Síla ženy...je v slzách...

15. listopadu 2011 v 19:39 | Ufonek |  Jednorázovky
Uhm! Zdravím ;-) Dnešek raději ani nebudu popisovat.. prostě propadák! No to je jedno, přináším vám novou jednorázovku! n_n Tak si ji užijte ;-) SxS jako obvykle :)



Nevím.. nechápu to.. už si s nikým nerozumím tak jako dřív. Už prostě je to jiné. Mladší z jiné třídy se se mnou nebaví. Rozhodli se mi říkat ,lesbo' protože jsem jí objímala zezadu okolo pasu a prý se jí vyhrnulo tričko a já ji hladila. No a co? Tak co? Není to můj problém to co si o mě myslí, řeknu to takhle - závidí. Prostě, budeme dělat že je vše v pohodě. Mám super partu. Na to jsem hrdá, protože oni mě vždycky podrží. Nedovolí abych spadla. Ale hlavně mě podporuje jeden.. hlavně jeden. Když jsem byla totálně v háji tak jsi přišel ty, ó to tvé božské světlo povalující se okolo tebe i když vždy chodíš v černé. Černé vlasy a oči… Ach ty oči! Ty oči které jsem tolik milovala, u něj, u něho jediného mi nebylo jedno co si o mě myslí. Protože ten jediný mě za celý život tolik moc okouzlil. Tak strašně jsem se do něj zabouchla až to nebylo možné. Každý den jsem mohla přemýšlet o jeho onyxových studánkách a jeho havraních vlasech do mu tak větrně stály ve vzduchu a vždy když přišel do školy měl je tak laškovně rozčepýřené. Milovala jsem jeho božský úsměv… ty jeho krásně smějící se oči. No i když, to bych neměla říkat. Málokdy se smál. Nikdy jsem neviděla jeho záchvat smíchu. Přitom já jsem je měla v jednom kuse. Jo, jsem bláznivá holka která se nenechá urážet. Ale po tom… už nevím jak mám kráčet dál…

Psal se zrovna pátek čtvrtého listopadu a já jsem byla rozhodnutá mu to říct. Byla jsem přesvědčená že on ke mně taky určitě něco cítí. Protože vždy se usmíval jen na mě. Každé ráno když mě viděl tak se tak vesele usmál. Vždy když jsem se na něj v hodinách podívala tak mi pohled opětoval a stále se tak křenil. Nevěděla jsem co si myslel ale bylo mi to fuk.

Prostě jsem se ráno vypravila z postele, nasnídala, umyla a vše kolem toho. Pak jsem na záda hodila bágl s věcmi a vyšla z domu. Každý den chodím štreku kde se v půlce setkávám s mými kamarády.
Vždy se báječně bavíme…
Pak jsem konečně vešla do budovy školy a jako obvykle se přisála na topení s mou nejlepší kamarádkou Hinatou… Vždy jsme tam tak oblepovali to horečné místečko. Líbilo se nám a navíc tam jsem měla nejlepší výhled na to kdo vyjde z koridoru. Vždy to byl on na kterého jsem se tolik těšila a ani dnešek nebyl výjimkou. Vždy přicházel kolem času 40-45 minut. Tentokrát se však vůbec neukázal.
Tak jsem popohnala modrovlásku a už tasila klíč kterým bych zamkla naši dívčí šatnu. Když jsem procházela dveřmi skoro jsem se s ním srazila.
"Ahoj!" Vyjekla jsem hned a usmála se.
"Čus." Bohužel odpověděl jenom toto a pořád byl tak zvláštně zamlklý. Jenom jsem nad tím pokrčila rameny že asi vstal levou nohou z postele a pokračovala zamknout…
Když jsem přišla do třídy, obvykle mi byli jako vždy věnovány pohledy které se snažili poznat kdo to právě vstoupil za nezvaného hosta. Naštěstí já jsem byla host zvaný…Dokonce mi nabídli i křeslo!
Dobře, tohle si trochu přibarvuji, jenom jsem prostě zasedla na židličku a zvesela se usmála na svého spolusedícího.
"Čáááu Kibo!" Zasmála jsem se.
"No nazdar…"Zašklebil se a vysloužil si ode mě malou ránu pěstí (ne, vážně velké umím jenom facky). A tak byla první hodina…

Ah! Konečně je konec. Fyziku vážně nemusím… No a tak já jdu teda smazat tabuli jakožto služba s mým nejlepším kamarádem Narutem. Není divu že ho mám tak ráda když on jediný mě dokáže rozesmát tak že mi slzy tečou proudem. On jediný dokáže udělat snad i z pohřebu komedii. No, vlastně už není jediný. Bylo tomu tak dřív ale po tom co jsem se tak bláznivě zamilovala už to není jako dřív. Vyjdu na chodbu a přifařím se k Hinatě která je z třídy B a já s ním jsme A…
Já a Hinatou, Temari a Ino tvoříme jeden hlouček u topení a tam zbytek béčkařů druhý. Sasuke zamířil za nimi a ihned začal vyvádět ty své kousky. Samozřejmě komediální. Věnuji mu pár pohledů a začnu se bavit s levanduloočkou.
"Ah!" Vyhrknu když mě Temari jako obvykle lechtá do boku. Ale to není ani lechtání, to se prostě leknete.
"Ty jedna!" Pokárám jí a znovu upřu pohled na Hinatu která mi momentálně něco vysvětluje.
"Slyšel jsem že ten kdo je uprostřed chce hamburgera!" Vykřikne kdosi u mého ucha a tak moc se ke mně natiskne a Hinata mě ještě zradí a dělá z druhé strany to samé. Jestli hádáte že to byl Sasuke, máte pravdu. Lehce se pousmál a já v břiše opět cítila motýlí křídla. Myslela jsem že snad umřu štěstím. Pak se jeho výraz zase uklidnil a opět vypadal tak zamlkle.
"Co je?" Vyslovila jsem a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek proč má takové změny nálad.
"Um, jenom že ony jsou strašně blbý." Ukázal prstem na hlouček uprostřed chodby.
"Aha." Opáčila Ino.
"A vy ostatně taky takže nevím proč se s vámi vlastně bavím." Zašveholil a ušklíbl se.
Tak tohle byla přesně mířená rána. Pak se jenom zasmál a odešel. Prostě mě tam nechal tak jak jsem byla. A to jsem teda byla! Zklamaná a zrazená. Vůbec jsem nechápala proč to řekl ale moc to bolelo, tak strašně moc. Chvíli jsem stála jako opařená ale pak jsem jen zakroutila hlavou a podívala se do stropu, protože se mi oči zalili slzami. Pak jsem se podívala na svou nejlepší kamarádku a zvesela se usmála. Přesto jsem se nesmála od srdce. Celý den jsem měla zkažený. Vážně, celou dobu jsem byla totálně v háji.
Jenom jsem v hodinách nesmyslně civěla do zdi a nemohla jsem se na něj ani podívat. Ne to byl omyl, každou chvíli jsem na něj myslela a otáčela se po něm. Nemohla jsem ani dýchat. Vždy když jsem i kdyby koutkem oka o něj zavadila tak se na mě ani neohlédl. Prostě nic, až pak ke konci poslední hodiny se na mě podíval a přímo do očí. Chvíli jsem na něj jen omámeně zírala ale pak jsem se vzpamatovala a koukala jinam. Vždy se tak přiblble na mě uculil ale teď ne. Vypadalo to jakoby měl taky náladu totálně v lese.Nevím co mám dělat…
Když jsem se odploužila domů což bylo po šesté hodině (uf) tak jsem si zapla PC a volume šlo doprava protože nikdo nebyl doma. Pořád jsem si v hlavě přeříkávala text písničky.
"Pravda je to čo nemožeš uchopiť, pravda je to čo ťa može potopiť." Přesně tohle teď vypovídalo o mém citu. Milovala jsem ho více než sebe a to se mi vymstilo.
A tak teď tady sedím na parapetu okna a smutně hledím do silnice. V ruce svírám hrneček s pařížskou čokoládou a nic se mi nechce. Vážně nic… Jsem tak na dně že už to ani není možné. Stejně s ním nikdy nebudu. Vážně nikdy. A tak jdu do koupelny a podívám se na svou, slzami zmáčenou, tvář. Mé růžové vlasy jsou zplihlé a kroutí se do všemožných hadíků. Možná že, možná… Ještě ne… Přitvrdila jsem a silou vůle se na sebe zkusila usmát. Pomohlo to, měla jsem mnohem lepší náladu ale pořád se nacházela pod bodem mrazu. A tak jsem se rozhodla že se půjdu projít…

Obula jsem si kecky a jenom v tričku a kalhotách se vydala do chladných ulic. Byla mi zima ale já na to nedbala jenom jsem svou tvář nastavila paprsku slunce které pomalu zalézalo.
Následně jsem otevřela oči a uviděla jenom hnusné šero z čehož se po chvilce začaly padat kapičky přímo za sebou a mně na nos. Bylo mi to tak strašně líto. Odkryla jsem levou ruku a uviděla své běloučké jizvy… Jo, to vše kvůli němu! Miluju ho víc než sebe a proto jsem skončila takhle?! S jizvami na zápěstí? Jo, řekněte mi někdo, tohle chce? Nevím… možná že ano… Třeba chce aby byla úplně na dně. Ale to se mu už povedlo tak proč mě ještě více trápí??

Když jsem byla zase doma tak jsem usedla na dřevěnou, červeně pomalovanou židli. Ta červená… vždycky mi připomínala krev. Ale dnes, více než kdy jindy protože jsem tak strašně raněná. Nevím, možná to vyslal on, ten šíp který mi zasáhl mé citlivé srdce. Citlivé srdce, ptáte se jak se to stalo? Nevím, zažila jsem tolik zrad a ran od přátel a vždy si to zpravili ale já nezapomínám. Možná mnoho lidí ano ale já ne. Nejhorší rány nesou lidé pod maskou přátel. Nevím, nevím jestli se se mnou nebaví jen proto že jsem tak troufalá. Ale ano, nikdy bych mu nedokázala říct co k němu cítím. Nikdy bych mu nedokázala říct jak moc je mi blízký. Ano, nikdy mu nedokážu říct jak moc ho miluju. To ani slovy popsat nejde, jo pravda, tak troufalá zase nejsem, jenom odporuju učitelům, vymlouvám se. Pecka co?

Ale tentokrát ne, žádné výmluvy, lži nebo pomluvy. Jenom čirá pravda. Tak čistá jako čerstvě vyprané prádlo. Vím, asi si moc věřím že si třeba jednou splním sen. Chtěla bych být kreslířkou. Vždy jsem si jen tak z nudy kreslila a všichni říkali že mé obrázky stojí za to… Pamatuju si jak jsem se jednoho dne na in-linech dozvěděla že i on by to chtěl umět…

"Víš co? Jednou mi říkal že by chtěl taky umět kreslit!" Zavýskla má nejlepší kamarádka když jsme zrovna probírali jeho. Sice jsem jí neřekla že ho mám víc než ráda ,ale tuším ,že ona to tak podvědomě cítila.
"Fakt?Chtěla bych ho něco naučit…" Zasnila jsem se a více se rozjela. Vítr mi čechral vlasy a já se cítila tak volná. Chtěla bych být ptáčkem a uletět do nevídaných výšin. Jo, jednou jsem chtěla být kosmonautem ,ale kamarád jím chce být a slíbil mi že kdyby se mu to povedlo že mě tam vezme. Jo, můj nejlepší přítel ze všech, Naruto Uzumaki. Vždy měl takové smyšlené sny ale vždy, ať chtěl cokoli, s tréninkem se mu to povedlo. A já chci být také čím dál lepší! V těchto momentech jsem byla ta kdo by se obětoval za své přátele i kdyby měl nastat konec světa. Vždy bych pro ně umřela. Ale…Umřel by někdo pro mě? Zatřepala jsem hlavou abych z hlavy vyhnala tyto spurné myšlenky. Měla bych být ráda že tu jsem?
"Vážně? Mohla bys to zkusit, máš vážně talent!" Dohnala a povzbudila mě tmavovláska a já jsem jí za to byla neuvěřitelně vděčná. Sice nevím jestli bych v sobě našla takovouhle odvahu mu říct o to jestli by nechtěl kreslit. Jestli by to nechtěl aspoň se mnou zkusit. Malování ve dvou je to nejkrásnější. Tím nemyslím rodiče, sourozence. Ale s tím koho máte opravdu rádi. Srdce se mi rozbušilo když jsem na tohle myslela… Mnoho mých spojených duší říkávalo že mám talent, nebyla to jen Hinata. Byli to téměř všichni až na něj. Nikdy mě nepochválil. Ale oni, nikdo neví kromě mých rodičů nikdo neví kolik mě to stálo usilí se dostat na takovouto úroveň. A to začalo jedním hrůzným časopisem. Když jsem ho tak četla, byla tam jedna děvčica která to vážně uměla a od té chvíle jsem chtěla být jako ona. Taky jsem chtěla kreslit obrazy tak slavné že by předčili i Da vinciho! Ale pak už jsem toho obsahu nechala a nechala se vést svou vlastní touhou….
Tak, to by bylo. Vzpomínek už bylo dost! Ale když ony se pořád vracejí a vracejí že i kdybych pomyslela na smrt vleze mi zase na mozek to že bych je tu neměla nechávat že co by tu beze mne dělali! Ale co, stejně by toho nikdo nelitoval. Stejně by se nikdo nepřišel podívat na můj pohřeb. Další šlápnutí vedle. Kdo by se o to staral jako o pohřeb nějaké malé a ufňukané růžovlásky. S jasně zelenýma očima. Říkali, že jsou jako kočičí ale já jsem kočku nikdy neměla. Zase jsem se zmýlila, jakmile jsem na to pomyslela tak mi do svého vnitřního pole vnikla malá šedobílá kočička. Jo, to byli má dětská léta. Od té doby co jí přejelo auto jsem žádné jiné zvíře mít nechtěla. Po líci mi ztekla slza. Když jsem si vzpomněla na její blankytně azurové modré oči. Při té představě jsem se pousmála ale i tak mi zůstával smutný výzor.

"Je čas jít za tebou čičíí…" Prolomila jsem to ohlušující ticho svým neveselým vzdechem. Vešla jsem do koupelny a do rukou vzala chladnou žiletku.
"Jo, takhle by to asi mělo být. Stejně tě nikdy mít nebudu…" Svět se mi před očima zamžil. Najednou jsem začala vidět dvojmo. Tak tak jsem došla na okenní parapet a znovu si sedla. Vyhrnula jsem nahoru celé okno, lépe řečeno otevřela. Pravda je to čo sa nedá uchopiť,urobí z teba to čo ťa može potopiť. Honil se mi hlavou text jedné z nejpravdivějších písní. Písní o kruté realitě. Bezděčně jsem se koukala z vyššího patra na život, někdy nudný někdy divoký. Ale teď jsem byla egoista. Teď jsem byla sobec. Právě teď jsem myslela jen na sebe. Řízla jsem, vzápětí se objevila červená. Rozřezala jsem si celé zápěstí a byla jsem šťastná, vážně. Kdo uvěří na lásku na druhý den zemře… Na rtech jsem měla úsměv. Bylo mi dobře. I když jsem chvílemi měla zkraty takové té zimnice v uvozovkách…
Padala, padala stále dolů až se otiskla o studené dlaždice dole na zemi. Ano, to byla moje krev. Nějak jsem se začala cítit divně ale ještě stále se to dalo snést. Jsem hrozná, prostě nedokážu unést odmítnutí. Vy byste nebojovali o svůj život? Jenomže když vám jasně dá na jevo že už vás nechce tak mi nezbývá nic jiného než se zabít. Jdu na smrt mou rukou. Nechci aby si někdo dělal výčitky a tak teda jsem na chvíli odložila ostrý předmět. Nahmatala pero a na cár papíru, třímajíc propisku začala srdceryvný proslov…

Ahojte,jak se vám vede? Mě zatím dobře i když se už pomalu nemůžu hnout. Jen čekám na ten okamžik kdy už si mě vezme Satan a já se nebudu moci nadechnout. Ano, chci to. Vážně jsem se rozhodla že se zabiju. Tak prosím vás nevyčítejte si to nikdo. Nechci aby se někdo kvůli mně trápil. Myslela jsem kdo by mi udělal pohřeb? Asi nikdo že, při nejlepším mne teda nechá někdo zpopelit ale i o tom dosti pochybuju. Spíš zahodí mou mrtvolu někam do tmavých útrob a tam ji nechá chátrat a hnít… Ale to je teď jedno. Když už nikdo když jsem byla živá tak chci aby to věděl celý svět když budu mrtvá. Vážně jsem milovala, milovala a i když budu pryč tak věřte že stále miluju toho kdo zatočil s mým celým osobním světem. Sasuke Uchiha! Ano, ten který na kterou si ukáže může mít. I já jsem mu propadla. Promiňte že vás opouštím ale já musím. Prostě už nesnesu tento svět. Tak doufám že se nebudete trápit,i když to si asi říkám o moc a tak teda..
Mějte se hezky, Vaše Sakura.

Napsala jsem to strašným škrabopisem ale to mi bylo vcelku jedno. Hlavní ylo že jsem vše co jsem chtěla napsala do tak krátkého odstavce. Ve skutečnosti by byl mnohem delší kdybych měla více času. Už i při posledních větách se mi motala hlava a já začínám chápat že už ani myslet za chvíli nebudu moct. Za chvíli… za chvíli.. Nemohla jsem se dočkat. Krev pořád nepřestala vytékat. Před chvílí to bylo chtivé stříkání ale teď. Teď už se jen ustálila do potůčku. Pohodlně jsem se usadila, zaklonila hlavu a nechala tomu volný průběh. Už jsem nechtěla mít žádné myšlenky. Nic, nechtěla jsem už vnímat ale musela jsem ,přežít' poslední sekundy a to doslova. Nezbývalo mi moc času, teda, prosím bože ať mě měl aspoň zlomek, když už nikdo, mých přátel rád! Prosím ať se najde aspoň jeden člověk. V tichu jsem doufala že by to mohl být třeba můj princ na černém koni. To by byl Sasuke. Ale tohle je asi jen sen v moři nadějí. Ale jak se říká, naděje umírá poslední že? A já mám pocit jakoby právě umírala. Ehm, vlastně já umírám celá. KONEČNĚ! Zaječela jsem vevnitř. Odumírají mé důležité orgány, i orgán jeden z hlavních které mi napsalo scénář dopředu. To zpropadené srdce…

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a pak opět nosem vydechla. Na okamžik jsem otevřela oči a pak honem rychle zavřela aby mi je nikdo nemusel sklápět a nikdo se do těch uplakaných očí ani jedinkrát podívat. A to byl ko…


Ani nestihla domyslet ten konec a už byla tuhá. Jo, trochu hnusně řečeno ale byla to pravda. Ha! To jsem já ten zlej který by si ji měl odvést ale do mého doupěte si to nezaslouží. Žádný Satan totiž si jí nemá právo vzít. Bude si létat v nebi. Je až moc hodná a velmi toho utrpěla tak ať má aspoň po smrti klid. Ale to nevěděla že její smrt obrátí životy skoro všech…

Asi deset minut po jejím úmrtí začal někdo úpěnlivě bušit na její dveře a neustále a chaoticky volal její jméno. Když mu nikdo neotevíral tak jednoduše vykopl dveře jíž panty zradily. Jak správně tušíte, byl to on, jejího srdce žampion, totiž šampon, eh…tyhle lidský řeči mi moc nejdou, šampion.
"
Sakuro!" Zařval a okamžitě přiletěl k jejímu oknu na kterém bylo položeno její bezvládné tělo které už nikdy neprocitne.
"Neříkej mi že…" Nechtěl tomu uvěřit ale když v její levačce našel ruce dopis ,na rozloučenou' tak pochopil. Rychle roztrhal obálku a začal horlivě číst.
Obsah znáte takže to znovu přeříkávat nemusíme ne?
"Néé!" Zaječel… Ona ho milovala. Byl si jist že to kvůli němu se zabila. I když chtěla aby se kvůli ní nikdo netrápil tak on se trápil nejvíc protože to na jeho účet umřela. Kvůli lásce. Vzpomněl si na prvního máje který v podstatě strávili spolu samy.

Všichni od ohně odešli, zůstali jsme tam jenom my. Jen já a ona. Já jsem brnkal na kytaru aby tam nebyla taková nuda a ticho. Ale zdálo se že ona se o to vůbec nezajímala, jen se dívala do ohně a ani na okamžik na mě neupřela svůj pohled. Nebo jsem si toho aspoň nevšimnul. Byli jsme jako křeni co si vadí navzájem. Teda, ona mi nevadila. Byl jsem rád že můžu při ní být. Že můžu živořit a cítit její vůni. A víte proč? Proč já jsem jenom takový zbabělec a jednoduše nenavážu konverzaci. Ale i kdybych zbabělec nebyl, o čem bychom se bavili? A tak jsem se raději ubíral víc a víc ke kytaře. Když jsem se na ni podíval tak jsem ji nachytal na štvestkách. Tak přece se na mě někdo dívá! Miluju jí…

Už dlouhý rok z ní nemůžu spustit oči. Nejde to… A já blbec jsem nevěděl že ona na tom může být stejně! Kdybych jí to řekl… kdybych jí to řekl… Po tváři se mu začali valit slzy velké jako hrachy… Mohla tady s námi ještě být! Mohli jsme být šťastní oba dva! A teď… proč jsem jí to jenom neřekl? Proč jsem o ni neprojevil větší zájem? Bože řekni proč ať jsi kde si!!!

O týden později se konal pohřební obřad uspořádaný právě ním. Jí se splnil největší sen.Aby o ní projevil cit. Ona nevěděla jakou k ní chová náklonnost. Byla téměř tak velká jako ona chovala k němu. Byla to prostě shoda osudu že to skončilo tak jak skončilo.
Sasuke chtěl kvůli ní též spáchat sebevraždu ale blbec Naruto ho v tom zastavil.
"To že jsme ztratili ji neznamená že musíme ztratit i tebe! No tak Sasuke neblbni! Nechtěla aby se kvůli ní někdo zabil tak se prosím vzpamatuj!" Navrhl a netušil jak moc dodal Sasukemu chuť do života. Byla opravdu obrovská.
I když mu Naruto strhl sebevražedné sklony kvůli jeho jediné lásce, nadosmrti se neoženil (a neměl sex) i když ho mohl mít kolik chtěl. Zůstal samotářem a jediný kdo mu aspoň na chvíli zvedl koutky od úst byl Naruto. Jeho nejvíc nejlepší přítel.Ale odlehčilo ho to tak maximálně na pět minut. Nakonec umřel velmi brzy.
To byl život dvou co se tak moc milovali ale osud jim nedopřál aby byli spolu…
__________________________________________________
Tato povídka se mi i celkem líbí no a taky má přesně 3 333 slov, dobrý ne? Tak co vy na to? :-)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 marketa251996 marketa251996 | Web | 15. listopadu 2011 v 21:05 | Reagovat

Moc špatný konec... :-(  Ale jako ten zbytek super :-D Ale ten konec... Fňuk :-(

2 Saky(-Chan) Saky(-Chan) | Web | 15. listopadu 2011 v 21:23 | Reagovat

Bože můj to je tak úžasná jednorázovka ,ale pro mě až moc smutná :( asi budu brečet!Hezky to je napsané.A je mi líto ,že se ti dva nedali dohromady....Pěkné..

3 Amys-chan Amys-chan | 16. listopadu 2011 v 10:46 | Reagovat

Ty mi začínáš s těma smutnýma koncama lézt už na nervy :-D co jsme ti udělali? Já mám ležet v posteli a nenamáhat se a místo toho tady sedím u noťasu a bulím jak 3-leté děcko :-D . Jinak bylo to moc pěkný ale příště chci aspoń malej happy edn pls :D

4 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 16. listopadu 2011 v 11:16 | Reagovat

no krom toho že ještě jednou napíšeš zasranou emařskou povídku tě zabiju to celkem šlo...fakt jako sorry, možná máš nějaký problém, ale necpi ho do emařiny jo? je to na hovno.... krom toho nevěřím že by se nějaký kluk vyjímkou není ani SASUKE UCHIHA  vzdal sexu.....já to nebudu číst upe ceé jen úryvky .... ale tohle je fakt moc přestaň emařit sice pěkná povídka ale celke mmě sere že poslední dobou každou jednorázovku co čtu od tebe je emařská..dobře aŤ se tam řeže, ale aŤ o jednou skončí pořádným sexuálním happyendem

5 Leiko Hyuuga Leiko Hyuuga | 16. listopadu 2011 v 13:07 | Reagovat

Kráásnýý!:3* Tohle mi děláš naschvál!:D Tady bulim jak želva!:D:D  ale vážně úžasný!:)*

6 Kata-chan Kata-chan | Web | 16. listopadu 2011 v 16:05 | Reagovat

[4]: Povídky se nemají líbit tobě, ale autorce. Vlévají se do nich pocity. Jestli chceš sex, tak si přečti i jiné povídky. Jestli ti jde ajina, zamiř na fanfiction.net a tam si nech vygenerovat povídky 18-ky. A řezání neznamená automaticky EMO. To já jen tak mimochodem.

Jinat, povídka nádherná, ale to už víš Tarei .D

7 Mikeira Mikeira | 16. listopadu 2011 v 16:32 | Reagovat

Moc pěkná jednorázovka :-) Možná jsem divná, ale mě ty smutný konce nevadí. Mám ráda happy ale i bad, takže sečteno podtrženo = bylo to skvělé

8 Kačka Kačka | 16. listopadu 2011 v 16:46 | Reagovat

Moc krásné ale i moc smutné ;D

9 wdenda wdenda | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 17:43 | Reagovat

To je Kawai! Prostě miluju ty tvé povídky xD Japonsky řečeno "Sky" < Milovat. Beru na věový, že ten, kdo uvěří lásce, druhý dne zemře, nebo jak to tam bylo xD Proto Lásce nevěřím a žádnou nemám :D xD

10 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | Web | 16. listopadu 2011 v 22:10 | Reagovat

ehm.. trošku súhlasím i s 4. ale i Kata-chan
pre Kata-chan - myslím, že autorka píše poviedku skôr pre divákov a návštevníkov, teda ja to tak robím :>
a Shiki-chan - > ehm... sexuálne endingy :D ma najviac zabilo :D ale ako ... prečo nie :D tvoj názor a možno aj ostatných, len tú poviedku nechcú pokaziť tým, že tu napíše, že je hnusná atď.
ALE Samozrejme, každý má svoj názor!!!
môj: síce pekná poviedka, ale nebudem ti klamať ;) mne sa osobne páčia síce tragédie, ale rezanie priam nemusím ! Ako ... môže to tebe byť príjemné, ale hodí sa skôr na jednu poviedku, nie viacero...
ale inak uznávam pekná :) len ja radšej Happy end, veď ma poznáš, predsa :D

11 Ája Ája | Web | 17. listopadu 2011 v 8:18 | Reagovat

Mně se to moc líbilo, Tarei. Vážně skvělé. Jistými chvílemi mi to připomnělo můj vlastní život. Dokonale si to procítila a ten smutný konec tomu vůbec neuškodil ;). Tvoje povídky jsou jedny z mála, které mě pořád baví, i když jsou SasuSaku, není to žádné to ...Sakura se zamilovala. Sasuke se do ni nakonec taky zamiloval. Vyspali se spolu a happy end.

12 Kata-chan Kata-chan | Web | 17. listopadu 2011 v 11:11 | Reagovat

[10]: Takhle, já taky píšu i pro návštěvníky blogu, ale chci, aby mě bavila. Proto nejsem schopna psát povídky na přání, protože by se mohlo stát že se tam bude něco vymykat mé fantazii. Když mě povídka nebaví, nepíšu. A to už jakkoli se líbí ostatním. Každý má svůj názor, ale není těžké ho podat slušně. ;-)

13 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | Web | 17. listopadu 2011 v 11:37 | Reagovat

Tarei.. áno láska bolí, lenže .. ona prebolí, poznám to :) ale ... láska sa zakaždým nájde :>

14 Deidara miu jabka Deidara miu jabka | Web | 17. listopadu 2011 v 11:50 | Reagovat

tarei... to bylo.. jak ty to děláš všechno zhmotnit a nechat čtenáře sáhnout si i na to tvé dno..? někdy mi to připomíná mě samotnou... taky často přemýšlím kdo by mi přišel na pohřeb XD ale teda nikdy jsem tomu nedávala pozornost a vykreslila si svůj vlastní svět.. a pak mi bylo dobře a byla sem šťastná.. :D ale každý si svůj pocit záchvatu štěstí zřídí sám a vlastním způsobem... krásné tarei :)

15 Tifa Tifa | Web | 17. listopadu 2011 v 13:57 | Reagovat

OMJ! Tarei, to bylo dokonalý :)) Ten konec mě dostal, takhle jsem povídku dlouho neprožívala :)) *_* Bylo to tak krásné a smutné :)) Ty píšeš tak úžasně! Láska je něco - co se nedá definovat, ale tohle je bohužel dost snivá představa lásky :/ Ale co se týče psaní - je to perfektní :)) Nedá se tomu nic vytknout :) Donutí tě to se zamyslet - tohle dělají tvé povídky :))
Souhlasím s Ájou, tvoje povídky jsou v každém směru jiné, žádný blbí stereotyp :)) Jen tak díl holka :)) Máš můj obdiv *_*

16 Abigail Abigail | Web | 17. listopadu 2011 v 18:02 | Reagovat

to bylo nádherný! *utírá si slzy z očí*

17 Aki (Natsuki) Ryoko Aki (Natsuki) Ryoko | Web | 17. listopadu 2011 v 20:44 | Reagovat

Moc se mi to líbilo :) kousky toho článků vypadaly jako vytrhané z mýho života ;) Povedlo se ti to, ten konec..:))

18 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 18. listopadu 2011 v 18:12 | Reagovat

Kua srry za to, chápu tě že máš nějakej problém tk kdo ho nemá, věř mi řezání s tímhle s tím není o ničem, je nji děláš v mojích očích ještě slabší a slabší, emo sice není o řezani, jejich styl a tak je celkm v pohodě, ale až se začnou řezat tak to jsou slaboši, kteří se neumí se svým problémem vypořádat horší cestou, ale tou nejsilnější, proč si to třeba nevybije na boxu, nebo agresivitou???? Hm????

19 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 18. listopadu 2011 v 19:40 | Reagovat

Co proti tomu mám? že se mi kvůli toho zasranýho stylu zabil kámoš? to proti tomu mám

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama