouzelnější úsměv.
"Děkuju..." Šeptla sem a pokračovala ve větách. Nakonec, když jsem napsala jeden útržek jsem to jeho věčné pozorování nevydržela, sundala si brýle a zachumlala se mu do náruče. Líbal mě něžně a jemně, držel mě pevně a přitom mě netlačil... Je prostě úžasný, někdy nevím jak je možné že se se mnou vůbec zahazuje...
"Jsi krásná..." Řekl mi mezi polibky.
"Nejsem, to ty..." Zasmála jsem se a ještě víc jsem si hrála s jeho vlasy...
"Jenom díky tobě..." Zasmál se tentokrát on a pošeptal mi ta dvě krásná slůvka.. "Miluji tě..."
"Aji já tebe miluji..." Odpověděla jsem mu na to a on mě ještě více sevřel v náručí jakoby se bál že mu uteču...


















tohle zahřeje u srdce kdybych takky něco sepsala ale vůbec mi nezbývá čas ale toto je nádhera Tarei :)