
"Panebože! Dej to pryč… Jdi s tím ode mě dál!" On však jakoby mne vůbec neposlouchal, neslyšel, neviděl. Hladil si ho a stále se přibližoval.
"N-ne!" Vykřikla jsem, když byl blíž než bych čekala.
"Ale copak, máš arachno-fobii?" Když konečně procitl, vypravil ze sebe tohle, za co mě má?
"Štítím se jich." Odpověděla jsem po pravdě, nikdy jsem taková chlupatá stvoření neměla ráda. Má to osm nohou, chápete to?! Já vím, že teď jsem na ně možná hnusná, ale fuj…
"Tak fajn." Vydechl a konečně pustil toho osminožce z jeho ruky a pro jeho štěstí, daleko ode mě.
"Myslím, že by bylo dobrý, kdybychom se už vrátily." Řekla jsem, když se už začalo smrákat, on pouze kývnul a společně jsme došli do chatky.
"Sasuke, co chceš na večeři?" Oblízla jsem si suché rty, dělala jsem vajíčka a doufala jsem, že Sasukemu to nebude vadit, počkat… Odkdy jsem k němu takhle ohleduplná?!
"Cokoliv." Odpověděl a dál se nepřítomně koukal na televizi. Tak jsem teda z pánvičky vysypala ty žmolky na talíř, přiložila k tomu rohlík a dala mu to pod nos. Sama jsem taky nabrala a šla si sednou kousek vedle něj na křeslo, nohy jsem si vyhodila naň a začala zobat.
Podívala jsem se na obrazovku a konečně zjistila, co Sasukeho tak uchvátilo. Fotbal, co jiného. Obvykle ho nesleduju, vlastně, nikdy ho nesleduju, já jsem spíš na hokej. Ale tentokrát to bylo jiné, on už taky uchopil svůj talíř a dal se do jídla. Občas zařval GÓÓÓL, tohle bude asi pravej fanda. Ani to vyřvávat nemusel, protože já jsem to všechno doslova hltala očima. Najednou mě to uchvátilo. Nebo je to ním? Je pravda, že většinu času, jsem ho přejížděla pohledem, chvíli kotvila na televizi a pak zas na něm. Stále dokola.
Najednou už bylo jedenáct hodin a já se rozhodla, že půjdu spát.
Před tím, než jsem zalezla do prostorné postele, jsem si vyvětrala a pak konečně zaplula do říše snů…
Vzpamatovala jsem se, oči stále zavřené a přemítala, co je dneska za den. Jen chvíli, načež mi došlo, že je úterý a já chtěla vyletět z postele, ale něco mě zastavilo. NEMUSÍM VSTÁVAT! Jupí, to je to, co na škole nejvíce nesnáším. To ranní vstávání a teď si můžu spokojeně chrupkat.
Moje myšlení naneštěstí již bylo probuzené a nedařilo se mi zaspat. Protřela jsem si tedy oči a koukla se na mobil. Bylo 8:05 úžasný. Když můžu spát kolik chci, tak tohle. Rozhlédla jsem se po pokoji a u okna uviděla černovláska, který právě svíral hrnek, asi kafe, protože jak jsem včera zjistila, čaj nepije a z šálku se kouřilo, takže normální šťáva či voda to asi nebude.
"Dobré ráno." Pozdravila jsem ho zdvořile, něco se mezi námi zlomilo, možná ta vysoká zeď, která mezi námi až do včerejška panovala. Nechápu, jak jsem ho někdy mohla považovat za osinu v zadku, toho nejhoršího člověka na světě. Je fajn.
Vzpomenu si na všechno… to jak mi neustále nadával, shazoval věci z lavice, šklebil… posmutním.
"Brýtro." Odpoví mi taky. Vidím jeho zahloubaný pohled ven.
"Máš rád přírodu?" Zeptám se znenadání, ani já sama nevěděla, že to chci říct.
"Mám." Vypadalo to, že ho to stejně překvapilo jako mě. Na okamžik na mne upřel své černé uhly a usmál se. Nikdy jsem si nevšimla, jak mu sluší úsměv, to bude možná proto, že na mě se moc neusmíval, vlastně vůbec. Vždycky to byl jen ten samolibý škleb. Zatřepala jsem hlavou.
"Někdy bych chtěl vědět, co se ti prohání hlavou." Tak tahle věta mě víc než zaskočila. Podívala jsem se mu do tváře, probodával mne pohledem. Jeho výraz na tváři byl nejistý, nečitelný.
"To já taky." Pousmála jsem se. To je teprve úterý a mám s ním být do pátku? To bude dlouhá doba.
"Prozraď mi, o čem přemýšlíš." Zaprosil, tak tohle si musím zapamatovat. Ten velmi pyšný a egoistický Sasuke Uchiha mě prosí! Legendární…
"Ty první." Vyzvu ho, nikdy bych nečekala, že mi vyhoví.
"Přemýšlím nad čím přemýšlíš… jestli nad tím, nad čím já. To jest, proč je to tak jiné, než předtím. Proč jsem tu s tebou, proč se na sebe usmíváme, proč se to takhle stočilo a my skončili tady… spolu." Přímo čišel odhodláním, sílou, obdivovala jsem ho.
"Já taky. Občas si říkám, jestli někomu vůbec nejsem ukradená, jestli se oplatí věřit… Ale pro přátele spadnu na hubu třeba stokrát a stejně se nepoučím." Absolutně netuším, kde se to ve mně vzalo, ale řekla jsem, co mi na jazyk přišlo a tohle je výsledek. Co jsem vážně nečekala bylo, že odložil hrnek, došel až ke mně nic neříkajíc a prostě mě objal. Neměla jsem sílu tomu vzdorovat a vlastně ani nechtěla. Cítím, že jsem se změnila, my jsme se změnili. Náš vztah se změnil…
To už tu byl čtvrtek, všechno bylo jak má být, už začínám přemýšlet nad tím, jak budu muset přepisovat učivo ze sešitu a jak to vysvětlím Hinatě… Ale co.
Od té doby, od úterka přesně, Sasuke ke mně začal být odtažitější než předtím, vypadal, jako že se něčeho bojí. On a bát se? Asi jsem naivní. Sasuke Uchiha se nebojí. Teda, takhle to aspoň všichni říkali. Povzdychla jsem si. Vážně mi chybí ty jeho kradmé pohledy, krásné úsměvy, jeho oči. Od té doby se na mě ani nepodíval. Vždy, když ho vidím, chce se mi plakat. Ke všemu bychom ještě měli spát v jedné posteli, protože druhá tu není. On to vyřešil jednoduše, šel spát prostě na gauč před televizi. Naštvalo mě to…
A má přijít noc ze čtvrtka na pátek, zítra už odjíždíme…
Já ležím v posteli a přemýšlím nad uplynulými dny, jestli to, co říkal, vůbec myslel vážně. Že myslí na to, na co myslím já. Ha, to určitě. Jsem bláhová. Více stisknu polštář a zpod víček se probojují slzy. Bolí to… Vždycky když ho vidím, moje srdce se radostně zatřese, motýli v břiše se probudí. Více stisknu prostěradlo ve svých pěstích. Už vím co se změnilo, můj postoj k němu. Srdce se zbláznilo. Nemůžu to takhle nechat! Musí ke mně taky něco cítit, aspoň trošku mě mít rád. Jinak by mě neobjímal… Ale to bylo v úterý, co já vím, jestli se jeho city nezměnily? Ale to je nemožné! Vstanu, i když mám na sobě jenom noční košili, je mi to jedno.
Sejdu schody. Stále se dívá na televizi. Vidím pod jeho očima kruhy. To je matlák. Usměju se, tak nějak hořce a smutně zároveň.
"Sasuke?" Zeptám se, ohlédne se.
"Hm?" Zabručí a znovu upře svůj zrak před sebe. Nevím, kdo hraje a po pravdě mě to ani trochu nezajímá.
"Udělala jsem něco špatně?" Zeptám se nejistě. Nechápu to.
"Ty? Ne." Zavrtí hlavou.
"Tak proč se ke mně chováš, jakobych byla nějaká zátěž?" Nechtěla jsem plakat, ale prostě to nejde.
"Hlupáčku." Dojde až ke mně, znovu se jeho ruce ovinou okolo mých boků.
"Jenom se bojím, že tě ztratím." Položí si hlavu na mé rameno.
"Ale já se takhle trápím." Vzdychnu a nasaju jeho osobitou vůni.
"Promiň mi to. Pravdou je, že tě tak moc miluju a nechtěl jsem si zlomit srdce, kdybys mě odmítla." Cítila jsem, že chtěl ještě mluvit, jenže já ho zastavila. Pohlédla mu hluboko do očí, postavila se na špičky a políbila. Tohle je šťastný okamžik jinak mého bolestného života.
"Byl jsem sobec, nemyslel jsem, co to udělá s tebou…" Opřeli jsme si čela, nechala jsem vše být, už je to zapomenuto. Jemu stačí, aby mě dostal, jenom se usmát a říct ahoj…
"Pověz mi víc o pravidle lavicí." Upřela jsem na něj prosebný pohled. Pravidlo lavicí, tak jsem začla říkat tomu, když se dva, co sedí spolu v lavici, musí navzájem chránit.
"Jak víš, že to není všechno, co jsem ti řekl?" Podezříval mě. Usmála jsem se.
"Čtu si v tobě, i když ne tak moc, jak bych chtěla, ale viděla jsem, jak jsi váhal." Vyklopím mu pravdu.
"Aha…" Zastydí se. "A ty mě miluješ?" Po tomhle jsem se na něj zaškaredila.
"Nestačí ti to podle toho, co dělám. Miluju tě." Řekla jsem to, aby se cítil jistější, navíc je to pravda. Více jsem stiskla jeho dlaň.
"Máš pravdu, neřekl jsem všechno a ty máš právo to vědět. Nejen to, že se máme ochraňovat, ale taky jak sedíme, se do sebe zamilujem. To mi řekl strašák." Uhnul pohledem, byl roztomilej. Pohladila jsem ho po tváři.
"Kdo že?" Zeptala jsem se ještě jednou, i když jsem tušila kdo to bude.
"Nějak Kakashi." Pohodil rukou, o tom cosi mektala Karin. Nechala jsem to být a natáhla se k němu, abych naše rty znovu mohla spojit…
____________________________________________________
Tak, poslední dílek za vámi, co myslíte? :)


















Fak super povídka !!