24. června 2011 v 20:53 | Ufonek
|
Vím že bych měla psát něco jiného, taky to plánuju a pomalu píšu! :-) ale momentálně jsem měla náladu napsat něco co mi pomůže.. takyže pomohlo! XD .-)
Můžu se už konečně na všechno vykašlat? Jó kdyby to tak šlo… Odpověděl mi hlásek kdesi uvnitř mého srdce. Nevím proč ale cítím se pořád tak strašně prázdná. Tak strašně obraná. O to jediné co mi v životě dělalo dobře… to bylo štěstí které mi teď momentálně vypadalo z kapes. Neuvědomovala jsem si jaké štěstí mám když jsem měla tak úžasné kamarády, pořád jsem si jenom stěžovala ale pak jsem o to přišla a to se mi vymstilo. Tak proč? Proč už se nemůžu smát jako dřív? S kým jsi, takový jsi. Opět ten hlas… má pravdu. Protože teď jsem s jinými lidmi a jsem…jiná? Dejme tomu, jsem šťastná to ano ale pořád mi něco chybí. Chybí mi to ženské plkání které jsem provozovala s mými… chybí mi to tak strašně moc!! Tak proč se to nemůže zase dát dohromady? Proč to nemůže být stejné jako dřív?? Přeju si tak strašně moc vrátit čas…Kdyby člověk neměl vzpomínky nevěřil by že byl někdy šťastný. Je sice pravda že ty co se mnou zůstali nadevšechno miluji a nepřežila bych kdyby mě opustili. To bych se už asi vážně zabila. Měla jsem sto chutí se zabít už přitom jak se to všechno pokazilo. Jak jsem přestala slyšet hlásek milované osoby která mě už ani neobdaruje jediným úsměvem!!! Ty krásné bílé zuby.. ty už se pro mě neukážou… ale já pořád věřím že ano tak proč se to nestává reálným?? Proč je to furt jenom to samé NE? Ne! Ne! A ne! Tak proč?? To je otázka kterou mám v srdci, co když už nechci nic kromě toho jednoho, kromě starého přátelství, to naše nevydrželo protože jsem zklamala. Jo, jsem to já, ta hnusná holka s gigantickým čelem z kterého si dělají srandu. Je jen na člověku jak se k tomu postavím a já se k tomu stavím velmi negativně. Jak se mám zachovat abych se nějak odpoutala?? Proč už to nemůže být jako dřív? Jediné co mi odlehčilo svědomí bylo to slovíčko promiň které jsem naštěstí řekla. To slovo sice od bolesti nepomůže ale můžu se cítit volnější i když jsem pořád spoutaná řetězy. Proč si to stále připomínám? Proč mi vždycky tečou slzy?? Všichni vidí jenom ty debilně se smějící smajlíky ale nikdo nevidí slzy za monitorem… Tak PROČ?! Proč se pořád ptám ale nenacházím odpovědi?? Co se to se mnou děje, jenom se třesu, v uších hudba smutná tak asi jako na funusu…co se to děje, největší hrdinství je usmát se ve chvíli kdy je vám do pláče.. ale já taková hrdinka nejsem, já pořád jenom bulím, bulím a bulím. Za všechno a vždycky!! Protože mě svět pomalu učí že si mám vážit každého vztahu lterý si s někým udělám a bojovat o něj pokud ho ztratím!! A o to já se snažím, udělala jsem vše co jsem mohla abych to dala zase dohromady ale stejně to nepomohlo.. bolí mě každý pohled na ni. Občas se naše pohledy střetnou ale raději hned uhnu protože mě to bolí!! Bolí mě to… tak strašně moc to bolí, tak strašně moc.. já nevím.. nevím co mám dělat, nevím proč to tak bolí!! Proč se moje srdce rozpadá… proč nenacházím lásku… proč jsou rodiče proti mně, proč já je odsuzuju, proč si ze mě kamarádi střílejí, vím že to myslí z legrace ale někdy je mi to vážně nepříjemné.. proč mi nic nevychází tak jak bych chtěla? Proč jsem tak hloupá? Rodiče mi říkají že vysoké čelo je známka inteligence ale myslíte že za tím čelem se skrývá taky mozek? Já o tom totiž dost pochybuju.. je mi blbě, je mi zle, je mi špatně, je mi hrozně!! Jednou když jsem vycházela z domu, slzy ve tváři tak jsem si uvědomila jednu věc, že chci aby mi někdo pomohl, aby mě někdo vytáhl z hlubin.. Že chci aby se něco stalo… něco co mi navždy změní život. Něco hezkého jenomže se zatím všechno obrací proti mně.. Že je všechno na nic… Setřela jsem si slzy protože mi zase něco došlo, že mě nemůžou takhle vidět!! Kamarádka naštěstí nic nepoznala a svedla to na pastu.. raději jsem jí při tom nechala než abych jí řekla že to není pasta ale že je to sůl.. sůl která pochází jedině z očí…Nikdo neví že se celý den směju a po nocích pláču. Nikdo… nikdo… raději se utopím ve svém vlastní pláči než abych s tím ještě obtěžovala někoho jiného. Raději to nechám tak protože nechci aby se trápili ještě ostatní. Všichni se kolem mě najednou pohádali se svými kamarády. Já jsem byla sobecká a byla jsem ráda že na tom nejsem sama!! Ale poté jsem si něco uvědomila, že nechci aby to tak bylo!! Že raději budu trpět sama než aby trpěli i ostatní, tak jsem si začala přát místo svého vlastního štěstí aby se to dalo dohromady jim a né mě!! Protože na nich mi záleží víc než na mě! A tak se taky stalo.. teď se baví… a já jsem za to ráda, nesnesla bych pohled na zkažený koletiv… Je to ale už předem prohrané. Naděje umírá poslední…Našeptává mi znovu ale co když ta moje už pomalu umírá a nechce se mě držet dál? Nechce to se mnou vydržet a já jí to nemám za zlé… Pomalu ji pouštím, ale ještě pořád věřím že to bude jednou dobré i když tomu pomalu přestávám věřit. To jsem já, ta holka se zlomeným srdce které jí puká stále víc a víc. Sedím si v depce, čas od času se pořežu, stejně jako teď mám stejnou chuť se pořezat, zas a znova. Ale neudělám to, protože jsem si slíbila že to co nejvíc omezím, že to už nebude stejné jako to bylo. Že to bude jiné, lepší. Že to bude jiné, lepší. Ale stále mi všechno naznačuje že mi všechno překazí mé šťastné chvíle. Buď je mi strašně i z toho že vidím milovanou osobu…to je jedno… Každopádně chci aby se už konečně něco stalo a aby ke mně byl život moudřejší a nedával mi pořád ochutnávat jeho zlost. Protože celý tenhle rok byl poněkud převratný. Z osoby kterou jsem neměla příliš v lásce se stala osoba mě nejdůležitější!! Z osoby kamarádské se stala osoba nenáviděná… teda né mnou ale jí… Nechápu to, proč se lidé tolik mění?? Proč na fotkách jsou stejní ale jinak jsou úplně jiní? Proč vzpomínky stále přetrvávají a jsou tolik bolestivé… proč se pořád vracejí? Proč když jsem sama nemůžu se ničím jiný rozptýlit a musím na to pořád myslet, proč je to takové? Protože takový život už je… Jenomže já kašlu na takový život!! Chci pryč!! Chci jiný život!! Chci to skončit!! Skoncovat s tímhle neštěstím a začít od znova! Jsem vyčerpaná, pomalu nemám co plakat, leda tak krev. Ale myslíte si že to jde? Ne, nejde to… nejde to, ale já pořád brečím a pořád se kroutím v křečích které mé tělo tolik poškozuje. Nejraději bych nepromluvila…už na nikoho…nikdy… já sakra už nechci trpět, nechci nikomu věřit, vím že se oplatí věřit jenom sám sobě ale já to nedokážu protože já jsem kecka človíček a nemůžu se nebavit, nemůžu se nesmát i když se už třeba nebudu smát stejně. Je fakt že teď obnovuju stará přátelství. Řeknu vám jedno, lituju že jsem se minulý rok nezachovala jinak!! Lituji toho že jsem se nezastala té slaměné špinavé bloncky. Že jsem místo toho zůstala s tou půvabnou hnědovláskou kterou jsem tolik zklamala. Měsíc květen nenávidím!!! A proč? Protože vždycky se v květnu s někým pohádám, kdo to bude příště?? Ta osoba kterou nadevšechno miluju?! Né ! Ta už né! Minule jsem se pohádala s kámoškou která nosí brýle a sedí v první lavici s úzkoramenatcem…. Tento rok jsem se pohádala s velkým hárem… druhá lavice…prstýnkové vlasy a ohromné kecy… Je mi to tak líto!! S čtyřočkem však mé přátelství obnovujeme za což jsem moc ráda. Ti kteří mi pomáhali, zůstanou navždy v mém srdci a jinak už to nebude. Taky ti kteří se se mnou bavit nepřestali. Ale jsem strašně moc vděčná těm kteří mě neopustili…První lavice u dveří… Ten kluk mi naprosto změnil život… a děkuju! Za vše, co pro mě udělal protože bez něj by to bylo jiné, horší. Bez něj bych se možná tolik nesmála. Bez něj bych možná byla naprosto ztracená… Taky je tady někdo z nižší třídy… taky blondýna s poškozeným zrakem. A taky moje největší zlato… Ti dva jsou moji naprosto nejlepší kamarádi.. Protože to oni mají mojí plnou důvěru… protože to je tolik miluju!!
Dokážete si asi představit jak vypadám? Klapu do klávesnice jak blbka, polikám soply které už nestíhá nos….slzy se mi valí z očí… ležím v posteli tak aby mě nikdo neviděl, pěkně zababušená s notebookem na klíně. Jenom tohle je můj život, psaní, chtěla bych být spisovatelkou . Jenomže jak tuším tak se to zase nevyplní protože můj život je ke mně velice krutý. Nevím zda-li si to protrpím všechno teď a později budu šťastná nebo jestli tohle bude zahrnovat celý můj život a já se vždy budu ztrácet v beznaději, já ale věřím že tohle je jenom jedno období mého života a že už mi nezemře žádný milovaný mazlíček jak tomu bylo minule kdy jsme dali všechno abychom ho vyléčili ale on stejně zemřel, život je tak nespravedlivej!! Měla jsem ho tak dlouho, stejně však musel odejít… Ten můj kocourek který navždy zůstane v mém srdci. Cipo.. Možná se vám vybaví nadávka cip ale Cipísek, jak jsem pojmenovala mého kocourka ale mě to bude jedno! Byl ten nejlepší, který za mnou vždy přišel když mi bylo zle. Když mi bylo tak jak teď, ale teď už mi nepomůže, měl už však nějaká ta léta ale pořád jsem ho viděla tak jak jsem ho viděla já, mýma očima. Pak museli zajet i druhého kocourka.. Čerta mojeho, celého černého.. Toho srazilo auto, že jo proč ne! Čím víc poznávám lidí tím víc miluji své domácí mazlíčky. Ti dva mi byli vším. Vždycky jsem se na nich dokázala zasmát ale teď už ne, teď už tady máme jenom dvě drzé kočky které se pořád někde toulají, ale ani tak bych nechtěla aby se jim něco stalo, protože aji ony mají v mém srdíčku místo…
A taky doufám že už mi neodejde žádný milovaný člověk jak tomu bylo doposud. Já tomu věřím! Ale co když mi život chystá ještě další zklamání? Zklamání v lásce, zklamání v přátelství, zklamání v rodině…To doufám že už ne. Protože bych na tom taky nemusela být nejlíp když už teď jsem na pokraji své psychiky.. Bolí to, tak strašně moc… Nezbývá mi nic jiného než doufat, věřit a mít naději….!
________________________________________________________________
Zase můj oduševnělý článek, zase má vypsaná duše.. :)
ja žasnem, ako úžasne dokážeš napísať takéto dielo...keď ti to ide od srdca, stojí to za to
krásne 