Zatřepala jsem hlavou. Nechtěla jsem na něj myslet ale pořád to nešlo. Pořád jsem ho měla v té své debilní kebuli a nešel vytřást. Po tvářích mi začali samovolně klouzat slzy. Proč to jenom udělal? Proč se to vše jenom tak rychle odehrálo? Konečně jsem si říkala že jsem našla lásku kterou bych vážně milovala a ona mne. Ale né… vše je ztracené.. protože mě podvedl. Vůbec na tu školu přijímačky nedělal i když jsem si byla jistá že bychom mohli mít společnou budoucnost. Tak strašně to bolelo. Bolelo? Blbost! Strašně to bolí aji teď. Myslela jsem si tak naivně že se mnou vážně chce trávit další školu ale ne… to byla jenom blbá přetvářka. Pořád mi ale v hlavě straší ta jeho hřejivá věta… Pojď se mnou… Formují jeho ústa stále dokola tu jednu jedinou větu a pořád se vidím jak kývu na souhlas že bych s ním šla klidně kamkoliv.
V ruce jsem svírala svýma roztřepanýma rukama hrnek od kafe. Pomaloučku potichoučku jsem z něj usrkávala. I to kafe mi ho připomínalo. Miluji vůni kafe. Pořád jsem viděla ten jeho nádherný úsměv pod kterým se mi vždy podlamovala kolena. Měla jsem chuť mu na ten úsměv šlápnout ale to bych poškodila jeho dokonalou tvář. Nevěděla jsem proč jsem zrovna já skončila tak jak jsem skončila. Tak podvedená a cítila se méněcenná. Bylo to tak strašně skličující. Utřela jsem si bříšky prstů kapky které mi po obličeji tekly jako dva vodopády a nechtěla už více pršet. I za okny už se jenom mračilo ale pořád bylo tak hnusně temně. Pomalu se začínalo znovu rozkapávat a ani já to se svými emocemi nevydržela a pomalu v tichosti jsem se zase rozplakala. Plakala jsem často, vlastně brečela pořád. Po nocích, po mračivých dnech. Protože vše co jsem tu viděla mi ho připomínalo. Postel, lžičky… Tu máš! No tak, lásko, je sladká… Říkal když mě ládoval jahodovou zmrzlinou , na tváři stejný škleb jako vždy. Dokonce i tak blbá slepená váza! Omlouvám se já nechtěl! Zaplatím ti ji! Ten jeho optimistický nadhled mě vždy dostal. Vždy jsem nad tím mávla rukou a pomalu jsme ji vteřinovým lepidlem slepovali. Nezalep se! Smál se když viděl jak s tím bojuju.. jako omluvu jsem si pak do té vázy dala květiny od něj.
"Sakra!" Zaklela a odložila žiletku na šamlík. Když se drnčení ozvalo několikrát za sebou tak už to nevydržela…
"Kterej debil zase otravuje?!" S těmito slovy trhnutím otevřela dveře a naštvaná nálada jí stuhla na tvářích když pohlédla do snad těch nejčernějších očí.
"To jen já..." Upřel na ni smutný kouk a provinile se usmál. "Můžu dál?" Zeptal se a už chtěl vejít když ona ho zastavila.
"Nemůžeš." Upřela na něj vražedný a zároveň vyděšený pohled.
"Saky…" Snažil se jí přemluvit ale ona se nechtěla nechat zastavit.
"Neříkej mi tak. Pro tebe jsem Haruno! Nic víc nic míň!" Zakřičela zas.
"Nekřič prosím."
"Já si budu křičet kdy budu chtít Uchiho! Proč jsi tady?!" Nakvašeně vyhrkla.
"Protože-"
"Zmiz mi z očí…" Ani to nedořekl a už ho přerušila ledovým usykáváním.
"Ale-"
"VYPADNI!" Zaječela protože si byla jistá že jestli se na něj ještě chvíli bude dívat tak že už to nevydrží a zase se před ním rozpláče. Takhle jenom třískla dveřmi a svezla se po nich. Slzy se jí zase valily proudem ale ani nevzlykala. Jen jí prostě mokl obličej.
"Sakuro!! Otevři!" Bušil na dveře ale ona ho neposlouchala. Jen si tiskla hlavu mezi kolena a plakala. Následně se postavila a zamkla.
"Jdi pryč…" To byla poslední slova co mu věnovala a pak už se jen odebrala znovu do koupelny. Nezajímalo jí že Sasuke straší za dveřmi. Milion pocitů, tisíc myšlenek, stovky vzpomínek ale jen jedno jméno… Vzala do ruky žiletku a znovu řízla. Nebolelo to, bylo to jako uvolnění.. Najednou uslyšela cinkat svůj telefon. Schválně raněnou ruku si obvázala aby nekapala a šla si pro hovor. Když však viděla jméno volajícího slzy se jí opět nahrnuli do očí. Tipla to a pak se opět objevilo to děsivé bouchání s výkřiky jejího jména. Přišla ke dveřím a chvíli na ně jen tak hleděla…
"Prosím…potřebuju si to s tebou vyříkat..." Uslyšela šepot a pak takový skřípavý zvuk. Zacvakala klíčem v zámku a otevřela dveře.
"Co kurva chceš ?!" Po tvářích se mi koulely slzy ale já to nevnímala, už jen pohled na něj ji ničil. Už jen pohled na to že on si myslí že láska je… něco nesmyslného a přitom… pro ni je to celý život.
"Tak mi řekni co po mě k sakru chceš…?!" Vyhrkla a nový proud si našel cestu po její hladké tváři.
"Odpuštění.." Přívětivě se usmál a ona měla chuť mu ten obličej rozšlapat.
"Tak proč jsi mě podvedl?" Zeptala se se zoufalstvím znatelným v hlase.
"Jak to myslíš podvedl?" Zeptal se s vykulenýma očima.
"Říkal jsi.. říkal jsi…" Po tváří jí tekly slzy proudem. "Že na tu školu se chceš tak moc dostat a že mám jít s tebou! Ale ty ses ani nepokusil ty příjmačky dělat a já jak blbá.. Jako blbá jsem se tam dostala i když jsem chtěla něco jiného, to vše jen kvůli tobě!" Zakřičela přes dveře.
"Já vím Saky, já vím.. kvůli mně?" Uchechtnul se radostně. "Já to chtěl udělat věř mi ale rodiče mi to nedovolili." Usmál se.
"Ale vždyť ty žádné nemáš!" Zaskřípala.. Neví co to udělalo se Sasukem ale na chvíli přestal.
"Jak to víš?" Řekl smutným hlasem.
"Vím to už dlouho!" Zakřičela o trochu pevnějším hlasem.
"Aha… ale Saky, prostě jsem na to neměl peníze to je vše."
"Tak si mi to aspoň mohl říct…" Řekla smutným hlasem.
"To máš pravdu, omlouvám se, chci ti říct že tě moc miluju a nechci tě ztratit." Potom se jí do očí opět nahrnula slaná voda.
"Problém je ten že já už ti prostě nevěřím…" Zašeptala.
"Tak si nevěř." Pokrčil rameny protože věděl… ne, spoléhal na to že mu věří.
"NEVĚŘÍM!!" Zaječela na druhou stranu a zlostně sevřela její kamarádku kterou momentálně představovala kovová kartička. Zašla do koupelny. Shodila ze sebe oblečení když byla jen ve spodním prádle. Vlezla si do vany a naprosto na cucky si rozřezala tepny.. krev stříkala do vody ve které se nacházela a ona cítila jak se z ní pomalu vytrácí život… že chladne… V tom uslyšela bušení na dveře a žalostný křik jejího rodného jména. Ale už bylo pozdě… ona umírala.. zazubila se a řekla si jak byla naivní… nakonec naposledy s úsměvem na rtech vydechla.
A tak skončil život jedné v dětství naivní holky která si myslela že by mohla být šťastná a pak se rozhodla tedy pro ni její bezcenný život ukončit. Ona věřila na lásku, pro něj to byla jen nesmyslná věc. Ona si myslela že ji miluje, ale on ji podváděl i jinak Ona věřila, on si užíval. Ona plakala, on neměl ponětí. Ona umírala, on plakal. Poprvé v životě co se cítil tak bezmocný když za pomocí vyražení dveří zjistil že nedýchá… Svíral jí v náručí ale nemělo to cenu. Už se totiž nikdy nenadechne…


















Jsem první? n_n Bylo to...no bylo to...procítěný, tragický a...nevím proč...roztomilý n_n. Nejvíc se mi samozřejmě líbil ten konec. Moc pěkné nee-chan :3 Takových povídek chci víííc :3