close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Solný sloup 1/2

22. srpna 2012 v 3:04 | Ufonek |  Jednorázovky

Tentokrát na jiný párek, též doufám v zalíbení ;)











A je to tady, lehké tóny klavíru se prodíraly na svět skrze tóny. Bylo to neuvěřitelné, co tento kluk se svými prsty dokázal udělat, nejenže je měl dlouhé a štíhlé, ale taky vytrvalé a přímo k procitnutí.
Nadechl se vzduchu a nazpátek vypustil oxid uhličitý. Určitě by to byl skvělý hráč, kdyby mu párkrát nepřeskočila nota. To však, ale nikomu v hale nevadilo, jen se zavřenýma očima tiše naslouchali této nádheře. Pouze jedna dívka se na to dívala, tak jak to bylo nastoleno. Děj se posouval o hodně dopředu a ona to viděla. Všechny ty tóny si představovala jako příběh a tenhle zrovna vyprávěl o malé zaběhlé ovečce. Běhala a běhala, pastýřovi utekla, nakonec jí našel zlý vlk a zakousl ke svačině. Hnědovlasý kluk povstal, došel až na kraj pódia a již z praxe se uklonil. Dívka se špinavě blonďatými vlasy se pouze usmála. Vždy měla ráda takovéto koncerty, ale ještě v ní žádný kluk neprobudil tolik temperamentu, jako právě tento. Věděla, že byl nadaný, ale že až takhle? Nikdy si neužívala koncerty tak, že by při nich zavírala oči, to jí přišlo naprosto absurdní a tady toto nebylo výjimkou. Muž s úhledně vyčesanými vlasy do vysokého copu se posadil zpátky na křesílko a znovu začal hrát podle osnov. Vynutili si to od něho a on věděl, že se to od něj očekává. Prudce řvali PŘÍDAVEK, PŘÍDAVEK! A on jim tedy rád vyhověl. Nijak ho to netížilo, však brnknout do těchto postupně seřazených klapek, nebylo nic těžkého, pro profesionála samozřejmě. A tak se tedy po oficiálním konci vydal na kraj haly, aby se ještě podruhé uklonil a poté zmizel za rudě zbarveným závěsem. Určitě z toho měl jistý honorář.
Dívka s vlasy, jako čerstvě napadané podzimní listí se zvedla a na svých jehlicových podpatcích se vydala do zákulisí. Šaty měla blankytně modré, jako obloha, neopomenula ladit boty přesně podle takového stylu. Šaty se jí vlnily a botky krásně splývaly s její útlou nožkou.
"Gratuluju, měl jste další skvělý koncert." Uklonila se, když stála v tváří v tvář osmnáctiletému klukovi v černém obleku s bílou košilí.
"Děkuji. Jak se jmenujete?" Optal se zdvořile a na své tváři vyčaroval ještě jeden úsměv.
"Temari." Odpověděla, jeho jméno nebylo potřeba, všichni ho už dávno znali.
"Shikamaru, tykejte mi, slečno." Zasmál se a ona ho napodobila. Takhle se seznámili.
"Víte, hraju na harfu, nechtěl byste někdy zajít ke mně?" Teprve se poznali víc jak od pohledů a ona už ho uhání. Nebo spíš po něm požaduje souhru.
"Mám doma i piáno, takže s tím si nedělejte starosti." Dodala rychle, aby si o ní nemyslel, že je snad nymfomanka, takové ženy by se mu dozajista nelíbily. Takováto povaha u ní byla naprosto normální, škoda že hnědovlásek to nevěděl. Nebylo divu, že jej to na okamžik zarazilo, no hned se vrátil do své původní dokonale harmonické nálady.
"No, pokud bys chtěla, mohli bychom hned." Váhavě pootočil hlavou směrem k ní a ona se roradostnila.
"To byste vážně udělal?" Zeptala se ještě jednou a pak zavýskla po druhé.
"To BYCH udělal." Usmál se, pořád nebyl zvyklý, že mu často hodně lidí vyká, a on se ještě divý, když je to vzácná známá osobnost vážné hudby. Tak ho chytila za pravou ruku a táhla ho ke své limuzíně. Nabídla mu místo a on přijal. Kdyby ostatně odmítl, bylo to asi blbé, co? A tak se nechali dovést až před dům Sabaků.

Když vstoupili do prostorného domu, všude po stěnách, ale dokonce i na stropě, se nacházela různá přísloví, jindy čínská, onehdy česká nebo anglická, nezapomnělo se ani na citáty, který byl tento dům obdařen a všichni se zpočátku divili, než si na to zvykli. Shikamaru však ani nemrkl, bylo mu to jedno, celé tohle by považoval jako za naprosto zbytečné až nudné, kdyby ho nezaujala ta osoba kráčející před ním. Na chvíli přejel celou její postavu a na okamžik se zastavil u jejího dobře vytvarovaného pozadí. Hned se ovšem v duchu okřikl, že tohle je nemravné a tak znovu stočil zrak na její pohybující se lopatky.
"Jsme tu, prosím, zaujmi místo." Tentokrát už se snažila, aby její hlas zněl uvolněně a přirozeně, zoufale se snažila zamaskovat tu narůstající nervozitu. Ale to ona jej přece pozvala, nemohla by na něj jen tak vykřiknout, aby se vypařil, to by bylo opravdu špatné. Ona sama se chopila svého nástroje, zasedla zboku na židli a jen tak si začala brnkat, zkoušela, zda-li je správně naladěná a nepotřebuje seřídit. Byla precizní, jako vždy.
"Ahoj." Přišel do místnosti jeden z jejích bratrů, měl rudou kštici a na sobě měl pouze župan, jelikož právě vyšel z osvěžující sprchy, jakmile však spatřil, že má návštěvu, chtěl prostě zmizet, ale ona ho jediným slovem zastavila.
"Ahoj." Usmála se na něj a znovu vstala. Tentokrát tu všichni chodili bosy, protože chodit tu v botech, nechtějte mě rozesmát, pošpinila by se jim zem a papuče se v létě zkrátka nepotřebovali.
"Tohle je Shikamaru, Gaara." Krátce je představila, chtěla pokračovat, no to by je nesměl přerušit druhorozený. Byl to chlapík s fialově pomalovanou tváří, avšak s přátelským úsměvem jakoby zázrakem vytesaným na tváři.
"Jo, tohle je Kankurou, Kakurou, tohle je Shikamaru, můj favorit." Představila ho jinak než Gaarovi, ten by to asi hned nepochopil, ale když už to slyšel…
"Těší mě." Vyhrkli oba dva unisono, krátce se na sebe usmáli a potom Kankurou odvedl, nebo lépe řečeno odtáhl Gaaru do ústranní, aby naše mladá dvojice měla prostor. Tak se každý uvelebil ve své židličce a začali se vydávat libé tóny. Byli až zázračně sehraní, dalo by se to poslouchat, jako ukolébavka pro děti a bylo to tak hlasité, že by si to mohl pustit aji napůl hluchý dědeček z desky. Tak významná tato souhra byla. Ani jeden se během nedokázal ovládnout a promluvit, jak by se slušelo, každý byl zabrán jen do vlastní koordinace prstů, aby si náhodou nespletli strunu či klapku. Vše se zdálo být takové, jak má být. Ale mezi dvojicí bylo něco víc, než jen sehrání akordů. Byla tam cítit něha, láska. Oba si to však příliš dobře neuvědomovali, ale cítili se poblíž toho druhého velmi zvláštně.
__________________________
Líbí se?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 22. srpna 2012 v 9:43 | Reagovat

miluji TemaShika :D rychle další dil

2 Mikeira Mikeira | 22. srpna 2012 v 13:35 | Reagovat

Taky miluju TemaShika!! :D Takže se mooooc líbilo :D  :D

3 Tifa Tifa | Web | 16. září 2012 v 11:41 | Reagovat

Jééé, to bylo boží :) Já teda ShikaTema moc ráda nemám, ale když to opomenu, tak je to opravdu pěkné a originální :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama