
"Co, bojíš se nadávat? Naser si Haruno." Kysele se ušklíbne, ten idiot… Za tohle se na něj vrhnu a uštědřím mu ránu do ramene.
"Haruno se bije jako holka!" Začne se mi vysmívat, načež se mu pokusím dát ještě větší.
"Možná - to - bude - tím - že - já - jsem - holka!" Za každým odmlčením, jsem mu jednu dala. Nemůžu za to, že nejsem silnější, i když chodím pravidelně do fitka, tam se toho o síle asi moc nenaučím. Sasuke Uchiha, ten nejhorší kluk, jakého jsem kdy potkala a můj spolusedící, bohužel. Právě se nacházíme uprostřed hádky, už ani nevím kvůli čemu, ale on si vždy něco najde, třeba i tu nejmenší blbost.
"Hmpf." Odfrkne si, víc ani nestihne, neboť zvoní a my musíme usednout do lavice, jak už jste zjistili, vedle sebe…
Další den je za námi a já jsem nešťastnější, když už konečně můžu vypadnout z mučírny. Dobře, to se před vámi jenom přetvařuju. Je fakt, že do školy se každý den těším, miluju své přátele. Jsou úžasní, v celé škole je jenom jedna jediná osoba, která mě dokáže fakt naštvat, a tu jste právě měli tu čest poznat…
"Hele, Haruno je tady." Vyprskne na mne hned z rána, sotva vkročím do třídy, musím zdůraznit, že levou nohou, což jasně znázorňuje, že nejspíš budu mít smůlu. Je to tak vždycky, ani nevím, proč na to věřím.
"Trhni se." Vyštěknu podrážděně, protože on si vážně nikdy nedá říct, i když mu pořád opakuju, ať už drží ten svůj nevymáchanej zobák. Potom jsem střed všech narážek a posměšků, nenávidím to. Dokonce i Naruto se mi směje, no jo pravda, Naruto se směje všemu.
"Hinato?" Zeptám se své nejlepší kamarádky, která se právě spokojeně uvelebila vedle blonďáčka do lavice a spokojeně mu dřímá na otřásajícím se (to je z toho smíchu) ramenu.
"Ano?" Opáčí a nadhodí lehký úsměv, však já na ni vidím ten skrytý pohled, abych radši vypadla, že jí ruším, nicméně se snaží tvářit jako ta nejmilejší kamarádka na světě a já si ji za to vážím…
"Můžeš na chvilku?" Zeptám se, ona mrkne na hodiny, a když zjistí, že za tři minuty bude po prvé zvonit, nakonec svolí a my dvě se vytratíme na záchody.
"Tak co potřebuješ?" Otáže se, opřu se o topení, na okamžik se podívám na svůj odraz v zrcadle, načež začínám chrlit veškeré nadávky, které obsahují můj ne zrovna skromný slovník.
"No tak si to nesmíš tak brát, kolik lidí chodí po světě, který budeš nesnášet, tak se na to podívej trošku z jinýho úhlu." Vidím, jak se mi snaží pomoct, stejně si spíš ulevím více, když budu nadávat, než abych se uklidňovala.
"Tak fajn." Naoko jsem souhlasila, abych ji už neotravovala, má přece ve třídě svého vyvoleného, s kterým už rok a půl sdílí společné srdíčko. Teda, tak poeticky mi to zatím vždycky povídala ona.
Znovu se obě vydáme do třídy, ona usedne ke svému milému a já si jdu, ač máme ještě pět minut do začátku hodiny, sednout na své místo vedle "bombového, neodolatelné, nejkrásnější, nejlepšího" Sasukeho Uchihy.
"Oho, žvejkačka se opět přilepila na židli, škoda, že má tak velkej zadek, aby se zas neodlepila, gravitace je najednou dvacetkrát větší!" Zahlaholí Neji, který sedí přede mnou, další trápitel mého nudného života. Přitom velkej zadek nemám, tak co mu sakra je? No jo, kamarádí s Uchihou přece. Nechápu jak se do něj Tenten - další kamarádka - mohla tak bezhlavě zabouchnout, je to úplnej blbeček!
"Odprejskni." Varuji ho.
"A kam, tohle je moje místo." Přehoupne se a opře se o moji lavici, přesně takové ohrazení jsem čekala. Nahodím výraz, jak se musím strašně sebeovládat a nechtěně drcnu do lavice tak, až chudáček Hyuuga spadne hlavou dolů (opíral se židlí o mou lavici a nepřidržoval se nohou, když jsem ji posunula, prostě sletěl).
"Tos posrala!" Osopí se na mne, začne nebezpečně stoupat, nedbá na to, že podruhé zvoní a za skleněnými dveřmi už jistě číhá učitelka, až nás bude moc překvapit svým vpádem, postaví se nade mne, napřahuje ruku (u nás je jedno, jestli jsem holka nebo kluk, bije se pořád, naši kluci jsou prostě na úrovni prvňáčků a hulváti k tomu) a možná by mne vážně i uhodil, no to by si před něj nemohl Sasuke stoupnout, nevím, jak se tvářil, stál ke mně zády.
"Neji, kal na to." Poradí mu. Já jenom vyjeveně vytřeštím oči, myslím, že už se musí nacházet někde v prostoru, a jde si sednout vedle mě. Obvykle mě takhle nebrání, nikdy - je mu naprosto jedno, že třeba skončím postižená.
"Jsi v pořádku?" Zeptám se neustále zaskočeně, on na mě loupne okem s výrazem, jakoby naznačoval, jestli já jsem ta úplně blbá.
"V naprostém." Odpoví nadurděně, co se mu zase stalo, může mi někdo vysvětlit.
"Země volá Sasukeho Uchihu, nikdy dřív ses o mě nezajímal a teď se přede mě najednou stavíš? Děláš si ze mě prdel?!" Už to nevydržím, rozkřiknu se na celou třídu, a zákon schválnosti zapracoval, zrovinka v tu chvíli vešla do třídy učitelka a hlasitě zamlaskala, to abych si uvědomila svou chybu, i když jsem už ve čtvrtém ročníku na střední škole, nemůžu se přece chovat tak hrubě.
"Jsem úplně v pořádku a přestaň se mě pořád tak blbě ptát!" Odsekne, raději už ho nechám, jinak zaručeně udělám něco, čehož budu později litovat.
Celý den mne vůbec neurážel, což se mi zdálo ještě divnější, nechtěla jsem se tím zaobírat a tak jsem jen hodila tašku do kouta mého skromného bytečku a vyrazila do posilovny, obvykle tam každý den trávím minimálně čtyři hodiny, cvičení je můj koníček a učení? Haha, neučím se!
Na další den znovu vykročím ladně do učebny, čekám posměšnost, ta se však z jeho strany neobjeví, ani když vedle něj zasednu, vůbec nereaguje, je jako vyměněný, umřel mu někdo? Dneska je oděn celý do černa. Sakra, vždycky je v černém!
"Je ti něco?" Zeptám se mile, tohle se mi u něj moc často nestává, neodpoví, dokonce se na mě ani nepodívá!
Zbytek dne s ním nepromluvím, byť jen jediné slovo, je to zvláštní.
________________________________
Líbilo se? Vím první díl nudaaa ;)


















hm.. zajímavá povídka..
už se těším na další...