
Osud, který předčil všechny… občas by mne zajímalo, věříš na osud? Bylo naše střetnutí náhoda, nebo to bylo dáno? Přemýšlíš nade mnou vůbec někdy? Ztratíš aspoň minutu pro mne? Nebo jsem tak naivní…?
A takhle to začalo...
"Ahoj." Pozdravil jsi svým sametovým hlasem, skoro jsem oněměla.
"D-dobrý den." Viděla jsem, jak sis ke mně přisedl a upíral na mne zoufalý pohled, za tebou se tlačila halda jiných dívek, ale ty… ty jsi je nechtěl. Věděla jsem, že sis ke mně sedl jenom proto, aby tě neotravovali a z nějakého prostého důvodu jsi se mnou začal komunikovat.
"Jak se jmenuješ?" Zazubil ses a tím jsi odhalil svou dlouhou řadu oslnivě bílých zubů.
"Jsem Sakura… Sakura Haruno." Vykoktala jsem ze sebe, stále zmatená. Tehdy jsem tě ještě moc neznala.
"Sasuke Uchiha, ukryješ mě před nimi?" Optal ses s tím tvým neodolatelným úsměvem a jednu jsi musel chytit za tvář, aby se nedodrápala až na tvůj úžasný obličej. Byl jsi úchvatný… nádherný…
"Jo." Řekla jsem už celkem cílevědomě, načež tě pevně chytila za ruku, to aby ji mi náhodou nevyrvali ty tvoje fanynky. Zavedla tě do svého skromného bytu, kde jsem si sedla na pohovku jako pecka a tys sedl naproti mně.
Chvíli jsem se rozhodovala, ale nakonec jsem se vydala pro kafe, moje oblíbené s nadějí, že tobě taky zachutná.
"Díky." Řekls a já se opřela tentokrát o okenní parapet, kdybych tě měla stále sledovat, asi bych to nevydržela a zčervenala jako rajče.
"Kdo vlastně jsi?" Nemohla jsem se nezeptat. "Proč tě tak zbožňují?" Vím blbá otázka, stačí se podívat na jeho obličej.
"Jsem fotbalista." Odpovíš a neopomeneš ani ukázat chrup.
"Kapitán hádám, ne?" Bylo lehké to uhodnout.
"Jo." Přikývneš a vyhlídneš ven z okna, zamilovala jsem si tvůj vnímavý, zahloubaný pohled…
"Tak to se potom nedivím, že tě tak naháněli." S tebou jsem se ani o úsměv snažit nemusela, bylo to samo, i když jsem nechtěla, nešlo si udržet vážnou tvář.
"Proč se pořád tak xichtíš?" Zeptal ses a taky se na mne usmál. Zřejmě sis všiml, jak na tebe pořád bez ustání zírám, copak se mi divíš, když jsi tak úchvatný…
"Ale nic." Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem se na tebe dívat, ale můj pohled automaticky směřoval znovu k tobě.
"Jsi roztomilá." Vypadlo z tebe najednou, až mě to zaskočilo. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň a raději se zadívala na dřevěnou skříňku na šálky.
"D-děkuju." Musela jsem poděkovat, ještě nikdo mi to neřekl, všichni si myslí, že mám na hlavě žvýkačku a mozek šprtky.
"Ne, teda…" Pohlédla jsem znovu k tobě a viděla jsem, jak si zakrýváš ústa pravou rukou a raději se díváš někam jinam. Usmála jsem se.
"Ty jsi zas ponocnej." Zkonstatovala jsem, popravdě, takové slovo jsem ještě ani jednou neřekla, nevím, co to do mě vjelo.
"Cože jsem?" Není divu, že ses divil. Já bych se na tvém místě taky divila.
"Ponocnej." Zopakovala jsem skromně a zastrčila si neposlušný pramínek vlasů za ucho.
"Ty jseš tele." Hlesls a tvé oči se upřeli do mě. Zpravidla by tohle mělo být zakázané, protože jsem cítila, že se právě díváš na mou minulost, na vše co jsem si prožila. Že se koukáš na to, jaká doopravdy jsem, než na to, jaká se snažím být. Ty jsi mě prokoukl.
"Co je?" Nevydržela jsem ten nápor. Bylo těžké udržet si racionální myšlení v tvé blízkosti.
"Nic, jenom vidím, žes musela přeskákat hodně kopců, pak se ti dostalo štěstí." Zřejmě jsi tím štěstím myslel naše setkání, ano, to je radostné, já jsem šťastná, že jsem tě poznala.
Postavil ses na tvé vypracované nohy, jak jinak, když jsi kapitán fotbalového družstva a došel až ke mně. Vzhlédla jsem, abych ti lépe viděla do tváře. Natáhls ruku a já ji uchopila do své, tys mne vytáhl nahoru. Bylo zvláštní, dívat se nahoru. Bylo zvláštní, stoupnout si na špičky, když jsem tě chtěla políbit a nejvíce mne potěšilo, že jsi mi to začal oplácet. Chtěla bych se zamyslet, proč to vlastně dělám, ale odpověď by byla jasná. NEVÍM! A i kdybych to věděla, neudělala bych s tím nic.
Začals mě hladit po zadku a za chvíli už nadzvedl stehno. Měla jsem na sobě jen kraťasy těsně pod zadek, takžes neměl problém s tím, mi je sundat. Vlastně jsi neměl problém s žádným mým oblečením…
"Sasuke…" Pohladila jsem tě po tváři, když to všechno skončilo, ty jsi byl udýchaný a ležel vedle mě… to jsi ještě ležel… Byl večer, takže jsi svou paži obmotal okolo mého pasu a společně jsme usnuli.
Vůbec mne nenapadlo, že by z toho měli být nějaké problémy.
Ráno jsem vstala, napřímila se a až teprve pak zjistila, že vedle mě už neležíš. Byla jsem smutná, došla jsem až do kuchyně a tebe stále nikde neviděla. Tvé oblečení zmizelo, kdybys mi nenechal ten papírek připnutý na lednici, neuvěřila bych a možná i zapomněla, žes tu někdy vůbec byl.
Promiň, musím zmizet, to co jsme udělali, byla chyba, promiň mi to…Sasuke. Stálo tam, jakmile jsem si to dočetla, kvapem jsem se rozplakala, ani nevím proč. Možná proto, že jsem se do tebe v takové rychlosti stihla tolik bláznivě zamilovat. Že já nikdy nepřemýšlím nad ničím, co dělám a pak to takhle dopadá. Řekněte, jsem normální? Měla bych se stále orientovat srdcem? Bylo teď zničené, zlomené vejpůl, jestli to stačí…
A teď tu tak sedím a říkám si, udělala jsem ti něco, že sis musel vybrat pro tvou záchranu zrovna mne. Že jsi sem vůbec chodil! Třískla jsem do stolu, čímž jsem zavinila to, že šálek spadl na zem a rozbil se. Byl to ten, který jsi onehdy držel v rukou, od té doby můj nejoblíbenější. Věřili byste, že už je to měsíc, co ses neukázal? Ale já se s tím naučila žít, naučila jsem se žít s tím, že ty o mě prostě nestojíš a dokážeš beze mne být, jenomže… jedno jsi nedomyslel… já to prostě nedokážu! Nedokážu na tebe každý den nemyslet, nedokážu bez tebe existovat.
Podvědomě jsem zjistila, že někdo zaklepal na dveře, ne že by se mi tam chtělo jít, ale mé nožky šly naprosto samy.
"Ano?" Zeptala jsem se nejdřív, než jsem otevřela dveře, kdybys mi stihnul odpovědět a já tě poznala podle tvého sametového hlasu, vůbec bych neotvírala, ale poněvadž jsi ty nestihl nic říct, otevřela jsem dveře…
"Saky." Jedním krokem jsi byl u mě a svíral ve svém objetí. Na chvíli jsem se zapomněla a mé ruce už už vystřelily k tvému krku, pak jsem se zarazila a prudce tě ode mě odtlačila. Nebylo možné, abychom byli spolu, nechal jsi mě měsíc čekat! Já husa na tebe čekala.
"Ne Sasuke." Ty jsi se stále pokoušel mě obejmout, ale já to nechtěla, co když sis znova přišel užít a pak mě zas necháš. Já už nechci! "Víš kolikrát jsem se kvůli tobě chtěla zabít, jenomže jsem to neudělala, protože jsem věřila, že se vrátíš, ale já už nechci! Ztratil jsi mě, rozumíš? Ztratil!!" Křičela jsem, jako smyslů zbavená. Musela jsem to ze sebe dostat, když né teď, tak kdy?
"Promiň mi to, měl jsem holku a musel jsem to skoncovat, nemohl jsem tě kontaktovat, pochop-" Něco by ještě určitě na svou obhajobu řekl, to bych ho nesměla přerušit.
"Jo tak pán měl holku! A využil malé naivní holky!" Otočila jsem se k němu zády, to jsem nejspíš neměla, poněvadž mě chytnul za nohy a unesl ve svém náručí až na můj balkon. Bila jsem ho, snažila se nějakým způsobem dostat z tvého sevření, ale nemělo to cenu…
"Poslyš, není mi jedno co si o mě myslíš, rozhodně si nemysli, že jsem nějaká sviňa co má holky jenom na to jedno."
"Ale-" Tentokrát přerušil on mne.
"Asi si to o mě právě myslíš, ale nemohl jsem jinak. Šel jsem za ní, že to chci skončit a ona na mě, ať s ní aspoň naposledy jedu zasurfovat a já souhlasil." Přivřel oči. "Zůstali jsme u ní celý týden a ani potom mne nechtěla pustit. Stále jsem jí opakoval, že miluju tebe ne jí a ona se naštvala a chtěla jít za tebou, to jsem prostě nemohl dovolit a za celých těch třicet dní se mi podařilo najít jí přítele, který jí byl sympatičtější než já a byl to fešák. A tak jsem tady." Tohle vysvětlení bych od tebe vážně nečekala… Moje srdce znovu uvěřilo, možná znovu naletělo a rozum nechalo někde daleko za sebou.
"Ale vždyť o tobě ani nic nevím, neklapalo by nám to." Mozek se prostě musel projevit, ale co když ho kvůli tomu teď na dlouhou dobu ztratím?
"Mé jméno je Sasuke Uchiha. Mám rád rajčata. Je mi dvacet let, předtím jsem jezdil na koni, částečně maloval, mám vystudované gymnázium a jsem na výšce žurnalistiky. Jsem kapitán fotbalového družstva Konoha, jedno z nejlepších v celém Japonsku. Jediné co miluji více než fotbal a surfování právě svírám v náručí. Je to osoba, která se jmenuje Sakura Haruno a je to ta nejroztomilejší a nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy potkal. Tak ji prosím, slečno, zůstaňte se mnou." Po celou jeho řeč se na mě nepodíval. Až teď po mě loupl takovým pohledem, jeho černé oči se rázem zdáli býti ještě většími a plnými lásky… Neodolala jsem.
"Miluju tě!" Kdybych byla ta holka, co má ráda romantiku, určitě bych mu to jen špitla do ucha, ale takhle jsem to pomalu vyřvala do celého světa.
"Já tebe." Zašeptals medově. Konečně se naše rty znovu spojily. Ta chuť byla nenapodobitelná, jsem si jistá, že už nikdy bych nenašla někoho takového, jako jsi ty. Jsi jedinečný, a i když po tobě pojede tisíce holek, protože jsi fotbalista a krasavec zároveň, jsem si jistá, že to spolu zvládneme. Ty nejsi takový ten nemachrovaný frajírek, jak jsem si myslela. Děkuju ti, Sasuke…


















moc moc peknéé :)) ♥