
Táák další dílek, jak prázdninujete? ;)
"Díky za tanec." Znovu se zazubí, ani jsem nepostřehl, že je konec písně a já si to nemohl vychutnat. Jaké štěstí, když začala hrát Sbírka Zvadlejch Růží, taky pomalá.
"No, myslím, že tak ještě můžeme chvilku zůstat." Zašeptala.
Bože, děkuji!! Podíval jsem se kdo je DJjem dnešní noci a od notebooku na mě spiklenecky zamrkal blonďáček. Možná nebude zase tak blbej, jak se na první pohled zdá.
Dvě minuty života jsem si ještě nikdy nevychutnal jako právě tyhle, moci být po boku toho, koho máte na tomto světě nejraději, co více si přát? Kdybych jí to tak dokázal říct.
"Máš přítelkyni?" Otázala se znenadání, nečekal jsem to, vážně ne. Zaskočil mě i fakt, že na mě vůbec tak medově promluvila. Upřela na mě přitom takový smutný pohled, skoro bych řekl, že je do mě taky tajně zamilovaná, ale to už si asi moc namlouvám. Měl bych nechat snění, jinak se mi to vymstí.
"Nemám." Trošku se mi do tváří nahrne krev, to však pod závojem tmy není vidět.
"A… máš někoho koho máš rád?" Proč se mě ptá na takovéhle otázky? Chce mi tím snad něco říct?
"Mám." Opravdu nejsem moc hovorný typ, řekl bych…
"Znám toho člověka?" Zas taková zvláštní otázka. Co mi to děláš, Tenten?
"Znáš." Přimhouřím oči a zaslechnu, jak si ona slyšitelně vzdychne. Všechno nasvědčuje tomu, že je možná do mě… S touto myšlenkou se mi přímo od srdce rozleje štěstí do celého těla, no nesmím se ukvapit. Chci jí to říct, tak strašně moc… Kdy se mi naskytne lepší příležitost, než teď. Dřív než snad stačím otevřít pusu a říct něco, co by navždy mohlo změnit můj život, přeruší mě ona.
"Tak… děkuju za tanec." Ani jsem si nevšiml, že muzika dohrála, ona se ode mě postupně odprosťuje, ne… počkej… ne…
Chci něco namítnout, ale nejde to. Prostě jí proti své vůli nechám zcela se odpojit. Proč jsem nebyl rychlejší? Proč mám pocit, že teď odchází sklesle. Proč mám pocit, že jsem něco pokazil? Proč? Proč?
To už se nedovím, protože za tu dobu, co jde ke dveřím, se ani jedinkrát neohlédne na kluka, zmateného, který na chvíli zažil šťastný okamžik, roztoužený, ne po jejím těle, ale po její mysli, po jejím srdci. Chce být jejím princem. Avšak jeho bláznivý sen se končí jedním zavřením dveří. Po tomhle už na nic nemám sílu, zklamal jsem ji? Opravdu mě miluje, jak jsem si myslel? TROUBO! Všechno k tomu míří, tak proč se za ní prostě nerozběhneš? Dozajista bys ji stihl! DEBILE! Začíná to horšími nadávkami, vím, že tohle si budu po zbytek života vyčítat, ale moje nohy se rozejdou opačným směrem než je východ, chopím se mikrofonu a pronesu…
"Tak děcka, party se končí, už je moc hodin, dávno po večerníčku, takže všichni do postelí a spát!" Zařinčí můj přísný hlas. Jenže uvnitř jsem celý zbědovaný a potrhaný. Jako bych se už nikdy neměl dát složit do pořádku. Proč se to stalo? Když ještě před pěti minutami jsem byl ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Špatně to pochopila, budu jí to muset vysvětlit.
Celou noc jsem nemohl spát a není divu, když se ráno podívám do zrcadla, spatřím střapatou Samaru v mužské verzi. Hnědé dlouhé vlasy rozházené do všech světových stran, díky nimž připomínám strašáka do zelí. Velké kruhy pod očima z nedostatku spánku a přesto jsem rád, že už je ráno, cítím únavu, to ne že ne. Ale taky cítím něco mnohem horšího, srdcebol. Bolí to tak moc. Je to snad horší, jak být odmítnut. To jsem od ní ještě nepocítil, protože celý ten půlrok jsem se jí to neodvážil říct. Teď si ji představuju ve všemožných situacích a stejně to nakonec přebíjí ten pohled na její odcházející záda ve svitu diod.
Vyjdu na chodbu a zamířím do skříněk.
Cestou do třídy na ni narazím, je skoro prázdná chodba. Jen občas tudy někdo projde, je ještě brzo. Hlavu má skloněnou k zemi a vypadá, že se s nikým nemá velkou chuť bavit.
"Tenten!" Oslovím ji, když jsem u ní blíž, ona se jenom podívá, jakej kokrhel jí to volá a hned zase pohled stáčí k zemi. Ani to její vždy optimistické Ahoj mi neřekne. Mé obavy se potvrdily, na druhou stranu, když to všechno dám do pořádku, může z nás být ještě pořád pár, což mě na téhle tíživé situaci těší ze všeho nejvíc. Tak nějak mi to i dává sílu.
"Tenten, promluvme si. Prosím, vyslechni mě." Klekl bych si na kolena, to by se musela zastavit. Chytnu jí tedy za loket a přitáhnu blíž. Uchopím její hlavu a nutím ji, ať se mi zadívá do očí.
"Tak fajn, teď už je to jedno, můžu ti to říct. Miluju tě, bude trvat, než se z toho vyhrabu. Celou tu dobu jsem si naivně myslela, že bys mě aspoň trochu mohl mít rád, včera jsem se tě ptala na přítelkyni, protože jsem myslela, že bych se jí mohla stát já…" Popotáhla, po lících se jí kutáleli slzy velké jako hrachy. Nechtěl jsem, aby plakala. Moje maličká víla… Objal jsem ji.
"Prosím neplakej." Cítil jsem, že chtěla ještě něco říct, no já ji nenechal mluvit. Zatáhl jsem ji za ruku na školní pozemky, na zahradu, kde to vonělo po meduňce. "Včera jsem byl neskutečně šťastný, když si na mě byť jen mluvila. Byl jsem v sedmém nebi, když jsi přijala mou žádost o tanec. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se tě mohl dotýkat. Byl jsem překvapený, když ses mě ptala na něco, jako je přítelkyně. Nikdy by mě nenapadlo, že se na to zeptáš zrovna ty. Ale odpovídal jsem a to po pravdě."
"Řekl jsi, že ji znám, tak proč mi tu teď říkáš, že ti bušilo srdce, když ses mě mohl dotýkat? Prosím, normálně mi řekni, že mě nechceš, že už někoho jiného máš, jen mě tu prosím teď nedrž v naději." Chtěla se ode mě odtrhnout, já ji nenechal. Nemohl jsem ji nechat, musela si mě vyslechnout, jak to všechno cítím, pak bude vše v pořádku a já budu šťastný. Doufám, že i ona bude šťastná.
"Protože ji znáš víc než kohokoli jiného, protože jsi to ty…" Přičichl jsem si k jejím sametovým vlasům. "Miluju tě, celou tu dobu…Jen a jen tebe." Už ze mě muselo mluvit omámení, jinak si nedovedu představit, proč se mi tak samovolně zavírala víčka a já musel fetovat tu její božskou vůni.
"Neji…" Podívala se mi do očí, ty její byly podlité slzami. Teď už jsem si ale byl jist, že to bylo ze štěstí. "Miluju tě… tak strašně moc…" Zabořila hlavu do mé bílo-bleděmodré košile a já byl tak moc rád. Následně jsem vzal do dlaní její hlavu a konečně se naše rty spojily…
____________________________
Líbila se? ;)
"No, myslím, že tak ještě můžeme chvilku zůstat." Zašeptala.
Bože, děkuji!! Podíval jsem se kdo je DJjem dnešní noci a od notebooku na mě spiklenecky zamrkal blonďáček. Možná nebude zase tak blbej, jak se na první pohled zdá.
Dvě minuty života jsem si ještě nikdy nevychutnal jako právě tyhle, moci být po boku toho, koho máte na tomto světě nejraději, co více si přát? Kdybych jí to tak dokázal říct.
"Máš přítelkyni?" Otázala se znenadání, nečekal jsem to, vážně ne. Zaskočil mě i fakt, že na mě vůbec tak medově promluvila. Upřela na mě přitom takový smutný pohled, skoro bych řekl, že je do mě taky tajně zamilovaná, ale to už si asi moc namlouvám. Měl bych nechat snění, jinak se mi to vymstí.
"Nemám." Trošku se mi do tváří nahrne krev, to však pod závojem tmy není vidět.
"A… máš někoho koho máš rád?" Proč se mě ptá na takovéhle otázky? Chce mi tím snad něco říct?
"Mám." Opravdu nejsem moc hovorný typ, řekl bych…
"Znám toho člověka?" Zas taková zvláštní otázka. Co mi to děláš, Tenten?
"Znáš." Přimhouřím oči a zaslechnu, jak si ona slyšitelně vzdychne. Všechno nasvědčuje tomu, že je možná do mě… S touto myšlenkou se mi přímo od srdce rozleje štěstí do celého těla, no nesmím se ukvapit. Chci jí to říct, tak strašně moc… Kdy se mi naskytne lepší příležitost, než teď. Dřív než snad stačím otevřít pusu a říct něco, co by navždy mohlo změnit můj život, přeruší mě ona.
"Tak… děkuju za tanec." Ani jsem si nevšiml, že muzika dohrála, ona se ode mě postupně odprosťuje, ne… počkej… ne…
Chci něco namítnout, ale nejde to. Prostě jí proti své vůli nechám zcela se odpojit. Proč jsem nebyl rychlejší? Proč mám pocit, že teď odchází sklesle. Proč mám pocit, že jsem něco pokazil? Proč? Proč?
To už se nedovím, protože za tu dobu, co jde ke dveřím, se ani jedinkrát neohlédne na kluka, zmateného, který na chvíli zažil šťastný okamžik, roztoužený, ne po jejím těle, ale po její mysli, po jejím srdci. Chce být jejím princem. Avšak jeho bláznivý sen se končí jedním zavřením dveří. Po tomhle už na nic nemám sílu, zklamal jsem ji? Opravdu mě miluje, jak jsem si myslel? TROUBO! Všechno k tomu míří, tak proč se za ní prostě nerozběhneš? Dozajista bys ji stihl! DEBILE! Začíná to horšími nadávkami, vím, že tohle si budu po zbytek života vyčítat, ale moje nohy se rozejdou opačným směrem než je východ, chopím se mikrofonu a pronesu…
"Tak děcka, party se končí, už je moc hodin, dávno po večerníčku, takže všichni do postelí a spát!" Zařinčí můj přísný hlas. Jenže uvnitř jsem celý zbědovaný a potrhaný. Jako bych se už nikdy neměl dát složit do pořádku. Proč se to stalo? Když ještě před pěti minutami jsem byl ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Špatně to pochopila, budu jí to muset vysvětlit.
Celou noc jsem nemohl spát a není divu, když se ráno podívám do zrcadla, spatřím střapatou Samaru v mužské verzi. Hnědé dlouhé vlasy rozházené do všech světových stran, díky nimž připomínám strašáka do zelí. Velké kruhy pod očima z nedostatku spánku a přesto jsem rád, že už je ráno, cítím únavu, to ne že ne. Ale taky cítím něco mnohem horšího, srdcebol. Bolí to tak moc. Je to snad horší, jak být odmítnut. To jsem od ní ještě nepocítil, protože celý ten půlrok jsem se jí to neodvážil říct. Teď si ji představuju ve všemožných situacích a stejně to nakonec přebíjí ten pohled na její odcházející záda ve svitu diod.
Vyjdu na chodbu a zamířím do skříněk.
Cestou do třídy na ni narazím, je skoro prázdná chodba. Jen občas tudy někdo projde, je ještě brzo. Hlavu má skloněnou k zemi a vypadá, že se s nikým nemá velkou chuť bavit.
"Tenten!" Oslovím ji, když jsem u ní blíž, ona se jenom podívá, jakej kokrhel jí to volá a hned zase pohled stáčí k zemi. Ani to její vždy optimistické Ahoj mi neřekne. Mé obavy se potvrdily, na druhou stranu, když to všechno dám do pořádku, může z nás být ještě pořád pár, což mě na téhle tíživé situaci těší ze všeho nejvíc. Tak nějak mi to i dává sílu.
"Tenten, promluvme si. Prosím, vyslechni mě." Klekl bych si na kolena, to by se musela zastavit. Chytnu jí tedy za loket a přitáhnu blíž. Uchopím její hlavu a nutím ji, ať se mi zadívá do očí.
"Tak fajn, teď už je to jedno, můžu ti to říct. Miluju tě, bude trvat, než se z toho vyhrabu. Celou tu dobu jsem si naivně myslela, že bys mě aspoň trochu mohl mít rád, včera jsem se tě ptala na přítelkyni, protože jsem myslela, že bych se jí mohla stát já…" Popotáhla, po lících se jí kutáleli slzy velké jako hrachy. Nechtěl jsem, aby plakala. Moje maličká víla… Objal jsem ji.
"Prosím neplakej." Cítil jsem, že chtěla ještě něco říct, no já ji nenechal mluvit. Zatáhl jsem ji za ruku na školní pozemky, na zahradu, kde to vonělo po meduňce. "Včera jsem byl neskutečně šťastný, když si na mě byť jen mluvila. Byl jsem v sedmém nebi, když jsi přijala mou žádost o tanec. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se tě mohl dotýkat. Byl jsem překvapený, když ses mě ptala na něco, jako je přítelkyně. Nikdy by mě nenapadlo, že se na to zeptáš zrovna ty. Ale odpovídal jsem a to po pravdě."
"Řekl jsi, že ji znám, tak proč mi tu teď říkáš, že ti bušilo srdce, když ses mě mohl dotýkat? Prosím, normálně mi řekni, že mě nechceš, že už někoho jiného máš, jen mě tu prosím teď nedrž v naději." Chtěla se ode mě odtrhnout, já ji nenechal. Nemohl jsem ji nechat, musela si mě vyslechnout, jak to všechno cítím, pak bude vše v pořádku a já budu šťastný. Doufám, že i ona bude šťastná.
"Protože ji znáš víc než kohokoli jiného, protože jsi to ty…" Přičichl jsem si k jejím sametovým vlasům. "Miluju tě, celou tu dobu…Jen a jen tebe." Už ze mě muselo mluvit omámení, jinak si nedovedu představit, proč se mi tak samovolně zavírala víčka a já musel fetovat tu její božskou vůni.
"Neji…" Podívala se mi do očí, ty její byly podlité slzami. Teď už jsem si ale byl jist, že to bylo ze štěstí. "Miluju tě… tak strašně moc…" Zabořila hlavu do mé bílo-bleděmodré košile a já byl tak moc rád. Následně jsem vzal do dlaní její hlavu a konečně se naše rty spojily…
____________________________
Líbila se? ;)


















kráása.... nádhera...ale stejnak jsem sto pro sasusaku fan... jo a Tarei nějak moc končíš povídku a konečně se naše rty spojily... XDDDD ale jako je to hvězdné...