
Je brzo ráno, znovu se probouzím, a když pohlodnu z okna, na střechách domů jsou nasazené bílé čepice a závoje sněhu. Krásný na pohled. Vytáhnu odněkud můj stříbrný foťáček, pečlivě zabalen do červeného pouzdra se stativem a párkrát si to vyfotím, potřebuju si to uchovat alespoň v mechanické paměti. Škoda, že Hinata nemá tiskárnu, abych si ten obrázek mohla vyfotit a nalepit na stěnu. Je právě 7:59, vteřinová ručička tiká, takže se mi hodiny asi nepokazily. A proč se tak divím? Obvykle teď vstávám v jedenáct, ale dneska je to nějaká výchylka.
"Jdu tam." Nesnažím se ani moc křičet, protože očekávám, že většina obyvatel domu ještě spí, včetně dcerky, kterou jen pohladím po tváři a sejdu dolů. Zvonil zvonek, víte. Myslím si, že je to pošta.
Jsem jenom v pyžamu a v papučích s medvědem.
"Hmmm?" Zívnu zrovna v ten moment, když otevřu dveře, takže hned nepostřehnu, kdo se tam nachází.
"Zdrastvujťa." Odpoví mi kdosi a já až teď zaregistruju, kdo tam vlastně stojí. Okamžitě se zamračím a chci mu zabouchnout před nosem, ale jeho jistě vypracovaná paže můj attack zastaví.
"Ale, tohle se dělá, zavírat návštěvě někoho jiného?" Zeptá se mě provokativně. Zašklebím se.
"Nevěřil bys, ale já to dělám." Odseknu popuzeně.
"Tak si změň zvyky." Využije potřebné síly, kterou já příliš neoplývám a vytrhne mi dveře z rukou a sám skvostně vejde. "Ještě spí?" Zeptá se a já jen kývnu hlavou v souhlas.
"To jsou ospalci, no, ta já na ně počkám." Usadí se do křesla.
"Proč se chováš, jakoby ti to tady patřilo?" Propluje mi tahle otázka skrze zuby.
"A proč se tak chováš ty?" Zareaguje rychle a skoro smrtícím úderem. Sklopím hlavu, bohužel má pravdu.
"Protože tady teď bydlím." Vyprsknu na svou obranu.
"To bych mohl říct taky." Odfrkne si.
"No to teda nemohl, protože to není pravda!" Křiknu po něm, pak se hned chytnu za pusu. To je kvůli němu.
"Neříkalas, že spí? Neměla by ses chovat klidně a tiše?" Zanotuje. Vrhnu po něm nepříčetný pohled plný zloby.
"Neser." A už jsem s ním nemínila prohodit ani slovo, no vlastně to jsem si plánovala už od začátku, co jsem se od něj odstěhovala, jenže jaksi to holt nevyšlo. Nevím, proč se s ním bavím, jestli je to proto, že mě pořád štve a já mu odpovídám v záchvatu hněvu, tak jsem vážně dost klesla. Ještě chvíli si tak povídal k mé maličkosti, no já jsem ho okázale odignorovala.
"Good morning!" Převalí se mi okolo ucha a není to nikdo jiný než - jak jinak - pozitivně naladěný Naruto.
"Čau, mrkej!" Ukážu prstem na individuum sedící přede mnou, já se, jako obvykle nacházím za kuchyňským pultem a ještě před chvílí jsem ho vraždila pohledem.
"Jé, ahoj Sasuke." Pozdraví, Uchiha jenom odkývne a stále má oči nalepené na mě. Nevím, třeba mě chce sežrat.
"No nic, já jdu nahoru, pěknou zábavu." Popřeju blonďákovi a dám mu letmou pusu na tvář. Ani vlastně nemám ponětí, proč jsem to udělala. Že bych černovlasého chtěla naštvat? Možná… Zamířím za Hinatou, která se ještě válí v posteli a lehnu si ještě na okamžik vedle ní.
"Ahoj." Pošimrám jí vypadlým peřím z polštáře.
"Čáu." Řekne rozespale a podívá se na mě levandulovým pohledem.
"Promiň, že tě hned přepadám blbou zprávou hned z rána, ale zase je tady Sasuke." Posmutním.
"Cože? Co ten tady chce?!" A tu ránu je zase na nohou.
Sotva dojdeme do obýváku, uslyšíme Naruta.
"Hele, holky, tady tenhle matlák ani nechce chodit ven, jak je toto možný, řekněte mi?" Povzdychne si a podívá se s očekáváním na mě, já mu však nic srdceryvného říci nemohu, ne před ním. A proč nechce chodit ven? No tak to fakt netuším. A abych pravdu řekla, ani mě to moc nezajímá.
Už je to týden co sem Sasuke chodí za Narutem a začíná se to stupňovat. Dřív tady byl tak maximálně dvě hodiny, teď je to pomalu každý den od rána až do večera. Co mám dělat? Jak dlouho ještě budu muset trpět jeho společnost, je tohle nutné? Vydržím to? Jaktože už netrajdá po barech, jak to měl ve zvyku? Nebo chodil pořád sem? Ne, to je blbost, o tom by mi určitě Hinata řekla a nebo by se Naruto prokecl.
"Sakuro?" Zeptá se jednou, když všichni sedíme okolo krbu, v rukou máme horký čaj, protože jsme právě přišli z koulovačky a Sasuke mě zrovna nepěkně strefil ledovkou přímo do oka a řeknu vám, není to žádný med. Cítím, že se mi tam dozajista objeví fialová skrna.
"Co chceš." Vyštěknu, už ho tak úplně neignoruju. Není to tím, že bych snad chtěla, ale když ten dotyčný při vás v podstatě žije.
"No, ještě jednou se omlouvám za tu kouli do oka-" Nestihne ani dohovořit.
"No dobrý, to už stačí, stejně tam budu mít JENOM monokl hrající třeba všemi barvami, to je v pořádku." Odseknu nakvašeně, nestojím o jeho pozornost. Jenom se uculí.
"Jo a taky tady…" Podává mi snůšku peněz, ještě nikdy mi je nepředal osobně, až teď. Podívám se nejdřív na něj, pak zase na peníze a následně znovu na něj.
"Dík." Vezmu si je, přičemž se mi poštěstí sáhnout mu na ruku. Po celém těle mi přejede mráz a naskáče husí kůže. Proč na to ještě pořád reaguju? Bylo to jen chvilkové sáhnutí. Co mi je? Přece už ho nemůžu milovat a nemůže mě vzrušovat, už spolu nejsme!! Nejsme, chápete to?! Můj mozek asi ne. Nasměřuju svůj pohled k zemi a raději skloním i celou hlavu, aby neviděl, jak se začínám červenat. Musím silně připomínat pivoňku, ještě s těma růžovýma vlasama, no potěš koště, fakt.
"No, tak díky." Chci odejít, ale on mě ještě chytne za rameno.
"Kdybys cokoli potřebovala…" Jo tak on už mi chce i nabídnout svou náruč.
"Nepotřebuju." Nakvašeně se mu vytrhnu a tentokrát vážně doklopýtám k ostatním. Ještě se mě Hinata zeptá, co chtěl, já neodpovím, jsem až příliš rozrušená.
Už mi jen fakt, že jsme spolu ještě před dvoumi měsíci byli a on se mnou zacházel jako s hadrou, mi zrychluje tep. Proč moje srdce po něm stále touží, já ho nechci, nezajímám se o něj. Tohle všechno si jenom znuděně namlouvám, stejně to nefunguje, tak o co se kruci snažím, je toho na mě moc a to se všemožnou rychlostí blíží Vánoce a s ním i nový rok. Měla bych jít nakoupit nějaké dárky.
"Naruto?" Zeptám se, je další den, je ráno, asi jedenáct hodin, pondělí.
"Hm?" Odpoví, nažhaveně sleduje televizi, průběžně přepíná z volejbalu Konoha na fotbal. Ten ho možná zajímá i víc, teda teď to tak rozhodně vypadá. Včera mi sdělil, že hrajou dneska večer otevřený zápas, jestli se nechceme jít podívat a já radostně souhlasila.
"Mohla bych mít prosbu?" Pokračuju dál.
"No vymáčkni se." S těmito slovy televizi vypíná a své zraky upře na mě.
"Když tu Hinata není, pohlídal by jsi prosím Sayuri?" A snažím se udělat ten nejvíc krásný úsměv, jaký jenom svedu. Jednou přejede pohledem kamsi dozadu, asi na Sayu a potom přikývne.
"Děkuju!" Znova zavýsknu a krátce ho obejmu, potom popadnu kabelku s penězi a vyrazím na nákupy. Nikdy jsem nakupování neměla moc ráda, ale ta radost, kterou vidím po tom, co někoho obšťastním, mi všechny tyhle trable smete v okamžiku.
Když se vracím s taškou nacpanou k prasknutí, ještě si pobrukuju nějakou písničku.
Hinatě jsem koupila vázu a vonné svíčky, už dlouho si stěžuje, že by potřebovala novou, prý tu starou jí omylem rozbil Naruto. Blonďákovi jsem vzala jedny chrániče na lokty, všímám si, že chodí nepěkně dodřený, aby ne, Naruto je mistrem v rybičkách a někdy ta tělocvična prostě nevyjde. Mojí malé holčičce jsem vzala panenku, je vážně překrásná a není to taková ta Disneym zpackaná, ale je porcelánová tak doufám, že jí hned neotluče hlavu. A nechtěně jsem vzala i jeden mužský prstýnek se znakem černého hřebce, ne, nezbláznila jsem se a nezačala nosit mužské věci, jen nevím, prostě jsem to tak sebrala s nejhorší možností to dám bezdomovcům…
"Jsem doma." Už to tu prostě beru jako domov…
"Vítej." Vítá mě hned nadšeně Naruto a kouká mi přes rameno do kabelky.
"Nečum!" Pokárám ho a on se váhavě podrbe ve vlasech.
***
A je to tady, 12:00 a oběd stále nenastolen, a proč? Protože je 24.12., čili den Vánoc. I když Naruto zoufale škemrá aspoň o nějaké to jídlo, Hinata je utvrzena v tom, že musí prostě počkat až do večeře. Nemůžu neříct, že jsem si tajně uždíbla ze svých zásob a snědla pár koleček cukroví s marmeládou, ale přísahám, že já za to nemůžu!
Přípravy jsou v proudu. Kluky jsme zaúkolovaly (i Sasuke se k nám na štědrovečer bude připájet, bože, nebo spíše dneska je tématické : Ježíši?) na vyzdobení Vánočního stromku. Musí být pěkně barevný, to vyrokovala modrovláska. Sayuri tu pořád poletuje, musím ji neustále napomínat, aby něco neshodila, stačí jedna vteřina a ta mohutná lví hlava, co lpí na sloupku kousek ode dveří, se může rozbít.
Dárky už mám pečlivě zabalené, takže se můžu s Hinatou pustit do večeře.
Dokonce i ten prstýnek, co jsem nedopatřením koupila jsem úhledně zabalila, sice do růžové krabičky a Vánočního balícího papíru, ale zabalila. Nezapomněla jsem ani přidat tmavě modrou pentli. Všechny dárky, kromě tohohle mám popsané, vypadá to tak, že ho ani nikomu nedám…
***
Všude jsou rozsvícené svíce a jenom jedno světýlko svítí, to abychom na to jídlo vůbec viděli.
"Udělaly jsme společně se Sakurou buď lososí medailonky, nebo pstruha a samozřejmě bramborový salát, ať si všichni dají to, na co mají chuť." Přitom se výstražně podívala na Naruta. A proč vlastně nemáme, jako spousta dalších rodin kapra? No protože já kapra nejím a Hinata na mě až moc myslela, říkala jsem jí, že si nemusí dělat škodu, ale ona si trvala na svém. Říkala, že je to něco jako druhý dárek na Vánoce. Tak teda dobře. Já jsem si dala jenom medailonek a taky trošku pstruha, kterého bezvýhradně miluju.
Jen co jsme všichni dojedli, měli jsme se jít podívat pod stromeček, co nám Ježich nadělil, jestli něco vůbec, zda-li jsme byli hodní… jejda, co to tady zase melu? Prostě jsme se měli jít podívat, jak na nás ti ostatní mysleli a co chtěli.
Ujmula jsem se roli Ježíška, brala jsem do rukou dárky a říkala jména a házela je příslušné osobě po pokoji. Všichni, až na mě si spokojeně velebili v křeslech, Naruto s Hinatou na jednom, párkrát se už políbili, ale jenom tak, aby nikoho nepohoršovali, zejména Sayuri ne.
Když už měli všichni svoje dárky rozdané, mohli jsme se pustit do rozbalování, takovou jsme si dali hranici.
Sakura. Vyjímalo se na dárku a já jsem ho potěšeně otevřela. Byli tam… baterka?
"Naruto? Na co mi proboha bude baterka?" Zeptala jsem se. Hned jsem věděla od koho jsou, nikdo jiný by mi tak bezvýznamný dárek nedal, nemám nic elektronického, na co by se dala použít obyčejná placatá baterk.
"No, kdyby ti náhodou došla šťáva." Zasmál se a většina (včetně SASUKEHO!) s ním. "Ale ne, uvidíš." Usmál se a sám si rozbalil můj dárek.
"PÁNI! TY JSOU ÚŽASNÝ A ÚPLNĚ NOVÝ! FÍHA! KVALITNÍ VYCPÁVKA! DĚKUJU! Kdo mi je dal, přiznejte se!" A všechny si nás přeměřil pohledem, když se mu dostalo nijaké odpovědi, uznal, že mu prostě neodpovíme a zůstane to v tajnosti.
Rozbalím si další obzvlášť maličkatý dáreček, není až tak malý, když zjistím co to je.
"To je nová mp4ka! Díky!" Usměju se na Hinatu, mezitím zavýskne moje dcera, když otevře překupko v podobě porcelánové panenky a okamžitě ji začne zkoumat a hrát si s ní. Chci si tu mp4ku zapnout, ale když mi dojde, že to nejde, mám chuť s ní třísknout. Otevřu zadní kryt a až pak mi dojde.
"Aha…" Seberu tu původně bezcennou baterku a vložím ji tam.
"Fikané." Zadívám se na dvojici. Beztak Naruto zapomněl nakoupit dárky tak se mu Hinata rozhodla pomoct. "Děkuju." Rozzářím se a vložím sluchátka do uší. Už je tam nahraná nějaká hudba.
Když se tahle scénka dohraje, všichni jsou spokojení,(já dostala ještě rukavice, obrázek nakreslený od Sayuri a to by bylo asi vše) bez pochyby hlavně tmavovlasá a světlovlásek, ti se k sobě mají možná až trochu moc. Sasuke odejde na chodbu, zadívám se za ním, ale pak hned uhnu pohledem, protože se stihl ještě otočit.
"Sakuro, mohla bys na chvíli?" Zeptá se a já vstanu. Poslední dobou je černovlásek plný tajemství…
"Vím, že jsem se v blízké době nechoval moc hezky." I v té tmě, která kolem nás koluje uvidím jeho vrtošivý šibalský úsměv, mě však moc do smíchu není.
"Choval ses jako idiot a co já vím, třeba ještě chováš."
"Ale no tak, nebuď hned tak namíchnutá, chci ti dát dárek." Přizná se mi k činu, proč mě sem vlastně vylákal… Pootevřela jsem ústa, no jakmile jsem si to uvědomila, hned mi pusa sklapla, muselo to vypadat hodně blbě, jestli si toho všiml…
Podívám se na něj, chci do očí, ale tentokrát je to on, kdo uhýbá, jeho ruka vyhledá tu mou, tentokrát ho neodeženu, nechám se držet... Neobejde se to ani bez husí kůže…
_____________________________________________
:) ;)


















Ohhh, tak to je nádhera!Nevím jak to mám popsat ,ale hlavně se těším až se dozvím co bude v dalším díle.
