Vánoční cukroví

24. prosince 2011 v 18:18 | Ufonek |  Jednorázovky

Ano ano, máme tu speciální povídku na Vánocééé. Jste rádi? Doufám že se Vám bude líbit a tímto bych vám chtěla popřát Veselé Vánoce ať máte bohatého Ježichááá! n.n






















Je čas Vánoc. Sice nesněží ani nic podobného, to nám může být v klidu jedno…
"Ach jo." Vzdychne růžovláska která stále kouká za okno jestlipak se přece jen, k zemi ,nebudou snášet ty sněhové vločky.
"Co je?" zeptám se už po stokráté i když odpověď už dávno znám.
"Já chci sníííh!!" Zakňučí a já se na ni usměju. Nevím jestli se mi to jen zdá a nebo je ta nejroztomilejší osůbka na světě když se zlobí. Pohladím ji po vlasech.. né to není to správné vyjádření. Spíš bych měl říct že jí je nerozvážně roztřapatím a ona si je okamžitě uhlazuje.
"Šampónko!" Posmívám se jí a ona na mě "skočí" a snaží se mě zlechtat, případně tak abych se dostal na zem. Což se jí samozřejmě nepovede a já jí jen obejmu okolo pasu a odlepím jí od sebe ,protože se ke mně mezitím stihla přisát jako klíště. A řeknu vám velice účinné! Shodím jí až po tom co přejdu k posteli lehnu si a ona mi pohlédne hluboko do očí. Já se ušklíbnu a postavím se. Ona tam pořád jen tak leží.
"Zase sem vyhrál!" prohlásím, protože vždy říká že jsem nevyhrál že to byla náhoda, miluju tu hru když s ní hraju kdo z koho…
"No a co!" Zakaboní se a dá ruce v bok, to už je v sedě. Jenom ukážu své bílé zuby a sejdu dolů do přízemí kde si Naruto vychutnává Hinatu, vždy trávím svátky s nimi. I když pořádně vlastně nevím proč, možná proto že chci být co nejvíce s ní? Chci jí být nablízku a vždy chci vykouzlit zvonivý úsměv na její miloučké tvářičce. Povzdychnu si a přejdu ke konvici a postavím na čaj. Je mi jasné že to potěší všechny… Vždyť je jí teprve patnáct! PATNÁCT! A mě je dvacet jedna… co mám dělat? Proč mi nemůže být třeba sedmnáct? To by bylo snazší. To bych jí klidně mohl říct jestli chce se mnou chodit, ale takhle? Myslela by si ,že jsem pedofil.
Znovu se z mých úst vydere povzdech a to najednou ucítím pálivou bolest na své pravačce, kterou jsem naléval hrníček, který přetekl a vylil se mi na ruku.
"Auvajs!" Vyhrknu a jdu si pro lékárničku. Prudce se otočím na patě a spěchám k vodu vedoucím kohoutku, pod kterou strčím ruku a spustím chladnou ,až ledovou vodu která nesmírně osvěžuje. Ehm osvěžuje? Jo dejme tomu, prostě mi uvolňuje!
"Sasuke? Co se stalo?" Zacinká její hlásek a jako víla ke mně přilétne, normální lidé by tomu asi říkali chůze jenomže můj problém je v tom že já jsem do ní blázen.
"Bože, ty jsi trdlo. Jak se ti to stalo?" To už bere mou dlaň do své a detailně si jí prohlíží.
"No… naléval jsem čaj." Nevinně se usměji ale na ni to stejně neplatí a i přes spálení mě po ní plácne a já v tu chvíli myslel že buď umřu a nebo jí zaškrtím. Vybírám si možnost umři ,protože jí bych v životě nedokázal uhodit.
"Víš jak to bolí?" Zaskřehotám , jelikož hrdlo mám sevřené.
"Právě proto, to je výchovná…" Zazubí se , ale pak už ji jemně obvazuje, pěkně s citem.
"Ty jedna mrňavá…" Opáčím mile a omámeně na ni zírám, jak dokáže být tak soustředěná? Když já vedle ní málem nevypustím duši, srdce mi zběsile buší až se dotýká hrudního koše, vypadá to jakoby mi mělo vyletět z hrudi. Bolí to.. Už jenom ta představa že jí nikdy nemůžu mít. Raději zatřepu hlavou abych takovéto myšlenky vyhnal z hlavy.

"Saky, Sasuke?" Uslyším melodický hlas blonďáka, který se přišel podívat na to trdlo s Hinatou ruku v ruce.
"Tady Uchiha měl malou nehodu." Nemám rád když mi tak říká, zní to tak… hnusně.
"Áha, ty jsi nemehlo." Pronese moudrácky Hinata a já jen zakoulím očima.
"Ještě někdo kdo mi chce říct jaký jsem pako?" Zeptám se a násilím se Sakuře vytrhnu, spěchám do "mého" pokoje a zabouchnu se. Proč mi to všichni dělají? Konečně s ní můžu být na chvíli sám a oni se tam vetřou!
"Sakra zapomněl jsem na ten čaj!" Zakleju ,ale už nemá smysl abych tam chodil, konvice je stejně mimo plotnu tak se nepřevaří! Chvíli jen tak dumám nad ničím a nakonec se rozhodnu usednout ke stolu, zapnout nota a až do večera strávím posloucháním písniček.

Slyším zaklepání což mě probere z mých dřímot. Pořád jsem na ně trochu naštvaný…
"CO JE?!" Zařvu načež mě zklidní pohled do jejích smaragdových oček a ona nimi okamžitě uhne.
"Já…" Chce mi něco říct. Naberu do plic svěží vzduch abych ze sebe mohl vymáčknout nějakou smysluplnou větu.
"Pojď dál." Vyfouknu a ona mě poslechne. Nesměle vejde a usadí se na tolik známou postel. Přece jenom, spím v JEJÍM pokoje, což jsem si vybojoval i když s tím moc nesouhlasila.
"Tak?" Zeptám se, když se váhavě usměje je mi jasné že tím se snaží pouze odlehčit situaci. No jo, kdo by chtěl trávit společnost s blbcem?
"Promiň že jsem tě označila za trdlo a vše tomu podobné, je mi to líto." Vidím jak má slzy na krajíčku. Bože co jsem to udělal! JÁ ji rozplakal… Přijdu k ní, obejmu její křehké drobné tělíčko. Je jako sádrová panenka a já se k ní podle toho chovám. I když, kdo by rozplakal panenku z porcelánu? Každý by na ni dával dobrý pozor, já jsem tak nevychovaný…
Objetí trvá jenom na chvíli ale je to můj ocelový stisk. Nechci jí poškodit a už vůbec nechci ,aby si myslela ,že jí objímám jen proto abych mohl aspoň na chvíli fetovat její vůni, i když to právě dělám ale to nemusí nikdo vědět ne?
"Já promiň."
"Ty se nemáš za co omlouvat!" Vyhrkne dřív než si to stačí promyslet.
"Ale je, jsem paličák, vím to. Promiň, jinej už nebudu." Zazubím se a když uvidím její stejně oslňující úsměv jako vždy, nějak dostanu konečně pokoj v duši.
"Hmpf." Vydá ze sebe, tentokrát rozcuchá vlasy ona mě a odejde. Díky ní jsem měl lepší náladu, hned co se však odebere z pokoje zase posmutním. Proč mě pořád dovádí k šílenství i když podvědomě?
Narazím si na hlavu sluchátka ,která zapojím do "ájpodu" a znovu nic nedělám.

Když dostanu hlad, prostě sejdu do kuchyně, kde to báječně voní. Nahlédnu k troubě a vidím dvě dívky pečíc cukroví.
"Že budou Medvědí tlapy?" Zeptám se a nedočkavě čekám na kladnou odpověď.
"Jasně!" Ujistí mě, to je moje nejoblíbenější cukroví. Kašlu vám na nějaké Vanilkové rohlíčky či linecké. Kakaové tlapky spojené s ořechy u mě vedou a Sakura to ví. Možná proto mě provokuje tím ,že je dělá vždy až nakonec. Abych pravdu řekl, celkem se jí daří mě štvát.
"To jsem rád." Říkám, jenom dělám že je mi šumák kdy to bude.
"Právě se dopekly!" Hlásí a já jsem zaskočen.
"Cože?" Jsem překvapen, že by to bylo tento rok jiné a ona je udělala jako první?
"Tentokrát ti neklamu, podívej." A už mi ukazuje plech plný horkého cukroví.Po styku s teplým na ně radši nešahám jak tomu bývá rok co rok. Nechci se znovu popálit.
"Super." Nahodím strojený výtlem, popadnu rohlík který si namažu máslem a znovu zapadnu do místnosti kde jsem dnes strávil celý svůj den.

Znovu čumím na ten strop, je tak bílý… tak slídovitý. Plesknu se přes levou líci. Už mi z toho hrabe!
Potřebuju pryč! Navíc… ještě jsem jí ani nevymyslel dárek k Vánocům. To je dobrý nápad!

"Jdu ven!" Zařvu od dveří když si obouvám boty a vyjdu do chladné, temné ulice bez jediné bílé pokrývky kamkoli se podívám.
"Kdo kdy viděl že by kdy v zimě sněžilo?" Zamumlám si pro sebe a poklepu si na čelo. V kapse mě hřeje peněženka a já přemýšlím co bych jí tak měl koupit. Je jí teprve patnáct! Ke všemu se ani nemaluje takže jí ani nemůžu dát žádný šminky, ona to nepotřebuje, je přirozeně krásná a když říkám přirozeně, myslím to vážně!
Procházím kolem různých obchůdků až narazím na jeden. Chvíli se dívám do výlohy načež do něj vejdu. Slušně pozdravím a poupravím si černou šálu, houpajíc se na mých plecích.
"Dobrý večer." Odzdraví prodavačka a já se jen dívám. Je to obchod s malými, roztomilými plyšáčky. Najednou můj zrak ukotví na jednom kterého jsem tady předtím neviděl a to tady mají plné regály tuctových… Vezmu ho do rukou. Je růžový.. Tu si všimnu moc nevýraznou vadu, ale pořád tam je! Nakonec si jej nevezmu, poděkuji a jdu zpět do té zimy.

Jé! Najdu konečně něco co by bylo přesně pro ni. Zpod zelených oček na mě mžourá krásná, mourovatá kočka (*vždycky sem chtěla mourovatou kočku T-T) a já hned do toho zverimexu pro ni jdu. Samozřejmě s velkým "aigato" vystoupím z kupujícího a šťastně se navrátím domů kde už jistě všichni spí. Odemknu si a podivím se když uvidím růžovlásku v noční košilce kloktajíc vodu do svých útrob.
"Ahoj." Všimne si mě.
"A-ahoj." Zakoktám protože se snažím schovat "tašku" se zvířátkem. Ještě že zítra je už Štědrák…
Mile se usměje a já poznám, že jestli rychle nebudu ve svém pokoji tak to dopadne velice zle. A to tak že se o něco pokusím a proto jenom s trapným už musím vyběhnu do svého ultimátního pokoje a zamknu se v něm. Oddychnu si když si kočka vyleze na čerstvý vzduch a já si uvědomím že tu nemá žádné jídlo! A tak tedy řeknu kočičce ,aby v klidu zůstala a znovu seběhnu dolů do kuchyně. Podivím se, když tam růžovláska ještě stále sedí, mezitím co na talířek nakládám šunku a do misky nalévám mléko. Nechám to na lince a jdu se usadit do čela a kouknu jí do očí. Má je sklopené a jen si pohrává s prsty… vypadá, divně?
"Co se ti stalo, maličká?" Zeptám se jí a ona na mě na okamžik pohlédne. Pak zase uhne.
"Nic, jenom mám trable s poplíky." Falešně se usměje. Poznám to, nic totiž nenahradí její nefalšovaný, zářivý úsměv s doprovodem zvonečků. Chcete vysvětlit co u ní znamenají poplíky ? Tak já vám to tedy řeknu, jsou to s překladem dárky. Vůbec si nepamatuju ten čas kdy jim tak začala říkat. Jenom vím že prostě přiletěla před čtyřmi roky, to jí bylo jedenáct, do předsíně s tím že už ví jaký poplík má dát Narutovi a já na ní civěl jak na blbečka. Bože, je to Narutova nevlastní sestřenice!

Proč na ní tedy myslím, i když bych nechtěl? Proč jsem se do ní přece jenom zamiloval? Vždyť je o šest let mladší než já!
"Aha, no nic já už jdu." Zdráhavě se vymluvím protože uslyším kočičí mňouknutí a drápání na dveře. Ach jo!

Už se dívám jak čičinka spokojeně papá a vrní u toho jako traktor. Pohladím ji a přitom si říkám, že jsem vybral dobře. Nejvíc mě fascinují ty její zelené oči. S tím si nevzpomenu na to zvíře co tu dřepí přede mnou ale na sympatickou růžovlásku. Zatřepu hlavou a snažím se na to nemyslet. Ale to nejde!

Ten čas tak rychle letí, vždyť večer má být Štědrý den a ta kočka vypadá jak koule! No jo, kdybych jí na ty dva dny koupil konzervu možná by to vypadalo jinak, ale taky bych se prozradil ,protože náhradní ledničku fakt nemám a jedinej kdo tady vaří je Sakura s Hinatou takže to by bylo fakt super.
"Sasuke? Nejsi nějaký masožravec? Pořád tam taháš jen šunku, nějak mi zmizla klobása…" Opáčí Naruto když si zase vezu talířek masa nahoru.
"Narutoooo. Ale když, mě chutná." Vymluvím se a znovu zalézám do místnosti. Přejedu po její sametové srsti a usměju se. Je opravdu krásná, doufám že z ní Saky bude mít radost. Určitě! Musí! Ve svém pokoji si kompletně pouklízím. Teda, jim tam pouklízím i když je to vlastně můj nepořádek co jsem si tam natropil, například ty drobky. S tím se podívám na kočku. Ještě jsem jí nedal jméno, napadá mě ostatně jenom jedno a to je Sakura , ale tak jí oslovovat nemůžu, bůhví co by si mysleli. Určitě že mastím kládu nad představou nahé Sakury ve sprše. Neříkám že to občas nedělám, ale.. To jsme moc odbočili od tématu a tak se vraťme, prosím nemyslete si o mě že jsem perverzák, i když to přesně jsem ,ale nemusíte to každému vykládat na potkání ne?
Tak to by bylo. Oddechnu si a na chvíli popadnu not a zaloguju se. Tak musím vypadat jak blbeček až do oběda, kdy mě až Hinata zavolá.
"Sasuke! Sasuke! Tak SASUKE SLYŠÍŠ?!" Řve div mi neprasknou ušní bubínky.
"Dyť už jdu, nebuď tak nabručená." Ještě před tím než vystoupím, mrknu na mou miniaturní Saky a odplavím se konečně do kuchyně kde to překrásně voní.
"Nejsem nabručená, jenom ty seš hluché." Apeluje že jsem se zase spletl. No jo, za vše může ten debilní Sasuke!
"Nejsu, překrásně to voní, holky." Čímž si je trošku zkrotím.
Poobědváme, u jídla nevedeme nějakou zajímavou konverzaci, teda né že bychom jí snad někdy vedli ,ale…
"Sněží!" Vykřikne s radostí růžovláska a všechny naše oka padnou na okno za kterým se rýsují sněhové vločky. Jo, to si z nás dělají srandu! Těsně přes Štědrovečerní večeří začne sněžit. Náhodou, sníh nás teda nezklamal, když už jsme pomalu přestávali věřit, že nějaký bude.
"Jééé! Narutoo, Narutooo, půjdeme bobovat že?" Chce se ujistit ale Naruto rázně zavrtí hlavou.
"Zbláznila ses, jsem dospělý, nemám čas… navíc ty už si velká holka!" Zdá se mi to nebo jsou nabroušení oba dva s Hinatou. Sakura posmutní, je mi jí líto! Proč jsou na MOJI lásku tak hnusní?
"Já s tebou půjdu." Prolomil jsem to ticho kdy se jen vraždili pohledy. Divil jsem se až s jakým klidem jsem to řekl. Nemohl jsem si nevšimnout jak se jí zablýsklo v očích.
"SUPEEER!" Zavýskla a vrhla se mi kolem krku.
"Ale až po Vánoční nadílce." Zašklebil jsem se a ona se na mě na oko urazila. "To aspoň bude víc sněhu." Mlsně jsem se na ni podíval. Dnes jí to prostě musím říct! Musím!
Odnesu všechny dojezené talíře na pult, kde je následně shrnu do umyvadla, aby se to mohlo trochu opláchnout a naložit do myčky.

Celý den nedělám nic jiného než , že žeru cukroví, hladím kočku, snad až do úplného vyhlazení a zapíchávám svůj pohled do stropu, bílého jako vždy. Ukousnu si z tlapky a znovu se zadívám na slídu nade mnou. Jak může být tak bílej?
Ehm, blouzním už, melu hovna…

"Sasukee! Pojď večeřet!"Volá na mě Hinata, jak to mohlo tak rychle utéct? Nechňápu to, dobře, nechňápu víc věcí ale tohle je pro mě záhadou. No čas se nedá vrátit. A tak teda sejdu po dřevěných schodech do kuchyně. Kde to jako obvykle smyslně voní, tentokrát se k tomu ale přidaly svíčky celé z medu, které bych nejraději snědl. A když už jsme u jídla,na stole se kroutí, obrazně řečeno, kapr a bramborový salát. Sakura, ach jak je pozorná, mi udělala ještě speciální dávku rajčatového, který já naprosto zbožňuji.
"Jéé, vypadá to úžasně." Pochválím a zahledím se na Hinatu.
"Děkujeme, ale můžeš ještě z verandy popohnat Naruta, seš líp oblečenej." Když se podívám na mé a její tepláky, usoudím že v tom není rozdíl ale jsem slušně vychovaný a nebudu se hádat.
"Dobře." Povzdechnu si, znovu odsunu židli abych mohl vstát a otevřu dveře ze kterých se line zima a mráz. Sněží už celý den.
"NARUTO! Pojď, za chvíli se budou rozdávat dárky." Uškrnu se a v tom spatřím zlatou hlavu a nepříjemně mě zastudí v obličeji. Hodil po mě sněhovou kouli, zmetek!
"Bakayaroou!" Rozkřiknu se, naberu sníh z parapetu a taky ho zasáhnu. Myslím že to mu stačilo. V přátelském duchu oba vejdeme zase zpátky, Naruto si sundá veškeré šály co měl na sobě a konečně usedneme k jídlu.
Mňam! Vynikající večeře musí být né? Je to tak dobré, vychutnávám si každé sousto, mezitím se děsím aby šelmička nevyskočila a tak se neprozradila… Ale co už.
"Sasuke čeká se na tebe." Připomene mi Naruto a já si uvědomím že jsem poslední který ještě jí.
"Nechte ho dojíst, však ať se nají." Brání mě Sakura, ach… jak je sladká.
"To je v pohodě." Mělu s plným pantem rajčat. Ona se jen usměje a já ztuhnu v půli pohybu. Odložím misku a naznačím že jsem připraven.

Nejdřív dárky pod stromeček chystá Hinata, pak Naruto, následně Sakura a jako poslední já. Ještě by ta číča vyskočila. Nacpal jsem jí do tašky a poručil aby byla hodná že za chvíli jí stejně někdo vyloví.
Udělala mě šťastnou a zůstala tam. Zazvonil jsem zvonečkem že už se může a každý se posadil na své místo. Chvíli se čekalo ale nikdo nic nebral.
"Sakura asi posasukeovala." Vykloubil ze sebe Naruťák a já měl chuť ho zastřelit. Je sice fakt že já se k dárkům nikdy moc nehrnul ale…
"Tse." Růžovláska si odfrkla i za mě a aby se neřeklo, začala teda rozdělovat dárky. Naruto ho měl snad největší ze všech. Dala mu ho Sakura, věděl jsem to. Když jej rozbalil tyčil s před ním metr a půl vysoký medvěd. Saky se pouze uchechtla.
Když chmátla po posledním dárku, mém dárku pro ni, zalapala po dechu když se z něj vykutálela kočka.
"Wáááu." Vykulila očka, mrkla a pohladila si to stvořeníčko, mezitím usínající na jejím klíně. Byla tak roztomilá.
"Děkuji!" Zavýskla a pořád si ji hladila. Byl jsem rád… Okamžitě jsem popadl foťák, klekl si před ně, přiložil k obličeji a v tu ránu se na mě obě dvě kočky podívaly. Cvakl jsem a bylo to. Měly snad totožné kukadla nebo co. Ale věděl jsem že tahle fotka byla DOKONALÁ! Její nevinný výraz mě dokázal vždy ohromit.
Nemá smysl vám říkat co jsem dostal já, bylo by to celkem zbytečné.

"A teď Sasuke, jdem se koulovááát, bobovááát!" A je to tady, bože, už je to tak blízko.. Ale já jí to chci říct. MUSÍM! Ach jo… Povzdychnu si a vstanu.
"Tobě se nechce?" Posmutní. "Nemusíš jestli nechceš." Svěší hlavu a i hlas se jí nějak ztrácí. Sasuke, ty seš hlava, fakt.
"NENENE, tak jsem to nemyslel, jasně že se mi chce, jinak bych se nenabídl." Mrkl jsem na ni a popadl jsem boby. Jasně žluté, trochu poškrábané ještě z minulých Vánoc. Venku je tma jak v pytli a pořád se k zemi snáší sněhové vločky které jakmile dopadnou na váš nos, zastudí a rozpustí se.
Procházíme se po chladných ulicích a já mám neskutečnou chuť jí chytit za ruku. Ještě né, ještě né…Říkám si v duchu. Musím si počkat na tu správnou atmošku a dobrou chvíli.

Párkrát si sjedeme z kopce na kterém jezdíme už dlouho. Vždy mi sedí v klíně a já jí držím kolem pasu. Pořád se směje a to nevyjímaje když narazíme.
Pak se stalo něco co jsem opravdu nečekal. Jedeme si přesně na potřetí, jaká ironie, do třetice všeho dobrého. Vjedeme na skokánek, vzduchu se přetočíme, já dopadnu na záda a ona mě. TEĎ!
"Jsi v pořádku?" Zeptá se mě a pořád na mě tak obkročmo sedo-leží.
"Jasně." Usměju se i když se mi v první chvíli nedaří popadnout dech ale to přece nesmím dát najevo.
"To je dobře." Vidím jak si oddychne ale ani se nemá k tomu že by ze mě slezla a to mě více než potěší. Je jí PATNÁCT! Snaží se mi něco v duchu říct abych to přece jenom nedělal, ale já musím. Slíbil jsem si to. Už dlouho to v sobě dusím. Ale pokazit si to zrovna na Štědrý den? Je to dobré? Něco mi to v hlavě pořád vymlouvá. Ale já to prostě udělám! Obejmu ji okolo pasu a přitisknu k sobě.
Mezi rty jí vtisknu polibek a mé srdce zaplesá když mě od sebe neodstrkuje. Odlepím se od ní a znovu se na ni mlsně podívám. Její výraz je poněkud nejistý. Třeští na mě své smaragdy a já mám pocit takový, že jsem to nejspíš zase posral.
"Miluju tě." Vyhrknu dřív než stačím zapřemýšlet. Prostě tak ležíme na sněhu, její hlavu tisknu na svá prsa a hladím jí po vlasech a hraju si s nimi.
"Už dlouho, víš… dlouho… ale až teď jsem se ti to odhodlal říct. Vím, možná mě nemáš ráda, ale já ti to musel říct. Možná že to pokazí naše přátelství , ale já už s tebou dál nedokážu být kamarád. Nemohl jsem to dál v sobě dusit. Miluju tě, Saky." Hleděl jsem na hvězdy, mrkající na mne, aby se mi mohly smát. Byla to fakt romantika.
"Ty mě, miluješ?" Uslyšel jsem její rozklepaný hlas a já jen letmo přikývl. Vím, že to cítila!
"Jsi dospělej a miluješ patnáctku?" Zeptala se znovu nevěřícně. Hlasitě jsem polkl. Srdce mi zběsile tlouklo ,až naráželo o hrudní koš. Bolí to! Myslím si ,že to srdce cítila. Pak si povzdychla.
"Taky jsem se tomu divil, taky jsem se tomu divil." Pevněji jsem jí objal, protože jsem ucítil jak chce vstávat. Teď určitě řekne ne, věděl jsem to.
"Je to absurdní, Sasuke." Nechápal jsem jak mohla mluvit tak vyrovnaně.
"Není, mé city jsou pravé. Věř mi. Jinak bych ti to neříkal teď. Jinak bych tě teď tady nedrtil v objetí a bál se že tě ztratím. Jinak bych pro tebe po nocích neplakal. Jinak bych nebrečel jako malej spratek…teď a tady." Zlomil se mi hlas ale já tu větu prostě musel dokončit. Je mi vším! Vším co pro člověka může být! Miluju jí! Tak proč to nechce pochopit.
"Je až neuvěřitelné že já tě milovala taky." Usmála se, řekla minulej čas! Opravdu to řekla! MINULEJ ČAS! TOHLE NEROZDEJCHÁM! Začal jsem pomalu propadávat panice. CO když… Pevněji jsem ji stiskl, jestli to teda ještě šlo…O čemž i dost pochybuji. Pochybuji už o všem. Nevím, proč jsem to řekl zrovna teď? Nemusel jsem, nemusel jsem si to pokazit, ale já jsem si to asi pokazit chtěl. Všechno bylo dokonalé, všechno mohlo být tak jak bylo. Byl jsem šťastný když jsem jí mohl být poblíž, ale já byl sobec a chtěl jsem více. Ach jo..
"A teď mě pusť." Řekla a já jsem bolestně zavřel oči. Zatnul pěsti a i když jsem nechtěl, prostě jsem jí pustil. Když ze mě slezla, prudce jsem se posadil, složil hlavu do dlaní protože mi slzy tekly proudem. VŠECHNO SE TO POKAZILO!! FAKT PĚKNEJ DÁREK NA VÁNOCE!! V duchu jsem na sebe křičel jak jsem mohl být tak blbej. Fakt, nejsem nic. Jsem naprostá nula a nulou taky zůstanu. Nevím proč jsem to udělal, nevím jak jsem mohl být tak tupej. Proč jsem to udělal? Nikdy nelituj toho co jsi udělal , protože v té chvíli jsi to udělat chtěl. Jednou jsem jí políbil! Jenom to mi stálo za to abych ztratil její přátelství? Jsem vážně ztracený případ…
Najednou jsem ucítil teplo na rameni. Byla to její malá ručka.
"Proč pláčeš?" Vzlykla. Cože? Ona… Podíval jsem se jí z pod červených očí, jako rubíny do jejích smaragdů, taky plakala.
"Jsem nešťastná když pláčeš. Nevím jestli mě miluješ právě nebo si ze mě jen děláš srandu ale to co tu vidím, nebude jen tak nějaké. Je mi to totiž jedno! Nikdy jsem nevěřila , že by mě princ jako ty, ke všemu idol všech holek, mohl mít rád, ba milovat. Nemůžu tomu uvěřit. Myslela jsem že jsem naivní a něco mi zacpalo uši. Že blouzním, ale pokud je to sen, pak už se nechci nikdy probudit. Miluju tě, Sasuke! Strašně moc!" Naklonila se ke mně a dlouze mě políbila. To není možné… Takže se to… vyplatilo? Vzal jsem to do svých rukou a plně se zapojil do polibku. Tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce! Ještě před minutou jsem byl naprosto zoufalý, v depkách na celý život a teď? Jsem ten nejšťastnější člověk na Vánoce. Je to jako sen. Ale jak řekla, pokud ano, tak se nechci nikdy probudit!
"No tak, neplač, ničí mě to." Šeptla opět mezitím co jsme si čela opírali o sebe a já měl svou dlaň na její líci.
"Pláču štěstím, myslel jsem si, že mě nechceš." Políbil jsem jí na ručku.
"Blázníš? Jsem do tebe blázen už asi tři roky, ale neodvážila jsem se ti to říct. Bylo to pro mě naprosto nemožné abych ti něco takového vůbec někdy řekla. Bála jsem se že se všechno pokazí." Nevinně se usmála. Je tak roztomilá.
"Já se taky bál… já se taky bál." Oddechl jsem si. "Miluji tě, Sakuro a vždycky budu." Řekl jsem a políbil jsem jí.
"Já tebe…" Řekla mezi líbáním…a já věděl, že tyhle léta budou dokonalé… vše bude dokonalé, když budu s ní…
___________________________________________________________
Doufám že se vám to líbilo, zanechejte koment :-)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dell-chan Dell-chan | E-mail | Web | 24. prosince 2011 v 20:18 | Reagovat

povídka je úplně suprová!!!kawai ...a taky ti přeji veselé Vánoce a vše nej do nového roka 2012!! :-)

2 Kata-chan Kata-chan | Web | 24. prosince 2011 v 21:47 | Reagovat

To bylo sladké jako vanilkové rohlíčky :3 Vážně k nakousnutí, trefný název :-) NÁÁDHERA nee-chan!! :33

3 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 24. prosince 2011 v 22:19 | Reagovat

Tarei ty satane mastím kladu????????? cože????? tak to si zabila :) :) super  super super moc se mi to líbí :) :) je to krásné bohužel moji nestíhám tak vydržté

4 Mikeira Mikeira | 25. prosince 2011 v 12:16 | Reagovat

Paráda!! Superúžasný!! :-D  :-D  :-D

5 wdenda wdenda | E-mail | Web | 25. prosince 2011 v 13:22 | Reagovat

Kawai! Povedená Povídka Akorád teda ta část s těmi Pervezními scénkami :D Prej Kláda :D
U nás nesněžilo :( Vlastně teďkon vůbec :( Mno, ale vánoce dobrý! Mam New Mobil! :D Cos dostala ty?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama