Prostě jsem se ráno vypravila z postele, nasnídala, umyla a vše kolem toho. Pak jsem na záda hodila bágl s věcmi a vyšla z domu. Každý den chodím štreku kde se v půlce setkávám s mými kamarády.
Vždy se báječně bavíme…
Pak jsem konečně vešla do budovy školy a jako obvykle se přisála na topení s mou nejlepší kamarádkou Hinatou… Vždy jsme tam tak oblepovali to horečné místečko. Líbilo se nám a navíc tam jsem měla nejlepší výhled na to kdo vyjde z koridoru. Vždy to byl on na kterého jsem se tolik těšila a ani dnešek nebyl výjimkou. Vždy přicházel kolem času 40-45 minut. Tentokrát se však vůbec neukázal.
Tak jsem popohnala modrovlásku a už tasila klíč kterým bych zamkla naši dívčí šatnu. Když jsem procházela dveřmi skoro jsem se s ním srazila.
"Ahoj!" Vyjekla jsem hned a usmála se.
"Čus." Bohužel odpověděl jenom toto a pořád byl tak zvláštně zamlklý. Jenom jsem nad tím pokrčila rameny že asi vstal levou nohou z postele a pokračovala zamknout…
Dobře, tohle si trochu přibarvuji, jenom jsem prostě zasedla na židličku a zvesela se usmála na svého spolusedícího.
"Čáááu Kibo!" Zasmála jsem se.
"No nazdar…"Zašklebil se a vysloužil si ode mě malou ránu pěstí (ne, vážně velké umím jenom facky). A tak byla první hodina…
Ah! Konečně je konec. Fyziku vážně nemusím… No a tak já jdu teda smazat tabuli jakožto služba s mým nejlepším kamarádem Narutem. Není divu že ho mám tak ráda když on jediný mě dokáže rozesmát tak že mi slzy tečou proudem. On jediný dokáže udělat snad i z pohřebu komedii. No, vlastně už není jediný. Bylo tomu tak dřív ale po tom co jsem se tak bláznivě zamilovala už to není jako dřív. Vyjdu na chodbu a přifařím se k Hinatě která je z třídy B a já s ním jsme A…
"Ah!" Vyhrknu když mě Temari jako obvykle lechtá do boku. Ale to není ani lechtání, to se prostě leknete.
"Ty jedna!" Pokárám jí a znovu upřu pohled na Hinatu která mi momentálně něco vysvětluje.
"Co je?" Vyslovila jsem a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek proč má takové změny nálad.
"Um, jenom že ony jsou strašně blbý." Ukázal prstem na hlouček uprostřed chodby.
"Aha." Opáčila Ino.
"A vy ostatně taky takže nevím proč se s vámi vlastně bavím." Zašveholil a ušklíbl se.
Tak tohle byla přesně mířená rána. Pak se jenom zasmál a odešel. Prostě mě tam nechal tak jak jsem byla. A to jsem teda byla! Zklamaná a zrazená. Vůbec jsem nechápala proč to řekl ale moc to bolelo, tak strašně moc. Chvíli jsem stála jako opařená ale pak jsem jen zakroutila hlavou a podívala se do stropu, protože se mi oči zalili slzami. Pak jsem se podívala na svou nejlepší kamarádku a zvesela se usmála. Přesto jsem se nesmála od srdce. Celý den jsem měla zkažený. Vážně, celou dobu jsem byla totálně v háji.
"Pravda je to čo nemožeš uchopiť, pravda je to čo ťa može potopiť." Přesně tohle teď vypovídalo o mém citu. Milovala jsem ho více než sebe a to se mi vymstilo.
Následně jsem otevřela oči a uviděla jenom hnusné šero z čehož se po chvilce začaly padat kapičky přímo za sebou a mně na nos. Bylo mi to tak strašně líto. Odkryla jsem levou ruku a uviděla své běloučké jizvy… Jo, to vše kvůli němu! Miluju ho víc než sebe a proto jsem skončila takhle?! S jizvami na zápěstí? Jo, řekněte mi někdo, tohle chce? Nevím… možná že ano… Třeba chce aby byla úplně na dně. Ale to se mu už povedlo tak proč mě ještě více trápí??
"Víš co? Jednou mi říkal že by chtěl taky umět kreslit!" Zavýskla má nejlepší kamarádka když jsme zrovna probírali jeho. Sice jsem jí neřekla že ho mám víc než ráda ,ale tuším ,že ona to tak podvědomě cítila.
"Fakt?Chtěla bych ho něco naučit…" Zasnila jsem se a více se rozjela. Vítr mi čechral vlasy a já se cítila tak volná. Chtěla bych být ptáčkem a uletět do nevídaných výšin. Jo, jednou jsem chtěla být kosmonautem ,ale kamarád jím chce být a slíbil mi že kdyby se mu to povedlo že mě tam vezme. Jo, můj nejlepší přítel ze všech, Naruto Uzumaki. Vždy měl takové smyšlené sny ale vždy, ať chtěl cokoli, s tréninkem se mu to povedlo. A já chci být také čím dál lepší! V těchto momentech jsem byla ta kdo by se obětoval za své přátele i kdyby měl nastat konec světa. Vždy bych pro ně umřela. Ale…Umřel by někdo pro mě? Zatřepala jsem hlavou abych z hlavy vyhnala tyto spurné myšlenky. Měla bych být ráda že tu jsem?
"Vážně? Mohla bys to zkusit, máš vážně talent!" Dohnala a povzbudila mě tmavovláska a já jsem jí za to byla neuvěřitelně vděčná. Sice nevím jestli bych v sobě našla takovouhle odvahu mu říct o to jestli by nechtěl kreslit. Jestli by to nechtěl aspoň se mnou zkusit. Malování ve dvou je to nejkrásnější. Tím nemyslím rodiče, sourozence. Ale s tím koho máte opravdu rádi. Srdce se mi rozbušilo když jsem na tohle myslela… Mnoho mých spojených duší říkávalo že mám talent, nebyla to jen Hinata. Byli to téměř všichni až na něj. Nikdy mě nepochválil. Ale oni, nikdo neví kromě mých rodičů nikdo neví kolik mě to stálo usilí se dostat na takovouto úroveň. A to začalo jedním hrůzným časopisem. Když jsem ho tak četla, byla tam jedna děvčica která to vážně uměla a od té chvíle jsem chtěla být jako ona. Taky jsem chtěla kreslit obrazy tak slavné že by předčili i Da vinciho! Ale pak už jsem toho obsahu nechala a nechala se vést svou vlastní touhou….
"Jo, takhle by to asi mělo být. Stejně tě nikdy mít nebudu…" Svět se mi před očima zamžil. Najednou jsem začala vidět dvojmo. Tak tak jsem došla na okenní parapet a znovu si sedla. Vyhrnula jsem nahoru celé okno, lépe řečeno otevřela. Pravda je to čo sa nedá uchopiť,urobí z teba to čo ťa može potopiť. Honil se mi hlavou text jedné z nejpravdivějších písní. Písní o kruté realitě. Bezděčně jsem se koukala z vyššího patra na život, někdy nudný někdy divoký. Ale teď jsem byla egoista. Teď jsem byla sobec. Právě teď jsem myslela jen na sebe. Řízla jsem, vzápětí se objevila červená. Rozřezala jsem si celé zápěstí a byla jsem šťastná, vážně. Kdo uvěří na lásku na druhý den zemře… Na rtech jsem měla úsměv. Bylo mi dobře. I když jsem chvílemi měla zkraty takové té zimnice v uvozovkách…
Padala, padala stále dolů až se otiskla o studené dlaždice dole na zemi. Ano, to byla moje krev. Nějak jsem se začala cítit divně ale ještě stále se to dalo snést. Jsem hrozná, prostě nedokážu unést odmítnutí. Vy byste nebojovali o svůj život? Jenomže když vám jasně dá na jevo že už vás nechce tak mi nezbývá nic jiného než se zabít. Jdu na smrt mou rukou. Nechci aby si někdo dělal výčitky a tak teda jsem na chvíli odložila ostrý předmět. Nahmatala pero a na cár papíru, třímajíc propisku začala srdceryvný proslov…
Ahojte,jak se vám vede? Mě zatím dobře i když se už pomalu nemůžu hnout. Jen čekám na ten okamžik kdy už si mě vezme Satan a já se nebudu moci nadechnout. Ano, chci to. Vážně jsem se rozhodla že se zabiju. Tak prosím vás nevyčítejte si to nikdo. Nechci aby se někdo kvůli mně trápil. Myslela jsem kdo by mi udělal pohřeb? Asi nikdo že, při nejlepším mne teda nechá někdo zpopelit ale i o tom dosti pochybuju. Spíš zahodí mou mrtvolu někam do tmavých útrob a tam ji nechá chátrat a hnít… Ale to je teď jedno. Když už nikdo když jsem byla živá tak chci aby to věděl celý svět když budu mrtvá. Vážně jsem milovala, milovala a i když budu pryč tak věřte že stále miluju toho kdo zatočil s mým celým osobním světem. Sasuke Uchiha! Ano, ten který na kterou si ukáže může mít. I já jsem mu propadla. Promiňte že vás opouštím ale já musím. Prostě už nesnesu tento svět. Tak doufám že se nebudete trápit,i když to si asi říkám o moc a tak teda..
Mějte se hezky, Vaše Sakura.
Napsala jsem to strašným škrabopisem ale to mi bylo vcelku jedno. Hlavní ylo že jsem vše co jsem chtěla napsala do tak krátkého odstavce. Ve skutečnosti by byl mnohem delší kdybych měla více času. Už i při posledních větách se mi motala hlava a já začínám chápat že už ani myslet za chvíli nebudu moct. Za chvíli… za chvíli.. Nemohla jsem se dočkat. Krev pořád nepřestala vytékat. Před chvílí to bylo chtivé stříkání ale teď. Teď už se jen ustálila do potůčku. Pohodlně jsem se usadila, zaklonila hlavu a nechala tomu volný průběh. Už jsem nechtěla mít žádné myšlenky. Nic, nechtěla jsem už vnímat ale musela jsem ,přežít' poslední sekundy a to doslova. Nezbývalo mi moc času, teda, prosím bože ať mě měl aspoň zlomek, když už nikdo, mých přátel rád! Prosím ať se najde aspoň jeden člověk. V tichu jsem doufala že by to mohl být třeba můj princ na černém koni. To by byl Sasuke. Ale tohle je asi jen sen v moři nadějí. Ale jak se říká, naděje umírá poslední že? A já mám pocit jakoby právě umírala. Ehm, vlastně já umírám celá. KONEČNĚ! Zaječela jsem vevnitř. Odumírají mé důležité orgány, i orgán jeden z hlavních které mi napsalo scénář dopředu. To zpropadené srdce…
Naposledy jsem se zhluboka nadechla a pak opět nosem vydechla. Na okamžik jsem otevřela oči a pak honem rychle zavřela aby mi je nikdo nemusel sklápět a nikdo se do těch uplakaných očí ani jedinkrát podívat. A to byl ko…
Ani nestihla domyslet ten konec a už byla tuhá. Jo, trochu hnusně řečeno ale byla to pravda. Ha! To jsem já ten zlej který by si ji měl odvést ale do mého doupěte si to nezaslouží. Žádný Satan totiž si jí nemá právo vzít. Bude si létat v nebi. Je až moc hodná a velmi toho utrpěla tak ať má aspoň po smrti klid. Ale to nevěděla že její smrt obrátí životy skoro všech…
Asi deset minut po jejím úmrtí začal někdo úpěnlivě bušit na její dveře a neustále a chaoticky volal její jméno. Když mu nikdo neotevíral tak jednoduše vykopl dveře jíž panty zradily. Jak správně tušíte, byl to on, jejího srdce žampion, totiž šampon, eh…tyhle lidský řeči mi moc nejdou, šampion.
"Sakuro!" Zařval a okamžitě přiletěl k jejímu oknu na kterém bylo položeno její bezvládné tělo které už nikdy neprocitne.
"Neříkej mi že…" Nechtěl tomu uvěřit ale když v její levačce našel ruce dopis ,na rozloučenou' tak pochopil. Rychle roztrhal obálku a začal horlivě číst.
Obsah znáte takže to znovu přeříkávat nemusíme ne?
"Néé!" Zaječel… Ona ho milovala. Byl si jist že to kvůli němu se zabila. I když chtěla aby se kvůli ní nikdo netrápil tak on se trápil nejvíc protože to na jeho účet umřela. Kvůli lásce. Vzpomněl si na prvního máje který v podstatě strávili spolu samy.
Všichni od ohně odešli, zůstali jsme tam jenom my. Jen já a ona. Já jsem brnkal na kytaru aby tam nebyla taková nuda a ticho. Ale zdálo se že ona se o to vůbec nezajímala, jen se dívala do ohně a ani na okamžik na mě neupřela svůj pohled. Nebo jsem si toho aspoň nevšimnul. Byli jsme jako křeni co si vadí navzájem. Teda, ona mi nevadila. Byl jsem rád že můžu při ní být. Že můžu živořit a cítit její vůni. A víte proč? Proč já jsem jenom takový zbabělec a jednoduše nenavážu konverzaci. Ale i kdybych zbabělec nebyl, o čem bychom se bavili? A tak jsem se raději ubíral víc a víc ke kytaře. Když jsem se na ni podíval tak jsem ji nachytal na štvestkách. Tak přece se na mě někdo dívá! Miluju jí…
Už dlouhý rok z ní nemůžu spustit oči. Nejde to… A já blbec jsem nevěděl že ona na tom může být stejně! Kdybych jí to řekl… kdybych jí to řekl… Po tváři se mu začali valit slzy velké jako hrachy… Mohla tady s námi ještě být! Mohli jsme být šťastní oba dva! A teď… proč jsem jí to jenom neřekl? Proč jsem o ni neprojevil větší zájem? Bože řekni proč ať jsi kde si!!!
Sasuke chtěl kvůli ní též spáchat sebevraždu ale blbec Naruto ho v tom zastavil.
"To že jsme ztratili ji neznamená že musíme ztratit i tebe! No tak Sasuke neblbni! Nechtěla aby se kvůli ní někdo zabil tak se prosím vzpamatuj!" Navrhl a netušil jak moc dodal Sasukemu chuť do života. Byla opravdu obrovská.
I když mu Naruto strhl sebevražedné sklony kvůli jeho jediné lásce, nadosmrti se neoženil (a neměl sex) i když ho mohl mít kolik chtěl. Zůstal samotářem a jediný kdo mu aspoň na chvíli zvedl koutky od úst byl Naruto. Jeho nejvíc nejlepší přítel.Ale odlehčilo ho to tak maximálně na pět minut. Nakonec umřel velmi brzy.
To byl život dvou co se tak moc milovali ale osud jim nedopřál aby byli spolu…


















Moc špatný konec...
Ale jako ten zbytek super
Ale ten konec... Fňuk 