
Zvedne se prudký vítr, až se mi rozlétají všechny vlasy. Bylo mi to jedno, žádného přítele nemám a rodiče? Ti už dávno pošli. Mnozí by řekli, že se chovám poněkud drze, no já jsem své rodiče nesnášela, protože mi naprosto zničili život, neustále mne bili, týrali, nedávali mi najíst. Až jsem se stala silnou a jednoho krásného dne jsem je konečně dorazila, na starý kolena jsem je zabila. Mnoho lidí mnou teď opovrhuje a já se jim nedivím, moje ruce jsou poskvrněny krví mých vlastních rodičů, což by tak být nemělo, ale mě to bylo jedno... Jsem jenom malá holka, která se navenek zdá dospělou. Zanevřela jsem se pro všechny ostatní, kromě sebe sama, jenom sobě můžu věřit, nikomu jinému...
Slyšela jsem šustění, déšť přichází? Už to slyším, kap - kap - kap... Konečně je to tady, nastavila jsem dešti svou tvář, aby mi ji mohl zulíbat, pak se tudy znovu prohnal vítr a já se usmála, tohle počasí mám vážně ráda. Možná až moc, měla bych o sobě začít přemýšlet...
Zvedla jsem se ze studené mramorové lavičky a procházela naší malou vesničkou naplněnou ninji, kteří mají za úkol ochraňovat zdejší lidi. Uchechtla jsem se, škoda, že nikdo kromě hokage a pár dalších, co ke mně cítí už jenom nenávist, neví, že to já jsem zabila mocné ninji Haruno. Nikdo nepodezřívá jejich dceru.
Povzdychla jsem si a zašla do svého kulaťoučkého domku, všude bylo rozházené oblečení, místy se tu vyskytovaly i střepy z rozbité nádoby.
"Bože můj." Klekla jsem si k té hromadě a začala sbírat, nebylo to už mě zrovna ve zvyku, nejméně oblíbená činnost je zrovna uklízení, dneska mě ale něco popadlo za pačesy a já si kompletně uklidila celý byt. Po celou tu dobu jsem slyšela zvláštní tikání hodin - jakoby mělo něco nadejít, jakoby se mělo něco významného stát. Tyhle pocity mám poslední dobou častěji a častěji.
Na druhý den, když jsem se zrovna ochomýtala okolo bran vesnice, se o vzduch znovu opřel ten, jehož jsem vídávala tak často - vítr. Tentokrát však nebyl neviditelný, ale jasně oranžový, blonďatý a modrýma výraznýma očima naznačoval, kdo je tu pánem.
"Sakuro, Sakuro, stále na tebe myslí, proto nepřestává plakat a nedovoluje slunci, aby se tu alespoň, jen ukázalo." Oznamoval a stále se kroutil ve svých vlnkách. Nerozuměla jsem tomu.
"Kdo?" Otázala jsem se, ale bylo to, jako bych házela hrachem o stěnu.
"Pořád, pořád pláče... nemůže přestat, ví, že tě nikdy nebude mít." Pak zmizel, teď už jsem to nechápala vůbec, kdo mě nebude mít? Kdo kvůli mně pláče? Vážně jsem příčina?
Stěží jsem se vydrápala na nohy, protože jsem se kvůli nedostatku energie zhroutila na zem.
A když jsem to nechápala, okamžitě jsem se rozeběhla k mému domu, kde jsem stanula před jeho dveřmi. Nechtělo se mi jít do něj, myslila jsem,že mě tam něco bude čekat... Z toho domu to přímo kypělo zlou aurou, v naší zemi se to nazývá chakra, taková nepotřebná věc... Připravila jsem si pro jistotu kunai, který jsem schovávala vždy za pravou nohou. Vstoupila jsem, už tak jsem věděla, že jsem to neměla dělat, no moje zvědavost byla silnější než já - znovu jsem minula krok a další, až se mi naskytl pohled na můj vlastní pokoj.
Zděsila jsem se, když na posteli přede mnou se řinula něčí silueta, došla jsem tedy blíže, abych lépe viděla. Stejně mi to moc nepomohlo. Bylo zvláštní přítmí a ta osoba, vím, měla černé vlasy, černé oblečení, zdálo se mi to, nebo jsem větší čerň ještě nikdy neviděla? Ale celá ta postava se zdála být ukrytá v mlze, jakoby se vznášela, za ní se tyčil opar, který se vezl ještě pár metrů za, divně se kroutil, neboť ten muž seděl.
"Čekal jsem na tebe..." Když najednou obrátil hlavu vůči mně, vyděsila jsem se, s úlekem jsem chtěla utéct, ale nohy mne zradily.
"K-kdo jsi?" Vykoktala jsem, stále mírně připravená k boji. Když se však jeho uhlové oči zalily slzami, věděla jsem, že ať je to, kdo je to, bojovat chtít rozhodně nebude. Znovu hlavou pohl tak, abych mu nemohla vidět do obličeje a šlachovitou rukou si utřel pozůstatky ze slané vody. Nechápala jsem, kdo je to?
"Mé jméno je Sasuke Uchiha." Vyslyšel mou prosbu znát jeho jméno.
"Jsem Sakura..." Položila jsem zbraň na stolek a více se k němu přiblížila.
"Já vím." Hlesl, jak to může vědět?
"Jak to víš, jsi snad stalker?!" Křičela jsem, ač jsem neměla důvod, no, důvod je dostatečně ten, že se nějaký cizinec vloupal do mého bytu, ale to teď nechme ležet stranou.
"Něco takového." Potvrdil a slabě se usmál, sálal z něj smutek, obvykle mám možnost, takovéhle věci vycítit. Vypoulila jsem oční bulvy, on mě sledoval?
"Co jsi zač?" Vymáhala jsem z něj stále větší informace, no na toto mi ještě neodpověděl. "A proč jsi tady?" Bombardovala jsem ho další otázkou. "A hlavně, proč máš tendenci se hned rozbrečet?" Při posledním slově jsem se zarazila a vzpomněla si na tajemného blonďáka, vlastně byli ze stejného těsta. Ten byl taky mlhavý, řekla bych že-
"Možná mi nebudeš věřit, to pochopím... Jsem vládce deště." Po takovémhle vehementním zjištění, jsem už nemohla pokračovat v minule utnutých myšlenkových pochodech a vystavěla si nové - cože to právě řekl? Vládce deště? Je něco takového vůbec možné? Asi se mi teď jenom něco hloupého zdá, mám vážně ztřeštěný sny.
"To je sice hezký," Štípla jsem se do paže, to je špatný, NENÍ to sen!! "Co to..." Třeštila jsem oči snad ještě více, než předtím.
"Věř mi, prosím..." S tím se postavil a přešel k záclonami zahaleným oknům. Dříve, než jsem stihla odpovědět se mi doslova rozplynul před očima. Co to má být? Kdo si tu ze mě dělá srandu? Je to ufoun? Možná by to tomu i odpovídalo, podle toho jak křídově bledou pleť měl.


















xDDDDD Prej Je to ufoun?? xDDDDDD to mě rozsekalo xDDDDD paráda moc se těším na další dílek !!
