
"Rozbal ho." Pobídne mě a víc mi levou ruku stiskne.
"Tak mě pusť." Podívám se mu do očí a on se na chvíli zarazí. Pak přikývne a pustí mě. Vůbec bych nečekala, že mi nějaký dárek vůbec bude dávat. Zatahal jsem za pečlivě uvázanou mašli, rozbalila modrý balící papír, na chvíli mu pohlédla do očí a až pak jsem to naprosto roztrhla. Vynořil se růžovo-červený šátek, po stranách s gepardím vzorem a visacími květinkami. Byl překrásný. Usoudila jsem, že bych mu sama měla něco dát.
"Páni… ten je nádherný… děkuju." Loupla jsem pohledem do jeho krásných onyxů, ve kterých se teď zračily jiskřičky pobavení. "Počkej tady." Poručila jsem mu a sama odběhla do horních pater. Popadla jsem ten malý dárek, který původně neměl být určený nikomu, ale je jasné, že tenhle jediný je k tomu vhodný. Nevím, jestli jsem tak zamýšlela už od začátku, ale prostě se to stalo.
"Tady… tenhle je pro tebe." Nebylo tam ani napsané jméno, ale evidentně mu to nevadilo. Prostě ho rozdělal, a když uviděl ten stříbrný prsten s černým koněm, ihned si ho nasadil na prsteníček. Já jsem však jeho ruku vzala do své.
"Copak jsi ženatý?" Zeptala jsem se jedovatě. Na chvíli se na mě podíval jako na idiota, asi mu pak konečně došlo, že už nejsem jeho a nechal mě dělat, jak uznám za vhodné.
"Nejsem." Přiznal a já jsem mu prstýnek strhla z ruky a dala na prostřední prst.
"Takhle je to lepší." Snažila jsem se usmát, ale docílila jsem jenom toho, že se můj obličej stáhl do nechutného šklebu.
"Díky." Zašeptal a přitáhl si mě k sobě, objal mě. Možná by to trvalo ještě déle, kdybych nenatáhla ruce a neodtlačila ho od sebe.
"Ale Sakuro, tohle… je to jako divadlo." Zaškaredil se, chytil mou tvář do svých dlaní a snažil se mě políbit.
"Sakra Sasuke nech toho." Dala jsem mu facku, nemínila jsem s ním ztrácet čas. Samozřejmě, že se moje tělo celé klepalo z touhy po něm. Chtěla jsem ho, vážně jsem ho chtěla. Ale nemohla jsem, bylo to těžké, ale musím to zvládnout, jinak se od něj nikdy neodpoutám. A to já nechci.
"Sak-" Musela jsem ho přerušit.
"Nech toho, ani mě radši neoslovuj, kdy už konečně pochopíš, že já už tě nechci, nepotřebuju tě." Lhala jsem? Ano, samozřejmě že jsem lhala, nebylo jiného kroku, vzdorovitě jsem se mu dívala do očí.
"Promiň mi vše, co jsem ti provedl, nechtěl jsem." Zase se vymlouvá.
"Tohle na mě nezkoušej prosím, nejsem na tohle stavěná, vím, že to není pravda, kdybys opravdu nechtěl, nechoval by ses tak, jenomže tys to udělal a už to nezměníš. Jsem ráda svobodná, s dcerou si vedeme dobře i bez tebe, tak už se nesnaž." Bylo to, jako bych říkala pravé opaky toho, co chci říct. Nejraději bych řekla, že jsme na tom bez něj bídně, ale to říct prostě nemůžu. Nejde to.
"Tak dobře, něco ti řeknu, mám podmínku." Vztyčí jeden prst. "Požaduji navštěvovat svou dceru v pravidelných intervalech, a to aspoň jednou týdně, neříkám, že to nemůže být víckrát." Poručí si.
"Ale… já nevím Sasuke, do téhle doby si se o nás prakticky nezajímal, tak proč teď?" Stále se mu dívám do očí, říká se, že když se někomu díváte do očí, pak nelže, ale to dozajista není pravda.
"Protože to chci zpět, chci tebe zpět." Hlesne. Měla bych mu věřit, jedna půlka mě říká, že bych měla, no vzato ta druhá, samozřejmě ta dominantnější odporuje, ať se na něj vykašlu, že je to odporná zrůda a asi bych jí měla dát i za pravdu. Přece jenom je to on, který mě dostal tak psychicky na dno a pak by Hinatina snaha přišla vnivěč a to nemůžu dopustit.
"Aha." Nemám, co bych na tohle víc řekla. "Tak se s tím svým naivním snem rozluč." Zamávám mu dlaní před tváří a raději odejdu do naší společenské místnosti, kde se teď všichni těší z dárků. Zbylí jsou Naruto s Hinatou a Sayuri. Šátek jsem si díky bohu nechala nahoře.
Raději jsem si dala nová sluchátka do uší a poslouchala empétrojku, narušené jenom mou dcerkou nebo Narutem s Hinatou, Sasuke se po celý zbytek večera neukázal.
"Tak jak jste si užili včerejší Štědrý večer?" Zeptá se ráno dobře naladěná Hinata.
"Ale dobré." Přikývnu, následně má dcera zavýskne s tím, jak to bylo úžasné a jak moc děkuje za všechny dárky, ona byla asi jediná, která dostala nejvíc dárků, jak jsem se pak dozvěděla, dostala ještě roztomilého poníka od Uchihy mladšího, takže i on si na ni vzpomněl, no kdyby ne, nebyl by to řádný otec.
"V pohodě." Přitakal černovlásek a s tím mrkl na mě. Jo abych nezapomněla, včera tady spal, takže je tu s námi i na snídani, ale doufám, že se v co nejbližší době odebere zpět do svého velkého monumentálního sídla.
"A ještě bude Silvestr, takže se máte na co těšit." Usmívala se ďábelsky, vsadím se, že nás čeká ještě obrovská party.
Slyšíme zvonek, nic horšího než Sasuke to už být nemůže, protože ten tu s námi sedí.
"Zajdu tam." Mrknu na ně pozitivně, a když otvírám dveře dívají se na mě dvě velké fialové oči.
"Sakuro? Co tu děláš? Nemá tady bydlet náhodou Hinata s Narutem?" Zeptá se mě, ale na tváři mu hraje příjemný úsměv.
"Suii!" Vypísknu nadšeně a okamžitě ho obejmu, on mé objetí opětuje a párkrát se mnou zatočí ve vzduchu…
"Ne vážně, co tady děláš?" Optá se, když mě konečně dá dolů.
"No, bydlím teď tady, tam ten barák jsem nechala na pospas Uchihovi." Zašklebím se. O všem, co se u mě stalo, jsem mu psala ve svých dopisech, protože po textovkách by to bylo příliš dlouhé a já umím psát rychleji na papír než do stroje. "Pojď dál." Vyzvu ho a on mě poslechne.
"Jé, ahoj Suigetsu!" Ozve se taky Naruto, poté Hinata se svým lehkým ahoj a nakonec Sasuke a nabručené nazdar. Sayuri Suie viděla naposledy, když byla v kolébce, koneckonců učinili jsme z něj (ještě společně se Sasukem) jejího kmotra.
"Dobrý den." Poví svým roztřeseným hláskem.
"Tykej mi prosím tě, já jsem Suigetsu, jestli si na mě pamatuješ, ale asi ne." Sevře jí ve svém objetí a vyzdvihne tak, že mu sedí na paži. Za tu dobu, co jsme se neviděli, nějak zesvalnatěl, má tělo samý sval, kam se jen podíváte.
"Mimochodem jsi zván na náš mejdan na Silvestra." Pozve ho přívětivě modrovláska, on se na ni na chvíli zaxichtí a pak přikývne.
Celé dopoledne i odpoledne jsme se bavili se Suiem, Sasuke, co jsem se dívala, za celou tu dobu promluvil možná tak jednou, dvakrát. A taky mě neustále propaloval pohledem. Nechtěla jsem, aby se na mě tak díval. Proto jsem si to s ním naprosto musela vyřešit. Chytila jsem ho za paži a odvlekla na chodbu.
"Co máš za problém?!" Křikla jsem po něm, ale ne tak nahlas, aby to bylo slyšet ve vedlejším pokoji.
"Chci tě." Odpoví, jako bychom se bavili o počasí.
"Nedělej ze mě blba, nech toho, nedívej se na mě tak. Pokaždé, když se na tebe podívám, tak na mě tak debilně civíš." Vypravím ze sebe ztěžkle.
"A proč se ty teda díváš na mě?" Tak tímhle mi sebral vítr z plachet.
"Tak občas každého přejedu. Musím se občas dívat po celém osazenstvu." Vykroutím se z toho, ač ne zrovna důvěryhodně. Zvedne jedno jeho černé obočí a pak si povzdychne. Chvilku jde naproti mně, no já stále ustupuju. Natáhne ruku tak, aby se opřel o stěnu. Právě se musím dívat nahoru, ještě se má výška nezměnila tak, abych mu byla aspoň do půlky hlavy. Nepatrně se ke mně přiblíží a tak to dělá až do té doby, než mu jsem k němu téměř natisklá. Stále snižuje naši vzdálenost. Už se skoro dotýkáme nosy, pak se pořádně nadechne a odstoupí ode mě. Tak teď už to nechápu vůbec.
"Děje se něco?" Nedá mi to, musím se ho na to zeptat, asi bych neměla, je to pro mě příliš nebezpečné.
"Ne nic, jenom se snažím ovládat." Bouchne pěstí do stěny.
"Aha." Vyhrknu hned, vždy musím odpovídat, co?! S tím se na mě otočí, párkrát zamrká a odejde. Sice nevím kam, ale prostě odejde.
"Sasuke už odešel?" Otáže se mě Hinata sníženým hlasem, když znovu vejdu do obýváku. Suigetsu tu s námi ještě pobývá. Proto zamířím přímo k němu a nechám se schovat u něho v náručí. Cítím jeho teplo, příjemnou vůni. Proč si jen místo něj představuju Sasukeho, zase mi zamotal hlavu, udělal nepořádek v citech, byla jsem rozhodnutá, že si ním znovu nenechám zkazit život, ale teď už si nejsem jistá v ničem. Povzdychnu si.
"Nevím kde je, já se o něj nezajímám." Prohodím a pak se mě už, díky bohu, nikdo na nic neptá.
***
"Tak se měj." Ještě jednou ho obejmu. Slíbil mi, že se na toho Silvestra staví, tak doufám, že to dodrží. S ním jsem ale nikdy neměla problém se sliby.
Sasuke asi vážně odešel, protože se neskrývá ani na záchodě, ani nikde. Rozhodnu se zajít do svého pokoje a chci si lehnout na postel, ale vyděsím se. Tam právě pobývá oný černovlásek.
"Co tady děláš?" Vyštěknu na něj popudlivě. Nejsem asi příliš příjemná společnice do nepohody.
"Ležím." Odpoví mi se zavřenýma očima. Tak nic, plán lehnout si se ruší. Přejde ke dveřím, něco zachrastí a následně si něco schová do kapes a zase si lehne na vyhřátou postel.
"Pojď sem." Požaduje po mně, ale já jsem se už rozhodla, nepůjdu za ním ani náhodou. Jenomže jsem měla čekat, že on si udělá náhradní plán a lehce mě svou silou strhne na paplon. Obejme mě okolo pasu, nejdřív k sobě ležíme čelem, ale já se odhodlám aspoň se přetočit na druhý bok, nechci fetovat jeho vůni, nechci se mu dívat do očí, já už nechci.
"Ale no tak." Zamlaská a ještě víc si mě přitáhne za břicho k sobě. Jeho noha se proplete s tou mou, takže teď má nohu zaháčenou o mojí, abyste lépe chápali. Teď jsem neměla už žádnou šanci, jak utéct. Až teď jsem si všimla, že to, co předtím dělal u dveří, bylo zamykání. Bože pomoc…
"A teď si s tebou můžu dělat, co chci." Usměje se a cítím jeho jazyk na svém obnaženém krku. Prudce zavřu oči a zamračím se. Nedělá mi to dobře, nedělá mi to dobře, nedělá mi to dobře.
"Ale no tak, uvolni se, cítím, jak jsi napjatá." Promluví ke mně spontánně. Moje ruka bolestně svírá okraj pelesti.
Jednou rukou si otočí mou tvář a hladově políbí, do úst mi vnikne jazykem a chvíli tam dělá nemravnosti, načež se rozhodne, že mě nechá potrápit a odpojí se ode mě. Oči mám stále pevně sepjaté k sobě.
"Podívej se na mě." Proč je on ten, který tady velí? Měla bych ho odstrčit, neměla bych se sebou stále nechat zametat. Pootevřu teda nejprve jedno oko a hned na to i to druhé.
"Netřep se, nic ti neudělám." A políbí mě na čelo, okamžitě se snažím od něj odvrátit tvář, ale jakoby se mi zablokoval krk a já nemůžu nic dělat, jenom sledovat to, jak se mi nechtěně do tváří žene krev.
"Ale ale, kdopak se nám tu červená." Popíchl mě.
"Prosím, nech mě jít." Zahýbu svými dolními končetinami, ale on je moc silný na to, abych mu mohla utéct. "Prosím Sasuke, já tě prosím, nechej mě." I přes to, že se mi do tváří ženou slzy, já je úspěšně zatlačuji zpět.
"Nemůžu." Odporuje.
"Proč?" Muselo to znít opravdu zoufale. Jenom pokrčí rameny, převrátí mě na záda a vyhoupne se nade mě. Jeho prsty se propletou s těmi mými a ruce mi dá za hlavu. Nebezpečně se přiblíží k mojí tváři a políbí, znovu se dobývá do mých úst a já se nedokážu bránit. Naprosto se mu podvolím, nemám sílu, cítím se jako hadrová panenka. Dostal mě do nějakého transu, až když rukou začne brouzdat pod mou mikinou a tričkem, vzpamatuju se.
"Ne Sasuke, nech toho." Chci to říct rádoby hlučně a tak přivolat nějakou pomoc, ale vyjde z toho to, že pouze zakňučím. Začnu sebou divoce rozhazovat ze strany na stranu, i nohy zapojím.
"No tak, nemel sebou tak." Je ledově klidný, jakoby mu tohle nemohlo přivodit žádné problémy, je si sebou příliš jistý a bohužel má pravdu. Nedokázala bych ho za nic udat, nedokázala bych mu udělat peklo ze života. Víc přitlačí na mé nohy, až celé ochabnou a tak mu umožním, aby se dotýkal mých ňader.
"Mmm…aah…" Vydám ze sebe a prohnu se v zádech.
_____________________________
tak co vy na to? :P


















Vážně? v tomhle to useknout? to se mi snad jenom zdá
jinak KAWAI!!!