Občas si připadám jako ztrouchnivělý kus dřeva. Jen tam tak pohozený, občas ho někdo podaruje tím, že si na něj sedne… ale jinak na něj stále padá prach.Nechápu, jak vůbec můžu stále dokola brečet, jak malá holka, nemoci se zastavit a na druhý den dělat, jako že se nic nestalo… Už mě to nebaví! Vždy, když po mé tváři sjede pár ukvapených slz, řeknu si, že se stejně zítra budu zase smát… nechápu to. Možná je to těmi lidmi co mě rozesmívají, možná je to tím, že nedokážu být bez smíchu… Možná taková zkrátka jsem. Pěkně divná, povídám! Brousím si konce nehtů o okenní římsu a bezduše hledím ven z okna. Přemítám o životě, v ruce svírám hrneček barvy kaštanů. Zvláštní, co se ve světě dá naučit… jenom by mě zajímalo, kdy využiju rovnice. Nad tím se na chvíli pousměji a jemně usrknu z Shakespeara…
Víte vy vůbec co to je? Ne? Naprosto boží čaj, neslazený. Ale neskutečně dobrý… Pamatuju si, jak jsem na něj s Hinatou - mou nejlepší kamarádkou- chodila do čajovny. Teď už však strkám trojúhelníkovitý sáček do hrnku sama, samotinká…
Hinata… jak ráda bych jí zase viděla. Vůbec neví, co se za tu dobu stalo, jenomže ona už se mnou není. Je kdesi v prkně, abych upřesnila na kontinentě, mně zatím neznámém.
Znovu přiložím tu chladnou keramiku k ústům a dutina ústní se mi zaplní horkou tekutinou. Vyjeknu, zase jsem si spálila jazyk. To se mi stává často. Jsem vážně neohrabaná, jak by řekla učitelka správná prdloška… Jenomže, mám takový pocit, že já už takhle dlouho nevydržím. Všichni mě opouštějí, takový já mám pocit. Všichni se ode mne vzdalují a nenechávají mi možnost docupitat zpátky za nimi.
Všichni mě pouštějí, vlákna se přetrhávají. Dobře, je pravda, každý den se směji s mou blonďatou kamarádkou Ino, ale co mi je to platné, když je to jenom faleš? Ale nikdo to neví… nikdo… nikdo neví o mém trápení… všichni si myslí, že jsem tak bláhově šťastná.
Zasmušile znovu pohlédnu do mračen, která se tlačí na nebi. Přes průhledné zaprášené sklo, toho však moc nevidím.
Položím prázdnou nádobku na malý noční stolek a sešoupnu nohy z parapetu, na kterém jsem doteď seděla a nepřítomně se vydám po schodech dolů, abych se převlékla do teplejších kalhot, ostatně kdo by chtěl courat po venku s tepláky? Zaměním také černé, semišové tričko za zářivě červené, podobajíc se zapadajícímu slunci.
Milovala jsem veselé barvy, proto není divu, že jich mám opravdu plnou skříň. Bohužel, vše je to v minulém čase. Tentokrát většinou prahnu po černých věcech, v jiných se na veřejnosti příliš neukazuju. Teď mi je to jedno, protože už tu nechci dále být, už nechci dále snášet tu trýznivou zimu, která tu panuje, ale co to zase melu, kvůli té to určitě není, já mám zimu ráda, i když nejlepší je samozřejmě podzim, ale to už jsem zase přivelmi odbočila od toho, co vám chci doopravdy sdělit.
Prosím, prosím… ať se jeho oči naplní láskou, ať si váží svých přátel, ať si váží mrtvého bratra.
To jsou má zbožná přání, bohužel pochybuju, že se někdy splní. Vážně, chvíli se mnou chodil, nevím jestli to bylo jen proto, aby si ze mě vystřelil, ale rozhodně to bylo to nejšťastnější období v mém životě.
Teď na sebe nahazuji bundu, jak jinak než černou se světlými proužky, jak by řekl můj děda je elegantní. Možná se vám to slovo zdá obyčejné, ale já ho miluji…
Stejně tak jako miluji toho, jež mě tolik zranil. A pak se ode mě všichni odvrátili. Možná, že kdyby tady byla Hinata, dopadlo by to jinak, měla bych se komu vyzpovídat, komu věřit, ale protože tu není, nezbývá mi jiná možnost… už to zkrátka nedávám. Dám si do uší pecky a běžím. Není nad to, cítit ve vlasech svěží vzduch a pořádně se nadechnout, tomu se říká sladká volnost. Kéž bych si jí tak mohla oprávněně a zdaleka více užít.
Dobíhám až na místo, kde jsme se zastavili. Tady, přesně na tom místě, jsem stála s tím nejúžasnějším člověkem pod sluncem. S tím, kterému jsem bezmezně důvěřovala a on mě stejně zradil. Odkopnul mě jako všechny… Myslela jsem, že jsem pro něj výjimečná, vždyť se tak choval a naznačoval mi to všemožnými způsoby, i když byl stále stejně chladný, ale pak, jakoby ho něco zlomilo. Začal mnohem více ukazovat své bílé zuby, než jenom v hořkém úšklebku. Bláhově jsem si myslela, že je to třeba kvůli mně, že to já jsem ho změnila, ale zase jsem byla tolik naivní.
Voda omývá mé kotníky a já si stále v hlavě přemítám toho… Toho jediného… Nosícího jméno Sasuke Uchiha…
Jo vlastně, to místo, kde jsme spolu stávali a dokonce si vyryli naše iniciály do stromu, bylo jezero s jednou jedinou lavičkou, kterou jsme, zdá se, objevili my, protože nebyla moc používána a taky podle toho vypadala, ale nám to stačilo. Teda aspoň jsem si to myslela, byla v závětří stromů, takže tam i v zimě, mnohdy bylo příjemně. Jenže teď už je všechno pryč…Všechno je v nedohlednu, všechno skončilo. Říkáte, pokud něco končí, něco jiného se začíná? Nebo kde osud zavře dveře, otevře okno? Tak to v mém případě asi neplatí… Protože mně se smůla doslova lepí na paty.
Chtěla bych si povzdychnout, ale to by mi kapalina už nesměla sahat téměř po ústa. Místo toho se málem zadusím, ale nelituju, stejně zemřu, tak proč si to nekrátit?
Z myšlenek mě vytrhne prudké trhnutí za mou pravačku a následně mě někdo sevře, vyhoupnutím na ruce, musí být opravdu silné, když mě, takovou holku, sice malou, ale zato s těžkými kostmi, dokáže uzvednout. Když se zmateně, skoro celá zmáčená, podívám, kdože to nechce, abych utonula, zastaví se mi dech, následuje zatmění před očima. Asi už jsem přišla na to, jak se cítí slunce. Vypoulím oči a neohmataně sleduji, jak jeho kroky směřují zpátky ke břehu. Nic neříká, pouze zarytě mlčí, kouká před sebe s hlavou vztyčenou a to už se mu podrážky zapíchávají do hlíny, té krásné suché země, z které jsem já tak moc chtěla odejít.
Po celou dobu, kdy procházíme davem lidí, divně na nás civějících, ani necekne, místo toho se rychle snaží dostat, jak se později dozvídám, k němu domů. U něj mě vysvlékne z mokrého, mám na sobě pouze spodní prádlo a to už mi podává fén, abych si aspoň trochu osušila konečky vlasů. Vše sdílí jenom gesty, kdy jsem se naučila být tak chápavá? Stoupnu si před obdélníkové zrcadlo, visící na zdi a koukám se na sebe po celé délce. Nejsem nijak tlustá, dalo by se i říct, že spíš podvyživená. Mé bříško je až nezvykle splasklé. Možná to bude tím, že celé dny pořádně nejím, pouze piju čaj. Proto není ani divu, když mé tukové tkáně, v oblasti hrudní, nejsou o nic moc větší. Povzdychnu si a raději konec kabelu zapojím do zásuvky. Následně mě "oslepí" prudký vítr, naneštěstí nasměrovaný do mých očí.
Nějak to foukne, moc toho nestihnu, protože to už se černovlásek vrací spolu s dekami a nějakým oblečením, které mu je zřejmě malé a nestihl jej vyhodit, protože například tohle tmavomodré tričko - co teď svírám ve svých pracičkách - by se přes jeho široká ramena nikdy nepřetáhlo. Vděčně se na něj zadívám a obleču se. Taky jeho trenýrky nesmím zapomenout. Na chvíli se mi do tváří nažene ruměnec, hned na to ho, ale silou mocí vyženu a on mě natočí přímo proti posteli, strčí a já neohrabaně spadnu do měkkého paplonu. Podivím se, jak božsky to voní. Otočí mě, ještě na chvíli posadí, rozprostře jednu deku a položí mě naň. Cítím se jak hadrová panenka, teď mi to však nevadí, protože jsem v péči, toho nejkrásnějšího a nejsympatičtějšího prince. Ano, princ… tak jsem mu v mysli většinou ráda říkávala.
Obalí mě v ní ( v té dece samozřejmě), až se cítím jako mumie. Následně přeze mě ještě přehodí peřinu a sám si ke mně lehne (ó) a obejme mne svými pažemi. Jeho tělo zakrývá pouze tenká deka. Přetočím se na záda, doteď jsem totiž ležela na boku. Chvíli otráveně civím na bílý strop, načež se nepatrně proberu a zalituju toho, že tu vůbec jsem, přesto mě na jazyku šimrá jedna, ale kdeže… několik nezodpovězených otázek.
"Proč-" Nestačím ani doříct, neboť on přiložil svůj studený prst, jako rampouch, na má ústa. Ihned mnou projede elektrický proud a v břiše mě zalechtají motýlí křídla.
"Teď ne, spi…" Poručí mi, to jsou jeho první slova dnes ke mně. Vážně pěkné mi to přivítání. Přivítání? Co blázníš… Povzdychnu si, tudíž mu vyhovím a zaklapnu víčka.
Probouzím se, do rána a s trhnutím se posadím, jsem patrně dezorientovaná, načež mi dojde, co všechno se včera odehrálo. Takže dnes je pondělí… jak vidím, do školy se asi nedostavím. Zakroutím hlavou, to už se do mého zorného pole dostává Uchiha mladší a vlastně skoro jediný ze svého rodu a upře na mou maličkost vraždící pohled.
"Já…" Chci se vydrápat z postele, ale on mě do ní znovu zatlačí. Rty se mi roztřesou a i přes mou vůli začnu vzlykat. Je mi na nic, znovu ho otravuju, ale on je ten, kdo si mě sem přinesl, tak ať si to sní!
"Pane bože, nebul zas." Odvětí ledově, je stejně chladný jako vždy, dokonce ani někdo jako já, s růžovýma vlasama a skelnýma očima, ho nedokáže rozhodit.
"Já…já jen… promiň… já…" Zakoktám.
"Nech toho!" Poručí a já jako na povel zmlknu, vždyť to BYL povel…Zhluboka se nadechnu a ještě jednou to zkusím.
"Proč jsi tedy-" Jsem bohužel opět přerušena jeho melodickým hlasem, takže raději zavírám oči a ještě chvíli dřímám. Přesto jsem nervózní, když se jeho tělo nachází pohodlně usazené v křesle,v rohu místnosti a jeho pohled je darován mě. Ach ty jeho krásné černé oči mi udělaly tolik neplechy.
"Nevěděl jsem co dělat, tak jsem teda šel k jezeru. Když jsem uviděl tvoje růžový vlasy, fosforeskující na míle daleko, kdo by nezachránil živého tvora?" Vysvětlil, ale dostavilo se jen zklamání. Takže jsem pro něj pouhý "živý tvor" ? Jsem znechucená, odvrátím se od něj a víčka opět složím…
Další týdny se nic neděje. Už je to dva týdny, co jsem v jeho ochraně. Nebo se alespoň tak cítím. Nechce mě totiž vůbec pouštět ven a ani nikam jinam. Je to už čtrnáct dní co jsem se pořádně nenadechla čerstvého vzduchu, co jsem nezahlédla žádného jiného člověka než Sasukeho. Co jsem se tolik naplakala, mezitím co on si chodil do školy… Nikdo ho nepodezírá, že by mne tu mohl držet. Ovšem že! Je to prestižní žák školy Konoha. Jak by si ho vůbec někdo mohl obvinit z něčeho tak směšného? Nikoho by to ani ve snu nenapadlo. Ale je fakt, že já tady jsem asi částečně ze své vlastní vůle. Protože kdyby ne, už dávno bych se dostala ven okny černě podmalovanými, oddělující ode mě skutečný svět… Jenže já tam nechci! Na druhou stranu se vážně cítím, jako kdybych už byla po smrti. Pouze jím, piju, vařím, vykonávám potřebu, vařím… to jsem tak zatrpkla, že už se ani neodvážím vyjít ven?
Vlastně… Nechci tam!
Jednoho dne, jsem to už ale nevydržela a otevřela dveře přesně v ten moment, co se on snažil nahmatat ve své tašce klíče.
"Ale ale, kampak jsme se vydali?" Zabručí, no já ho ignoruju a snažím se kolem něj lehce proklouznout. Chybička se vloudila… Znovu ucítím stisk na pravé ruce a trhne zpátky, zatlačí do domu a přirazí ke zdi. Přiblíží hlavu až k mému krku, až cítím jeho horký dech na mé kůži.
"Chceš už jít?" Suverénně je to i něco jiného než pouhé poručení, tudíž otázka.
"N-no… já…" Znovu nenacházím vhodná slova pro odpověď, stejně jako vždy.
"Nechoď… nechci tu být sám." Takže to je všechno? Je to jediný důvod? To, že nechce být sám?
"Takže ty pouze nechce být sám? Promiň, ale jako děvka ti klidně poslouží, dokonce s velkou radostí, Karin!" Vzepřu se mu, poprvé…
"Cítíš se jako děvka? Opravdu? Vždyť jsem s tebou ani jedinkrát nespal! K ničemu jsem tě nenutil a ty se označuješ za děvku?!" Zvýšil hlas. S tím nemůžu dělat nic jiného než sklopit pohled na chlupatý koberec, na kterém se otírají nohy. To mi připomíná… za tu dobu co jsem tady, si sem nepřivedl žádné kamarády, proč?
"Nemáš slov? Jsem si mohl myslet!" A tehdy se to stalo, tehdy za tu dobu spojil své rty s mými. Nemohla jsem dělat nic jiného než na něj vyjeveně třeštit oči.
"Promiň, jestli ti to je nepříjemné, můžeš jít… ale nechci být sám." Uhne očima. Počkat, Sasuke Uchiha je nervózní? Není možný… On se červená! To není možný! Je to jako sen… Cítím motýlí křídla v břiše a chvilkami mám tiky v nohou, jak moc chtějí skákat štěstím.
"Hmpf…" Odfrkne si a znovu pohlédne těmi svými černými studnami do mých svěže zelených.
"Abych byl přesný… nechci být sám, chci být s tebou, Saky." Po těchto slovech už jsem nemohla jinak, přitáhla jsem si ho k sobě a políbila. Jenom lehce, ochutnávala jsem, chutnal mi… Bylo to jiné než před měsícem, byla jsem naplněna zvláštním štěstím, jiným však, dosti se lišícího od toho starého. Tentokrát cítím, že si ze mě jen pouho pouze nedělá blázny, ale že mě má rád, protože to z něj doslova vyřazuje. Tu upřímnost v jeho očích, jakobych viděla poprvé.
"Miluju tě…" Hlesne a jestli jsem předtím byla překvapena, nevím co je to teď.
"Já tebe!" Vyjeknu v návalu radosti, která mnou projede a on se USMĚJE! Vážně se usmívá, na mě!!
"Popravdě… ne, že jsem jenom tak zabloudil na NAŠE místo, já jsem tam šel původně truchlit, něco mi říkalo, že se ti něco stane. Omlouvám se, že jsem byl předtím hnusnej. Byla to sázka, neměl jsem to dělat. Uričtě jsem ti ublížil, já-" Chtěl ještě něco říct, ale tentokrát jsem ho umlčela svými rty, tentokrát jsem nechtěla slyšet žádnou obhajobu, tím samozřejmě neříkám, že mě to částečně nepotěšilo a rozesmutnilo zároveň. Tím chci jen říct, že to všecko, čím se mi teď přiznal, je minulost.
"Je to za námi." Hlesnu mu do ucha a snažím se, abych u něj byla co nejblíže. On si mě více přitiskne k tělu, pokud to ještě jde a šeptá mi do ucha sladká slovíčka. Asi jsem doteď nepocítila opravdové štěstí, protože tohle je něco nepopsatelného a jedinečného… Láska? Tak tohle je láska? Miluju ho…
__________________________________________________________________
Původně to měla být smutná jednorázovka, líčící mé všechny dosavadní pocity (ne tentokrát to láska není!!) ale nakonec mě překonalo SxS a já musela dát happyend ^^ Doufám, že se vám to aspoň líbilo n.n
Obrovsky jste mě potěšili! Ty asi dva týdny co jsem nebyla aktivní (vážně jsem na nic neměla náladu) jste sem přesto chodili a každý den bylo 80-100 návštěvníků! Děkuju ^^
Tímto bych vám vlastně chtěla říct, že ještě žiju a mám připravenou Valentýnskou tak doufám, že budete rádi n.n
Asi nevíte cože jsem to měla na výzo nebo jo? I když jo, zopakuji, měla jsem čtyři dvojky n.n jsem šťastná!
Ale jinak by se to říct ani nedalo... :/ Život mi dává rány, ale já žiju, zatím n.n a co vy? Popovídejte a sdělte názor jak se vám povídka líbila ^^


















Seš rána! .D Ale ne, vážně totálně nádherné nee-chan, po nějaké té době mě i ´šimralo v bříšku´ u těch citovek..mohlo to zkončit i špatně ty měkkoto! Ale jinak nádherné...:3