
Jakmile jsme opustili školu, rozloučila jsem se s bezvadnou dvojkou, přehodila si tašku přes rameno, opřela se nohou o cihlový sloupek a čekala, než se černoočko vymotá z chumlu, který se tyčil přede mnou.
Už tomu bylo deset minut, tak jsem se rozhodla vytáhnout mobil, ale sotva jsem pohlédla na display, už stál tu, respektive se tak trochu krčil a vydýchával se, rozhodně je na tom lépe než já, já bych se tu už opírala o kolena a drtivě vydávala něco, jako když drak chrlí oheň.
"Promiň mi to zpoždění, jenže Karin mě znovu objevila." Omluvil se, já jeho omluvu přijala a odhrnula si neposlušný cancour vlasů za ucho. "Kam půjdeme?" Vyzvídal, jenomže ani já jsem to nevěděla, vlastně jsem ani nevěděla, o čem se s ním mám bavit, problém je v tom, že to já jsem ho pozvala a už to nemůžu jenom tak odvolat.
"Jestli bys mohl, potřebuju si hodit věci domů." Ukázala jsem na brašnu, jenom nadšeně přikývl, takže jsem strávila příštích deset minut znovu v jeho autíčku.
"Tak jsem zpátky!" Ohlásila jsem se, jako na policejní stanici a znovu naskočila do jeho BMW.
"Už víš, kam se jde?" Ani na mě nekoukl, jen se pořád tak díval z okýnka.
"Upřímně, nemám ani páru." Raději jsem taky odvrátila pohled, protože jsem cítila, jak se mi do tváří znovu hrne krev.
"Ale já jo." Nastartoval motor a už jsme to fičeli parádní rychlostí.
"Jo? A kam?" Zeptala jsem se a vyhlížela po okolí, kde by tak chtěl zastavit.
"Ještě to tam sice není moc zelené, ale myslím, že tobě se tam bude líbit." Zajásal, já jsem teda svolila, ať nás zavede tam, kde sám určí za vhodné.
Nakonec zastavil poblíž opuštěných domků… Bylo zbytečné se ptát, že wtf, a tak jsem za ním jenom cupitala a čekala, co přijde dál. To co přišlo, jsem ani v nejmenším nečekala, bylo to nádherné!
"Páni…" Vydechla jsem, když jsme skončili svou čtvrthodinovou túru do kopců. Před námi se tyčila louka a za ní byl les. Okamžitě jsem se rozeběhla do lesa, těžší je mě z lesa dostat, než do něj vejít. Měla jsem ráda tu všemožnou zeleň, rozkopanou hlínu všude kolem a hlavně ten nádherný zpěv ptáčků, kteří tady opravdu neměli chybu, škoda, že tady nemám foťák, dneska jsem poprvé byla tak blízko kosa, jenom půl metru!
"Já to říkal." Šel za mnou, no já jsem byla jak z divokých vajec, nejraději bych tady všechno prošmejdila, no čím jsem začala bylo, že jsem si vyhlídla krásný veliký kaštan a pomalu lezla na jeho větve, byla to hračka.
"Hele, ale doufám, že nevěříš, že já tam za tebou polezu." Napomenul mne.
"Bude to jak v popelce…" Zasnila jsem se, pohádky zbožňuju, ale to se do sebe zamilovali a myslím, že teď to naprosto nehrozí. "Pojď nahoru!" Zvolala jsem slogan.
"Ne, pojď ty dólu." Zaslengoval a já byla spokojená, nemohla jsem si přát lepší výhled na všechny ty koruny a slunce, které se bude brzo chýlit k odpočinku.
"Je tu krásně, měl bys to vidět." Řekla jsem mu, o jakou krásu přichází.
"A ty bys už vážně měla slézt, bude brzo tma."
"Ale kdeže, ta bude tak minimálně ještě za hodinku." Mrkla jsem na něj.
"Děkuju." Pípla jsem a chtěla jsem vystoupit, no zadržela mě čísi ruka, no "čísi" nebylo to správné slovo, bylo jasné, že byla Sasukeho, ale tak…
"Ne, to já děkuju." Usmál se. "S nikým jiným jsem nebyl jenom tak venku v přírodě…a tak…" Konstatoval.
"Ale místo máš dobrý, to tam chodíš sám?" Jenom přikývl. "No, tak to se bude muset napravit." Tentokrát jsem to byla já, kdo střapatil, ale mu to evidentně nevadilo, znovu vyčaroval ten svůj kouzelný úsměv a odhalil zuby, nakonec mi zamával na rozloučenou.
Dneska jsem se skvěle bavila, proto nebylo divu, když jsem si, musím podotknout, že znovu, nechtěla udělat domácí úkol, raději jsem rovnou lehla do postele a spala…
Od té doby se toho stalo celkem dost, se Sasukem jsme neustále chodili ven, občas se k nám přidal i Naruto včetně Hinaty, takže jsme se všichni opravdu hodně poznali a já se Sasukem jsem si rozumněla opravdu dobře, stali se z nás dokonce nejlepší přátelé…
"Zavezeš mě viď?" Usmála jsem se, on mi úsměv oplatil a společně jsme znovu vyjeli jeho autem.
"Hele, kam to jedeš?" Od té doby mou trasu k domu poznal nazpaměť.
"Mám zkratku." Zazubil se, bezmezně jsem mu věřila a tak jsem se teda na chvíli nechala unášet hudbou, která tančila v jeho "kajutě".
No když mě vezl k lesu, začínala jsem pochybovat…
"Sasuke?" Namítla jsem pobaveně, on zajel za roh a zastavil. V klidu si vydechl a podíval se na mě.
"Potřebuju ti něco říct, Sak…" Smutně se usmál a chytil mě za ruku. Chvíli mi jen tak hleděl do očí a pak si povzdychl.
"Jsi první holka, která po mě hned nešílela, která mě zná takového, jaký jsem a i přesto se mnou kámoší… Jsi pro mě výjimečná…" Znovu se mi podíval do hloubi očí. "Miluju tě." Vyslovil to slovní spojení, když se blížil k mé tváři, srdce se mi roztlouklo jako divé a já nemohla říct jediného slova. Pak na krátkou dobu spojil naše rty, nakonec se odtáhl, nastartoval a vyjel k mému domu.
Divila jsem se, že jsme jenom zajeli za roh a už jsme byli tu, asi vážně zkratka, avšak celou dobu jsem jenom tak nečinně hleděla před sebe a snažila se zhluboka dýchat.
"Prosím, popřemýšlej o tom." Řekl, než jsem musela vystoupit. Pak mě tam jenom tak nechal, zmatenou a samu… Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale řekl, že o tom mám popřemýšlet…
A jak řekl, tak se stalo. Celý zbyteček dne jsem nad tím přemýšlela… Dokonce i celý zítřek jsem tím promarnila… tedy vlastně už dnešek…
"Asi fakt přemýšlí…" Zaslechla jsem z okolí Narutův hlas, když jsem si marně trhala vlasy, pořád jsem nechápala, jak o tom mám asi popřemýšlet… pořád jsem ho brala jako za nejlepšího kamaráda…
Nakonec jsem se znovu uchýlila ke knihovně, do které jsme chodili vždycky spolu, tentokrát tu však nebyl, takže tu vládlo podivné ticho, nebyl slyšet žádný smích…
______________________________________
Co vy na to? ^^


















UUÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍ. Kawaii. já to miluji.... díky díky díky díky Tareiiiiiii