Just Believe 2/4

12. dubna 2012 v 12:12 | Ufonek |  Jednorázovky
Tak a další díleček, pro Vás zlatíčka :-)










Neustále mi jeho slova bloudila v mysli, nemohla jsem usnout, běhal mi mráz po zádech, bála jsem se, kroutila se do klubíčka. Husí kůže byla v tuto dobu naprosto normální. Mám takový pocit, že za chvíli dostanu mrtvici...
Už jsem se hodnou chvíli pokoušela zamhouřit oka, a tak jsem to vzdala a šla do kuchyně hodit do sebe alespoň litr vody.
Zapotácela jsem se, vykřikla, ale kupodivu jsem se dál nedostala.
"Pozor." Vyzdvihly mne něčí studené ruce, když jsem se otočila, nikdo tam však nebyl.
"Nechte mě být, co po mě chcete?!" Zrychleně jsem dýchala, ruce jsem měla zpocené a celá se třásla. Byla jsem sama, teď je chvíle, kdy toho opravdu lituji.
"Nechci ti ublížit." Slyšela jsem to, jako kdyby to bylo pouhé šustění větru. A díky tomu jsem si znovu vzpomenula na blonďatého...
Nicméně přestože mě tak nějak ujišťoval, že mi nechce nic udělat, nemohla jsem mu uvěřit, pořád jsem z něj měla takový ten divný pocit, takové něco, když vaše tělo je v nebezpečí, znovu se ozval put sebezáchovy a já se rozutíkala pryč z domu, mám halucinace? V tom domě určitě straší! Ale proč se příšery ukázaly, až můj věk přesáhl dospělosti? Kdybych byla malá, dokázala bych to alespoň svézt na dětství, to všechny tak nějak podvědomě věří na paranormální jevy, jenže teď?


Myslela jsem, že mi srdce snad vyskočí z hrudi, znovu se nahnal přede mne, vážně se nohama nedotýkal země. Jeho "kroky" doprovázelo hlasité bubnování deště.
"Neboj se..." Promlouval stále, no já neměla s to mu uvěřit. Odstupovala jsem od něj stále dál a dál...
V němotě jsem vrtěla hlavou, s vypoulenýma očima a pootevřenými ústy jsem na něj hleděla. Až z druhé strany mě ovanulo...
"Vidíš Sasuke, já ti to říkal... naše dívky možná můžeš oklamat svou krásou, jenže ona není jako naše holky." Prudce jsem se otočila a znovu spatřila kluka se zlatavými vlasy a azurovýma očima.
"Naruto, asi bych to měl vzdát?" Zahřměl svým ledovým hlasem.
"C-cože?" Zeptala jsem se, z toho kluka, jehož oslovoval Naruto, jsem měla menší strach, možná žádný...
"Víš, možná ti už oznámil, že vládne dešti a kdesi cosi, já," Ukázal svým palcem na sebe a zářivě se zazubil. "jsem vládce větru!" Jeho úsměv byl tak oslnivý a příjemný, musela jsem mu ho oplatit.
"A po mě chcete co?" Zeptala jsem se, teď už méně ve stresu, vlastně už má pokožka nabývala normální barvy, nebyla jsem tak k smrti vyděšená.
"Naruto, jak to děláš, že se tě nikdo nebojí?" Otočila jsem hlavu k Sasukemu. Asi nebude až tak špatný, ale pořád z něj mám děsivý pocit.
"Musíš ukázat tohle," Poukázal na chrup "Pak z tebe ta zloba možná opadne a ty ukážeš city!" Vyřkl ze svých úst, nechápala jsem, copak ten v černé kapuci, se neumí smát?
"Myslíš tohle...?" Pozorně jsem ho sledovala, no jenomže to, co na své tváři vykouzlil, se úsměvu nedalo ani jen zdaleka přisuzovat, byl to spíš úšklebek plný chladu.
"Neumíš to, Sasuke." Posmíval se mu s chutí ten druhý chlapec.
"A ty se zas neumíš zdvořile představit." Zaškeřil se na něj, modrooký si mě pak prohlédl.
"Pravda, sorráč, jsem Naruto Uzumaki!" A znovu se tak majestátně poplácal po prsou.
"Mě je celkem jedno, kdo jste, hlavní je, co chcete po mně?" Ukázala jsem prstem na svou osobu. Byla jsem zmatená.
"To tady kolega." Drcl do černovláska optimista. "Prej si připadá prázdnej a potřebuje slunce." Vybalil to na mě.
"NARUTO!" Shodil ho na zem. "Ty jsi vážně idiot, si myslíš, že to na ni takhle můžeš hodit? Vždyť ona ani sama neví co je!" Co co je? Já jsem něco o čem nevím? Jsem příšera?
"Jsi slunce... můžeš ovládat sluneční světlo, aspoň podle pověstí to máš být právě ty, už dlouhou dobu tě pozoruju, říkej mi klidně stalker, ale já tě prosím, buď se mnou jeden den a nauč mě se smát." Kleknul si na kolena a svěsil hlavu. Jestli to dobře chápu, já mám být jako slunce? Kdybych byla slunce nezářila bych někde na obloze?
"Co to tady na mě hrajete?" Falešně jsem se zasmála v naději, že oni se ke mně přidají a začnou si dělat srandu, že to jenom hráli a já jsem jim na to nenaletěla. Oni však byli naprosto vážní. Dala jsem si ruku před pusu.
"Vy si ze mě nestřílíte?" Pokud jsem doteď byla vykulená, nevím, co jsem teď.
"Prosím..." Stále klečel. "Jestli se nedočkám odpovědi, než slunce vyjde nad obzor, zmizím a už nikdy se nevrátím." Zvednul ke mě své opuchlé oči, na vteřinu mi ho bylo líto...
"Dobře." A možná ta vteřina způsobila, že jsem svolila. On povstal a doplachtil až ke mně.
"Vážně? Děkuju moc!" Mnozí by řekli, že by se teď v takové chvíli, měl právě zasmát, ale on měl stále tvář, jakoby vytesanou z ledu a nezračily se na ní žádné emoce. Já se jen bolestně pousmála a pokynula rukou, aby mne následoval, až do bytu. Bylo na něm vidět, že dobrých pár chvil nespal, proto jsem ho uložila do pokoje pro hosty a poručila, aby se vyspal.
Jakmile trošku zadřímal, všimla jsem si, že déšť ustal. Přišla jsem k okenici, odstřela závěsy a pohlédla na modré nebe. Usmála jsem se, hned jako zázrakem vyšlo slunce a paprsky mi dopadaly na tvář. Naplňovalo mě to zvláštní energií, řekla bych...

Bylo krásně slunečno a já zrovna rafla kousek jablka, abych něčím nasytila žaludek. Znenadání se rozpršelo, tvrdé velké kapky začaly dopadat na okenní parapet. Teď jsem nějak nebyla ráda, jak by tomu bylo jindy, nýbrž jsem chtěla, aby ten velký žlutý kotouč opět vysvitl.
"Sakuro?" Uslyšela jsem své jméno, takže jsem se automaticky otočila za hlasem.
"Hm?" Usmála jsem se, nicméně venku to vypadalo pořád stejně, před chvílí jsem trošku věřila, že bych to slunce i být mohla...
"Promiň, že jsem musel spát v tvojí posteli." Uhnul pohledem, tenhle člověk, i když by se tak asi nazývat neměl, je vážně zvláštní.
"V klidu, to je samozřejmost, už jenom proto, že jinou společnost nemám, protože mí rodiče -" Přerušil mě.
"Já vím." Máchl nad tím rukou, jakoby to byla snad samozřejmost nebo co!
"Jak to zase víš?!" Osopila jsem se na něj. Tohle už ani není možný.
"Promiň." Tenhle chlapík mě teda pěkně vytáčí.
"A proč se do čerta zase omlouváš?!" Byla jsem pěkně napěněná.
"Protože jsem tě celý ten čas sledoval a tys o tom neměla ani zdání. Pořád jsi říkala, jak miluješ déšť a." Najednou zmlkl a ruku si dal před ústa. Řekl něco, co neměl?
"Pokračuj." Vybídla jsem ho, jenže on pouze zavrtěl hlavou v nesouhlas. "Co je?" Zeptala jsem se a nadzdvihla jedno ze svých růžových obočí.
____________________________________________________________________
Tak co? trojka? :D
Btw pracuje se na DN :-)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 12. dubna 2012 v 13:44 | Reagovat

Krása!! :-D Co nejrychlejc dalšíí :D  :D

2 silema silema | Web | 12. dubna 2012 v 15:00 | Reagovat

No jo a proto se těším ^^ :-D

3 Kačka Kačka | 12. dubna 2012 v 15:01 | Reagovat

Nádhera !! Jasňačka že trojka xDDD

4 Makisek Makisek | E-mail | 12. dubna 2012 v 15:41 | Reagovat

Super další dílek =) =D

5 Simuš a Gabi Simuš a Gabi | Web | 12. dubna 2012 v 15:51 | Reagovat

Jistě že další :D Je to hodně zajímaví :)

6 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 12. dubna 2012 v 18:48 | Reagovat

krasa :P

7 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 12. dubna 2012 v 19:17 | Reagovat

zamiloval se do ní, moc pěkný :)

8 ryuketsu-no-tsubaki ryuketsu-no-tsubaki | 12. dubna 2012 v 19:47 | Reagovat

náááááááááááádherný, nevim jak jinak to vyjádřit :-P

9 Dakyra Dakyra | 12. dubna 2012 v 20:18 | Reagovat

nádherný díl. úžasný nápad... a už se těším na další..:D

10 marketa251996 marketa251996 | Web | 13. dubna 2012 v 17:10 | Reagovat

Tenhle díl se mi moc líbil a samotná povídka mě moc zaujala a velice se těším na pokračování :-) A koukám na to, že se to tu s povídkami něják rozjelo :D

11 camelia camelia | Web | 13. dubna 2012 v 17:21 | Reagovat

Četla sjem to už asi přede dnem, ale až teď píšu komentář, gomene :) a k otázce... JASNĚ, ŽE CHCI! :-P

12 Ája Ája | Web | 16. dubna 2012 v 22:30 | Reagovat

Ještě štěstí, že si napsala 4 díly :D ...tohle začíná být hodně zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama