Bábika - Chapter five

28. srpna 2012 v 4:04 | Ufonek |  Bábika



















"Bré!" Vyskočím na nohy, je tu další slunečný den, dozajista plný čerstvého vzduchu. Nasaju jej do plic ničím nezkažené. Popojdu kousek a porozhlédnu se v krásném výhledu od nás z jeskyně. Potom se znovu otočím na Sakuru, která ještě stále mžourá a nemůže si zvyknout na ranní světlo.
"Ahoj." Pozdravím ji, kleknu si a nastavím jí prst, aby si na něj mohla vyjít.
"Čau." Asi dnes vstala levou nohou z postele, kterou nemáme. Nechápu, jak se tady tohle vůbec všechno mohlo semlít, ale asi bych měl konečně otevřít oči a uznat, že tohle všechno, co teď mám, je prostě realita. Vyhodím si ji na rameno a zadívám se do slunečních paprsků. Nevím, nikdy jsem tady s tím neměl problém, i když ostatní říkali, ať se tam nedívám, že mi to spálí sítnici, nikdy jsem je neposlouchal.
"Co máme dnes na práci?" Zeptám se, protože ona stále kořistí mou mapu. Ve svitu slunečních loučí vypadá vážně dobře. Lesklé růžové
vlasy a přátelské zelené oči se jí nádherně třpytí.
"Dnes je načase sehnat pár kapek z Ambrosie a utrhnout pár lístečků." Odpoví mi mile a dále si pročítá cestu. Nejraději bych se jen rozplácl na zemi a nic nedělal, ale to nám zřejmě není dovoleno. Když už jsem se jednou rozhodl pro tento úkol, musím jej splnit, že ano, to je přece jasné jako facka, to jenom já tady s tím marním čas. No dobrá, je na čase vyrazit. Poupravím si popruhy, včera jsem si z nějaké šňůrky udělal univerzální batoh - deka je ovázaná kolem něj a kotlík je uštípen na jednom couru.
"Víš, co by mě zajímalo?" Zeptám se rázně, když už mě to tíživé ticho přestane bavit. Pár ptáčků zapěje, jinak nic , slyšeli byste i vlastní dech - nádech, výdech, nádech, výdech- a pořád takhle dokolečka, vězte, že by vás to už nebavilo poslouchat pořád.
"Netuším." Sekne udýchaně, přece jenom má menší plíce a třeba v minulosti kradla Itachimu z krabičky tyčinky cigaret. Ne, už zase nepřemýšlím racionálně, takovéhle myšlenky jsou blbost, velká blbost.
"O čem si budeme povídat." Pokrčím rameny a nadhodím si univerzální batožinu.
"A co takhle, že bychom si nepovídali o ničem hm? To tě nenapadlo?" Podotkne kousavě.
"No jasně že mě to napadlo, tak blbej zase nejsem, ale taky mě napadá, jestli by sis nechtěla o něčem povídat, já mám rád povídání." Řeknu svůj názor, sdílení názorů je důležité, abyste věděli.
"No, já si taky ráda povídám, ale zrovna mi to nesedí, když si vyšlapávám asi stometrovou horu." Vypraví ze sebe.
"No to mě taky ne, ale teď nevyšlapáváš stometrovou horu." Zanotuju jejím pisklavým vysokým hláskem. "Ale jdeš po rovině, tak co ti vadí?" Sešli jsme totiž z šutrové cesty a jdeme po rovné zemi přímo za nosem, aspoň to praví zaprášená pergamenová mapa.
"Jenom nevím o čem." Ach jo, tohle bude asi přebarvená blondýna, měli by dělat vtipy na růžovlasý holky.
"To jsem se ptal já tebe." Mrknu jedním okem.
"Tak uděláme si pohádku, například, jak Sasuke přišel k očím. Jednoho dne se Sasukeho rodiče spářili a měli prvorozeného syna Itachiho, ale teď se nebavíme o pohledním černovláskovi s očima černé jako dva vesmíry s vráskami přes tvář, nýbrž o druhém synovi, který nosil jméno Sasuke. Sasuke měl vlasy jako sama noc. Oči se mu smyslně leskly a měl je už od narození. Teď vyprávíš ty." Nějak se mi to nepozdávalo, ale smysl to taky nepostrádalo, tak jsem se rozhodl vymyslet něco na téma Sakura.
"Sakura, vypadala jako hadrová panenka, ale ne proto, že by byla snad škaredá to ne, právě naopak, byla náramně pěkná, oči jako dva smaragdy, vlasy jako právě vykvetlá růže." Usmál jsem se a zahlédl jsem, jak trošku pootevřela ústa udivením, ale za chvíli mi vysekla poklonu.
"Mohl bys být básník, jde ti to." Drcla do mě sevřenou pěstí.
"Je fakt, že mě občas štve - pokračoval jsem ve svém výkladu - ale je to jediná živoucí bytost, i když maličká jako šnek-"
"Nejsem tak malá!" Ohradila se okamžitě, já jsem se jen zářivě zazubil.
"No vždy mi dokázala vyčarovat úsměv na tváři a potěšit jakoukoliv otázkou, pokud to nebyla otázka jídla, při té jsem automaticky dostával hlad a nejenom to, taky chuť." Teď už to nebylo jenom o příběhu, možná jsem tam zamíchal i pár osobních pocitů, ale to teď nechme stranou. "A tak nám končí příběh o Sakuře." Dokončil jsem to, ona na mě pouze ohromeně zírala.
"Super!" Vyjekla a možná by se mi i hodila okolo krku, kdyby se před námi nevytyčila hora, jen s pár záchytnými body na okrajích a to jen velmi řídce.
"No, tak to budeš potřebovat svaly." Upozornila mě.
"Neboj já je mám ze sekání dřeva, lezl jsem po stěně asi dvakrát, ale to bylo s jištěním a pochybuju, že ty bys mě ujistila. A tu blbou kytku ke všemu ani nevidím, ale musí to být tady." Ještě jednou si pořádně prohlédnu mapu, ještě se tu píšu, že by se ta rostlina měla nacházet někde uprostřed téhle skály, když já ani nevím jak je vysoká. Kousek, asi sto metrů nad hlavou už jsou mraky…
"Tak pojďme do toho." Řekla a chtěl vylézt na malý kousek, já jsem si ji jen nabral do rukou, vhodil do kapsy a odrazil jsem se od prvního úchytu. Je možné, abych to mohl vylézt nebo si jen kladu takovéhle přehnané představy do hlavy a věřím jim. To je jedno, kdysi můj nejlepší přítel se nikdy nevzdával a podívejme se na něj, kde je teď? Je na výtvarné škole v Tokiu, tam, kde chtěl vždycky být.
"Tak jo, jde to hladce." Nesnažil jsem se uklidňovat jenom ji, ale i sebe. No věřil jsem, že se to dá překonat, proto jsem lezl dál. Ovšem že jsem se neubránil občasné uklouznutí nohy, což v Sakuře vyvolalo přehnanou starost a skoro vždycky něco až příliš srozumitelného vykřikla. Nejvíc to bylo něco ve smyslu "dávej pozor! Jsi v pořádku? No tak to zvládneš, nevzdávej to!" A jak říkala, tak jsem činil, nevzdával jsem to, protože kdybych to udělal, ty moje zranění by byli naprosto k ničemu a její snad dostat tři dračí šupiny by přišla taky vnivěč.
Zajímalo by mě, jak dlouho už takhle lezu, každopádně zanedlouho už jsem konečně uviděl stonek něčeho, co rostlo ze skály, byla to rostlina, jenom jde o to, jestli ta správná rostlina a nebyl to podvrh.
"Mělo by to být ono, mám to tu na obrázku." Nepotvrdila mi moje plané obavy, naštěstí. "Dostaň se nějakým způsobem k ní, ono už by se to mělo jít dát vyřešit." A tak jsem ji znovu uposlechl.
"Docházejí mi záchytné body." Postěžoval jsem, ale nakonec jsem se k tomu úspěšně dopracoval, teda, na chvíli jsem myslel, že umřu, musím stát pouze na jedné noze, jenže co už se dá dělat. Nic nemůžu dělat, takhle vám to řeknu, a jenom když jsem si vzpomněl na to, že bych mohl spadnout, nepříjemně se mi zatočila hlava a já na chvíli myslel, že doopravdy spadnu. Nic takového se nestalo, protože mi Sakura svým hlasem neustále připomínala, že mám zůstat při vědomí. A to jsem si začínal myslet, že jsem tvrďák. Však až někdy přijede Naruto a všechno mu povyprávím, bude jenom valit oči. Pokud se ho dožiju, neztrácím naději. Ale zpátky k věci…
Stál jsem na jedné noze na skále, nikde žádná živá duše, přicapen na zeď. Doufám, že to nikdo nenatáčí, jinak až to uvidím, tak ho zabiju. Vylovil jsem z jedné příruční kapsy skřítka a natáhl ho k rostlině.
"Dobře, takhle chvilku vydrž." Povzbudila mě a já jsem jenom čekal, jestli se vážně nezřítím.
"Nevíš kolik těch listů potřebujem?" Jo to kdybych věděl, pouze zavrtím hlavou, když se na mě ohlédne, vydávat jakýkoli zvuk by bylo k smrti nebezpečné. No tak přemýšlejte na chvíli.
"Vezmi jich co nejvíc, radši." Dodal jsem pro případ, že by nepřemýšlela a vzala jenom jeden. Potom jsem viděl, že vytrhla to největší květenství a konečně sjela po mojí ruce dolů, zpátky na své místo, konečně jsem se mohl opírat o dvě končetiny.
"A je to tady, musíme dolů, nechoď zbrkle, jenom tak lehce našlapuj, aby se to neulomilo a hlavně pomalu." Usmála se a já jsem to teda pomalu, nezbrkle a lehce sešel dolů.

"Vidíš, zmákli jsme to, jsme nejlepší Sasuke, druhý úkol pro lektvar máme za sebou, co ty na to?" Výskala.
"No bezva." Zasyčel jsem odpověď a jen si ji se zájmem prohlížel, nikdy nepochopím, jak někdo může být tak plný energie jako je právě ona, je to snad nejtrhlejší osoba (pokud tomu tak můžu říkat) jakou jsem kdy poznal.
"Kdybych mohla, dala bych ti pusu!" Křičela dál jako smyslů zbavená, a pak mě to napadlo. Vyzvedl jsem si ji výš, až před nos, abych na ni dobře viděl.
"A proč nemůžeš?" Poptal jsem se zvědavě, ona na mě váhavě vykulila ty svoje zelené trávníky a jakoby se krapet začervenala, ale to nemůžu tak úplně zajistit. Je totiž strašně malá.
"Jsem… jsem miniaturní, je blbost abych líbala takového obra, jako jsi ty." Poznamenala suše.
"Ale fešného obra,co říkáš?" Musel jsem to říct, musel jsem ji popíchnout. Ještě nikdy jsem tak rád nikoho nepopichoval jako právě její osobu.
"To určitě." Přitakala, abych řekl pravdu, moc jsem tohle od toho neočekával.
"No tak to udělej, polib mě." Dřel jsem na ni. Nevím, ale prostě jsem chtěl, aby se její rty, i když maličké jako špendlíkové hlavičky, dotkly těch mích. Aspoň na okamžik.
"Tak mě přibliž." Polkla, normálně bych to neviděl, ale teď se jí však její krk zvedal pod návalem všech těch slin. A ono opravdu, předklonila se a lehce se otřela o má ústa. Usmál jsem se.
"Vidíš, nebylo to tak strašné." Xichtil jsem se, jako největší idiot na světě.
"Tohle byl můj první polibek." Přiznala se mi. Nikdy jsem ji neviděl tak stydlivou, aspoň už vím, co na ni platí.
"A zrovna s takovým krasavcem! Řekl bych, že tomuhle se říká štěstí." Chtěl jsem jí zase zvednout náladu, ona však svou bradu ještě více přitiskla na mini hruď a začala si hrát s prstíky. Udělal jsem jí něco? Ne to rozhodně ne. Zastrčil jsem jí zpátky do vaku, který by se dal nazvat jejím domovem a pokračoval v cestě.

Mohli jsme jít už aspoň tak půl hodiny, když jsem se pořádně zamyslel. Co tady vlastně dělám? Co tady hledám za štěstí. Proč tu jsem a za jakým účelem. Potřeboval jsem si na všechny tyhle blbé otázky odpovědět a taky že jo, odpovídal jsem si na ně, ale na tu poslední, nejzapeklitější. Proč je tu se mnou Sakura? Mi chvíli trvalo, než jsem se rozhodl pro řádnou odpověď.
Sakura, je to malé stvořeníčko vysoké asi deset centimetrů, asi mě nesnáší, protože políbit mě pro ni byl nadlidský nepochopený úkol, ale já to chápu, není asi snem každé dívky aby mě políbila, takhle si tak připadám jako egoista, což určitě nejsem! Nejsem povrchní a blbej, nebo jo? Já netuším. Sakura je milá, přátelská, mohl bych říct že i hyperaktivní, ale hlavně je to moje dobrá přítelkyně. Najednou mi zabušilo srdce. Je to snad z toho, že k ní necítím jenom přátelské pocity? Mám ji rád? Mám ji víc než rád? Ne to je blbost, určitě ji nemiluju a i kdyby ano, bylo by to jiné. Vytáhl jsem ji. Začal jsem jí říkat skřítku z prostých důvodů a pokaždé, když to řeknu nahlas, strašně se naštve. Ale… asi je pravda, že to co k ní cítím, není jenom přátelství. Když jí vidím… jenom když na ni myslím tak mi srdce udeří silněji než obvykle a to nechápu, to prostě není možné. A nebo ano? Asi ano, dech mi sílí a je mnohem hlasitější než je normálně.
"Sasuke, co je s tebou? Vypadáš divně a chováš se divně, přestaneš už na mě civět?" Promiň Sakuro, ale asi to nedokážu.
"Já já já… nevím." Odpovím jí na to, nechápu proč se to muselo stát, a zrovna do ní. Je to přece nadpřirozená bytost, možná že mě přitahují divní lidé, ale já jsem tady tohle fakt nechtěl. Bude si myslet, že jsem stalker a určitě mě odsoudí. Nebude mě chtít ani kdybych jí to řekl, protože se jí tady jenom přátelsky pokouším zvětšit, navíc stejně by bylo nemožné, aby to fungovalo. Ona je stokrát menší než já a upřímně, dokážete si představit takový sex?
______________________
Vím, jsem úchyl, snad jste to přežili :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katty Katty | 28. srpna 2012 v 11:27 | Reagovat

Ooooh KAWAI !!! Nádherné opravdu krásné xDD

2 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 28. srpna 2012 v 17:35 | Reagovat

Fakt skvěléé... no představit bych si to dokazala, ale Sakura by asi byla už roztrhaná...navíc by to bylo pouze při orálním sexu.. nejsem úchyl ×D

3 Mikeira Mikeira | 28. srpna 2012 v 18:34 | Reagovat

Líbííí!! :D Těším se na další díl :D  :D

4 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | 29. srpna 2012 v 10:52 | Reagovat

heej? Lepší ? Myslela som si to ^^ ďakujem za pochvalu, potešila ma :) Ináč, ako na teba pôsobí tento layout, ak sa smiem spýtať ? :)

5 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | 29. srpna 2012 v 12:18 | Reagovat

PS:  ach... a práve tak mal pôsobiť, viac od srdca, ten predošlý .. sa mi zdal trošku moc farebný... a rebelský... taký .. nie moc môj vkus, nechápem samú seba, ako som ho mohla urobiť  

ináč, budem ti odpovedať radšej na môj blog, lebo to tu nechcem zaplniť :D

6 siruka siruka | 30. srpna 2012 v 11:00 | Reagovat

me  se   to  moc  libi  uz  se  tesim  na dalsi  dil doufam  ze  tam  bude  aji  naky  to  zarleni  to  ja  miluju :-D

7 Simuš a Gabi Simuš a Gabi | Web | 30. srpna 2012 v 18:02 | Reagovat

Ten konec! :D Je to super moc se těším na pokračování :)

8 Betušik-chan Betušik-chan | Web | 2. září 2012 v 10:44 | Reagovat

ale nesli nahodou na tu vypravu, aby ju zvatsili natrvalo? Isli nie? Tak kde je problem xD bolo to kawai, tesim sa na pokracko ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama