Me and you... forever...

4. června 2012 v 19:46 | Ufonek |  Něco z mé duše...


Hlásím sá s novou povídká, psala jsem to tam půl hodiny, ale snad je tam všechno, co jsem tam chtěla mít, není to ani tak povídka jako spíš fakt hodně velká citovka, doufám, že se bude líbit ;)









V podstatě jsem doufala v nějakou odezvu, doufala jsem v něco, čím by sis mě získal zpátky na svou stranu. A vuala, ty jsi se ozval… ach ano, ozval ses, ale jakmile jsi mě znovu přetáhl na tvou stranu, kdy bych pro tebe udělala první a poslední, znovu jsi mě zklamal, znovu si se ke mně otočil zády, znovu jsi mě nechal plakat, znovu jsi mě ranil, znovu jsem kvůli tobě prolévala slané slzy, znovu jsem koukala na to zelené kolečko a čekala, jestli náhodou se od tebe neobjeví "ahoj" či "čau" nebo "cs" jak to vždycky píšeš, ale ne, nic… Nechal jsi mě a to jsi se mi ještě před měsícem (těžko uvěřitelné, že už to je celý měsíc a pár dní) omlouval, možná žes toho na kratičkou chvíli litoval a já při tom okamžiku plakala štěstím, ani nevíš, jak moc jsem plakala, zrovna když nikdo nebyl doma a já řvala radostí a plakala… tak moc jsi mě zranil, když ses ke mně zase začal chovat hnusně.


Možná ani netušíš, jak moc jsi se změnil, měla jsem ráda toho optimistického metalistu s krásným a upřímným úsměvem. Ale teď je z tebe hoper, s úsměvem pořád zářivým, ale už není směřován na mě, možná jenom párkrát, když se na tebe podívám, ale stejně to už není ono. Už to není takové, už to není tak radostné, jak to bylo před tím… Teď píšeš každé buchtě, která se ti zalíbí a já mám pocit, že už pro tebe neznamenám nic.
Už nejsem nic…Ale… můžu se tě na něco zeptat? Máš pravé přátele? Možná máš plno borinek, ale nemáš někoho, o koho by ses mohl opřít, možná to tak nebereš, jsi přece jenom kluk a já děvče, zakomplexované děvče… Ale myslím, že zrovna já ty pravé přátele mám.


Protože jsem slyšela od kluka, s kterým se ve škole tak moc bavíš a kterého občas nenávidím a občas mám ráda, že píšeš každé a že tě má široce u prdele. A tehdy jsem si říkala, jestli je normální, vždyť jsi tak úžasný kluk a pak jsem si to uvědomila, ty už nejsi ten, koho jsem dřív znala, teď jsi kluk, kterého bych nejraději přiškrtila, na druhou stranu bych tě objala a plakala ti do ramene a prosila tě, ať se vrátíš. Já pořád čekám, víš…


Ještě před rokem touto dobou jsem byla tak šťastná… tak moc šťastná a teď? Teď už začínám pochybovat, že jsem s tebou kdy zažila tak krásné chvilky. Ale asi to byla pravda, milovals mě, možná…Ale ne, já už tě nemiluji, už dlouho ne… aspoň si to myslím, doufám v to, protože si myslím, že takového debila bych už milovat nemohla. Teď si možná myslíš, jaká jsem to kráva, ale já to tak cítím a vím, že já jsem se nezměnila, ale ty ses změnil, protože by mi to mí přátelé řekli, že jsem jiná, že jsem se změnila, já ty pravé přátele mám, dokonce já bych ti řekla, že ses změnil, ale nemám na to sílu, protože by ses na mě jenom s tím tvým nenávistným pohledem podíval a s klidem pronesl, buď ať se starám sama o sebe a nebo o tom vůbec nic nevím, nebo… Je toho víc, co bys mi mohl odpovědět, je toho strašně moc. Tak proč jsi to udělal? Proč se mi nesvěříš? Chtěla bych znát tvé problémy, potom bych tě nejspíš lépe pochopila…


Miluji ty chvíle s kámošema, kdy se vzájemně poznáváme. To byla jedna neděle a my seděli pod kaštany, kolem nás se proháněl vítr a rozcuchával nám vlasy, tajně jsem doufala, že by ses tam mohl mihnout, ale pak jsem na tebe naprosto zapomněla, protože jsme se začaly bavit. A jako opravdu opravdu, vyprávěly jsme si vzájemné trapasy, vzájemné milostné životy a bylo to tak strašně krásný, v té chvíli jsem si opravdu přála zastavit čas, ale bohužel to nešlo a čas šel dál, ale musím ti říct, že jsem se v té chvíli vážně cítila jako člověk, cítila jsem, že konečně žiju, pověz mi, prožils někdy něco takového? Chtěls zastavit čas? Já už jsem to chtěla, když jsem byla s tebou, milovala jsem venky s tebou, vždy sis ze mě dělal srandu, ale v tu chvíli mi to nevadilo, protože jsem mohla být s tebou a protože jsi mě vždycky dokázal rozesmát, já se na sobě ráda zasměju, ale mnohem radši se směju tobě a tvým vtipům, které už mi asi nikdy neřekneš.


Pořád vzpomínám na ty chvíle, kdy jsme spolu seděli na dlažbě před zastávkou a čekali, vyprávěli si vtipy. Ty si to asi už nepamatuješ, ale já si pamatuju téměř vše, co mě učinilo šťastnou a hodně často jsi mě šťastnou činil TY. Uvědomuješ si to vůbec? Pamatuji si taky, jak ses mě ptal, jestli věřím na boha a já odpověděla kladně, protože ty jsi poté odpověděl, že ty ano, tolik jsem se ti chtěla podobat, ale když se na tebe podívám teď, už si říkám, co jsem to mohla být, že jsem kdy chtěla být jako ty.
Nejhorší na tom je, že si zřejmě ani neuvědomuješ, jak moc mi chybíš, tvoje úsměvy, tvoje krásný pronikavý oči, to rozcuchávání tvých vlasů, tvá vůně, když jsi mě objímal. Ale teď je to jiné, nemám to ráda, nechci, aby to tak bylo, ale realita je bohužel jiná a krutá, stejná jako pravda, tak bolestná, že musím unikat do světa seriálů a pak se stává tohle, věřím, že se to spraví a ono to udělá přesný opak. Zase se to posere, tak mi řekni, jak mám žít? Jak mám věřit, že něco někdy bude dobré, když jsi ze mě takový kus utrhl? Proč mi prostě neřekneš, že už se se mnou nechceš přátelit, rozhodně by to bolelo míň, než kdybys mi tady každej den klamal do očí. Chybíš mi… tak strašně moc.


Ke všemu ty ani nevidíš, kolika lidmi jsi milován a nevážíš si toho, kdybych měla takové štěstí jako ty, rozhodně bych ho takhle nezahazovala, ale naložila bych s tím podle sebe, radovala bych se jako nikdy, i když tohle dělám už teď. Vždy se těším, když se probudím, kromě myšlení na to, jak se mi ještě chce spát, taky myslím na to, jak se dneska hodně budu smát, jak nebudu na nic myslet a budu se pouze smát, miluji smích. Tak moc, zvlášť když jsem každý den s lidmi, které nade vše miluji, to je můj šťastný život, mnohem víc bych si to vážila, kdybys tam byl ty. Lituju toho, že se mi podařilo tě ztratit, nebo to tys ztratil mě? Ať už je to jakkoliv, už to nezměním. Asi to tu změnu chtělo.


Ptala jsem se tě, jestli bys chtěl něco na narozeniny, tak moc jsem ti chtěla něco nakreslit, vlastně, už jsem ti něco nakreslila a chtěla jsem ti to dát, tak moc jsem se snažila, aby to vypadalo dobře a nebylo to příliš obyčejné, ale chtěla jsem se ujistit, jestli to chceš, jestli přijmeš cár papíru s mou kresbou. Ale tys na to odvětil pouze Nic nechci, já na to řekla jenom okej, i když jsem byla tak zklamaná, tak moc jsem ti chtěla něco dát. Mám to štěstí, že mám narozeniny jenom o dva dny dřív než ty, proto si tvůj den narození budu až nadosmrti pamatovat. Ale to je už jedno, vypadá to, že ti nic nedám, opět neuvidím tvůj oslnivý úsměv, který pokaždé odkryje tvou řady zářivě bílých zubů. Chtěla bych mít tvůj krásný úsměv, já mám fakt štěstí, když už se tolik směju, chtěla bych mít krásný úsměv a ten jsem si zkazila vlastní vinnou. Ale nemysli si, že se jenom směju, jsem taky náchylná na pláč, pláču kvůli malichernostem a hovadinám, jako nikdo jiný. Rychle se rozesměju a rychle se rozpláču, taková já jsem, citově založená a plná starostí. A myslím, že už se nezměním, i když bych někdy chtěla být silnější a nebrečet pořád kvůli tomu samému.


A tak mi pověz, co jsem pro tebe vlastně kdy znamenala? Myslela jsem si, že jsem jako tvoje holka byla dobrá, že jsi mě měl rád, ba i miloval, haha, teď už se tomu jenom směju, vážně. Taky jsem si myslela, že jsi mě měl rád, jako nejlepší kamarádku, na kterou bylo spoleh, další smích. Teď, ještě před nedávnem jsem si myslela, že to naše "nejlepší" kamarádství chceš obnovit, ale ne, tys to myslel jenom z legrace, určitě, vždycky jenom namotáš a odkopneš, nebo ne? Tak mi teda sakra vysvětli, jaký jsi! Říkal jsi, že chceš, abych tě zase měla ráda, já tě nikdy mít ráda nepřestala, aspoň ne tak, abych tě považovala za odpad, vždycky jsi byl pro mě někdo důležitý, když se řeklo přátelství, vždy jsem si představila mou nejlepší kamarádku a tebe! Ale tobě to asi žádné štěstí nepřineslo.


Když jsem si četla tvoji slohovou práci, byla jsem ohromená, nadšená, nadchlo mě to, opravdu. Krásný počtení a ten citát Na každou slzu, připadne dvakrát tolik smíchu. Sice jsem to už četla, ale nikdy jsem si nemyslela, že ses podle toho někdy řídil. Pláčeš ty někdy, když jsi tohle napsal?

Vlastně, od té doby co jsem si to četla, jsem se podle toho tak trochu řídila, asi je to pravda, jinak si nedovedu představit, když tak moc pláču, proč se tak moc směju? Bude to pravdivé… Co si myslíš ty o mně, to si nedovedu představit, proč to děláš? Proč se směješ na můj účet? Milovala jsem tě a milovala i jako nejlepšího kamaráda, bohužel je to minulý čas, neboť ty si to o mně určitě myslíš, že jsem jenom nějaký odpad. Jenom jako slupka od banánu, po které sis přejel svou ctěnou nožkou. Ach jo… Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak naivní…


Ale i přesto, co teď děláš, se nenávidím za to, jak jsem hloupá, pořád čekám na nějakou reakci z tvojí strany, pořád v tebe věřím, pořád ti věřím, pořád se po tobě v hodinách dívám, pořád si myslím, že jsi můj kamarád. Pořád… pořád… Pořád na tebe čekám, vím, že si budeš myslet, že tohle je jenom něco, co píšu z rozmaru, ale není to tak, jsou to moje skutečné city k tobě, sleduju tě a trápí mě, když se přetváříš. Vím, že ti může záležet i na někom jiném, ale když jeden týden říkáš, jaká je to kráva a na druhej zase, že je ta nejlepší a objímáš ji, bolí mě to. Pak si říkám, co si o mě vlastně myslíš? Že jsi fajn holka, vtipná, chytrá a moc dobře nevím, jak se řekne, když přetváříš náladu, všechno vím. Hmmm… jak bych to jen řekla, v té chvíli jsem byla opravdu opravdu šťastná. Myslela jsem si, že mám vážně pravýho kámoše, to tys mě jediný prokoukl, víš. Myslela jsem, že opravdu chceš, abych se ti s něčím svěřila a možná bych se i svěřila, kdyby ses mi ozval. Možná jsem tady já jediná špatná, možná, že nad tím jenom moc přemýšlím, ostatně jako všechny holky, ale mám pocit, že to vážně není jako dřív.


Milovala jsem, když jsi mi říkal mou internetovou přezdívkou a ne jen zkratkou mého příjmení, mám ráda všechny, kteří mi říkají přezdívkou, protože mám pocit, že ti mě fakt znaj a tys byl jeden z nich… Tys mě znal. Chci znova vidět tvůj úsměv směřován na mě a chci si být jistá, že je upřímný… Tak prosím, buď mi řekni, že už mě nepotřebuješ, že už mě prostě nechceš za kamarádku, sice budu zklamaná a možná, že budu plakat, ale to ty se stejně nedozvíš, jako celý zbytek populace, protože si zalezu do rožku své postele, zabořím hlavu do polštáře a pustím to. Ale kdybys mi řekl, že mě potřebuješ, že tu pro tebe někdo jsem, tak zavýsknu štěstím a třeba ti jen všechno odpustím, protože ty jsi ty a takový člověk je opravdu cenný, prožila jsem si toho s tebou hodně, proto ti možná chci všechno odpustit, už jenom proto, že tě prostě nechci ztratit. Tak to už pochop, prosím! Ale copak ti mám odpustit, když nevím, že to chceš? Stejně by to pro tebe nic neznamenalo. Možná teď házím všechnu vinu na tebe, ale tak to není, jistou vinu nesu i já, že jsem vůbec dopustila, abych si tě tolik přivedla k tělu. Ale to jsem nechtěla, teď mě zraňují jenom moje vlastní pocity, ne ty. Omlouvám se, pokud jsem tě příliš obvinila, ale jinak to nejde, tohle je to, co si opravdu myslím, tak prosím, přijmi ty pocity nebo je zahoď a řekni mi, že mě nepotřebuješ, tak budu aspoň schopna se od tebe odpoutat, když to bude vzájemné, půjde to snáz, protože když jsem se s tebou zkoušela jeden den nebavit, to bylo celkem nedávno, tak jsem už prostě nechtěla vidět ten nenávistný pohled, kdykoli jsem na tebe byť jen promluvila, celý den jsem nad tím přemýšlela a pak, když jsem se ti na druhý den omluvila a tys pokýval hlavou a udělal gesto, poplácání po rameni, nemysli si, že to pro mě nic neznamenalo, cítila jsem, že mě stále bereš jako přítele a to mě nadmíru těšilo. Tak prosím… prosím… nenech mě, abych se od tebe navždy odpoutala, neboť jsi pro mě důležitý. Chtěla jsem ti to jen dát vědět, možná si řekneš, jaká jsem kráva, ale to je v pohodě, čekám to…
Jo a ještě něco, když jsi mi psal, že jenom kvůli mně dokážeš hodiny přemýšlet nad tím, co jsi dělal špastně, myslels to vážně? Chtěla bych to vědět, stejně tě to nejspíš nezasáhlo… Stejně to možná nebereš na vědomí a jenom si řekneš Další kokotina a půjdeš dál, no já tu budu stát a čekat…na tebe!
__________________________________________
Co vy na to? Je to citovka bez postav... snad jste si tam dosadily ;) líbilo se aspoň trochu? n.n mimochodem jsem ráda, že se líbí dess ;)


Vaše Tarei :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 camelia camelia | Web | 4. června 2012 v 20:48 | Reagovat

Dess je super! Líbí se mi ta... přátelskost, co z něj vyzařuje a ty barvy. Veselý, jemný a nepřeplácaný! OTmu říkám povedéné dílo!
A k povídce. Až na to, že jsi hrozně opakovala slova a některé věty byly tak stráááááááášně dlouhé, že jsem se v nich přestala orientovat (asi moje chyba), ale jinak se mi to líbilo! Njn, SasuSaku... :D

2 camelia camelia | Web | 4. června 2012 v 20:49 | Reagovat

ta žížaa je milá... Připomínámi Kakashiho... Nevíte někdo proč?

3 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | Web | 4. června 2012 v 21:23 | Reagovat

veľmi pekná poviedka :) Lenže niečo som  tam nepostrehla. To akože píše Sakura Sasukemu?

4 Kawa Kawa | E-mail | Web | 4. června 2012 v 21:29 | Reagovat

Nádhera. -> (Povídka)
Dess máš vážně hezký! :-)  :-D

5 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 5. června 2012 v 8:54 | Reagovat

hmjmm zajímavý no :D :D ale nic pro mě.....začalo se mi t oznechucovat už při tom jak se kdosi stal z metalisty hoper....blééé

6 Katka Katka | 5. června 2012 v 15:37 | Reagovat

tery myslim ze vim kdo je ta osoba nebo si spis myslim ze je to realnejsi nez jenom pouha citovka a pouha povidka :/ protoze mi to pripomiina az moc toho jednoho cloveka... ale jinak fakt skvele napsany

7 hynyty sarah hynyty sarah | 5. června 2012 v 16:29 | Reagovat

No jasně že tam je sakura a sasuke(asi úrivek z růžovýho deníku...jestli chápete)áááááááááááááách nádherná povídka!!!!!!

8 Stanush Stanush | Web | 5. června 2012 v 16:55 | Reagovat

tarei... je to uplne bozske!!! chcem mat aj ja take nakopnutie, ze kazdy den napisem apson jednu poviedku :D no a velke... z toho :D:D:D inak FAJNOVEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE :)

9 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | Web | 5. června 2012 v 20:09 | Reagovat

ahááá... to .. myslím si, že potrebuje pokračovanie !!!

10 Khaculinka Khaculinka | 10. června 2012 v 10:21 | Reagovat

Dess je naprosto boží XD.... a ta povídka ještě lepší... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama