close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

První konverzace 1/?

25. prosince 2011 v 16:24 | Ufonek |  Jednorázovka na přání
Seděla na okenním parapetu, v rukou svírala hrneček s černým čajem. Teda, né že by jej barvou nějak připomínal, ale tou chutí, kterou tolik milovala. Přiložila keramiku k ústům a usrkla. Cosi jí na jazyku zapálilo, znovu se nemohla dočkat a spálila se. Jen v duchu zaklela a znovu pozorovala tu krásu za oknem. Mráz si kreslil po okenních tabulkách nimiž vytvářel nádherné obrazce, přes které skoro neviděla na cestu. Zaplněnou plným kouřem, ale to jí nevadilo. Právě teď tak krajina byla malebná, auta projížděla břečkou, ale k zemi se snášely sněhové vločky a i když na zemi zůstávaly jen chvíli, hned je zasypaly další. Nemohla přestat myslet na jeho černé vlasy, kterými neustále pohazoval a taky na jeho onyxové a hlavně omamné oči. Vlastně, pozoruje ho pouze z dálky.


Nikdy se k němu ve skutečnosti na více než dva metry nepřiblížila a to z toho důvodu,že ho měla až moc ráda. Odhodila své dlouhé vlasy dozadu na záda, protože jí spadali do pití. Vyklopila jej do sebe. Žádný požitek, ale už se chtěla jít loudat ulicí. Obula si své černé kozačky na podpatku, díky nim vypadala vyšší, neustále jí spoustu lidí říkávalo prcku. Oblékla si svůj nový kabát, který se v pase stahoval páskem. Nasadila na svou křídově bílou pokožku černé rukavice bez prstů. S tím vzdychla a konečně se dostala ze svého malého domu ,kde bydlela ještě s bratrancem, ten tam už však nějakou dobu nebyl. Skoro to vypadalo jakoby na ni zapomněl. Ale tím se teď nechtěla zaobírat!

Nasála do svých plic velkou dávku čistého vzduchu a zamířila do jedné z uliček, kde následně vyšla na louku, kterou po celém obvodě obepínal les.
"Haaah…" Usmála se sama pro sebe a nabrala sníh, který tvořil teprve tenkou vrstvičku, poněvadž ten co tu byl nedávno, roztál sluncem, takže to mezitím chvíli vypadalo jakoby byl podzim. Ale vždyť už byl prosinec a stále nic. Štědrý den byl před týdnem a ona mu nedala žádný dárek. On jí ale taky ne, vždyť spolu ani jedinkrát nepromluvili tak jak by mu vůbec mohla dát dárek. To by k němu měla jen tak přijít a říct Ahoj, tady máš dárek, miluju tě. A nazdar? Né, tím by si všechno jenom pokazila, nemůže být možné ,aby se do ní zamiloval, když ani nikdy neslyšel její hlas, který byl opravdu tichý, ale taky zvonil jako od nějaké ztracené víly shodou okolností neobývající les, ale prosté město, Konohu. Jeho hlas byl hrubý, tajemný ale i děsně melodický. Vždy byl tak klidný… A jí by se třásl už jen byť by na něj zakřičela, což se samozřejmě nikdy nestalo , protože by se jistě zhroutila.
"Miluji ho.."S tím se svalila na zem a udělala do země andělíčka. Její anděl je on. Všechno jí ho připomínalo, i když nevěděla co, každé slovo mělo svou značku pro něj., Například, kůň. Je to její princ na bílém koni… Tak třeba… hmm… talíř. Jeho pokožka se leskne bílou barvou jako naleštěný, právě umytý talíř. Naprosto VŠECHNO jí ho připomíná! Tak proč? Vždyť o něm skoro nic neví… jenom to že mu jeho rodiče zavraždil vlastní bratr. To se line po celé vesnici, ale jinak o něm absolutně nic neví a to přece jen mu chce říct jak moc ho miluje. Potřebuje mu to říct. Hned teď i když to možná bude znamenat konec ona mu to musí říct.

Rozeběhla se, sníh jí křupal pod nohama. Před očima měla stále jeho křídovou pleť a uhlově černé háro. Běžela zasněženými ulicemi, když v tom se jí smýkla noha a padala… a padala… Najednou však ucítila teplo něčí náruče, dokonce i přes tu igelitku. Jak říkala JEHO bundě. Měla křečovitě zavřená kukadla, ale musela je otevřít. Pohlédla do jeho tváře. Okamžitě zrudla a omdlela. Takový byl její osud? Možná ano, tohle rozhodně nemohla být náhoda,i když… kdo ví. Třebaže v tom se má hledat nějaký háček, ale tohle rozhodně musel být osud!
Musel to být osud, když se právě probudila v černém povlečení, zdi byli posprejovány jeho sprejem. Párkrát zamrkala protože si teprve zvykala na to přítmí. Poté spatřila nedaleko od ní odlesk jeho očí, jak na ně dopadalo sluneční světlo, prosvítající skrze záclony. Stál, to poznala podle toho že se opíral o zeď, bydlel v tom nejvyšším patře jejich monumentální stavby ,stojící na kraji vesnice, v podkroví. Jen němě na ni civěl, doslova jí spoutal, nedokázala totiž uhnout jeho pohledu.
"Ts." Odfrkl si a konečně přešel k ní. Ona se posadila. "Něco mi říká, že jsem tě už někdy viděl, ale nedokážu si vzpomenout kde." Zadumal se. On si na ni nevzpomíná, ostatně jak by mohl, když není v závěsu jeho fanynek tísnící se při něm jen proto , aby mohla ucítit jeho smyslnou vůni. I když by jí chtěla cítit. Tou je právě teď provoněn celý jeho pokoj. Kdo by se divil, vždyť je jeho!
"Sumimasen…" Omluvila se, že mu vůbec působí potíže. "Omlouvám se, já… neměla bych tu vůbec být, děkuji že jste mi pomohl, jsem nemehlo." Měla co dělat aby se znovu nezhroutila. Musela se dívat do země, musela mu prostě vykat!
"No tak, nevykej mi, vždyť jsme pomalu stejně staří. Zajímalo by mě… no jasně! Vždyť já tě viděl u ramenmena!" Jak všichni říkají staříkovi, jenž vydává jeho výtečný rámen. Tak on si ji přece jenom pamatuje.. Znovu zrudla až ke kořínkům vlasů.
"Jsi v pořádku? Jsi nějaká čebrená." Usmál se. Bože, on se usmívá!! A na ni!! Nikdy ho neviděla se usmát. Vždy měl tu jeho kamennou tvář. Ale tu jeho neodolatelnou a hlavně neoblomnou kamennou tvář. Nikdy neviděla něco co by ji prolomilo.
*Dívčin pohled*
"Ne to je v pořádku.. já už musím jít." Postavila jsem se a jeho úsměv se ztratil. Najednou jsem dýchala zrychleně, protože jsem se tyčila pod ním, neměla jsem podpatky, musel mě vyzout! Nejhorší na tom bylo že jsem vůbec neměla tušení, kterými dveřmi se odchází! Byli tam dvě, bylo mi jasné že druhé budou asi od koupelny.. Běžela jsem mu přece říct že ho miluju! Nemůžu to takhle vzdát, i když mě nebude chtít, aspoň pro mě bude snazší vědění, že mě nechce než si dělat plané naděje. Pro někoho by to třeba bylo naopak,ale já jsem jiná. Vždy jsem byla a vždy budu…
"No, dobře." Řekl opět tak chladně. Bolestně jsem sevřela pěsti a začala jsem dýchat. Tedy, né že bych předtím snad nedýchala , ale… zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
"Vypadáš soustředěně, děje se něco?" zeptal se.
"Ne nic, já jen že ti děkuju." Mrkla jsem na něj. "A taky ještě něco… vím že toho o tobě moc nevím. Vlastně o tobě nic nevím , ale asi jsem se do tebe zamilovala." S tím jsem uhla pohledem, nemohla jsem se dočkat co řekne a tak jsem se mu zadívala hluboko do očí. Jeho výraz byl děsivý. To jsem ho tak…? Ach jo.
"Bože, další holka co se zbláznila do mé tváře? Ne, s takovými nechci mít nic společného, sorry." Mluvil tak vyrovnaně. Nechápala jsem to, ale rozhodně jsem se musela obhájit! Takhle to nechat, to teda ne! V žádném případě!
"Né, já taková nejsem…" Snažila jsem se bránit. "Není to jenom tvá hezká tvář, na tu se totiž já vůbec nedívám, je to jen… to ty tvoje oči mě okouzlily, tvá klidná povaha a teď, ještě více jsem se zamilovala do tvého úsměvu. Nikdy jsem tě neviděla se usmát, víš." Promluvila jsem a čekala na jeho, doufejme kladnou, odezvu.
"Ale vždyť o mě vůbec nic nevíš. Teď je to poprvé co spolu vůbec vedeme nějakou konverzaci. Jsi navíc v jiné třídě než já, vídáme se možná tak na obědě, občas u ramenu, promiň ale tvé city nemůžu opětovat." S tím se zadíval smutně. Možná že ho to trápí…? Né, určitě ho to netrápí, mě to ani nezaskočilo, protože něco podobného jsem čekala. Tím samozřejmě nechci říct že mě to nebolí. BOLÍ! A jak…
"J-jo… věděla jsem to,promiň že jsem tě obtěžovala." Po líci mi sklouzla slza, ale on to nemohl vidět protože jsem sklonila hlavu. Rozeběhla jsem se kolem něj a otevřela první dveře co mě napadly. Naštěstí to byli ty správné a já seběhla po dřevěných, trochu zchátralých, schodech dolů, proběhla jsem snad vše, než jsem našla chodbu se svými botami. Kabát byl naštěstí na věšáku a tak jsem jen zapla postranní zip a to už jsem byla ve sněhu. Vážně, závěj…
"Počkej! Ani nevím jak se jmenuješ!" Řval ještě za mnou ze dveří, ufff, skoro mě dohnal.
"Není potřeba znát mé jméno! Jsem jen nepotřebná holka!" Křičela jsem nazpět za ním i když hlas se mi v půlce věty zlomil, ale to už je jedno. Domů jsem jít nemohla, tam bych se jen sžírala a tak jsem teda zamířila do menší čajovny. Tam to vždy tak překrásně vonělo a přišla jsem na jiné myšlenky.

"Jednu konvici Zamilovaného Shakespeara a lotosové sušenky prosím." Jako vždy jsem si objednala tohle. No tedy, Shakespeara dnes zkouším poprvé, ale už podle názvu to bude dobrý. Je to neslazený čajík, ale momentálně nemám chuť na moc cukru. Usadila jsem se spokojeně na pohovku. Říkáte si na pohovku? Jo, máte se tu cítit jako doma a úspěšně to splňuje!
Všude kam se podívám tu vidím zamilované páry. Jděte s tím všichni do háje! Jediné co o něm vím, že má ten nejsladší úsměv… Uchiha Sasuke, proč je tak tajemný? Proč mě stále tak uchvacuje?
"Děkuji." Poděkuji a naleju si horkou tekutinu, která mi následně znovu pálí jazyk. Nevadí mi to, už jsem si zvykla. A tak teda, uchopím do rukou jednu sušenku s nápisem Lotis a namočím ji do čaje. Chvíli počkám než tvrdá skořice vstřebá barevnou vodu a vložím do úst. Ani nemusím kousat, zlomí se to samo. Je to vynikající…

Když vyjdu, cítím ten studený vzduch ,co mě praštil do nosu, je to nepříjemné. Všechno na světě je momentálně nepříjemné.
Zavřu se doma v pokoji a nevycházím z něj až do večera. Nikdy se mi ani nezdálo , že by se to snad takto vyvinulo. Povzdychla jsem si. Jo, můžu si za to sama.. Jsem nerozvážná. Fakt jo.
BOŽE! Leknu se ,když uslyším zvuk prorážející okna. A skoro to byla pravda! Odhrnu záclonu a viídm malý kamínek, někdo ho sem musel hodit. Otevřu okno ze kterého se následně vykloním.
"Ať nespadneš!" Popřeje mi někdo zdola a konečně se mi onen chlapec dostane do zorného pole. Tomu co uvidím, nemůžu uvěřit.Stojí tam Sasuke!
"Hinato!" Zvolí moje jméno a já mám pocit že mi snad srdce vyletí z hrudi.
"Já…Já…" Znovu zrudnu a začnu spojovat a rozpojovat prsty, stydím se..
"Pojď ven." Řekne krásným hlasem a já na okamžik oněmím. Nic však neřeknu, ani ano ani ne. Když však ještě jednou poprosí, nemám na výběr. On mě donutil! Teda, né žeby snad zvenčí, ale vnitřně! Touha být mu nablízku byla silnější!

"Co vy tady…?" Zeptala jsem se možná trochu moc odhodlaně. Pořád mám nutkání mu vykat, nedokážu mu tykat, když vím, jak moc pro mě znamená. Je to až moc cenná osoba.
"A jak vůbec víte mé jméno?" Možná jsem mu kladla moc otázek naráz, ale nemohla jsem si pomoct.
"Víš, všiml jsem si až nečekané podoby s Nejim a tak jsem mu zavolal a on mi vše řekl, nevěděl jsem že jste bratranci." Mrkl na mě. No jo, Neji, můj spolubydlící a bratranec. S ním občas chodí na fotbal.
"Jo aha…" Přicapila jsem si ruce na obličej.
"Jo a taky, jsem tu proto… že bych tě chtěl víc poznat. Choval jsem se možná trochu moc neuvážněně a nevykej mi, prosím." Zašklebil se. Víc poznat?
"A-ale…"
"Nic neříkej." Zastavil mě přiložením svého bělavého prstu na mé rty, mělo to paralyzující účinky. Jak bych mohla teď něco říct? Jsem z něj naprosto paf!
"Prostě pojď…" Poručil mi a když jsem se nehla z místa, musel mě chytnout za ruku. Tím mě samozřejmě ještě víc dostal, ale já se nevzdávala. Zavedl mě na jednu lavičku nad hlavami Hokagů. Sedli jsme si a jen tak pozorovali oblohu, pomalu zapadalo slunce, takže se brzy bude skýtat tma. Ale ještě stále je krapet světla. Byla bych raději kdyby nebylo, tak by na mě aspoň nemohl vidět jak jsem byla červená, když mi chytal ručku. I taková malá gesta mě k tomu donutí. Stačí aby na mě třeba jen promluvil…
_________________________________________
První část dárečku pro Katu-chan by byla, ještě ta druhá... doufám že se ti líbilo, nee-chan ^^
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kata-chan Kata-chan | Web | 25. prosince 2011 v 16:39 | Reagovat

Já tě asi uškrtííím v objetí :333 A ty víš že je to odemně čest!!! :-) děkuju moc moc moc :333 Líbilo se mi to, nádhera, tolikrát jsem se tam viděla! :D Děkuju moc...nemůžu se dočkat další! :3

2 Ája *SB* Ája *SB* | Web | 26. prosince 2011 v 9:15 | Reagovat

Tarei napsala SasuHina, Tarei napsala SasuHina^^....moc se ti to povedlo *_* když jsem se blížila ke konci, tak jsem už pomalu čekala bad end a ono ne^^

3 Ája Ája | Web | 26. prosince 2011 v 9:15 | Reagovat

a moc krásný design ~

4 silema silema | Web | 26. prosince 2011 v 12:05 | Reagovat

Jé Tarei...tato povídka sasuHina se stane pro mě posvátná.......moc blogerů susuhina nepíše......Ale je to nádherné....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama