
Takže si užijte povídku ^^
"Proto jsem tak moc chtěl být s tebou... jedině tím, že Déšť naučíte smát se, můžete změnit svět, Slunce může mít nadvládu a Déšť nebude mít nic proti..." Skončil. Velmi tomu nerozumím... Zalapala jsem po dechu.
"Takže ty mě znáš celý můj život?" Neodpustila jsem si narážku.
"Přesně tak." Kývnul. Za okny se čerti ženili, chvíli jsem sledovala, jak se stařečci s hůlkami snaží co nejrychleji přemístit pod přívěs, pak mi výhled zastínil Sasuke tím, že zatáhl žaluzie. Takže dostal veškerou mou pozornost.
"Řeknu to jednoduše, miluju tě. Už dlouho." Těkal očima po místnosti, až se zastavil v mých očích. "Nikdy jsem neviděl jasnější zeleň než tvoje kukadla." Teď by se měl aspoň smutně usmát, ale nic se nestalo.
Došla jsem až k němu. Vzhlédla, poněvadž byl patřičně vyšší než já. Ve skutečnosti měl podivuhodné oči, ebenové a plné lesku, člověk by řekl, že je naprosto normální, jenom kdyby se za ním netáhlo tolik pocitů, které nikdy nemůže vypustit. Zkrabatila jsem čelo.
"Možná, kdyby ses mi ukázal dřív, třeba bych si taky našla cestu, jak tě mít ráda." Přesunula jsem svou ruku na jeho tvář, která byla vskutku ledová. Mojí horní končetinu chytil do své a bleskově políbil, tak, abych nestihla ani zareagovat. Nechala jsem ho, neměla jsem proč, ho držet zpátky.
"Napadla mě ještě jedna možnost a to vzdát se tohohle postu." Díval se přes slzy na mou ruku. Věděl, že je nesmí pustit, deště si občané již užili dost.
"NE!" Vykřikla jsem. Taková jsem nikdy nebývala, vždycky sem byla klidná, nic mě nerozhodilo a teď najednou plýtvám emocemi jedna radost.
"Naruto říkal, že se ti to nebude líbit, proto mě musíš naučit se smát." Udělal z toho závěr.
"Moc mi věříš, ty si myslíš, že to jako dokážu? Vždyť jsem jenom holka, která nic neumí. Kromě bojování." Převrátila jsem oči. "Vkládáš do mě opravdu velké naděje." Zesmutnila jsem. "Říkal jsi jeden den, za tento den říkáš? To nedokážu." Svěsila jsem hlavu. Ucítila jsem chlad na mé bradě, to jak mi druhou rukou zpátky lebku pozvedal. Přiblížil se k mé tváři na milimetry blízko.
"Věřím, že když budu vedle tebe, dokážu i nemožného." Pak se přiblížil ještě víc, pomalu zavíral oči a spojil naše rty. Vždycky jsem viděla takovýhle thrillery na filmy, ale pokaždé jsem to vypla. Teď jsem neměla jinou možnost, než se odtrhnout. Myslím, že by mi to snad ani nevadilo, ale příšerně to bolelo, chtěla jsem začít křičet, každý náš kontakt, jak spojení rukou, mě pálilo. Proto jsem veškeré spojení přetrhala.
"Právě proto to musíš zvládnout, jinak tě nebudu moct nikdy opravdu obejmout." Vysoukal ze sebe. Civěla jsem na něj, jak spadlá z Marsu. Takovou bolest už nechci nikdy zažít, on mě miluje, ale já jeho...? Myslím, že k němu nic necítím, je to jenom další podivín.
"Prosím." To na mě pořád musí upírat ten svůj černý pohled? Je plný smutku... A to mě ničí.
"DOBŘE! Bože..." Ulevila jsem si, nemohla jsem to pořád snášet, je toho na mě moc. "Chceš jít mezi lidi?" Obrátila jsem se na něj s otázkou, no on jen odkýval negativně.
"Proč ne?" Zasekla jsem se, teď už jsem jeho počínání vážně nechápala.
"Jestli mě někdo uvidí, co si asi pomyslí?" Aha, na to jsem nepomyslela. On přece levituje, s tou představou jsem se uchechtla.
"No, to co já na začátku?" Dala jsem hlavu na stranu.
"Ha-ha-ha." Řekl sarkasticky.
"Nevím, co s tebou mám dělat, zahrajem si hru, co ty na to?" Byla jsem zoufalá.
"To bychom asi mohli." Pokrčil rameny a přesunul se za kuchyňský stůl. Bylo teprve půl jedenácté dopoledne a už jsem nevěděla, co s ním...
Nejdřív jsem mu musela vysvětlit pravidla, načež jsme začali. Nebylo to nic světoborného, prostě Člověče, nezlob se. No, tak co byste chtěli. Ať jsem se snažila sebevíc ho rozesmát. Nešlo to. Asi bych to možná měla vzdát, dokonce jsem mu řekla, i ten nejlepší vtip, který znám, stejně to s ním nepohnulo. A to se pomalu smrákalo, ohlašovalo, že se blížil večer.
"A co se stane, když se neusměješ?" Vyhrkla jsem, když jsem tu velkou modrou krabici schovávala.
"Asi zmizím." Pokrčil rameny, jako kdyby se mi to stávalo každý den.
"A to by pak jako nebyly deště, úroda by byla suchá?" Vyptávala jsem se dál.
"Asi." Znovu takový ten lhostejný výraz ke světu.
"Takže to všechno závisí na mě?" Zděsila jsem se.
Pokýval hlavou v pozitivum.
"COŽEEEEE?! To mi nikdo neřekl." Zamyslela jsem se, dobře, teď se začnu snažit ještě víc!
Dělala jsem před ním opičky, moji přátelé, kteří zemřeli v bitvách, ti by se smáli jako malí, no tenhle osobák, ten nic neudělal, ani nehnul brvou! Nic!
Byla jsem zoufalá, už jsem nevěděla, co by mohlo zapůsobit, všechno jsem zkusila, všechno, už to nemá cenu... Sklopila jsem hlavu, on poslušně kráčel za mnou.
"Kašli na to, já zmizím, nic to nebude-" Nedokázala jsem to ignorovat!
"Jak nic to nebude?! Pokud zmizí déšť, lidé budou umírat, chápeš to? Jsi důležitý! Jak jsi fungoval celých těch devatenáct let?" Zeptala jsem se, to byl můj věk.
"Normálně, nebyl jsem totiž zamilovaný." Prosmýkl se kolem mě.
"Aha." Nahnala jsem si vlasy do tváře, aby neviděl, jak mi zeskelněly oči.
Kráčela jsem zahradou, když tu zničehonic jsem upadla, asi jsem zakopla o čáru, nebo co já vím co. Když jsem se otočila, byl ke mě sehnutý s rukou nataženou k tomu, aby mi mohl pomoct nahoru a s lehkým úsměvem na rtech. Koukal se na mě skrze přivřené oči.
"T-ty..." Koulila jsem oči a má ústa se pomalu formovala do nejistého úsměvu. Takže stačilo jenom spadnout? "Ty se směješ!" Vyjekla jsem radostně, ani mi nemohl pomáhat a už jsem objímala jeho široká ramena a smála se.
"Zvládla jsi to." Cítila jsem, jak si přejížděl prsty po rtech.
"Já jsem nic neudělal, to ty, země bude zachráněna!" Radovala jsem se. Pak jsem ucítila ruce na svých bocích, jak mě od něj jemně odtlačují.


















úžasný díl.... už se tě
ším na další..