Let my heart go...

15. srpna 2011 v 20:30 | Ufonek |  Něco z mé duše...
Tak a máme tu opět jednu z těch depkařských ;) tentokrát je to o tom jak chci.. no to je jedno, dozvíte se v povídce :)




Zakopal jste mé sebevědomí hluboko pod zem. Naprosto jste ho uzemnil! Proč? Proč jste tak zlý? Proč nejste stejný? Proč nejste ten koho si pamatuju z minulého roku? Proč nejste ten kdo mi vždy vykouzlil úsměv na tváři… proč jste se změnil… Chtěla bych znát odpověď. Ale asi se jí nedočkám, mám chuť se vás na to zeptat ale nikdy se neodvážím protože se bojím. Bojím se toho že bych zase dostala vynadáno a to bych už asi nesnesla. Nevím proč jste si zasedl zrovna na naší čtveřici ale strašně mě to ničí. Strašně moc.. tak děsně moc… Chci vás znát jako toho pohodového který vždy jen vtipkoval a né jako toho kdo na mě pořád řve a ječí že to dělám špatně. Nechci vás už takhle znát. Vím jen jedno, že jste se v jeden den změnil, něco vás jistě zlomilo. A já asi vím co to bylo, já to asi tuším, já to vím. Byla to ona, ta kvůli které jste se zajisto změnil! Vkládal jste do nás velké naděje a věřil jste v nás že to zvládneme. A díky vám jsme se stávali lepšími a lepšími než kdybychom měli někoho jiného. Tak proč jste se sakra tak moc změnil?? Proč na nás pořád řvete že jsme neschopní?! Proč nás neposloucháte a nevidíte že se snažíme?! Ale my se snažíme ze všech svých sil! My se u vás chceme blejsknout ale nechceme vám lézt do zadku jak to dělají vaše nejoblíbenější a "nejlepší" hráčky. U nás ty jsou až na posledním místě! Ptal jste se mě jestli mě něco bolí že se vůbec nehýbu. Měla jsem chuť vám říct že mě něco bolí! Mě něco bolí, ale není to povrchová rána. Je to rána psychická mířená přímo do srdce. Vy byste mě určitě odbil s tím že s klukama mám randit jindy jenomže co když vy jste ten kluk?! Co když vy jste ten díky kterému jsem tak jiná než předtím? Milovala jsem vás takového jaký jste byl a né takového jaký jste teď. Teď jste totiž naprosto jiný člověk! Hodně jste se změnil ale vy to asi nevidíte, teď vás nenávidím… Jak se to může takhle změnit? Ten kluk… ne muž jste vy. Vždy jste se na nás z dálky usmíval, vždy jste nás povzbuzoval že to ještě doladíme! Že to doladím a budu bomberka! Tak jste to vždy říkal. Ale teď už se můžu snížit jen na neutrálního člověka který bude umět z každého jen malou část a nikdy nedám dohromady jeden celek v čem budu nejlepší. A proč? Protože už neslyším vaše povzbudivé "pojď pojď to zvládneš!" teď už slýchávám jen "neflákej to! Makej pořádně! Posuň se! Děláš to špatně!" je mi z toho zle. Je mi z toho špatně. Pokaždé když si vzpomenu jaký jste byl před rokem tak se mi hrnou slzy do očí a to za každé situace, je mi jedno že jsem třeba v tramvaji nebo před rodiči, prostě to klidně nevydržím a rozbrečím se. Protože jste to vy kdo mě zlomil! Kdo mě zranil, teď už se snížím jen k tomu… že vás mám i přesto že na mě pořád křičíte pořád ráda. Pořád ve vás věřím. Pořád věřím tomu že budete zase tak v pohodě. Takový s kterým byli jen šprými a že budete takový kvůli kterému bych nemusela brečet. Už nevím co si mám myslet, jednu chvíli jsem byla ta šťastná která chtěla abych vás měla i nadále jako vzor. Ale teď bych nejraději utíkala do béčka, protože už to nedávám. Nevěděla jsem jak se cítí ten na kterého pořád vypouštíte nadávky, ale teď už to vím. Teď už to vím protože sám mi uštědřujete takovéto hnusné chvilky! Nenávidím je! Ale vy asi nemáte v úmyslu s tím přestat protože je to ještě horší! Chci se zamyslet nad tím, chvilku zastavit, chci si promluvit. Já bych toho chtěla, ale největším mým přáním je abyste se zase změnil. Abychom na to chodili s radostí jako dřív. Abych se na to těšila a ne že se tam sotva doploužila a měla nechuť. Strašně mě to baví ale pomalu mě začíná opouštět optimistické myšlení že bych v tom někdy mohla zazářit. Bojovat za náš tým. Být nepostradatelný článek… ne to se nestane, už tomu prostě nevěřím. Protože jste ve mně uhasil tu naději která ve mně ještě byla. Protože teď je vše jinak. Teď je vše horší než kdy dřív. Začalo to na tom zpropadeném soustředění kdy jsem se dostala do toho "lepšího" družstva s vámi. Tam jste si asi neměl na kom vylít zlost a tak jste použil mě a mou kamarádku.. Neustále jste na nás křičel že s takovým přístupem nás vyrazíte. Pořád jsem se na vás mračila a vy jste to bral asi tak že protestuju za svobodný Tibet nebo co. Bral jste to blbě. To se mám jako usmívat když se musím dívat na osobu která mi tak ubližuje. To se mám jako smát když je mi do pláče nebo co. Jenomže já se neumím přetvářet, teda aspoň ne v takovém případě kdy se jedná o city. Kdy mě to bolí!
Minulý rok bylo vše jinak. To jsem si mohla vesele prozpěvovat hlášky z aut "kurňa" a vy jste měl tolik rozumu abyste mě šlehnul ručníkem přes zadek, samozřejmě to pěkně štípalo ale já jsem to brala s legrací a vy ještě taky. Pomalu si začínám myslet že se ve vás vůbec nevyznám. Jednu dobu máte tolik energie ale na druhou stranu se tváříte že vás to strašně otravuje. I za blbých deset centimetrů mě seřvete. Pak si připadám úplně k ničemu a nepotřebná. Mám štěstí že mám takové suprové kamarádky a kamarády kteří mě vždy podrží když je mi nejhůř a pomůžou mi uklidnit se. Nevydržela jsem to a rozplakala se. Přímo tam! Jenomže vy jste si nemohl všimnout mých slz protože jsem je před vámi snažila zakrýt. Ukázala jsem svou ubulenou tvář jen nejlepším přátelům kteří mi zase pomohli. Ale nevím jak dlouho to ještě vydržím protože mám chuť se rozbrečet jenom při tom když vás vidím. A to tak nemá být, to je špatně. To se prostě nedá. Pořád vzpomínám na ty šťastné chvíle s vámi kdy jsem mohla zavinit váš nádherný úsměv. Pamatuji si jak jsme si říkali že máme toho nejlepšího borce pod sluncem a že ti ostatní jsou strašní a že my chceme jenom vás! Ale teď bych vás nejraději vyměnila protože mě ničíte. Protože mám pocit že s takovou se nic nenaučím a zase budu k ničemu. Sport, volejbal. To je to jediné kde jsem si mohla vybít svou zlost na balonu a kde jsem se mohla dokonale odreagovat ale teď už to tak není. Teď se odreaguju jenom když pláču a vše se ze mě dostane. Teď jen depkařím… a mám pocit že jsem na to sama. Na ten všechen strašný svět. Protože když se konečně doploužím na to místo kde si mohu zřídka kdy jen tak picnout do balonu tak se na mě zase jen řve, řve a křičí, ječí a vše co je tomu podobné. Nevím jestli naši partu nemáte rád nebo přímo nás každého zvlášť. Nebo jen nemáte koho peskovat? To se já už nedozvím.
Vždy jste nám říkal že nechcete abychom mluvili sprostě… Ale teď jste najednou úplně jiný… teď si klidně nadáváte jak se vám zachce a to i před námi! Takovým já říkám čuráci a debili. To jste přesně prohlásil. A mě ta slova řezala do uší jako neutrony. Bolí to, strašně moc.. tak nesnesitelná bolest. Bolest z toho že jste už nejste ten koho jsem znala ale stal se z vás naprosto jiný člověk. Já vás neznám… vůbec netuším kdo ten člověk ,kterého denně potkávám, je. Já totiž ve vás přestávám věřit ale ještě je ve mně kapka naděje tak byste si jí měl vážit a né ji ze mě vyhánět sakra! Tak proč tohle pořád děláte?! Proč se stáváte ještě horší než kdy dřív? Proč po nás ještě víc křičíte?! Proč pořád ječíte skoro i bez důvodu! Nemůžu za to že já to prostě neumím! Prostě se přiznám že to neumím! Příště odejdu když si to budete žádat! Jako jste žádal už milionkrát! Já můžu trénovat i v malém počtu, příště toho kdo nebude makat vyrazím! Zase ta Vaše bolavá slova… jediné štěstí je že já už s vámi v září nebudu.. už budu na jiném místě, tam kde se volejbal hraje pro zábavu.. tam kde na mě nebude nikdo řvát. Tak kde kvůli těm povýšeným lidem nade mnou nebudu plakat. Tam kde mi bude dobře. Tam kde budu makat s radostí a né proto že se to ode mě očekává. Tam kde se budu mnohem víc rozvíjet než tam kde je vaše sídliště. Tam kde se hraje proto abyste byli špice. Tam kde makat musíte! Tam kde bych brečela! Tam kde bych ještě víc zakrsla v tom jestli mám jít vůbec pro ten balon nebo ne. Teď půjdu ale za svým srdcem! Tam kde se budu vrhat do každého balonu i když třeba porazím spoluhráčku. Bude mi to jedno protože tam já budu šťastná! Tam totiž chci jít.
Promiňte, ale opouštím vás… Ale i tak vás prosím… změnte se… buďte takový jaký jste byl před rokem… takového jakého jsem vás měla ráda a jakého jsem vás znala… takového jakého jsem si vás vysnila… trenére…
___________________________________________

Co říkáte na mé srdce? ;)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kata-chan Kata-chan | Web | 15. srpna 2011 v 20:41 | Reagovat

Že dem kuchat trenéra! Přidržíš mi ho? :-)

2 Abigail Abigail | Web | 15. srpna 2011 v 20:56 | Reagovat

krásný :-)

3 Aki-chan Aki-chan | 16. srpna 2011 v 13:09 | Reagovat

i když já bych to tak nádherně nikdy nesepsala :) můžu jen říct, že to cítím stejně...

4 Suzette Suzette | Web | 16. srpna 2011 v 21:25 | Reagovat

Prepáč ale nepochopila som tvoj zmysluplný komentár ne mojom blogu. :D :D

5 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 17. srpna 2011 v 0:08 | Reagovat

proste...nádhera :-)

6 Ami Sasaki no Akasuna Ami Sasaki no Akasuna | Web | 17. srpna 2011 v 11:57 | Reagovat

nádhera xDDD

7 Deidara miu Deidara miu | E-mail | Web | 19. srpna 2011 v 19:01 | Reagovat

až jsi mi vhrnula slzy do očí.. :) dokážu si tvou situaci představit.. :) nádhera! :)

8 Kata-chan Kata-chan | Web | 20. srpna 2011 v 20:02 | Reagovat

Jup, a ještě jsi zapoměla rozebrat prdelatou jeptišku...:-)
P.S.-A napsala jsi i moje myšlěnky ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama