
Když si tak vzpomínám, posledně jsem s Hinatou řešila, jestli ho mám odmítnout nebo ne, a ona se pouze smutně podívala dolů a jemným slabým hláskem ze sebe vydala:
"Jsi za svým srdcem." Samozřejmě nechybělo povzdychnutí. Věděla jsem, že kdybych mu řekla ano, moc bych jí ublížila a to by mě zničilo. Nikdy nechci nikomu ublížit, i když se tak možná už stalo. Kdybych s ním tehdy začala chodit, stála bych na Hinatiných snech a tak jsem ráda, že jsem mu řekla ne. Takhle může dál snít. Navíc bych s ním asi byla nešťastná, já už totiž mám někoho, koho miluju.
***
"Ahoj Naruto!" Pozdravím blonďáčka, který se mnou poslední dobou moc neprohodil, poněvadž to je on, ten koho jsem odmítla.
"Ahoj Sak." Upře na mě ty studny plné modrého nebe.
"Čau." Když zaregistruji další pozdrav, stočím hlavu na černoočka. Usměju se a zamávám. Nejsem s to mu na žádný pozdrav pořádně odpovědět. Miluju ho a vždycky když je někde kolem mě, jsem tak nějak mimo. Ale nedivte se, má ho ráda třičtvrtina populace dívčího osazenstva tady. Je až hříšně krásný. Mluví se mnou možná víc než s ostatníma holkama, protože nás spojuje hlavně Naruto, jsme taková nerozlučná čtverka spolu s Hinatou.
Zajdeme společně do třídy, tedy já a Naruto, Sasuke s Hinatou jsou bohužel někde jinde. I přes to, že nás od sebe dělí tlustá zeď, jsem pořád jakoby v transu a to už je to rok, co je moje láska neopětovaná. Teda, ne že bych mu o tom snad někdy řekla, ale… Vlastně to ale nemá. Neřekla jsem mu to a tak teď žeru, co jsem si natropila. Hinata do mě stejně v jednom kuse hučí, ať mu to konečně řeknu, že vidí jak po mě kouká, ale vždycky stichne, jakmile jí odpálím s tím, aby to ona řekla Narutovi. Máme takový stejný problém. Jsme nesmělé? Asi ano.
"Tak dneska si probereme nějaké kameny, co vy na to?" zeptá se naše učitelka biologie. Všichni ale nasadí otrávené obličeje, toho už máme po krk.
"Zase šutry?" Ozve se z druhé půlky třídy Naruto a všichni se tomu pobaveně zasmějí. Jenom obrýlená učitelka Anko se zdá být vážná.
A tak se hodina táhne jako slimák a ještě k tomu postiženej. Všichni se konečně těší, že zazvonilo.
"Tak jak to šlo?" Zeptá se nás po hodině Hinata, ti dva parchanti měli češtinu, ta mi vždycky tak rychle uteče…
"Nuda." Ceknu nepříliš nadšeně.
"Ale prosím tě." Zaškaredí se Sasuke a cvrnkne mě do nosu, obvykle to dělám já jemu, teda, jenom když se mi to povede, protože je najednou o hlavu větší než já.
"Nech toho!" Snažím se dosápat jeho rukou, ale on mě k sobě jednou jenom přitiskne a tou druhou lechtá, kde se dá. Spousta dívek na nás vrhají úšklebky plné znechucení a zášti, ale mě je to v tuhle dobu jedno, jsem s tím koho miluju a on mě nezavrhuje. Kdyby jen věděl… NE! Nesmí to vědět, jinak by se se mnou určitě takhle nebavil. Moje srdce se divoce roztluče a já začnu zrychleně dýchat. Přestože se pořád směju, musím přemýšlet. Tohle je falešný úsměv, jinak bych přemýšlet nedokázala. Proč jsem si jen uvědomila, že mé sny se nikdy nevyplní?
"Mňam! Hinato, pojď nahoru!" Vřísknu na mou nejlepší kamarádku z pěkné výšky. Miluju rozhled a ke všemu, když se kolem mě nacházejí samé červené až do ruda zbarvené plody, jsem ještě víc šťastná. Miluju třešně. Miluju červen. A nejenom proto, že končí škola.
"Nejdu, bojím se." Špitne, pak ji někdo poplácá po zádech, jak zjišťuju, bláznivý blonďáček i se svým soudruhem dorazil.
"Nebuď bábovka." Křikne na ní a už se taky chce vydrápat do koruny. Sasuke raději pozůstává s Hinatou pod mohutným kmenem ve stínu.
"Bu!" Houkne na mne Naruto z větve nade mnou, která se pomalu zužuje.
"Aby se pod tebou nezlomila." Škádlím ho, protože až nahoru jsem se nikdy neodvážila, doktorka říká, že mám prý těžké kosti.
"Neboj!" Vzal do úst jednu červenou kuličku a poté vyplivl pecku, přesný zásah do Sasukeho sametových vlasů.
"MAGORE! TY BLONĎATEJ BUDIŽKNIČEMU, JÁ TĚ ASI VYKOSTÍM A VYKUCHÁM V JEDNOM! SI UŽIJEŠ TU BOLEST! JAK SE OPOVAŽUJEŠ-" Asi by i pokračoval, to by si nesměl všimnou mého zvědavého pohledu a zároveň pobaveného úsměvu. Takovouhle jeho nazlobenou tvář jsem dlouho neviděla.
"Ehm." Odkašle si a znovu se s uklidněním opře o strom.
"JSEM FREE!" Zařvu, když stojím pouze na dvou větvích a ruce mám rozpřáhlé vysoko ve vzduchu. Do tváře mě šlechá teplý poryv větru, zapadnu dozadu na dvě větve, kde vždy sedávám. Jsem spokojená.
***
"Už mu to konečně řekneš?!" Řve na mě přes celý bunkr modrovláska.
"Neřeknu! Co bych mu propána asi tak řekla?! Ahoj Sasuke, miluju tě a chci s tebou chodit?!"
"Co má kdo komu říct?" Ozve se zpoza rohu Naruto, úplně jsem zapomněla, že za námi mají přijít. Vykulím oči, když se za ním objeví i Sasuke.
"Sasukemu!" Vyjekne Hinata, která má trochu zkreslený úhel pohledu a tak si nemohla všimnout, že Sasuke stojí hned za ním.
"Hinato…" Snažím se něco vydat z úst, ale jsem příliš ohromená a on asi taky, jelikož na mě kouká tím svým výrazem ala "co to má být?" ne, v žádném případě jsem nechtěla, aby se to dozvěděl takhle. Chytnu se za vlasy a sklopím hlavu k zemi. Oči mám rázem proslzené, ale donutím nespadnout ani jednu jedinou. Nemůžu se před ním takhle ukázat, takhle zbytečná. Cítím se poražená, ty roky, co jsem to v sobě udržovala, jsou rázem pryč. Všechny ty dokonalé zážitky mají zmizet? Všechno to, co jsme prožili má být ztraceno v dáli?
"Popřemýšlím o tom." Vyleze z něj najednou, vím, že to byl on, i když na něj ani nemrknu, jeho hlas bych poznala vždy a všude, navíc Naruto by nikdy nic takového neřekl. Bojím se,Hin, cos to zase udělala?
Ne, jsem hloupá, už zase svádím vinu na někoho jiného.
"Omluvte mě." Vysoužím ze sebe přiškrceně, zhoupnu se na větvi okolo nich dvou a seskočím ze stromu, kde se náš společný úkryt nachází. Vůbec netuším, kam mám jít, ale je mi to jedno, prostě běžím a naprosto ignoruju křik zblázněné Hinaty.
***
Co jsem to zase udělala? Proč jsem to nechala zajít tak daleko, vždyť tohle se vůbec nemělo stát, mělo to zůstat utajeno až do konce střední, pak bychom každý šli na jinou vysokou a všechno by bylo jinak, dokázala bych na něj zapomenout a třeba bych si dokázala najít jinou lásku, ale i kdyby, co by bylo po tom? Dokázala bych tomu někomu říct o mých citech, nebo bych čekala, až se třeba někdo vyzná mě. Dokázala bych s tím někým chodit? Nebo bych stále myslela na mou lásku ze střední školy? Jsem blázen! Vidíte? Rozmlouvám tady sama o budoucnosti, co se to se mnou stalo?
Skrčím se na posteli ještě víc, objímám si nohy a hlavu mám zabořenou v polštáři na kolenou.
Najednou se v mé hlavě rozječí tlukot na polorozbité okno. Proč jenom bydlím v přízemí?
Zvědavost mi nedá a já odestřu závěsy. Když tam spatřím černovlasou hlavu, závěs okamžitě strhnu opět na druhou stranu.
No, tak... dneska se jde na gardenparty uvíííííí! Já se tak těším ^^ Ale proto tu nejsem že jo :D Jak se vám to líbilo? n.n
Mimochodem líbí se mi vaše komentáře ke komixu, už pracuju na dalším dílu, i když se mi to zdá jako pěkná sračka, ale děkuju moc :)


















Supééér
