
"Mmmm… Kolik je hodin?" Zeptá se, už celou noc jsem ji neviděl v její pravé hadrové podobě, asi je to přece jenom jedno. Má zapletené vlasy do dvou sladkých copánků, zakončených růžovými gumičkami a její pohled je zelený, uhrančivý.
"No, něco jako čtvrt na osm, nedělej si starosti." Pronesu poklidně, ona se na mě koutkem oka podívá a vypadá to, jakoby nemohla uvěřit vlastním očím.
"Co se stalo? Neříkej mi, že se díváš z okna?" Vykulí oči, teď to vypadá, jakoby jí mělo každou chvilku vypadnout.
"A proč se tak divíš? Ksakru." Ach ano pravda, tohle neslušné vyjadřování bych měl asi ještě omezit, no copak to jde?
"No, nikdy si tohle nedělal, vždycky když tě vidím, tak jsi buď ve škole, jíš, čumíš na telku a nebo do toho otravného monitoru s modrou značkou a nějakými klikyháky." S tímhle projevem se musím zašklebit.
"Myslíš facebook? Jo, ten mi vážně nedá spát, pravdou je, že mi zničil celý život." Usmívám se, nevím, ale najednou mi připadá celý svět tak nádherný a mírumilovný.
"Tak proč do něj stále čumíš?" Jo, tak to bych taky rád věděl. Na tuhle otázku se jenom zaškaredím, vezmu si ji do rukou a zastrčím do kapsy.
"Cítím se jako nějaký domácí mazlíček." Odporuje mi, když scházím schody do kuchyně.
"A nejsi snad?" Navrhnu, teď mám chuť jí nosit všude s sebou, je malinká, takže jí mám plně pod dohledem.
"No to teda nejsem!" Ohradí se, uchichtnu se a už vidím Itachiho, jak se plně věnuje u plotny, divím se, že tam ještě nežije celý svůj život.
"Sasuke, s kým to mluvíš?" Zeptá se a já nad tím jen mávnu rukou.
"S nikým." Opáčím, ale asi ne dost důvěryhodně.
"Slyšel jsem hlasy, nejsi narkoman, že ne?" Změří si mě zkoumavým pohledem.
"Ježiši Itachi, už ti zase haraší ve věži." Poklepu si na čelo a zasednu k lupínkům, které mám na stole spolu s mlékem.
"Zase müsli?! Máme ho pořád." Vzdychnu, ale uchopím se lžíce a začnu poslušně papat.
"Buď rád, že něco máš." Drcne do mě svým mini lokýtkem ta v mé pravé kapse.
"Jo dyť neboj pořád." Uklidním ji, nebo se o to spíš snažím.
"Hele Sasuke, teď jsi ale vážně promluvil a ke mně to určitě nebylo, jinak by jsi zvýšil hlas." Ustaraně na mě pohlédl, už tady tohohle mám dost.
"Mysli si o mě co chceš, mě je to vážně jedno, jdu si nahoru pro věci a pak do školy." Prolomím ticho, které doteď přerušovalo jen kapání vody z nedotaženého kohoutku.
"Chceš odvést?" Zastihne mě ještě, no já se na něj jenom otočím a snad poprvé za svůj život se na bratra usměju jinak než popuzeně.
"Ne to je dobrý, dneska je krásný den, tak se aspoň projdu." Celej tenhle svět mě nutí k úsměvům, možná bych mohl napsat báseň! Ale no tak Sasuke, tohle vážně není racionální smýšlení, to tobě přeskočilo a ne Itachimu. No super, už dokonce i sám pro sebe mluvím!
"Co je s tebou? Máš divný výraz ve tváři, děsíš mě." Prohodí a snaží se mi dívat do očí, ale myslím, že z toho jejího pohledu se mi dívá spíš do nosních dírek a řeknu vám, nemůže to být zrovna nejhezčí pohled.
"Ále, jenom jsem se zamyslel, nech to plavat." Odpovím něžně.
"Nech to plavat? Nikdy se normálněji netvářil, než teď!" Připomene mi a já se zarazím.
"No, tak to jsem udělal jistý pokrok." To se musím pochválit.
"Tak a jdeme do školy!" Vyjeknu rozjařeně, vážně se dneska chovám nějak divně. "A potom uděláme něco s tebou i celou tou tvojí maličkou výškou. Pojď." Chci si ji dát zpátky do kapes, ale ona mě zastaví, nebo se spíš o to snaží, protože jakmile si ji dám zpátky na své místo, tak okamžitě vyklouzne.
"Ne, to nemůžeš, já půjdu pěkně po své trajektorii a celodobém osudu a zůstanu tady. Zatímco ty půjdeš do školy, vždy jsem tady byla a tak nevidím důvod, proč by to teď mělo bejt jinak." Pronese protáhlou řeč a já jí nakonec musím dát za pravdu.
"Tak dobře, nechám tě napospas Itachimu." Vzdychnu. "A on o tom ví? O tobě, že jsi…" Nedokončím, myslím si, že to pochopila a jak se na ni tak dívám, zřejmě jsem se nespletl.
"Ale nepovídej, Itachi je náhodou milý chlapík, měl by sis ho vážit. Propána Itachi? Jak ten by se to dozvěděl." Usmála se.
"Milý chlapík, který mi zabil rodiče." Procedím mezi zuby, právě jsem si na to zase vzpomněl, pěkně děkuju.
"Ale no tak Sasuke, už na to nemysli, je to minulost, kterou už nezměníš." Zatahá mě za okraj dlouhého rukávu a povzbudivě se na mě zazubí.
"Máš pravdu." Úsměv jí oplatím, vytáhnu ji a položím na poličku, kde bylo její obvyklé místo, kromě toho zatuchlého za čalouněným křeslem. Ještě než odejdu, pohlédnu na ni, tváře jí zmohutněli a celá se zase vrátila do původního modu hadrové panenky.
Do školy musím ještě trochu klopýtat a to všechno, jen abych to stihnul přesně do zvonění.
A ani tam se nestalo nic, co by mi můj život zvrátilo tak moc, než co se stalo včera. Vlastně jsem celou tu dobu nedával pozor a myslel jenom na to, až si s ní zase popovídám. Je úplně jiná, než holky tady ve třídě, hlavně ze mě není tak unešená, což mě částečně i štve, ale to se dá přežít. Nemusím být hvězda celého vesmíru, i když to jsem měl přesně v plánu udělat. To nevadí, beru tašku na záda a vyrážím ke svému domovu. Vlastně klusem, tak moc se těším. Hlavně chci dneska zajít za babičkou, ta je taková stará, ta snad přežila 4 století, proto určitě bude vědět, jak jí pomoct.
"Ahoj." Pozdravím nejdřív Itachiho.
"Vážně ale, co se s tebou dneska děje, že bys konečně dospěl?" Pochvaluje si, ale zároveň cítím, že ke mně chová i nějaké ustarané city. Vystoupám po schodech a uchopím do rukou mou panenku.
"Nazdárek, no tak… proměň se." Zatřepu s ní a když se nic neděje, poraženě sklopím hlavu a zavřu oči. Tak přece to byl jenom sen.
"Kecám, dělám si srandu, měl ses vidět, jak ses teď tvářil!" Začala se mi smát, vím, že dozajista bezdůvodně!!
"Ty jedna mrňavá." Stisknu jí a až teď mi dojde, že se dotýkám jejích…no… Pustím ji a ona tvrdě dopadne na zem.
"Jé, promiň." Omluvím se, tohle se taky nestává často, abych se někomu omlouval.
"Měl by sis hlídat, na co myslíš a co držíš v rukách, blbečku." Mne si bolavá záda. Usměju se, je to pořád stejný trdlo.
"Sorry no, ale teď už musíme jít." Naberu jí na ruce a lehce se prosmýknu okolo Itachiho s tím, že jdu ven, ať se nestará.
Jakmile jsem za branami mého domu, vyhoupnu si toho maličkého na rameno.
"Kam to vlastně jdeme?" Otáže se a přidržuje se límce mé košile.
"Kdo je zvědavej, bude brzo starej." Podívám se na ni. "No tak dobře, jdeme za babčou Chiyo, ta má vždycky nějakou chytrou radu." Mrknu na ni a ona se s tímhle vysvětlením - vím, že je pro zatím - spokojí.
"A na co?" Čekal jsem, že budou ještě nějaké otázky, ale ne, že budou tak brzy.
"Na to, jak tě zase zvětšit." Vysvětlím ji, vidím ten výraz v její tváři. "Stalo se něco?" Tentokrát jsem to já, kdo klade otázky, já chci ale taky dostat odpověď!
"Ne, já jen, jsi si jistý, že já chci být zvětšena?" Nechápu, proč by nechtěla? "No tak jo, můžeme to zkusit." Ale ten zkroušený pohled… ach jo… kéž bych mohl něco udělat.
Pomalu jsem našlapoval, nejprve po asfaltce, ale nakonec jsme si to razili parádní rychlostí po lesní vydupané pěšince. Tak jsme šli asi pět minut, než jsem konečně uviděl dřevěnou chaloupku, jak se v ní svítí. Usmál jsem se.
"A jsme tady." Obeznámil jsem růžovlásku se situací. "Asi ti budu říkat skřítku." To jsem jenom tak zamumlal, ale evidentně to bylo dost silné na to, aby to ona slyšela.
"No to teda ne!" Chtěla zařvat, ale docílila jenom toho, že mluvila jako normální člověk.
"Tak dobrá, skřítku." Řekl jsem před tím, než jsem zaklepal na dvířka. Chtěla něco namítnout, ale to už vykoukla šedivá hlava a příjemně se zazubila.
"Pojď dál, milánku." Zřejmě si všimla jenom mě, taky kdo by se divil, ona je tak strašně miniaturní. Asi bych ji měl přestat v duchu urážet.
"Dobrý den." Ještě, že jsem byl tak slušně vychován.
"Posaď se." Promluvila na mě polohlasem a za okamžik už jsem byl pohoštěn Meltou, takovou kávou nekávou, kterou jsem měl moc rád. Usrkl jsem a ona se na mě s otázkou v očích podívala, pochopil jsem, asi bych měl vysvětlit, proč tu jsem.
"Jo tohle, no… přišel jsem, protože potřebuju vaši pomoc." Podrbal jsem se ve vlasech, obvykle nikoho o nikoho nežádám, ale rovnou si to beru, ji bych asi mohl snadno zranit, proto je dobré chovat se kultivovaně.
"Poslouchám, jsem jedno velké ucho." Pobídla mě a já jsem tedy nesmlouvavě začal.
"… no a tak podívejte na ni." Sebral jsem ji z širokého ramene a položil na stůl. Ta mrška se chtěla chytit a jít zpátky, ale teď se musela, samozřejmě díky mě, promenádovat po stole. Měla kraťoučké šatičky, kdybych chtěl, mohl bych je z ní klidně strhnout.
"Dívám se, je to opravdu neobyčejný kousek, je tak mlaďounká, maličká a okouzlující." Divila se.
"Mohla byste prosím vás přestat hodnotit můj celkový vzhled? Kvůli tomu tady nejsem!" Křikla po ní.
"Chovej se slušně!" Napomenul jsem jí a majzl jí po hlavě, chtěl jsem málo, ale asi to bylo víc než jsem čekal, protože její hlava rázem jezdila po hnědém stole.
"Sorry, tolik jsem nechtěl." Právě jsem měl co dělat, abych nevybouchl smíchem.
"Hahaha, moc vtipné, au, kvůli tobě budu zmrzačená!" Takové křivé obvinění, jenom jsem zamlaskal, no co.
"A ty by ses měl klidnit Sasuke, ta maličká má pravdu, neměl bys jí tak terorizovat." No jo bábi, zase za všechno můžu já, musím se prostě smířit s tím, že jsem se narodil jako chlap, tudíž ženské budou mít vždycky potřebu na mě něco shazovat.
"No dobrá, ale teď ten hlavní důvod, nevíte, jak by se dala… ehm… zvětšit?" Položil jsem svou dlaň na její zkřehlou a zvrásčenou tvrdou dobou.
"No ovšem že, ovšem že, potřebujete jen namíchat lektvar. Šakalí zuby, dračí šupiny a to hlavní… listy z Ambrosie. Načmárám ti, kde to všechno najdeš, pak se vydáte oba dva na strastiplnou cestu, dozajista to nebude lehké." Upozornila nás. Se Sakurou jsme se na sebe podívali se stejným výrazem zděšení. Šupiny draka?
"Takže, za prvním, co je nejblíže, je drak. Modrý drak, velmi vzácný. Ráda mu říkám Safira. Párkrát jsem u ní byla, je to holka, nemá ráda, když se jí někdo snaží dostat pod kůži. Musíte na sever nebo na západ." Prozradila nám, kde se ukrývá ten… no drak, a hned na začátek, co si jenom počnem.
"Na sever nebo na západ? Vždyť to jsou dvě rozdílné strany." Asi Sakura nebude tak blbá, jak na první pohled vypadá.
"To máš jistě pravdu, děvenko, dělám si srandu, musíte na jih, kousek od její skrýše se nachází meč. Je to meč vyvolených, musíš ho vzít, jinak jí neporazíš!" A důležitě se na mě zadívala.
"A jste si jistá, že to zvládnu?" Zeptám se. Docela dostávám husí kůži. No tak Sasuke, seš přece chlap! Musíš něco vydržet a ne se tady sesypat jako holka… no… to přece nejde.
"Určitě, pokud chceš, aby tvá milá byla vysoká jako lodyha." A ukázala do výše.
"Ale my nejsme pár!" Vyhrkne v okamžiku, až teď jsem si uvědomil co babička řekla. "Takhle bychom nemohli ani fungovat!" Jančí dál.
"To je jedno, pojď už prosím tě! Děkujeme Chiyo, velmi si nám pomohla." Snažím se na ni odrazit ještě jeden oslnivý úsměv, do rukou popadnu pergamen s mapou a tímhle vším bláznivým, nezapomenu ani na Sakuru a už si to vyrážíme vstříc dobrodružství, řekl bych.
hmmm? jsem zvědavá na vaše názory ;)


















krásný