
"Miluju tě." Vtiskl mi mezi rty polibek i přesto, že jsem pusu měla plnou vloček. Celá jsem ztuhla a málem se zadusila. Takže je to pravda, celý můj svět se sesypal jako domeček z karet. Proč když mi to řekl, se mi tak zvláštně roztepalo srdce? Proč jsem tak nervózní a překypuju štěstím, kdykoliv se na něj podívám a cokoliv udělá? Zamilovala jsem se? Za tak krátkou chvíli? Kolik máme času? 30 dní? A co bude potom? Vrátím se do zámku pro anděli a půjdu k dalšímu úkolu štěstí?
"Taky tě miluju." Vykoktala jsem ze sebe, on se na mne otočil od kafe-vařiče a oslnivě se usmál. Je roztomilá, krásná, zábavná a moje… Oplatila jsem mu úsměv a zahryzla se do topinky, vím, že mléko a vločky se příliš nehodí k topinkám a česneku, ale já si myslím, že se to v tom břiše stejně všechno pomíchá…
Místo, aby se to táhlo a prodlužovaly se krásné chvilky, letělo to jako splašené a nakonec jsme tu už měli jenom týden. Čím dál se to přibližovalo, srdce mi svírala ledová ruka a pomyšlení, že to už nebude takové, mě bolelo.
"Miluju tě." Říkal mi každý večer před spaním a to mě tížilo ještě víc. Poté když slyšíte myšlenky o tom, jak vás nikdy nechce ztratit a že jste pro něj jako anděl seslaný z nebe, kdyby jen věděl, že ten anděl se musí vrátit…
"Zlato, uděláme si takový testík co ty na to?" Řekla jsem mu den před tím, než jsem měla odletět, tohle je jeho štěstí, tak proč si jednou nemůžu splnit to svoje?
"Povídej princezno." Vřele se usmál a více mne sevřel.
"Zítra odjedu a nebudeme si ani psát, prostě budeš dělat, že vůbec nejsem a na další den se znovu shledáme ok?" Zeptala jsem se, čekala jsem, že se bude na všelicos vyptávat, no on jenom kývnul hlavou, ach Sasuke…
Na druhý den jsem s bolestným srdcem vstala z postele, napsala lísteček na ledničku, vyběhla na nejvyšší kopec a objevila se mi sněhověbílá křídla. Párkrát jsem jimi zamávala a vyletěla až do našeho sídla.
"Tak už jsi tady." Usmál se na mě můj nejlepší kamarád a to největší trdlo, které znám, když jsem při něm, nedokážu myslet na to, že by se snad měl zhroutit svět a musím se usmát, jenomže teď byli jiné okolnosti.
"Naruto." Snažila jsem se aspoň pousmát, ale nepomohlo to.
"Co se stalo?" Byl to bystrý hošík. A tak jsem mu to všechno povykládala, jemu věřím.
"To bude dobrý, Sak." Snažil se mě povzbudit, jenže to nešlo.
Zalezla jsem si do svého pokojíku, vzala polštář barvy jako mořská pěna a zabořila do něj hlavu. "Zapnula" jsem si kouli plnou mraků a páry a uviděla v ní mě tolik blízkého.
Už byl podvečer, takže už mohl spatřit můj speciální časovaný papírek. Aneb papír, který se zjeví přesně v určitou dobu, stačí počkat ještě pět minut. Mezitím co jsem ho sledovala si udělal jídlo a zasedl ke stolu. Objevil se. Podíval se na něj s úsměvem na rtech, když si to však přečetl, úsměv zmizel. "Teď to prosím vydrž takhle, každý den…" Stálo tam. Viděla jsem, jak se zvedl, roztrhal papír, podíval se nahoru do stropu, jakoby někoho proklel a pak zaječel:
"NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ, to nemůže být pravda, tohle ne… Saky, co se stalo? To jsem vážně tak špatný?" Ptal se sám sebe a za každou větou bouchl pěstí do stolu. Raději jsem to vypla a ulehla do postele, ač jsem se byť jen trochu pokoušela usnout, prostě to nešlo…A proto jsem se přesně o půlnoci vydala do rady.
"Vítám tě dítě." Usmála se na mě vedoucí - Tsunade, prsatá žena s velkým potenciálem.
"No, já už tak dítě úplně nejsem." Nervózně jsem zatřepala křídly.
"Co tím myslíš? Nemyslíš snad…" Už věděla. Přikývla jsem.
"Do koho?!" Zmateně na mě hleděla celá nesvá.
"Sasuke Uchiha." Do tváří se mi nahrnula krev a já uhla pohledem. "Prosím, nemohla bych se za ním vrátit? Udělám cokoliv! Miluju ho, nedokážu si představit život bez něj, teď se kvůli mně trápí a já na to nemůžu přestat myslet." Snažila jsem se obhájit, moc mi to teda nešlo.
"Nevím, jestli by to šlo Sakuro, zřejmě ne." Pak mě napadla ještě jedna možnost.
"A nemohla bych se stát jeho osobním andělem strážným??" Vyhrkla jsem ve spěchu. Ta se na mě podívala, jak na zjevení a pak se usmála.
"No, to by možná šlo, ale musíme si tu nechat kousek vlasů a už nebudeš moct mít naše oblečení." Vypravila ze sebe, horlivě jsem přikývla, bylo mi jedno, jak budu oblečená, hlavně, že budu s ním.
"A taky výpovědní lhůta je týden." Upozornila mě, jakoby tak mimochodem.
"Nemůžete mi ji zkrátit? Prosím! Já jinak umřu…"
"Dítě, ještě nikdo neumřel na lásku." Mrkla na mě, já mám ale pocit, že já budu buď první…
"Prosím." Zaprosila jsem v naději.
"Dobře, tak na tři dny." Děkuji! Ó bože! Vylétla jsem z té místnosti jako přesně řízená střela, tentokrát se mi usínalo mnohem lépe.
I když se to táhlo jako střevo, přežila jsem. Byl třetí den, po jistotu jsem se na Sasukeho ani nedívala, jinak bych se šla asi zahrabat. Přežila jsem a já jenom čekám na chvíli, kdy mne konečně spustí dolů. Ucítila jsem prapodivný tlak a beze všeho, bez křídel, bez kusu vlasů jsem padala na zem.
"Cože?" Zeptala jsem se a pak jsem ucítila ránu pod zády. Dopadla jsem do trávy, mám pocit, jakoby mi pokřupaly všechny kosti v těle. To mi nemohli říct, že to bude tak bolet? No asi je to nějaký úplatek či co. Podívala jsem se na sebe, měla jsem staré potrhané oblečení a myslím, že ve vlasech se nacházela snad tuna písku. Mě to bylo jedno, šla jsem co noha nohu mine a přesto co nejrychleji, abych ho konečně mohla sevřít v náručí.
Stanula jsem před jeho domem a zazvonila, nic. Zazvonila jsem tedy podruhé, a když nikdo neotevíral, zvonila jsem jako zběsilá. Pak mi otevřel někdo dost podobný Sasuke, bože, vždyť to je Sasuke! Měl kruhy pod očima a byl zpitý jak dobytek.
"Sasuke co se ti to stalo?" Zavřeštěla jsem, ale byla jsem šťastná. Objala jsem ho, jak nejpevněji jsem dokázala.
"Sakuro? Sakuro, jsi to ty?" Jakoby zázrakem vystřízlivěl, ale smrděl alkoholem pořád.
"Božínku, co sis to udělal?" Zeptala jsem se.
"Slib mi- *škyt*- slib mi, že už mě nikdy nenecháš samotného." Zaprosil a upřel na mě ten svůj kouzelný pohled, jaký umí jen on. "Slib mi to prosím!" Z očí mu začaly sršet slané potůčky slz, je to moje premiéra, poprvé, co vidím chlapa plakat.
"Slibuju, už nikdy." Pohladila jsem ho po vlasech, protože si ke mně klekl a obejmul mi nohy. "Omlouvám se, už nikdy…" Šeptala jsem. "Promiň, že jsem ti o tom neřekla…" Společně jsme zašli do domu, pak do koupelny, tentokrát ale neproběhlo žádné dravé milování, nýbrž mírumilovná vana a já mu umyla záda, nakonec jsme se políbili a on mě obsypal motýlími polibky spolu se sněhobílou čistoskvoucí koupelovou pěnou, všude byla cítit jen příjemná vůně soli do vody...
____________________________________________
Vím, rychlý spád -.- tak co vy na to?


















Moc pěkný, ikdyž rychlejší trošku :) ale chápu není čas není čas