Zrcadlení 2/3

9. března 2012 v 13:08 | Ufonek |  Jednorázovky
Wohou! Další část je na světě (ona už byla dřív) :D:D prázdniny mi proběhly mezi prsty, ale tak nevadí, užijte si :)












Právě mám polední pauzu, tudíž si dávám takzvaný "voraz" a sleduji dění kolem mě, kdy záskok putuje asi se třemi talíři k jednomu stolu, tu najednou zabrejlím, že místo, kam nese nešikovný číšník své talíře je stůl číslo sedm a zákazníky je ona červenovlasá žena s jejím, znovu říkám asi přítelem, černovlasým individuem. Včera jsem nad nimi ani nějak neměla čas uvažovat, ale teď se mi jeho úšklebek vryl do paměti, když číšník elegantně zakopnul a skoro se to vysypalo, naštěstí je až tak zkušený, že dokáže udržet rovnováhu, to mi připomíná, musel mít opravdu silná stehna…
Ještě chvíli je tak nenápadně pozoruju, až zjišťuju, že opravdu nejsem dost nenápadná a on se na mě kouká. Bože!! Okamžitě odvrátím pohled a zakousnu se do své svačiny. Všimla jsem si, že ta jeho si dala jenom nějaký malý salátek, asi bude modelka nebo tak něco, a nebo ještě drží dietu. I když, ta její tvář se mi zdá nějaká povědomá…

No jasně! Viděla jsem ji už na jednom časopise! Je to modelka, jak jinak by se dostala na titulní strany? Navíc ty fotky byly v celku nemravné… Možná proto si ji někdo takový jako je on vyhledal, třeba pro své vlastní uspokojení, už tak vypadá dost namyšleně…
Mezitím co roznáším jídlo, on mě neustále propaluje tím jeho uhrančivým pohledem. Nechápu to, co je na mě tak zajímavého? Jestli vůbec…

Ale zvesela to házím za hlavu a dělám opět svou práci. Oni se odeberou až po dlouhé půlhodině konečně pryč a on jakoby náhodou do mě drbne, nevím, jestli to bylo schválně, ale rozhodně to tak vypadalo, když se i moje rivalka uchichtla. Tou sokyní samozřejmě myslím další roznášečku, se kterou vždycky závodím, kdo to jídlo roznese dřív…

Už mám konečně po šichtě, protáhnu se, dneska jsem poněkud unavená, ale to nepřemůže nic, abych si znovu nešla zabruslit. Dnes je tepleji než včera, proto pouze zvolím šusťákovou mikinu a zelenohnědou nafouknutou vestu.
V rukou opět třímám svou tašku, ve které se nacházejí bílé nabroušené brusle. Jsou opravdu ostré, tím líp, můžu se projíždět rychleji. Vyfouknu vzduch a zajdu do té modré ošoupané budovy podporující náš hokejový tým.
Porozhlédnu se kolem, jestli někde nezahlédnu onoho tajemného hocha s černočernými vlasy, ale jak zjistím, nikde kolem mě se nepohybuje. Dám si rukavice do kapes, na prsty pořád zebe. Přezuju se a opět vyrazím na tu chladnou plochu. Přezouvala jsem se jinde, takže jsem nemohla zaregistrovat ty dva, údajně zamilované, když do mě právě jeden člověk znovu šťouchnul. Tentokrát to byla ona rudovlasá Karin.
Znovu jsem vzhlédla, ale neudržela jsem rovnováhu a beznadějně sebou švihla o zem. Někdy si říkám, jak se takovéhle nemehlo, jako já vůbec mohlo narodit. Otevřu oči, naskýtá se mi pohled do uhlíkových kukadel, znovu se na mě opovržlivě koukajíc. Raději se z ledu rychle pakuju pryč, vím, že tu mají automat na horkou čokoládu, tak proč to nevyužít?
Posadím se na dřevěnou, zelenou nečistou lavičku a usrknu, k mému štěstí mě kapky opět obdaří svou pálivostí o takové velikosti, až se mi znovu spálí některé chuťové pohárky, tohle vážně miluju, pak všecko chutná jinak, ale jak jinak, nebo spíš co mi zbývalo? Jsem si zvykla…
A tak si stále popíjím, za chvíli mi je příjemné teplo a najednou se mi už nikam nechce, klidně bych si tady lehla a spala, ale to mi bohužel musí být odepřeno. Zbystřím, když se mi před očima mihne postava, samozřejmě celá v černém.
Sehne se k automatu a též si odebere hnědý kelímek. Potom se oň opře, na okamžik upře své studny do duše, na tekutinu a následně svou alabastrovou tvář otočí ke mně. Chvíli mě jen tak pálí pohledem, ani jeden z nás nechce prohrát - uhnout, tudíž na sebe koukáme celkem dlouho, až se neudržím, protože mi to začíná být patrně nepříjemné.
"Co tak vejráš?" Vyhrknu znenadání, přesto to vypadá, že jsem ho pobavila, už podle jeho kyselého šklebu, kterým mne obdařil.
"Já že vejrám?" Znovu to pochechtání, dneska perlím? "To ty mě pořád sleduješ." Znovu upije ze svého kaštanového pohárku.
"Tse, tak to mě asi pořádně neznáš, pouze kontroluju zákazníky." Holedbám se.
"Dokonce i na zimním stadionu?" Optá se srandujíc.
"Ovšem, že ne!" Zaseknu se, nějak mi docházejí slova k použití na svou obhajobu, no on si stále vede svou a tak ho tam nechám s tím, co si myslí a prostě se odeberu pryč, prásknu dveřmi a konečně cítím tu zpropadenou volnost. Tentokrát za mnou nejde, jako tomu bylo včera, minulost… Pousměju se a dobíhám na autobus, po cestě zahodím plast do koše a hupsnu do toho jezdícího stroje.
Sednu si na sedadlo úplně do zadu, čelem vzad, mojí mámě to vždy připadalo, jako když autobus couvá, nerada tak sedala. Znovu si do uší ukládám ta bílá, již opotřebovaná, sluchátka a na chvíli vypnu svět.

Vzpamatuju se, až když autobus zastaví na zastávce před velkým ořechovým stromem. Vyjdu a zamířím ke svému domovu, není to moc daleko, ale ti co to neznají, to tak může připadat, no já mám trénink, takže jsem tam v cuku-letu, respektive za pět minut.

Znovu si ohřívám to mléko od kravičky z farmy, kterou ovšem že neznám, jak bych taky mohla, ale o tom se teď nechci bavit. Často jsem dělávala, že si zajdu tajně do ledničky, vyberu z něj krabici mléka a s hlasitým mlaskáním se napiji, teď už však nemám od koho krást, protože teď jsem pánem vlastního světa, nemám rodinu, mám jenom sama sebe, pár přátel, možná žádného, své myšlenky a tu zatracenou bílou tekutinu. Mé myšlenky právě putují až k onomu černovláskovi, který se do mě, jak jistě známo tak neuvěřitelně silně zavrtával pohledem a dokázal to, že už ho z té mysli prostě vyhnat nedokážu! Neustále na něj musím myslet, je to otravný!
Nasypu mosaznou velkou lžící pár kopek hnědého písku, voní to úžasně, možná tolik proto miluju horkou čokoládu, nikdy se jí nevzdám, s povzdechem se usměju, projdu chodbou a chci si to namířit do obývacího útulného pokojíku s televizí, když tu najednou spatřím na zemi smítky papíru, choulostivě zmačkaného do úhledné kuličky.
Na chvíli porcelán položím na botník, tak aby mi nespadl, a zvednu snítko. Rozbalím a co nevidím! Přímo krasopisně napsána slova, která jsem ani já nečekala! Taky jak bych to mohla čekat, když mi ještě nikdo nikdy v životě nenapsal tolik úhledným písmem papírek!
Zítra ve dvě na leďáku. Stálo tam, pořád jsem na to tak nevěřícně civěla, až mě probral zvuk drásající ušní bubínky. Ach ano, to jsem vám ještě neřekla. Bydlelo se mnou malé roztomilé koťátko, kterému jsem s oblibou říkala "Čičí", žádné zvláštní jméno prostě nemělo, ani se mi nechtělo ho vymýšlet.
Na chvíli se přestanu zajímat o cár papíru a podívám se, co ta nezbednice shodila, jak jsem tušila, byl to ovladač od televize a celý se kompletně rozsypal po podlaze, abych byla přesnější, jeho části. Když do něj poslušně nahážu všechny baterky, znovu se otočím za svou zprávičkou, né že by se mi ten někdo alespoň uráčil podepsat. Ale tak půjdu tam, zítra je konečně sobota a my máme pouze do dvanácti, to se naobědvám a odeberu se tam, jsem zvědavá, jestli mi to napsal on, ale kdo jiný?

Taky by mě zajímalo, jak to udělal, ale nejspíš, když do mě vždycky naschvál strčil, ale v dnešní době si už ničím nemůžu být zcela jistá.

Ráno se přiblížilo husto-démonsky-kruto-přísně rychle… přímo jakobys řekl raz, dva, tři…
Jen co jsem otevřela oči, bezděčně jsem zjistila, že jsem zaspala, takže až v devět jsem celá udýchaná, z toho ranního maratonu přes toaletu, zubní kartáčky a v první řadě snídani, vyběhla do toho zmatku.
Běžela jsem skoro přes celý park, taková zablácená zkratka, avšak do práce jsem to ještě stihla, okamžitě jsem dostala vynadáno od vrchní, která jako vždy, se svým bujným poprsím, ladně pohupovala a určitě se cítila děsně sexy, pouze jsem si povzdychla v jakém retardovství to pracuju a upalovala roznášet.
Jak tak ubíhali pořád další hodiny, tím víc jsem se bála setkání, co když to ani nebude on, co když si tam nakráčí nějaký neznámý a já proti němu budu naprosto bezmocná? Už se možná zamýšlím až příliš nad detaily, kdo by si říkal něco podobného jako já? Jsem psychopat?
Už tu byla dvanáctá hodina a já konečně měla padla… teda aspoň mi to tak připadalo, dneska ještě mám něco na práci, ale v první řadě bych si měla jít domů ukuchtit oběd, tak jsem se rozloučila a znovu poklusem cválala domů.
Udělala jsem si pouze salát zvaný mistrovsky "Ceasar" a vesele jsem si pochutnávala nad kuřecím masem a mini rajčátky, ty jsem vždycky zbožňovala, ale nepohrdnu ani velkými, to se ví, to se ví…
Chvíli jsem se ještě stihla koukat na telku, až jsem zjistila že už se na hodinách rýsovalo půl druhé, připravila jsem si brusle, vyčistila zuby a umyla ruce (hygiena prostě!).

Né že bych se nemohla dočkat, právě naopak, čím více jsem se blížila k místu setkání, tím více jsem se děsila a tiše našlapovala, co noha nohu mine, totálně jako hlemýžď.
To už jsem stála před takzvaným "leďákem" div jsem neotevřela pusu, teď se mi zdál ještě vyšší než kdy jindy.
Prošla jsem přes recepcii a zamířila přímo ke skříňkám a lavičkám, kde jsem minule stepovala u automatu na kávu, čokoládu… při té myšlence jsem se mlsně olízla, tolik kalorií mi neprospívá, nejsem tlustá, ale ne, že bych ani nepřibírala, i když všichni říkají, že vypadám teda jako chodící kostra, já si tak nepřipadám, když to namítnu tak se oboří, že určitě držím dietu a s takovou se za chvíli stanu anorektičkou a bulimičkou! K tomu mám ještě hodně daleko…

Přede mnou se vyloupne z potemnělí nějaká lidská silueta, a jak poté zjišťuju, že jeho, srdce mi radostně poskočí, ani nevím proč, ale čím víc se ke mně přibližuje, tím víc mi srdce buší jako o závod. Dojde až ke mně a změří si mě pátravým pohledem.
"Tak přece jsi přišla." Přejede mě zrakem a já se zatvářím nechápavě, tohle mi jednoduše hlava nebere.
___________________________________
Mmmm? Předešlými komentáři jste mě moc a moc potěšili! Děkuju vám :) Tak co vy na to? Chcete vědět jak to skončí? :P
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 9. března 2012 v 13:36 | Reagovat

jasně pospíchej s tím koncem nebo zemřu na nedostatek kyslíku :D (pořád mám zatejenj dech) :D hh super :*

2 Mikeira Mikeira | 9. března 2012 v 14:31 | Reagovat

Jasně, že jsem zvědavá!!! :D Ať je tu pokráčko, co nejdřív...Prosííím!! XD XD

3 Aki Yukio Aki Yukio | Web | 9. března 2012 v 14:45 | Reagovat

Hah aby nie veď ja sa neteším na nič iné :-D  :-D   krásna časť :D úžasná

4 Nell Nell | 9. března 2012 v 14:48 | Reagovat

áá rýcholo dalej ! :DD

5 Sakura-san Sakura-san | 9. března 2012 v 14:53 | Reagovat

Jasně že chcem a ty to takhle ukončíš že se nestydíš :-D  :-D

6 silema silema | Web | 9. března 2012 v 15:15 | Reagovat

Yosh!!! Prosím netrap mě a napiš pokráčko.. :-D  :-D

7 Katka Katka | 9. března 2012 v 15:33 | Reagovat

hej jako neflakej se nekde po venku a pis! :D promin ale jako nemas to psat tak...hmmm jak bych to rekla...?... zajimavy :D

8 Lilith Lilith | Web | 9. března 2012 v 16:11 | Reagovat

??? To už bude jako jenom jedna kapitola? Sakra...nechci, aby to skončilo xDD

9 Stanush Stanush | Web | 9. března 2012 v 17:15 | Reagovat

paraaaada :)daleej rychooo :D

10 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 9. března 2012 v 17:46 | Reagovat

samozrejme, že chcem vedieť, ako to skončí :-D tak ťa moooc prosím o pokračko :-D

11 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 9. března 2012 v 18:50 | Reagovat

Fakt skvělé napsané, těším se na třetí část, jak se to vyvine :)

12 camelia camelia | Web | 9. března 2012 v 19:03 | Reagovat

Prosím, prosím!

13 Kačka Kačka | 9. března 2012 v 21:07 | Reagovat

Wááu skvělý,nádherný!! Jasně že chcem pokráčko ;D !!Hned zejtra xDDDD

14 naruto109 tvé SB naruto109 tvé SB | Web | 9. března 2012 v 22:43 | Reagovat

Ahoj ja jsem se chtela omluvit za to ze jsem tu dlouho nebyla ale mam mensi proalemy se skolou ja jen abys vedela ze jeste ziju:-)a blog mam stale pozastaveny

pekny dess :)

15 kun56564 kun56564 | 10. března 2012 v 10:38 | Reagovat

už se těšim na další díl :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

16 Atali Atali | Web | 10. března 2012 v 12:50 | Reagovat

Tarei píšeš čím dál tím lípe ;)
Chválím :)

17 camelia camelia | Web | 10. března 2012 v 20:00 | Reagovat

Zrovan v tak napínavou chvíli to ukončit... Ty mě zničíš!

18 Sakura-san Sakura-san | 10. března 2012 v 20:26 | Reagovat

[17]: asi tak :D  :D

19 marketa251996 marketa251996 | Web | 30. března 2012 v 22:50 | Reagovat

U spousty a spousty povídek mi vadí častá mluva, jenom ty jsi vyjímka :D Jsi jedna z mála, která má v povídkách spíš líčení, než mluvu a to není taky úplně nejdokonalejší, ale alespoň poznám tvůj styl xD Ještě mi tam docela nesedlo až časté přeskakování z děje na děj, jestli víš, jak to myslím :-D Mno... Další díl si určitě přečtu, ale až později :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama