
"Hinatko, to bychom se asi měli pohnout z místa, co?" Pospíšil si s argumentem blonďáček. Já jsem se jenom se smíchem chytila s mým milovaným za ruku a šli jsme hodovat, slavit a radovat se, všechno to bylo tak dokonalé… tehdy…
Nemůžu uvěřit, že něco tak krásného jsem prožívala, potom byla naprosto úžasná svatební noc, chtěla jsem si toho co nejvíc uchovat v mysli. Teď listuji stranami mého deníku, který už mám tolik let, v podstatě od té doby, co jsem potkala Sasukeho, ale ještě jsem vám o tom neřekla, bylo to přísně tajné.
A tak otočím listy ještě dál a vidím mé poznámky, jak jsem zbožně popisovala jeho krásu. Obrátím své oči na malou hlavičku své zvědavé dcerky s jasně pronikavýma černýma očima a vlásky po mně. Aspoň někdo.
Abych vám to všechno objasnila, je listopad, právě se nám rýsuje rok dva tisíce osmnáct (berte to tak, že žili asi o dva nebo tři léta později našeho letopočtu, tj. 2015 ), konec světa nakonec nebyl, jako každý rok. Tehdy jsem naprosto nechtěla, aby byl, ale teď bych to možná i chtěla, aspoň bych se nemohla dívat na toho, koho jsem milovala, stále ještě miluji, ale on už mě asi nechce. Každý den chodí domů zpitý jako dobytek, jenom práskne dveřmi, přitom vždy probudí naši malou, sladkou Sayuri (pozn. autora jak neoriginální xD). Zraky na mě upře jenom s tím, ať mu dám něco na jídlo a jde se koukat na telku. Takhle je to vlastně skoro vždycky. Nepodala jsem výpověď jenom proto, abych nerozdělila naši "rodinu", jestli se tomu tak dá ještě říkat. Ale asi ano. Sayuri má již dva roky za sebou a je stále zvědavější, už umí chodit a občas žblebtne něco jako "mama", "tata" - toho jen zřídka kdy, jednou mě dokonce nachytala jak kvůli němu pláču, neustále mi říkala, nebo spíš brebtala "Maminko! Maminko neplač!" A já v návalu hysterie jsem se rozplakala ještě víc.
Tohle v tom deníku taky všechno mám. Možná jsem si to ani neměla psát, možná bych jednoho dne na to dokázala zapomenout, ale teď už jsem si jistá, že nezapomenu. Ten první rok byl Sasuke krásný, hodný, upřímný, nádherný a dokonalý tatínek, který nás miloval. Ale jednoho dne přišel domů, chvíli civěl před sebe a pak se takhle změnil. Nechápu to, nestalo se to hned ze dne na den, nýbrž postupem času a já bych ho občas nejraději přiškrtila. Nejhorší na tom je, že pořád žiju v minulosti, prostě odmítám přijmout to, jakým je teď. Proč jsi to udělal, Sasuke? Proč? Myslela jsem, že nás nadevše miluješ, ale ty, ty ses k nám otočil zády.
Pohladím maličkou po hebkých vlasech, pokouším se o úsměv, i když poslední dobou je to dost chabé. Hinata mě pořád nutí, abych s ní chodila ven, společně s jejím ročním dítkem, taky není divu, ani Naruto se chvilkami nemůže na mě dívat, jak pořád chodím se svěšenou hlavou a usmívám se jen, pokud jde o Sayuri. Hin mě taky často rozesmívá, ale stejně to moc nepomáhá. Taky na mě apeluje, abych konečně podala žádost o rozvod, ale moje srdce je splašené, nedokázala bych to, tím jsem si jistá.
Bouchnou dveře. Sasuke dorazil. Pořád mu, i po tom všem říkám Sasuke a ne Uchiho, je to už prostě zvyk, navíc když se jmenuju taky Uchiha.
"Ahoj." Pozdravím ho mile, i když tuším, že mi neodpoví příliš krásně, ale jako bych prostě doufala, že se jednoho dne změní. Že přijde a bude to zase ten můj Sasuke, které všichni znali. On se na mě podívá s výrazem alá Co zase chceš a svůj jistě ctěný zrak ode mě zase odvrátí. Tentokrát není nalitej, teda aspoň ten puch alkoholu není cítit, zato cítím nějakou jahodovou vůni, když v tom si všimnu cucfleku na krku. Takže už to zašlo tak daleko, dokonce i v podvádění? Nebudu tropit scénu, stejně by mi to k ničemu nebylo.
"Čest." Utrousí nakonec, jsem ráda i za tohle, v podstatě nikdy dřív mi takhle neodpověděl, bylo to jenom Hmmm anebo Dones mi jídlo a tak to jde každým dnem stereotypně. Vlastně, nevydělává žádné peníze, teda, ne že bychom byli naprosto na chudobě, dávky dostáváme, ale nemůžu uvěřit, jak se mohl vzdát volejbalu, vždyť ho tolik miloval!
Teď ode mě nechce jídlo, jenom zajde do prostorného obýváku a zasedne za naši čtyřicet dva palcovou televizi. Povzdychnu si a znovu se po točitých schodech vydám nahoru, v patách samozřejmě s dcerou.
Uspím ji a zalezu si do své komůrky, jak tomu teď říkám, ložnice by se tomu říkat snad ani nedalo, protože my už spolu dávno nesouložíme a obvykle mám postel celou pro sebe, neboť on spí dole na gauči, ani ho tu moc nepostrádám.
Nalistuji si nějaké stránky v deníku, kde jasně popisuji, že chci dělat volejbal až do svých osudových dnů, že i on má stejný sen, nemůžu uvěřit, že jsem byla tak strašně šťastná… Nemůžu uvěřit, že jsem vůbec někdy něco takového prožila.
"Máš mě aspoň ještě trochu rád?" Zeptám se jenom tak do prázdna a po mých tvářích sjede pár slz, už nemůžu… každý den kvůli tomu pláču, i když marně Hinatě říkám, že už mě to přešlo, nejde to. Jsem zoufalá, plná slz… na srdci mě tíží velký kámen, který mé už i tak slabé srdce roztrhne vejpůl. A to jsem si kdysi myslela, že bychom mohli fungovat jako normální rodina.
Za chvíli znovu bude zima, sněhové i deštivé krůpěje se budou snášet k zemi a já asi budu znovu vzpomínat, již druhým rokem na to, jak mě v zimě přemlouval, jak jsem ho pořád odmítala, no on mě nakonec svým šarmem a obětavostí stejně dostal. Tehdy pro mě plakal, tehdy… Mohla jsem si být jistá, že to je z lásky, protože měl oči zarudlé a plakal přede mnou, prosil mě na kolenou! Líbal mě tak něžně… Další slzy…
Zaklapnu štos stran, utřu si slané kapky a jdu se podívat k oknu a vyjdu až na balkon. Sednu si k zábradlí, i když je skoro už chladná noc, léto už dávno skončilo, nejraději bych se rozklepala zimou, asi se i klepu, ale nijak zvlášť to nevnímám. Vzhlížím k těm světelným bodům, daleko daleko ode mne, miluju noc. V okolí vřeští nějací maltézští psi a občas uslyším i vyděšený křik nějakého dítěte, co se vrací samo pozdě domů a bojí se okolních zvuků, víte, to se nebojíte toho, co slyšíte, ale toho, co jste slyšeli v horrorech. Proto já jsem na horrory nikdy moc nebyla.
Kašlu na to, vstanu a po mých útlých nožkách dojdu do postele, ulehnu a pokouším se usnout…
Asi kolem druhé hodiny ranní mě probudí pláč dítěte. Kulhavě se znovu rozejdu do dalšího pokoje a uvidím tam něco, co už jsem fakt dlouho neviděla. On jí chová a ona pláče, ani se nedivím, že pláče, vždyť nás už roky bere, jako za otravnou havěť.
"Sasu-ke?" Vydám ze sebe přiškrceně a hlasitě polknu, nebo se o to snažím? To je jedno.
"Hmpf…" Položí ji do postýlky a s dupáním odejde, ani se na mě nepodíval. Do očí se mi znovu derou slzy, ale nemůžu se před ním takhle ukázat, navíc ani před ní ne. Dopajdám k ní, vezmu ji do náruče.
"Ššššš, to bude dobré." Přiložím si její hlavičku na prsa, aby poslouchala můj tlukot srdce, teď velmi zrychlený, to ji pokaždé uklidní, no teď jí to ještě víc rozpláče. Možná že to chápe, to, že jí táta už nemá rád…
Když tohle teda nezabírá, opět ji položím do postýlky, sednu si k ní a začnu zpívat ukolébavku.
"Kampak spěcháš sluníčko, je čas jít spát holčičko…" A tak to pokračuje dál. Nakonec se mi ji úspěšně povede uspat a já se mohu jít taky vyspat…
Ani nevím, jakým zázrakem se mi podařilo usnout, ale probouzím se a už je tu ráno, sluneční paprsky mi svítí do očí, že já jsem si nechala postavit postel naproti slunci. Vlastně to vymyslel Sasuke, že když mě nebude moct budit on, bude mě aspoň budit sluníčko, ten hořící zlatý kotouč… Přitom mě láskyplně cvrnkl do nosu a sladce políbil. Při těch představách se mi chce plakat, proto je zlostně zaháním a jdu připravit, jak pro sebe, tak pro Sasukeho a dceru snídani.
Vložím do toustovače dvě pinkličky chleba a čekám, načež je pro dcerku natřu borůvkovou marmeládou, já tentokrát zvolím med a pro Sasukeho s máslem a s rajčaty. Tak to měl vždycky rád. Nevím, jestli mu to ještě chutná, protože to většinou všechno sní bez jakéhokoli náznaku citu, pak naštvaně (ani nevím proč) práskne dveřmi a odchází kdovíkam. Bavit se…
Ani s Narutem si už nerozumí tolik, pokaždé když se ho chudák modroočko rozhodl zajít navštívit, odbil ho, že na něho pán nemá čas. A jéje, už přichází.
Na chvíli na mě upře jeden z těch svých ponurých a specifických pohledů, beze slova si sedne, tentokrát ani nekomentuje vrzání židle, předevčírem jsme se kvůli tomu dokonce pohádali.
Flash back:
Právě odsouval stoličku od stolu, když se ozvalo příšerné zavrzání.
"Tu židli by měl někdo zpravit." Lamentoval, podívala jsem se na něj, ani jsem necekla. "Říkal jsem, že by to měl už někdo zpravit!" Tentokrát na mě loupnul nenávistně.
"A kdo asi? Ty seš tady hlava rodiny." Podotknu kousavě, když se konečně osmělím.
"No tak kdo asi, opravář přece, nebuď líná a vytoč číslo!" Odsekne surově.
"No - jestli - sis - ještě - nevšimul, - nemáme - tolik - peněz - a - ty - jsi - tady - taky - línej - jak - poleno, - nic - neděláš , - jenom - se - flákáš!" Všechna ta slova jsem rádoby nazlobeně usykávala. Ten se naštval, Vstal od stolu, přešel až ke mně a jednu mi vlepil, načež s nervy v kýblu odešel. Měl štěstí, že se mi zrovna nedařilo dceru vzbudit, nechtěla bych, aby tohle viděla, možná že kdyby tu byla, ani by se neodvážil to udělat, ale to už se nedozvím.
End Flash Back.
Dojdu nahoru probudit dcerku a s úsměvem jí oznámím, že má snídani na stole. Ona se oblékne do modrých roztomilých tepláčků s růžovou květinkou na boku a sejde po mém boku dolů do kuchyně.
"Jééé!" Vyjekne, když uvidí své oblíbené jídlo, jenom se usměju a zakousnu se. Chutná to vážně dobře.
Každou chvíli vrhám na Sasukeho pohledy, aby aspoň projevil trošku zájmu o naši společné dítě, ale nic, žádná odezva. Myslím, že jsem jen docílila toho, že se ještě víc nadurdil. Dojedl a znovu se bez jediného "Ahoj" odebral ven z našeho domu.
Na dnešek máme s Hin naplánováno, že si půjdeme sednout do kavárničky s dětským koutkem a pořešíme něco. Něco, jak to tak vidím, bude to zase jen rozvod, rozvod a rozvod. Měla bych už s tím něco dělat, přece takhle nemůžu žít napořád!
Po dobrém obědě, na který Sasuke samozřejmě chybí, se vydáme s dcerou ruku v ruce ke kavárně Cafe 87, usadím ji do koutku, kde už na ni čeká kamarádka Hinata, Naruto prostě trval na tom, že chce chovat v náručí malou Hinatku a ne nějakou Hinayu, kterou navrhovala Hinata, když si Naruto vymrčoval, aby to bylo podobné jejímu jméno, no nakonec svolila na poděděné. Jenom doufá, že ji za to v budoucnu malá Hinata nebude nenávidět, protože předpovídá, že bude říkat, jak je tohle pojmenovávání po rodičích staromódní. Já se ale nebojím, myslím, že její otec Naruto ji srovná a zároveň pobaví do latě.
"Ahoj Hin!" Mávnu na ni a přisednu si k ní na barovou židličku u malého kulatého stolku. Miluju tyhle židle!
"Ahoj Sak. Tak co, už ses rozhodla?" zeptala se mě, na kratičkou chvíli jsem nadzdvihla růžové obočí a usrkla si ze sklenice vody, načež jsem si uvědomila, že mi dala na rozhodování, jestli chci nebo ne. No, nechci určitě…
"No, vlastně…" Kroutila jsem se, jako zralá žížala.
"Tys na to zapomněla, viď?" Pohlédne na mne trošku zdrceně, ale přitom tak soucitně…
"Jo." Přitakám a na okamžik uhnu pohledem, ihned se mi ale vrátí, když mi začne promlouvat do duše.
"Saky, já už se na tebe nemůžu dívat, musíš s tím něco dělat, vždyť tě to za chvíli naprosto vycucne. Odejdi s dcerou a pojď bydlet k nám, máme tam místa na rozdávání, dvě osoby se tam vejdou určitě." Mrkla na mě, Naruto se totiž domníval, že dokáže postavit dům úplně sám, akorát se trochu přepočítal v parametrech, počítal totiž, že budou mít obrovskou rodinu, Hinata ho ale zpražila tím, že víc než dva porody už nezvládne.
"Ale když já nevím…" Kdybych stála na zemi, přešlápla bych.
"No tak!" Nutí mě. "Chceš od něho odejít? Chceš!-" Přeruším ji.
"Ale nechci!" Zakřičím přes celou kavárnu, kdybych chtěla, už jsem od něj dávno pryč, kdybych tak prostě mohla otočit kapitolu… Sasuke mi říkal, že mě na rozdíl od Sasoriho nikdy nezraní, svůj slib jaksi nedodržel.
"Jinak tě to přemůže, možná půjdeš na drogy, cigarety a co já potom? Co potom Anko s Kurenai! Sakra mysli i na druhé a ne jenom na sebe!" Zvýší hlas, všichni se po nás otočí, ona jen mávne rukou a přidá sladký úsměv, aby si o nás nemysleli. Tyhle slova mi vhrknou slzy do očí. Ale asi má pravdu, jsem sobecká.
"Promiň." Omluví se hned, no já ji zastavím.
"To je v pořádku, asi máš pravdu." Vypravím ze sebe z duševního rozpoložení. "Zítra mu to předložím, jako hotovu věc!" Snažím se o úsměv a sevřu pěst. Musím se od něj odpoutat, jinak se nikdy nevyléčím.
"Tak se mi líbíš." Natáhne ruku a vztyčí palec, tohle má po zlatovlasovi.
Zbytek našeho setkání jsme prokecali téměř o blbostech, dlouho jsem se tak nenasmála, cítila jsem se uvolněná… a pak, když za námi přišel i Naruto a Hinata, jako jeho nejkrásnější manželka (Naru si s tou svatbou opravdu pohnul a požádal ji o ruku skoro o týden později, co chytila tulipány), a oznámila mu mé dosavadní rozhodnutí. Na okamžik se zamračil, pak to vypadalo, že přemýšlí, na to mě přátelsky poplácal po rameni a prohlásil:
"Uděláš dobře, vážně, Hinata má pravdu, zničilo by tě to." Takže i takový vtipálek jako je on, má pro mě pochopení, jsem ráda, že je můj přítel.
Zábava uběhla rychle, odvedla jsem mou malou růžovlásku z Cafe 87 a mířily jsme domů. Chci mu to říct při snídani, kdy bude ještě čerstvý, tak doufám, že se až tolik nenaštve… A doufám, že já nezkolabuju!
Připravím nějaký žvanec na večeři, tentokrát se s tím moc nepárám, hodím na tácek a na stůl a jenom čekám, až se dostaví další členové "rodiny". Sayu se objeví a vzápětí za ní i Sasuke. Vypadá neodolatelně, jako vždycky, ale problémem je, že tentokrát má na tváři i otisk od rtěnky, který se zřejmě snažil setřít, ale moc se mu to nedařilo. Posmutněla jsem, to jsem vážně tak hrozná?!
"Moc dobrý to není." Vypadne mu z úst, já na něj vytřeštím oči, já mu tady dělám večeři a on?! On tohle. Moje veškeré pochyby o tom, jak mu to zítra neřeknu, se rázem rozplynuly jako vanilková zmrzlina na jazyku.
"Tak si to příště můžeš udělat sám!" Kvůli tomu, jak jsem krájela tu oválnou okurku mám červený zářez na prstu od superostrého nože.
"Hnnn." Zachroptí, dojí a jde si opět sednout před televizi.
Když uklízím do myčky, uslyším zaklepání a někdo, aniž by se ptal jestli smí dovnitř, vejde. Dohlédnu na chodbu a spatřím někoho otočeného ke mně zády s mohutnými rameny, fialovým tričkem a bílo-modrými sestříhanými vlasy. Na chvíli zaotazníkuju, ale jakmile ze sebe vyšle "Promiňte, že ruším." A otočí se, svitne mi.
"Suigetsu!" Zaraduji se, za ten rok, co jsem ho vídala, mi neuvěřitelně přirostl k srdci. Ale teď je fakt, že jsem ho víc, jak dva měsíce neviděla, od té doby, co pracoval v Sněžné, se mu vede víc než dobře! Rozběhnu se ho obejmout.
"No ahoj! Jak žijete?" Zeptám se, Sasuke se vykoulí z obývacího pokoje. Hodí očima po modráskovi, jak mu s oblibou říká, když ho škádlím a nasupeně znovu odkráčí.
"Je to furt stejnej mrzout?" Zeptá se se zazubením a já taky s úsměvem přikývnu, i když mi to obvykle nepřipadá moc vtipné.
"Jééé, stlejda Susuu!" Vykvikne i moje malá holčička a Sui ji krátce chytí za ručku.
"Už umíš říct moje jméno, princezno?" Zeptá se, když si k ní kleká.
"Saya umí ne!" Takhle se prosím vás vyjadřuje, když chce říct, že něco neumí, je roztomilá…
Večer se ubíral v poklidném duchu, až tu byl čas, kdy jsem musela jít uspat malou a on se taky musel "odeblat" do pryč.
A už je tu zase ráno, je tu ten osudový moment, kdy mu to mám říct, cítím se vskutku nervózně. Je to tak nepříjemné. Znova hodím do toustovače toustový chléb a připravím, to co včera, akorát s tím rozdílem, že Sayuri namažu jahodovu marmeládu. Musím říct, že pestrou stravu vskutku nemáme!
A tak si čekám, Saya si dávno už spokojeně papá svůj chlebíček, zatímco po Sasukem, jakoby se země slehla. Stále si tak na něj čekám, až se teda rozhodnu jít mu vstříc, to se moc často nestávalo.
Vtrhnu do rudých dveří, načež se mi naskýtá pohled na jeho odhalenou a stále svalnatou hruď, stojí tam jenom v trenýrkách a snaží se na sebe nasoukat kalhoty.
"Co sem lezeš?! Ženská jedna bláznivá!" Snaží se mě odehnat.
"Jen jsem chtěla zkontrolovat, jestli už jdeš, snídani máš na stole." Zasípu slabým hláskem.
"Dyť už se plazím, šmarjá." Zakleje, se smutkem vepsaným v očích tedy opět usedám za stůl a spolu s dcerkou čekáme až se její fotříček laskavě uráčí dojít s námi posnídat, stejně se pak zase vydá trajdat někam do neznáma!
Jak říkal, že už se plazí, vážně to vypadalo, jakoby se sem spíš doplazil, tvář měl svěšenou, ani na mě nemrkl a ruce i veškeré svaly povadlé.
"Jéva, zase tousťák?" Zachrastí tou svou nevymáchanou hubou.
"Na lepší nemáme." Opáčím s úšklebkem.
"Tak bys holt měla začít víc vydělávat." Odfrkne si, tak tohle je teda na mě už moc!
"JÁ?? PROSÍM?" Nějak si neuvědomuju, že je tady i malá a poulí na mě své velké černé oči. "TO TY BY SES MĚL ZAČÍT SNAŽIT, JÁ JSEM, KDYŽ DOVOLÍŠ, NA MATEŘSKÉ, TAK MI TADY NEMLUV O TOM, JAK BYCH MĚLA VYDĚLÁVAT, STEJNĚ NÁM BRZO BUDEŠ MUSET PLATIT ALIMENTY, PROTOŽE JÁ PODÁVÁM ŽÁDOST O ROZVOD, S TAKOVÝM, JAKO JSI TY UŽ NECHCI MÍT NIKDY NIC SPOLEČNÝHO!" Zavřeštím a je mi momentálně naprosto jedno, že se malá rozplakala, potřebuju mu to pěkně vytmavit.
"Jo? A jak si můžeš být tak jistá, že je dostaneš? To je ze mě vymlátíš?" Řekne se zvýšeným hlasem.
"TŘEBA!" Stále křičím. On taky vstane, třískne talířem o zem, mám štěstí, že tentokrát jsem mu pro případ, že by se něco takového stalo, dala plastový, takže to ani moc rachotu nenadělalo. Nadechl se a spustil…
________________________________________
Vím, mám děsně dlouhý a nepřehledný věty, neukamenujte mne prosím, líbilo se aspoň trochu ;-)?


















ty kokos to je ale ..... mam chut ho znicit a rotrhat na pulky grazla jednoho co si o sobe vubec mysli smejd jeden.Ehm par doooooooooooooon ja se tak trochu nechala unyst
,jinak budu se tesit na dalsi dil je to super tas povidka 