
Jsem tak protažená, že bych mohla strčit hlavu klidně až do zadku a byla bych naprosto v pořádku.
A kvůli čemu že? Ne, nedělám nějaký zvláštní sport, ani tak něco, prostě jsem si hodila sprinta na bus, abych ho vůbec stihla a nemusela pajdat domů až o půl hodiny.
Díky tomu vystupuju už teď na prochladlé ulici, kterou zavání studený vítr. Na kratičkou chvíli zavřu oči a vydechnu. Když pak znovu oči otevřu, není tu nic nového, tma jak v pytli, větší můžete vidět jenom v pravou půlnoc, kdy je noc snad ještě černější, než bývá, ovšem to jsou asi jen mé další výplody z mé trhlé mysli.
Chcete vědět co mě tak trápí? V podstatě vůbec nic, jenže můj život je až prapodivně stereotypní, stále chodím do budovy, do té otravné školy, která mi každým dnem ničí zdraví víc a víc, ostatně - vstávat každý ráno v tuhle nekřesťanskou hodinu by mělo být označováno za zločin. Jenomže už je to nuda, každý den to samé, prostě vstanu, udělám ze sebe člověka a všechno co k tomu patří a pak už jen znovu odcestuju do školy, pobavím se s kámoši, přežiju až těch osm, šest až devět hodin a znovu odklopýtám domů. PŘÍŠERNÁ NUDA! A nuda to asi zůstane, pokud se toho už nezbavím.
Chci, aby se něco stalo!
Vyndám z mé polorozpadlé kapsy stříbřité klíče, lesknoucí se ve svitu měsíce a vcházím do mého malého útulného bytečku. Přivítá mě pestrobarevný kanárek beze jména, neměla jsem odvahu mu nějaké vymýšlet, protože žádné jméno nevysvětlí jeho jedinečnou povahu. Šmankote, už mi zase hrabe…
Ráno opět vstávám s mými retardovanými oky, které mžourají do okolního, tentokrát, světla.
Udělám si snídani, není moc vydatná to musím uznat, když obsahuje pouze rajče s rohlíkem, ale i to mi musí postačit…
Ve škole je to stejné jako pořád… tentokrát jsme dnes měli jenom šest hodin, takže nedocházím do domu s tmou za patami.
Nemám nějaké výjimečné nadání skoro pro nic, až na jedno, všichni říkají, že mám nějaký zvláštní dar… a to, že mi jde čeština a malování. V podstatě, nikdy jsem se tomu druhému moc nevěnovala, ale je pravda, že kreslím a vytvářím víc než ostatní. Ono to možná bude tím, že nesedím celé dny za počítačem, ale já čtu a hodně maluju oblíbené postavy z knížek, tuhle jsem namalovala elfa a vyvěsila jsem si to do pokoje na stěnu. Další fakt je, že celý můj pokoj je vylepen převážně mojimi kresbami.
Ale tak dneska vytahuju zaprášený úzký štěteček, namáčím ho do tekutiny, čím se zbavuje přebytečného prachu a konečně zasedám za stojan, který mám nastavený na to, aby se u něj stálo, ne sedělo, nejsem přece líná! A tak teda, ani ve skutečnosti nevím, co bych si tak měla načrtnout a tak pouze nechám ruce, aby mi tančili po papíře a nechávali za sebou tahy, jaké je jen napadnou…
Když jsem se podívala na mou závěrečnou práci, vykouzlila jsem na rtech úsměv, protože jsem zjistila, že to na co se dívám, je věrná napodobenina žlutého krokusu. Je to… magické… Dále zanechám podpis v podobě mojí přezdívky "Kočičí oči" a vylepím na další stěnu mého pokoje. Jo a to, zapomněla jsem se zmínit, že můj pokoj je taky kompletně nakreslený mnou, rozhodla jsem se pro motivy pohádkových postav. Takže krtečka tam rozhodně najdete, ale nezapomínejme ani na mořskou pannu. Teď už je nemám tak ráda, jak tomu bylo před rokem, kdy jsem to malovala. Musím to už konečně změnit. Ale na co tentokrát? Elfa? Elfa ženu a jejich děti? To není až tak špatná myšlenka, ale ještě uvidíme, pokud vůbec seženu barvu…
Byl to týden, kdy jsem si říkala že se nic neděje a to se pomalu přehouplo v měsíc, nesmím ten svět uspěchat že? Ale takovou zásadní změnu, jsem zase nechtěla.
Neřekla jsem vám, že naše škola je obrovská a chodí tam vááážně hodně lidí, takže nemám každopádně žádnou šanci znát všechny přítomné, slyšela jsem už hodně fámů o božském Sasukem Uchihovi, až jsem ho jednou potkala na chodbě, říkám vám, není to žádný zázrak, ale za pravdu musím dát - i když naše škola je vážně velká, hezčího kluka v ní asi nenajdete.
Teda kromě Naruta, modrookého blonďáka, ten by se jistě ohradil, kdybych toto řekla o někom jiném než o něm. Jsme totiž v partnerství, né v oficiálním to je jasné, v oficiálním je samozřejmě s Hinatou, to už jsem odbočila, ale důležité je to, že je to můj nejlepší kamarád a každý den přijde s nějakým novým nápadem jak nás všechny ve třídě kompletně položit pod stoly, pod kterými se kácíme ještě dalších deset minut.
Jak říkám potkala jsem ho na chodbě, nikdy bych se o něho nějak víc nezajímala, kdybych se mu nemusela omlouvat za to, že jsem mu rozlila jeho horkou čokoládu, kterou si právě tak pečlivě načepoval, sama jsem to viděla, ale vůbec jsem neměla páru o tom, že by to byl právě on. No on se jenom usmál a řekl:
"Nic se nestalo." A dál chtěl pokračovat v cestě, jenže to bych ho nesměla zastavit, respektive moje levačka, kterou moc často nepoužívám, ale dneska se ozvala, to je nějaké podezřelé.
"Ale- na!" Vtiskla jsem mu do rukou desetikorunu. Vím, že jeho čokoláda barvy kaštanů stála patnáct, v dnešním světě je už i ten blbej kelímek drahej.
"Bože, nechci to, nech si to!" Vypadalo, jakoby se mi vysmíval do očí, protože já mám jenom pitomou desetikorunu, zatím co on je bohatej až za hrob. Ale nic takového nedělal, to byla jenom moje intuice.
"Vezmi si to." Strčila jsem mu to do zadní kapsy na hýždích, jsem asi hodně troufalá? Ten se na mě jenom zazubil s děkováním a šel se umýt, protože kapalina mu ještě pořád stékala po pravé paži, díky mojí nemotornosti, samozřejmě!
"Ty jsi tele Saky!" Zkonstatoval Naruto, když jsem k němu došla.
"Souhlasím, narazit zrovna do Uchihy, to se ti poštěstí, že tě budou všechny holky na škole nenávidět." Jenom jsem na ni vytřeštila oči ve formě "co to blekotáš" či něčeho takového.
"Počkej to byl Uchiha? Ten Sasuke Uchiha?" Zašveholila jsem nevěřícně a ona na mě pořád civěla pohledem alá Jak to, že to nevíš?!
"Jo promiň, moje chyba." Mávla jsem nad tím rukou, protože jsem nechtěla slyšet žádný kecy o tom, že jsem nevzdělaná.
"Hele musím si zajít ještě do knihovny, takže prosím strpení." Nervózně jsem se usmála, zdržování přátel není zrovna moje parketa.
"Jasně, my si zatím zajdeme na oběd, protože jsme tam ještě nebyli." Obeznámila mě Hinata a políbila Naruta, přičemž se musela vyšvihnout na špičky svých chodidel.
"Jo… jasně, tak pak tam za mnou přijďte, myslím, že to bude na dlouho, chci si tam přečíst kapitolu jedné knížky." Dokončila a pelášila jsem na to místečko, kde jsem si měla přečíst další a nový díl mojí oblíbené knížky od mého favorita.
Konečně jsem si sedla na dřevěnou židli, která výzorem připomínala psa, to už zase ta moje neobvyklá představivost, nic z toho samozřejmě nebyla pravda, není třeba se tím zabývat. Vybrala jsem si knihu a začala úpěnlivě číst, když tu mě něčí hlas vyrušil, no on mě nevyrušil hlas, spíš dlaň, která přistála na mém rameni, protože když čtu, tak nemá smysl na mě mluvit, protože vás stejně neslyším.
"A-ano?" Zatřepala jsem ostře hlavou a paličatě se rozhlížela kolem sebe, až se přede mnou zjevila ta tvář, kterou jsem už dneska jednou viděla.
"Ale ale, ráda čteš?" Zeptal se a sedl si naproti mně s velkou tlustou knížkou, mám takovej pocit, že už jsem ji někde viděla, no jasně…
"Máš rád Brisingra?" uviděla jsem název a v tu chvíli mi bliklo. Jenom přikývl. Opřel si ruku o hlavu a kouknul mi do očí, poprvé za celý ten čas jsem si mohla detailně prohlédnout ty jeho černé tůně.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal se a já jsem musela hlavu znovu odtrhnout od zajímavého odstavce.
"Sakura… Sakura Haruno." Zašklebila jsem se. "Ty jsi Sasuke, že?" Snažila jsem se o úsměv.
"No toš, to už mě aj ty znáš? Z úplně jiné třídy než jsem já?" Povzdychnul si, ale stále byl v takovém tom žertovném duchu.
"No, o tobě jsem dřív v podstatě slyšela jen z vyprávění, ani jsem si neuvědomila, že to jsi ty, když jsem ti dneska tak znepříjemnila život." Zdráhavě jsem to vypravila ze sebe a podrbala se ve svých růžových vlasech.
"Oho, ty jsi asi první holka, která hned co mě spatří, radostně nezavýskne a hodí se mi okolo krku, tohle byla jenom nešťastná náhoda, neviň se z toho." Vyplázl jazyk a otočil další stránku.
"Ee." Odporovala jsem.
"Co?" Nechápala, ostatně já se mu ani nedivím.
"No, nejsem první holka, věř mi." Vzpomněla jsem si na svou tmavovlasou kamarádku.
"Tak dobře, pozměním formulaci, první holka, kterou znám." Znovu ukáže ten svůj zářivě bílý chrup. Nemůžu uvěřit, že někdo jako on může střídat holky jednu za druhou, i když na druhou stranu to není až tak neuvěřitelné, protože už chápu na co lapí ty dívky, které mu každým dnem podléhají, na ten jeho úsměv a to, jak je vlídný, jenže podle jeho vyprávění zjišťuju, že to budou spíš takové ty slepičky, co se chytaj na vzhled.
"Slyšela jsem, že jsi spal s tolika holkama-" Nestačím ani dokončit a už mě jeho neposlušný jazyk překřikuje.
"To není pravda! To oni to chtějí!" Ohradí se, vypadá to, že docela soptí.
"Ježíš buď v klidu, mě je jedno co kdo dělá, jenomže moje nejlepší kamarádka se celkem vyzná v těhle drbech a já jen, když mám tu možnost tady s tebou mluvit." Laškovně se uculím, pak zaklapnu knihu a zvednu se, protože očekávám, že se ti dva zamilovaní brzy vrátí.
"No, tak já budu muset jít, měj se Sasuke." Odsunu židličku, znovu zasunu, no stále se jí držím a těkám očima po místnosti. Sakra kde jsou? Když teď tady zůstanu, bude to blbý, na druhou stranu, když bych čekala za dveřmi to by byla jiná, ale-.
"No konečně!" Vyřknu ze svých úst, když se dveře otevřou a v nich nespatřím nikoho jiného než Naruta s Hinatou. Teď to mohlo vyznít tak, jakobych tu se Sasukem nechtěla strávit ani vteřinku navíc, ale to tak není, s ním se mi moc dobře povídá. Je úplně jiný, než jakého jsem si ho představovala.
Doufám, že se líbilo, ještě jednou děkuju za komentáře a doufám, že mě tak znovu potěšíte n.n Psáno střídavě u Sum 41 (z čehož pochází název :D), Rascal Flatts (jak já je miluju!) a soundtracku z Titanicu od Celine Dion :D ach... :D


















To je uzasny uz se tesim na dalsi dil
