
"Né nic, jen jse
"m se se Sasukem dala dohromady."
"A to je špatně?" Nechápala modrovlasá.
"Ne, samozřejmě že ne! Mělo by?" Měla potrhlý tlem.
Trénink byl v pohodě, jen o tom udržet balon ve hře. Měla naprosto skvělou náladu, když se vyštrachala z šaten, s Hinatou po boku.
"Bude na mě asi čekat Naruto." Vysvětlila a růžovláska přikývla.
"Hele! Sasuke!" Ukázala na dotyčného , který se baviil s blonďákem. S tím Sakuřina nálada malinko poklesla.
"Ahoj lásko." Zazubil se a políbil jí.
"Ahoj Sasuke." Řekla, byť rochu kousavě. Oni dva šli vepředu ruku v ruce, zatímco Naruto s Hinatou za nimi.
"Saky?" Zeptal se.
"Chmmm?" Zasýpala ztěžka.
"Zlobíš se na mě, nebo co se stalo?" Nechápal.
"Posadíme se?" Otázala se a ukázala na dětské hřiště. Šla si sednout na houpacího koníka. Blonďák s Hinou byli moc zabraní do sebe. Ani si jich nevšimli.
"Kdybych ti teď řekla, že mi je zima, co bys udělal?"
"A jak to s tím souvisí?" Netušil.
"Jen odpověz." Jak řekla, on se na chvíli zamyslel.
"Asi bych řekl, že mi je zima taky." Zasmál se. Tohle vážně není ten starý Sasuke, co se stalo na těch horách? Promýšlela. Třeba se tam stalo, něco co ho změnilo. Nebo se mění ona?!
"Aha." Odpověděla.
"Není to důležité, ne?" Opáčil s nadějí v hlase a zelenoočka raději zatřepala hlavou.
"Jenom se bojím." Povzdychla si.
"Čeho?"
"Že tě ztratím." Dobře, to teď trochu kecala, měla strach o to, že se ze Sasukeho… Z JEJÍHO Sasukeho stane ještě větší tupec.
"Myslím, že toho se bát nemusíš." Podotkl a na okamžik jí objal.
Šli domů k Sakuře a udělali si oběd. Když dojedli, tak se usadili do křesla, tudíž Sakura seděla na Sasukem a on jí objímal okolo pasu.
"Sasuke? Co se stalo na těch horách?" Otázala se.
"Nic, coby?" Slyšela jak se mu třese hlas, je blízko.
"Já nevím.. jestli si tam třeba někoho nepotkal?" Jemně naznačila, viděla jak posmutněl.
"Asi to nemá cenu, před tebou skrývat co?" Poškrábal se na hlavě.
"Asi ne." Odvětila.
"Karin." Blbě se uculil.
"A dál?" Chtěla vědět víc, políbil jí na krk.
"Vyspal jsem se s ní." Sklopil hlavu a ona se mu okamžitě vysmekla z náručí.
"A jak si to mám brát? Žes mě podvedl ?!" Křikla
"Ale vždyť jsme nebyli spolu! Tebe to vůbec nemusí zajímat!"
"Taky pravda, ale mě zajímá co tam s tebou udělala!"
"Co by se mnou jako měla udělat?"
"Rapidně ses změnil, víš!" S tím běžela do svého pokoje, kde se zabouchla. Černovlasý samozřejmě běžel za ní.
"Já ti něco řeknu. To ty, jsi se změnila!" Řval. Sakuře po lících stékaly slzy, uklidnila se a otevřela. Byal naštvaný… a taky o 20 cenťáků vyšší. Musela koukat nahoru.
"Dobře, tak jsem se změnila já, na tom už nezáleží, důležité je, že už spolu nemůžeme být, námitka?" Šla na to chytře.
"Podporováno!" On mluvil stále nabroušeně. Na chvíli sklopila hlavu, načež jí znovu pozdvihla. Nerozeznávala duhovku od zorničky. Ach, ty jeho černé oči s ní udělaly takovou neplechu, nemohla uvěřit tomu, že někdo jako je on, s ní trávil tolik času. Už chápala, proč jí včera ošahával. Bylo to kvůli Karin, ona s ním totiž vždy mohla mít sex, vždy ho chtěla…
"Dobře, vzájemný rozchod, ale co bys řekl poslednímu polibku?" Zeptala se a ty jeho oči, najednou byly plné lásky. Nechápala…
"Oke." S tím se k ní sehnul, její tvář uchopil do svých teplých dlaní a něžně, krásně a dlouze jí políbil. Poté se jeho vypracované paže obmotaly okolo jejího pasu a objal ji. Cítila jeho horký dech, na svém uchu.
"A co bys řekla poslednímu sexu?" Tak tohle jí doopravdy vyrazilo dech z plic. Chvíli tak zůstali, než se odhodlala odpovědět, zatímco on jí rukama brázdil a zkoumal záda.
"Promiň Sasuke, ale já nejsem Karin, že když si pískneš, já se ti nastavím. Těch dlouhých osm let byli nádherný, ale asi nemáme být spolu, proto ti dávám sbohem." S těmito slovy se od něj odpojila a vyzývavě mu hleděla do očí, čekala co řekne.
"Dobře, promiň, vážně nejsi Karin." S tím se ušklíbl. "Ale to je dobře." Dodal a jí to jakš takš uspokojilo.
"Tak…sbohem… přeji ti co nejlepší volejbalovou kariéru."
"Já tobě taky, lásku mi nepopřeješ?"
"Sasuke…" Vraždila ho pohledem.
"Dobře, já tobě taky." Zasmál se. "Ale teď jsme co? Však my se nenenávidíme ne? Jsme přátelé ne?" S tím se Sakura zasmála, za tohle byla ráda.
"Jasně, jasně, že jsme, my někdy nebyli??" Zubila se.
"Dobře, Saky, tak se měj, ahoj." Naposledy jí políbil na čelo a pak odešel. Ještě mu zamávala, když odcházel. I on se usmíval, ale když už byli na kilometry vzdálení i po fyzické stránce…Sakura propadla panice a ani černovlásek se zrovna nesmál.
Ten si však alespoň zachoval kamennou tvář, kdežto ona se naplno rozplakala, bylo jí strašně. Věděla, že s ním by to bylo hrozné. Karin ho za ty dva týdny, dokázala strašně změnit. Svině proradná! Stala se z něj chodící perverzita, horšího kalibru než je Kakashi a to je co říct! Ale bez něj…to bylo skrátka ještě horší.
Plakala celé odpoledne, pak se přes to nějak přenesla a šla si udělat kakao. Když si s ním chtěla jít sednout před televizi, zazvonil jí telefon. Chvíli na něj jen sfetle zírala, ale nakonec se přemohla k tomu ho jít zvednout.
"Ano?" Sice to zvedla, ale nepředstavila se. Chvíli čekala, jestli jí sluchátko odpoví nazpět, ale nic se nestalo. "Kdo je tam?" Znovu promluvila do ticha celého domu. "Tady Sakura, nezpletl jste si číslo?" Stále na dotyčného posílala hlas. Usrkla si z teplé čokolády.
"Ne, myslím, že volám zprávně." Zaburácel na druhé straně hlas, ve kterém okamžitě poznala ten Sasukeho.
"Uchiha?" Sasuke, jsi to ty? Proč mi voláš?" Ptala se, nevědíc co v jeho mysli kolovalo za myšlenky.
"Teď jsem se vrátil z tréninku." Oznámil.
"Jo to je super, to mi voláš jen kvůli tomu?" Byla zmatená.
"No, jsme přátelé, nemůžu ti zavolat?" Tak teď už vůbec nic nechápala, musí jí neustále připomínat že jsou JENOM přátelé?
"Ale i přátelé si volají pod záminkou." Pousmála se.
"Tak dobře, chtěl jsem se tě zeptat, jak se máš?" Vysvětlil, polkla hlasitě, že to muselo jít slyšet i na druhé lince.
"J-jak se mám? Ale víš co dobře…" Potlačila nutkání mu říct, že bez něj už nefunguje tak, jak by měla.
"Aha, já jen že bez tebe… bez tebe se mám líp." Tak tohle jí opravdu namíchlo.
"A to mi jako musíš ihned zavolat? To chceš abych trpěla nebo co?!" Vytmavila mu to.
"Dobře, lžu ti… bez tebe je to jiné a ehm… tak trochu to nezvládám." Tohle jí uklidnilo, ale on nekončil. "Bylo by možné se někde setkat?" Zněl tak zoufale a ona ho nemohla odmítnout.
"Tak dobře, co třeba v parku na děckým hřišti?" Navrhla.
"Tak jo, za 10 minut tam." Souhlasil.
"OK!" Přitakala a položila to. Takže on se s ní chce vidět? Zajímavé…
Bylo to zvláštní, pohodlněji pohnula telefonem a dopila tu horkou pochoutku.Vydala se do ložnice přehodit oblečení, poněvadž v teplákách by zřejmě umrzla.
Když už na sobě měla rifle, tak se poklusem vydala k hale, kde se nacházelo místo jejich setkání.
"No konečně." Uslyšela známý hlas. Ještě pět minut čekala pro jistotu za rohem, aby to vypadalo tak, že jí ta cesta vůbec nezadýchala i když opak byl pravdou. Ale tak, potit se v bundě, chuťovka.
"Promiň že jdu pozdě." Ospravedlnila se a došla až k němu.
"To je v pohodě, to já tě vytáhl v takových hodinách ven, ale já… prostě jsem tě potřeboval vidět!" Smutně se pousmál.
"Vždyť jsme se viděli ráno, tak proč?" Musela znát důvod.
"A já vím? Mě se neptej." Pokrčil rameny a přitiskl si jí na hruď. (nebo na bundu?)
"A koho teda? A ehm… je mi teplo i bez tebe." Snažila se dostat z jeho sevření, ale bylo to marné, on byl silnější.
"To není o teple." Odpověděl a ona zrudla.
"Chci ti říct, že…" Už už se shýbal, že jí políbí, ale ona mu dala prst na ústa.
"Ne Sasuke, ty mě nemiluješ, maximálně tak moje tělo, ale věř mi, že když nebudeme spolu, bude to tak lepší." Nadechla se a on toho využil. Na kratičkou sekundu jí přiložil ústa na ty její, ona ho okamžitě odtrhla.
"Pro oba." Dodala a on jen zrak zaryl do země.
"Víš, myslím, po tom všem, co jsme si zažili, bez sebe už ani být nedokážem." Snažil se
"Myslíš? A co jsme jako dělali celý ty dva roky? Hm?" Šla na to zlehka, teda aspoň tak se jí to zdálo. Pro černovláska to byl nadlidský úkol.
"To nevím, ale nechceš zajít ke mně?" Neztrácel naději.
"Myslíš sex?" Bylo jí jasné jako facka, co má za lubem, ale tentokrát jí příjemně překvapil.
"Né, myslel jsem že napíšu Suigetsovi, ale nemám jeho adresu a tak bych potřeboval pomoc." Zazubil se a ona přikývla, tedy souhlasila s jeho návrhem.
"Co potřebuješ?" Zeptal se, když zasedla k psacímu stolu.
"Papír a propisku." Oplatila mu úsměv. Jakmile jí to donesl začlo se psát. Růžovláska vzala do rukou, jasně modře psací, pero. Najednou ucítila něčí ruce na svých bokách, jak jí někdo nadzdvihl a posadil na svůj klín, načež přitáhl židli.
"Myslím, že to není dobrý nápad." Chtěla opustit jeho klín, ale on si ji přidržel.
"Jsme přátelé, nic to neznamená." Mrkl na ní, ale jí to neskutečným způsobem znervózňovalo. Protože se pod jeho dotykem celá chvěla.
"Dobře." Řekla ostýchavě a začala psát.
Ahoj Suii, už znovu ti píše Sakura…Se Sasukem. Doplnil černovlasý za každou větou, kde napsala ,Sakura' on doložil své jméno. Byla to jako autogramiáda. Hlavně pro Uchihu.
Následně skončili a Sakura se opřela o jeho hruď.
"Copak?" Řekl mile.
"Mohla bys mě už pustit?" Zeptala se zdráhavě, ale on jen zavrtěl hlavou.
"Nene, nemohl." S tím jí rukou zajel pod tričko a ona pocítila, jak jí něco začíná tlačit ve stehně. Když chtěla něco namítnout, zacpal jí pusu tou svou a vnikl jí do úst jazykem. Začala do něj bušit svýma malýma pěstičkami, na něj to nemělo vůbec žádný vliv. Chytl jí je do své jedné a tou druhou jí hladil po bříšku.Chtěla ho kousnout, ale to se jí naneštěstí též nepovedlo. Konečně se od ní odlepil. Konečně teda podle Sakuřina pohledu.
"Vždyť víš, že to nemá cenu." Šibalsky se usmál a ona ho probodla vražedným pohledem. Vzal jí na ruce a ač kopala sebevíc, nebo se snad chtěla překulit na zem, nemělo to účinky. Hodil jí na postel a aby mu neutekla, sám si na ní lehl. Namáčkl se na ní celou svou vahou a tentokrát to nebylo stehno, ale rovnou její přirození, co trpělo a cítilo jeho vzrušení.
"Sasuke, je ti tohle zapotřebí?" Vzdychla poraženě, když jí zbavoval trička.
"Promiň Saky, ale já za to nemůžu." Olízl si rty.
"A kdo za to kurva může?! Ty! Nejsi nic jinýho, jenom nadržený prase! Myslela jsem, že spolu budeme normálně vycházet, ale tohle!" A s tímhle konečně procitl. Klekl si a jen se díval, na to, co to udělal. Z její tváře si slzy dělaly skluzavku, vypadaly jako kapky rosy. Ležela před ním jenom v kalhotách a podprsence. On se chytnul za hlavu. Díval se pouze jedním okem dírou mezi prsty.
"No tak si mě vem, jsem celá tvá." Fňukla, on z ní slezl.
"Obleč se!" Poručil příkře. Jeho vzrušení bylo náhle ta tam. Bála se ho a tak raději v rychlosti udělala to co on řekl. Pořád k ní byl zády.
"Už jsem." Pípla přiškrceně. On se na ni zadíval s výrazem opuštěného dítěte. Pak k ní došel. Neměla dech na to, aby se trhavými pohyby vzdálila. Byl jí nepříjemně příjemný, každý jeho dotek. Nechala se obejmout, ač se třásla jako osika.
"Saky…Sakuro…" Konejšil jí a motal ze strany na stranu. "Vím že mi asi neodpustíš, ale prosím… já tě prosím… aspoň se o to pokus. Nechci být s tebou za zle. Všecko jsem to posral, teď už všechno vidím. Nevím proč jsem to udělal. Byl jsem celou dobu mimo. Prosím, odpusť." Řekl a ona nebyla schopna slova. Nevěděla co se to s ním stalo a hlavně nevěděla co se to stalo s NÍ samotnou. Byla jako v transu.
"Miluju tě." Byla jako v transu, když tohle dopověděl. Naštěstí se stihla včas přistihnout a probrat se.
"Ne…ne…" Prudce ho od sebe odtrhla a podařilo se jí to, protože to zrovna nečekal. Seběhla po schodech dolů, rychle se obula a vyběhla před sídlo. U vrat se otočila na patě a vydýchla se.
"PROKLÍNÁM TĚ UCHIHO!" Zakřičela a on stál ve dveřích. Následovně se rozutíkala pryč.
Byl si vědom toho co udělal, ale i tak ho to zasáhlo, jako šíp mířený přímo do srdce. Po tváři mu stekla jediná slza - bolesti z neopětované lásky. Teda, neví se jestli zrovna neopětované, ale momentálně nechtěné. Prasklo mu srdce, znovu…
"KUSOOOOO!" Zaklel, nebo lépe řečeno zařval, zabouchl se v pokoji a dumal… a dumal. Pořád shazoval vinu na Karin, ale její vina to nebyla. Ona za to nemohla. To on se nechal zlákat. Jak MOHL?! To on… on zradil tím že s ní opakovaně spal. Proč?? Že tam s ní trávil každou noc v hotelu… že… že to není SAKURA! Nikdy jí nebude šahat ani po kotníky. Ale vztek a zoufalost nad ním vyhráli, spojili se city a přemohli ho. Jinak by určitě neselhal!
Mobil mu zavibroval v kapse.Třeba je to Sakura! Napadlo ho a bleskově se podíval na display. Bohužel tam jen svítilo chlapecké, ale kdeže… mužské jméno, jeho nejlepšího přítele…Naruto. S povzdechem to vzal.
"Sasuke! Ahoj! Šel jsem k tobě a potkal jsem Sakuru. Plakala, šla od tebe?" Zněl naléhavě, ale k čertu, proč všechny brečící dívky srovnává s ním?? Uchiha dostal ďábelský plán.
"Ne, ode mě nešla! Hned k ní zajdu neboj se, a proč jdeš ke mně?" Ujistil ho a blonďák se zasmál do telefonu.
"Dobře… no teď už nejdu." Zašklebil se. "Ahoj." Pak to Naruťák típl. Sasuke na sebe hodil ,plášť' a odešel. No teda, běžel. Podíval se na dětské hřiště a uviděl tam nějakou sedící osobu. Byla na houpacím koníkovi. Tohle místo měla Sak ráda, proto si logicky domyslel, že by to mohla být ona a taky se nepletl. I když v duchu se otázal jestli je to vážně ona. Došel k ní blíž. Po tvářích se jí kutálely kapky vody. Když ho zpozorovala, nemohla ho identifikovat, páč na něj nesvítilo světlo a on si ke všemu chytře vzal hučku. Vyšel, nebo spíš vešel do světla lampy.
"Uchiha? CO tu chceš?" Otřela si slzy a snažila se, alespoň vypadat silně.
"Promiň." Omlouval se.
"A teď čekáš co? Že ti jako vlítnu s úsměvem do náruče a řeknu, že už všechno bude dobrý?! Ale to se pleteš!" Chtěla se zvednout, odejít a už s ním neprohodit ani slovo, ale touha vědět víc, po tom co otevřel ústa, byla prostě silnější.
"Pamatuješ si ještě, jak jsem pro tebe přišel s tím, jestli se mnou nepůjdeš na trénink, společně…" Pousmmál se. "Jak jsi mě líbala… bylo to úžasný, myslel jsem, že umřu štěstím. V té chvíli, a i teď bych dal vše proto, abys mi dokázala odpustit, i když tuším, že to se nestane… Tenkrát jsem z toho zábradlí spadl úmyslně." Stále ukazoval, své bílé zuby.
"Úmyslně by ses zranil? To nechápu." Zavrtěla hlavou, to přece nemohl myslet vážně.
"Jen proto, aby ses o mě bála, abys mne ošetřila a starala se o mě… tehdy mi to ke štěstí stačilo, i teď bych za to dal cokoliv. Měl jsem vše a teď nemám nic…" Ukázal prázdné ruce.
"Ale máš, pořád máš svou hrdost a krásu… tvůj FanClub lolitek…" Zavtipkovala s odfrknutím.
"Jenomže, problém bude asi v tom, že já nechci jakoukoliv, ale já chci tebe." Zadíval se jí hluboko do jejích pistáciových oček.
"Jenže já se tě bojím, Sasuke." Svěsila hlavu k zemi.
"To jsem ti až tak moc ublížil? Vždyť se skoro nic nestalo!" Zakřičel a přistoupil k ní blíž. Ona e zvedla, ale jeho rychlosti se stejně nevyrovnala, rázem byl u ní a tiskl jí k sobě. Vzpírala se, byť to nemělo vůbec žádnou cenu.
"Né vůbec, jen jsi mě skoro znásilnil a teď mě taky držíš proti mé vůli, jestli chceš odpuštění, zprávně rozhodně nečiníš!" Zakřičela, s jejími slovy jí konečně pustil. Pořád stál však blízko, klekl si a pohlédl jí hluboko do jejích smaragdových očí. Proprazil bariéry, které si kvůli němu narychlo postavila.
"Odpusť mi, prosím. I za to, že jsem ti zničil život. Možná, jednoho dne budeme aspoň přátelé." Znovu vstal, ještě jednou se jí podíval do očí, usmál se, tak krásně se usmál a otočil se. Odcházel, dělal ťápoty ve sněhu a měl sklopenou hlavu. Zdvihnul ruku a zamával. Už se ale nepřetočil, né proto aby jí spatřil. Chtěla zavolat ať nikam nechodí, ale raději se dívala na jeho vzdalující se záda, to bylo lepší… teda to jí alespoň říkal rozum. Srdce řvalo bolestí. Kecla si na zem. Do studeného sněhu a pořád viděla obrys jeho postavy. Nevěděla co má dřív udělat. Bylo jí to líto, svým způsobem,ale věděla že takhle je to lepší. O moc…
"Gomenasai…" Vypustila jedno slovíčko do vzduchu, které se začalo vznášet k nebi a tam taky zaniklo. Řekla to tak potichu, že sama sebe ani neslyšela. Nakonec, když jí začal studit zadek, se zvedla a loudavě se prošla až ke svému domovu. Ani neviděla na klíče, jak moc se jí mlžilo před očima a chtělo se jí plakat.Pořád na to musela myslet.Na to s jakým výrazem jí dal sbohem…
Na druhý den, když se podívala do zrcadla. Málem chytila infarkt. Velký pytle pod očima se snažila zamaskovat pudrem. I tak to moc nepomohlo, ale co. Do odpoledne času dost, bylo teprve sedm. Skoro nespala, zabrala až tak ve čtyři hodiny. A i tak, jak vidíte, nespala dvakrát dlouho.
"Hmmm… kdo kdy říkal, že jsem hezká,ještě mě neviděl ráno." Prohodila a učesala si háro.
Povzdychla si.. Nemohla přestat myslet na ten včerejšek, doslova jí to zakotvilo a nechtělo se to pohnout dál. To tak udělal úmyslně nebo co? Ještě jednou se z jejích úst vydral sten a pak už sešla dolů, kde si šla udělat snídani i když neměla vůbec na nic chuť. Říká se- snídaně je základ dne! A ona ten základ dodržovala…
Doufám, že se líbilo.. :-)


















Já newim.....Já se asi utluču.....
