Pilíř

30. srpna 2012 v 5:05 | Ufonek |  Jednorázovky













Byla naprostá tma, všude se proháněla lesní zvěř, hledala potravu, kořistila, vykořisťovala ubohá zvířátka, která se prostě musela podřídit. Nadřazeným to bylo naprosto jedno. A tak už to téměř zůstane.
Seděl zamračen ve své pracovně a horlivě přemýšlel o životě, o osudu a o zářivém slunci, které nedávno potkal. Přál si, aby už nikdo nevykouklo, naprosto ho zmátlo, nasadilo brouka do hlavy. A tímto jediným sluncem vesnice, byl chlapec se zlatými vlasy a pomněnkovýma očima, který tak strašně moc chtěl ochránit svůj domov. Miloval jej, takový jaký je, i když v minulosti ho hodně lidí odtamtud zranilo. On se přes to přenesl a teď ho zde všichni uznávají. Jmenoval se Naruto Uzumaki.
"Sakra!" Vřískl a třísknul pěstí do dřevěného černě natřeného stolu. Všechno zde bylo v černých barvách a to ani nevěděl proč. Možná, že se tak v zatemnělé místnosti dalo lépe přemýšlet, lépe se vcítil do pocitů druhých. Do svého vlastního osudu. Nikdy tuto pracovnu nechtěl opustit, ale muselo se tak stávat. Za běžných misí, jít za svým osudem, a proč se vlastně tolik zmiňujeme o osudu? Jo tak to ani pán bůh neví, sám se považoval za jakéhosi boha, který měl na tento svět přinést mír, ale to blonďaté individuum mu naprosto překazilo plány.
"Všichni mě budou milovat." Procedil skrze zuby a znovu se zahleděl na rámové dveře, byli do nich vyryty jakési ornamenty, kterým ani on sám nedokázal porozumět. Byla tam vyrytá slova, ale ani tato prostě nikdo nedokázal rozluštit. Nemělo tomu tak být. Chtěl být někým jiným…
"Konan!" Zavolal na svou služebnici, která se následně hned objevila ve dveřích.
"Ano?" Zeptala se svorně, vždy mu sloužila, vždy si myslela, že by mohla být jakýsi pilířem jeho mostu do země míru.
"Dnes… se vydáme na cestu." Zhodnotil situaci a jeho podřízená jenom přikývla. Mladík měl čerstvých dvacet pět let, vlasy jako slupka od pomeranče a uhrančivé kruhovité fialové oči. Nejraději by se jen na vše vykašlal a unikl s touto pohlednou modrovláskou, ale nemohl tu nechat celou organizaci a celé ty roky práce, to mu prostě zabraňovala jakási neviditelná ruka, i když to bylo jeho nesmírným přáním.
"Dobrá." Je vidět, že byla slušně vychována a vždy porozuměla danému rozkazu. Neznala odpověď "Ne".

"Proč jsme se vlastně vydali pryč?" Nechápala stále tato žena a svýma světlýma očima zamžourala do tmy. Ano, už byla skoro tma, stmívalo se v tomto ročním období velice rychle. Byl podzim, spadené listí nebylo výjimkou.
"Musíme, jinak by nás dostihli, už asi zjistili naši polohu, zamaskujte si chakry!" Poručil a jak řekl, tak všichni udělali. Pokračovali dále ještě asi dalších pět až deset minut, načež se leader znovu rozhodl.
"Zde se utáboříme." Vydal rozkaz a znovu ho všichni napodobili a seskočili ze stromů, po kterých se pachtili už takovou dálku.
Postavili si obydlí a protože už bylo značně pozdě, všichni do něj zalezli a rozhodli se pro nerušený spánek. Dvě osoby však tak neučinili. Tou byla právě tato tajemná žena a muž.
"Yahiko…" Oslovila ho modrovláska. On se na ni prudce otočil.
"Kolikrát už jsem ti říkal, ať mě tak neoslovuješ!" Rozkřikl se na ni, pořád byli vzdáleni od stanu tak, aby je další výtržníci neslyšeli. Nechtěl na ni řvát, ale zoufalé činy chtějí zoufalá rozhodnutí.
"Dobře, omlouvám se." Nebyla velkého vzrůstu a měla k němu velký respekt, přesto i Yahiko dělal to samé k ní, choval k ní velkou úctu.
"Jsem Pein, pamatuješ?" Usmál se a přiblížil se k samici lidského druhu. Měla naprosto bezchybnou pleť, na bradě měla piercing, který se třpytil v záři měsíce tak jasně, až se to odráželo v Yahikových očích.
"Víš jak rád bych tě nechal, abys mi takto říkala, ale víš, že nemůžeš." Prohodil skleslým hlasem, nechtěl, aby jeho milá trpěla. To bylo naprosto nepříčetné.
"Já vím, ještě jednou se hrozně omlouvám." Opakovala pořád. Yahikovi se zdála nesmírně roztomilá.
"To je v pořádku, neměla by sis jít lehnout?" ptal se jí jakoby byla nějak unavená. Ale to nebyla pravda, ona prostě s ním chtěla trávit co nejvíce času, jak jen to bylo možné a to ať už o samotě a nebo ve společnosti. Hlavně, když bude s ním.
"Ne, já nejsem vůbec unavená, můžu tu s tebou ještě déle pobývat?" Zeptala se vytrvale a on se slabě pousmál.
"Zajisté." Odpověděl a dál tato konverzace probíhala mlčky. Je to blbost, když se nad tím tak zamýšlíte, ale oni se dokázali domluvit i bezeslov. Měli nepřetržitý oční kontakt.
"Víš, chovám k tobě jisté city už sakramensky dlouho." Prořekla se, nevěděla proč, ale prostě to z ní tak rychle vyletělo, až to nestihla zkontrolovat. Právě teď se na ní díval se značným zájmem, tedy, ještě větším, než obvykle. Nejraději by na ni skočil a na místě ji znásilnil. Jeho oči se smyslně leskly ve svitu ohně.
"Dořekni to, když už si to načla." Poručil jí, v žádném případě nemohla odporovat jeho vydanému rozkazu, navíc měl pravdu, už to načla, tak jaké štěstí hledala v tom, že by mohla doufat, že by ji třeba přeslechl? Ani omylem, on měl vytrénovaný vytříbený sluch.
"Když to teď řeknu, neodsoudíte mě?" Vydechla a zadívala se do plamenů, vzala jedno polínko a přiložila. Potřebovali teplo, kterého v tomto ročním období bylo vážně málo. Jen zřídkakdy svítilo slunce a oni takové otevřené prostranství ani nevyhledávali, byli zvyklý na tmu.
"Přísahám, tebe bych ani nemohl…" Dostal se z toho, vyřkl to. "Jsi má nejlepší kunoichi." Po pravdě? Jinou ani neměl. Nikdy. Jenom Konan se mu zalíbila natolik, aby neustále mohla stát po jeho boku, ona ani nevěděla, jak moc jsou jeho slova silná, jak moc teď její přiznání změní její život.
"Miluju tě." Dívala se na něj, jakoby doufala, že jí snad dá facku. Nic takového se ale nestalo. Ani by to on nikdy neudělal. Ano, řekla to, přiznala se mu. Ho to neskonale potěšilo, ani nevěděla, jak moc ho tato slova potěšila, ale už to bylo venku a nešlo dělat, jakoby se nikdy nic nestalo.
"Kdybych teď měl říct, co si o tom myslím, bylo by to…" Vzdychl a jeho koutky se začli nebezpečně pohupovat až v rozmezích mezi dvouma ušima.
"Že tě taky nejspíš miluju." A bylo to, nikdo by to netušil, že to bylo tak strašně snadné. Naruto, to slunce jasné, ho něco naučil. Že se nikdy nemáte vzdávat a vždy věřit svému činu. Vždy věřit, že to dobře dopadne, Yahiko si tohle vzal k srdci. Uchopil její hlavu do svých dlaní, lehce stiskl. Nejprve jí daroval jeden polibek na tvář,na čelo, na nos a nakonec skončil u jejích sladkých rtů. Tento okamžik si navždy uchová v srdci, ve vzpomínkách. Být s ní, to byl jeho osud…
____________________________
PeinxKonan, už dlouho jsem něco takového chtěla napsat a vuala, je to tu ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 30. srpna 2012 v 11:00 | Reagovat

Nádhernýý :-D  :-D

2 saky- sama saky- sama | 30. srpna 2012 v 13:24 | Reagovat

Musim se priznat,jiny povidky a jednorazovky na jinej pak jak sasusaku nectu, ale ty tvoje me tak uchvatily, ze ctu vsechny. Pises dokonale!!

3 camelia camelia | Web | 30. srpna 2012 v 19:21 | Reagovat

Není to špatný, ale měla si už i lepší. Není to tím, že je to na tento pár, ale... Prostě se tam nic moc nedělo a ani to neutíkalo. Kdybys chtěla, šlo by z toho vytěžit ještě hodně, zatím mi to však připadá jako nedotažené :-|

4 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 30. srpna 2012 v 20:01 | Reagovat

zajimavý :) fakt se mi to hodně líbilo

5 jabka miu ans :D jabka miu ans :D | Web | 30. srpna 2012 v 22:01 | Reagovat

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaj na tohle jsem se hrozně těšila, ačkoliv jsem to měla VIP zacož ti děkuji.. je to úžasný totální, nádherný a tak.. Peiníko Konanovský.. já tě miluju Tarei miluju tě a tahle povídka je překrásná! :)

6 Katty Katty | 1. září 2012 v 8:29 | Reagovat

aaaaah krásné !!

7 naoki-keiko naoki-keiko | 14. října 2012 v 13:10 | Reagovat

Vážně umíš skvělé psát, už jsem od tebe něco někdy četla ale tohle je vážně moc dobrý. Asi mi to i utkví v paměti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama