
Lidi, v sobotu to bylo bezvaaaaa XDD No v sobotu jdu na Wanastowi Vjecy, takže další těšing :D
To je děs, člověk se probudí na druhou hodinu a zjistí že už je zas půl čtvrté :D No nic, čas letí a my ho nezastavíme, tak doufám, že se vám tento dílek bude líbit ^^
Tentokrát jsem to byla já, co u něj byla blízko, navzájem jsme si opírali čela. Nevím, ale byla jsem jako hyperaktivní. Netuším, co mě to popadlo, však já to musela udělat. Chytila jsem mezi prsty jeho vlasy a svá ústa spojila s těmi jeho.
Líbali by jsme se déle, kdyby se ode mě neodpojil a neukázal na nebe, kde se vytvářela duha. Pousmála jsem se.
"Jak to tak vypadá, asi jsem tě přes ten den naučila úsměvu a tys mě mezitím uvrhl do čarovného kruhu a já už nemůžu ven." Trošku zvláštní vysvětlení lásky, nemyslíte? Mě je to jedno, jsem šťastná!
"Miluju tě." Tak krásná slova, najednou už na to nereaguji, jak by tomu bylo jinak.
"I já tebe!" Znovu jsem ho jenom tak objímala, jeho blízkost, to mi stačilo, už se kolem něj nevznášelo to divné světlo, nýbrž všechno bylo naprosto dokonalé
"Hele vy dvě hrdličky..." Uslyšela jsem za námi něčí hlas. Zvedla jsem se od něj a propletla si s ním prsty, mám pocit, že už bych bez něj nezvládla být ani minutu.
"Naruto!" Radostně jsem zavýskla. On ke mně došel, a když viděl, jak se oba smějeme, objímáme, musel se smát s námi.
"Ale jak je možné, že se u mě projevily city, až teprve po tom, co se usmál?" Zeptala jsem se, když jsme všichni tři společně seděli u dřevěného stolu na verandě a já jsem se stále koukala do oblak. Studovala jsem Sasukeho vyhublou ruku a přemýšlela.
"Víš, je to dáno, teda, mám pocit, že jsem to už někde čet..." Podrbal se s úsměvem na hlavě.
"Tak už se vyžvejkni!" Upřela jsem na něj oči v očekávání, co z toho bude.
"Musel se usmát, aby ses do něj mohla zamilovat, slunce je velice reaktivní na ostatní duchy a tím pádem, když ty jsi duch slunce a on deště, bylo to automatické, jakoby tě někdo střelil, chápeš ne?" Viděla jsem, že neví, jak to má vysvětlit.
"Amor?" Znovu jsem se zadívala nahoru.
"Možná..." Pokýval zkušeně hlavou ten, kterému jsem seděla na klíně a který mě neustále hladil po vlasech, tváři a vlastně všude, kde se dalo. Stočila jsem k němu pohled.
"Miluju tě..." Vyslovil, přičemž měl naprostý poker face, ale jeho oči se na mě potichu smály. Vyjadřoval emoce i jinak, stačil mi jediný pohled do jeho uhlíků a moje myšlení mi vypovědělo službu. Byla jsem ráda, že žiju, nebo... co to vlastně dělám? To je jedno, prostě jsem ráda, že jsem, protože bytí je ohromná věc!
"Já tebe víc..." Přesunula jsem druhou ruku ze stolu, na jeho krk, který jsem jemně stlačila, jakmile se jeho horká ústa dotkly těch mých, bylo to jako rána paralyzérem, ale příjemná rána... Naše jazyky společně tančily a navzájem se poznávaly.
"To nejde..." Přivoněl si k mým vlasům, když jsme se od sebe dostali, abychom načerpali důležitý kyslík a já věděla, že tohle je můj osud. Moje štěstí, moje láska... můj Sasuke... můj vládce deště... Pak jsme se znovu dostaly do spárů vášně a chvíli se hádali, kdo koho má víc rád. Tahleta hádka se mi vážně líbí.
"Hele jako, ještě neznamená, když jste spolu, že můžete zvesela špásovat přede mnou. Já jsem tady takyyy!" Snažil se blonďáček upoutat naši pozornost. Tak jsem teda vstala, pustila jsem Sasukeho ruku, i když se se mnou snažil udržet co nejdelší kontakt. Došla až k tomu třeštidlu a objala ho. Myslím, že ani já sama jsem nečekala, že to udělám.
"Děkuju." Políbila jsem ho na čelo. Myslím, že nebýt Narutova vysvětlení, nikdy bych tak nepochopila, jak si Sasukeho co nejvíce vážit... Ale jsem šťastná, teď vážně jsem. Vím, že tohle je můj úděl...
A pak najednou všechno zmizelo....
"Tohle byl sen?" Zeptala jsem se, když jsem se rozhlížela kolem, měla jsem na sobě honosné zlaté šaty.
"Jakej sen?" Vykoukla odněkud Narutova hlava, byl celý v magnetické šedo-pomněnkové.
"No, takže sen?" Na okamžik jsem posmutněla, chtěla jsem vážně vědět, jak náš příběh skončí. To jsem nevěděla, že teprve se začal.
"To nebyl sen, Sluníčko..." Ucítila jsem ruce na mém pasu, změřila jsem si je pohledem, byli přesně tak křišťálově bílé, jako ty Sasukeho, když jsem se otočila, nespatřila jsem nikoho jiného.
"A co se stalo? Vždyť jsme byli na terase." Stále jsem zkoumala prsteny, jenž zdobily mé ruce.
"Jo, no, přesunuli nás do panství, řekl bych." Zakončil proslov, až teď jsem si všimla, byl oděn do tmavě modrého kimona.
"A kdo?" Nechápala jsem.
"Vyšší moc." Odpověděl za něj Naruto. "Teď tu můžem spokojeně vládnout." Doplnil se.
Chvíli jsem nechala Sasukeho, ať si tam dělá, co chce a přešla až k výloze s hůlkami. Jedna byla zlatá s bleskovým sluncem na špici, druhá karibsky modrá s hvězdicemi a ta třetí, nějaká bílo-šedo-stříbrná s divným tvarem na konci.
"A tohle je co?" Že já jsem tak zvědavá. Moje ruka automaticky vystřelila k hůlce s bleskovým sluncem.
"Ta je tvoje, tahle moje a tahle Sasukeho." Ukazoval. "Takhle se budeme ohánět a nemusíme přitom nic dělat, celkem dobrý ne?" Miluju tu jeho rozlétanou povahu, je to přirozený optimista. Pak modrooký taky uchopil svou hůl, a už se čekalo pouze na černovláska, až si sebere své žezlo.
"Polož to." Pobídl mě Sasuke, abych to znovu odevzdala výloze. Nechápala jsem, nadzvedla jsem jedno obočí v otázce, no jakmile jsem viděla jeho nepříčetný pohled, ihned jsem udělala co si žádal.
Vím, že kdyby mohl, rozeběhl by se, takhle ke mně jenom došel, nadzvedl a zatočil se mnou ve vzduchu. Já jsem se samozřejmě radostně rozesmála.
"Sasuke, polož mě! Dej mě dolů!" Jančila jsem, nedokázala jsem si představit, kolik jsem tak vážila. Tak se se mnou teda svalil na zem. Ležela jsem na něm, chtěla jsem slézt, ale on mi to nedovolil, obmotal své ruce okolo mých boků a tiskl...
"Budeš špinavej." Bránila jsem se.
"Nic tady není špinavé, všechno je naprosto čisté, dalo by se z podlahy jíst." Zdálo se mi, jakoby si to Naruto vycucal z prstu.
"Že vy vždycky držíte spolu." Povzdychla jsem si a znovu se otočila na černoočka.
"To víš, jé hele Hinato! Ty máš rámen? Hinato! Počkej!" A kamsi blonďák odběhl.
"Kdo je Hinata? Že by tady nebylo jenom mužské pohlaví?" Přemýšlela jsem nahlas.
"To je Narutova přítelkyně, vládkyně moře." Nečekala jsem, že by mi Uchiha mohl odpovědět. "Ale ne že budeš jenom s ní a na mě budeš zapomínat." Ohradil se, jakoby mi snad četl myšlenky, chtěla jsem se s ní skamarádit... A to taky později udělám!
"Ty jsi tak chytrej, ale neboj se." Cvrnkla jsem ho do nosu a chtěla se už vážně zvednout, jenže on byl prostě silnější! Překulil se nade mě, takže jsem teď já ležela pod ním. Začal se ke mně přibližovat a já věděla co přijde. Políbil mě, dlouze, vroucně a nádherně, v jakémže nebi to jsem? Sedmé rozhodně nestačí...
Můžete komentovat ~ ^^
Nevím, kdy přibude další povídka, protože nemám nic v záloze a dopisuju ještě DN tak mi držte palce, že to dám co nejdřív ^^ :D


















krása :) :*