
Nů? n.n
Na druhou stranu si to uvědomovali až přespříliš. Cítili už od začátku k tomu druhému velkou náklonnost, no zkrátka si to nechtěli přenést přes srdce a raději se dívali z okna na letící ptáky, než by se jeden druhému dívali do očí. Takoví byli oni a občas se na to už Kankurou nedokázal dívat.
Bylo zvláštní, že i přes to, jak moc u sebe chtěli být, střetávali se jen málo, Shikamaru ji téměř nemohl vytěsnit z hlavy. Temari zrovna tak. Nebyli stavění na to, aby byli od sebe. Prostě to rovnou hnali pod pokličku. Až v jediný den, se jejich postoj jistojistě změnil…
Byl krásně slunečný den, sluneční paprsky se rozlévali všude kolem a činili každého, kdo pod ně vstoupil, mnohem šťastnější, než byl před tím. Nebe bylo bez mráčku a mladá slečna, která právě dovršila devatenácti let se rozhodla jít se projít.
Ovšem slunce žhnulo tak moc, že ji to za chvíli unavilo a aby se nezpotila, rozhodla se pro nečinné sezení pod jednou lavičkou ve stínu. Stín činil mohutný listnatý strom. Sedla si, před sebou se jí rozprostíralo krásné dětské hřiště obývané malými tvorečky, určitě se jednou dožijí stejného věku jako Temari, teď na to ale ještě nebyl čas.
Zahleděla se do jedné radostné tváře malého dítěte a už bylo jasné, že děti bude milovat. Mělo čokoládově hnědé oči a nádherně vanilkové vlásky. Usmála se na něj, klouček se na chvíli zastavil, jakoby zkameněl, potom se zamračil a hned upaloval raději na klouzačku. Temari se podivila, copak jí nebude mít nikdy nikdo rád?
Shodou okolností, i náš vysoký hnědovlásek, měřící snad víc, jak stoosmdesát centimetrů, se vydal prozkoumávat okolí. Jeho hnědočerné oči mapovali vše, co se mu dostalo pod nohy, pečlivě si dával pozor, kam šlape, aby náhodou nezakopl a neponížil se před ostatními. V jeho postavení to bylo velmi důležité. Nic takového se naštěstí nestalo a on se v klidu dobelhal až na sluncem osvícený plácek uprostřed parku. Není nic krásnějšího, než si někde sednou a jen tak pozorovat mraky. To byla jeho nejoblíbenější činnost, hned po hře na klavír. Rozhodl se, že se někde ustálí a to si taky ustanovil. Obcházel hřišťátko jako nějaký dravec, který číhá na svou kořist - v jeho případě na nějakou dobrou, nejlépe prázdnou, lavičku. Žádnou ale nemohl nalézt, jak je toto možné? Taková hvězda jako on, už by potřebovala trošku odpočinku. Kruhy pod očima o něm jasně prozrazovali, že nespal tak, jak by měl. V tom uviděl něco, co ho naprosto šokovalo.
Byla tam, seděla tam v bílých letních šatech, pod prsy svázané stužkou, kterou zkrášlovala velká mašle. Ve vlasech pár ozdob v podobě květovaných sponek a lehké balerínky na nohách. Ještě nikdy neviděl krásnější stvoření. Naprosto mu vyrazila dech a pro jeho štěstí seděla na lavičce, na které téměř - až na ni - nikdy nebyl. Byl by se usmál, ale ona ho naprosto znehybnila, ochromila jeho pohyb. Prákrát zatřepal hlavou, aby se ujistil, že je na živu a nesní. Dnes měl štěstí, byl naprosto v realitě. Jednou nohou však stál ve snu, který o něm říkal, jak rád by si tuto pohlednou dívku unesl k sobě domů a už nikdy ji nevrátil tam, kam patří.
"Můžu?" Jednoduše se zeptal, byl to muž činu a rozhodně nechtěl marnit čas tím, že bude chodit okolo horké kaše. Ona na něj upřela své oči v barvě tmavě zelené trávy, chvíli na něj mžourala, načež se rozhodla, že ho poctí přikývnutím. V koutku duše se nesmírně zaradoval, v té větší části si však nevěděl rady, co má říkat? Jak s ní má komunikovat a co víc, co když se před ní nějakým způsobem ztrapní? To rozhodně nesměl dovolit a taky že nedovolí.
"Dlouho jsme se neviděli." Naštěstí takový problém neměl, začala konverzovat ona. Zašoupala nohama o rozpálený písek na zemi a její oči se ubíraly tatáž směrem.
"To ano." Hořce se zasmál, nikdy by netušil, že ji potká tady, ve své obvyklé odpolední procházce.
"Jak jste se měl?" Zeptala se ho, nebrala si servítky, říkala si, že kdyby se cokoli pokazilo, určitě to dá zase do pořádku a nebo ho už nikdy neuvidí a to nechtěla, proto si svá slova pečlivě hlídala, nechtěla tuto krásnou chvíli pokazit.
"Ale věř, že to nebylo tak strašné. I když… a navíc prosím, už mi nevykej, cítím se blbě." Poškrábal se ve svým kaštanově lesklých vlasech. Ona nechala pozvolna své koutky vyvýšit. Nejprve pravý a pak i levý, vzniklo něco nádherného.
"Tak dobře, Shikamaru." Oslovila ho křestním jménem. Vychutnávala si tuhle chvíli, ale věděla, že už to dál nemůže držet ve svých útrobách. Když pokaždé, když se s ním setká, když s ním hovoří, když se na něj dívá a on na ni. V břiše jí poletují obrovští motýli, v ústech by nepomohli ani Niagarské vodopády na pročištění a rozvodnění, má tam příliš sucho. Srdce jako si zbláznilo a uráčilo bít neskutečnou rychlostí, myslela si, že zkolabuje. Zoufale se ale držela, jak se říká, při životě. Nechtěla omdlít, ne, když byla chvíle, kdy spolu mohli mluvit. Styděla se před ním, to se nezapřelo, krev se jí samovolně hrnula do tváří a ona tomu nijak nemohla zabránit.
"Mohu vám něco říct a vy mi slíbíte, že mě za to neodsoudíte?" Otázala se v návalu potěšení.
"Samozřejmě." Usoudil, že pro něj bude nejlepší, když jenom bude říkat, co ona bude chtít, tajně doufá v něco, co si vysnil snad milionkrát za tu dobu, co se potkali. A to nemá zrovna dvakrát malou fantazii.
"Mé srdce je v jednom ohni, tepe jako splašené, musím vám říct, nedokážu se ve vaší přítomnosti držet zpátky a zároveň bych nejraději nic neudělala. Hodně jsem přemýšlela, co tato slova v mé mysli znamenají a pak jsem na to přišla, lituju, že jsem toho nevěděla víc. Měla jsem vám to říct už dřív a zároveň se hrozně bála. Jsem do vás zamilovaná." A s očekávám vepsaných v očích se na něj lehce podívala, ale jenom tak, aby to viděl jen on a nikdo jiný. Ostatně další lidé poblíž ani nebyli.
"Ani nevíte, jak mě vaše slova těší." Usmál se. "Ale pro příště, mi tykejte." Rozkázal. Ona zoufale zabodla pohled do země. To jí na to neřekne nic víc?
"Ale když, je to strašně těžké." Neubránila se povzdychnutí. Měla pěkně nahnáno, co když se jí vysměje do očí a už nikdy s ní nebude chtít nic mít? Tohle byl vůbec nejhorší závěr, jaký mohl být.
"Ale dost řečí, je načase, abych vám taky sdělil, co cítím." Osmělil se, nikdy si nepřipouštěl, že by tato slova vůbec vypustil z úst.
"Já, nikdy jsem nepochyboval o tom, že vy jste ta pravá, od té doby, co jsem s vámi, nemůžu nikdy a nikde racionálně přemýšlet a musím říct, že je to pouze vaše vina." Taky se odnaučil jí tykat, byl to pro tyto dvě naprosto odlišné, avšak stejné osoby naprosto nemožný skutek.
"Miluji vás, Temari." Oslovil by ji zdvořileji, kdyby mohl, nic takového se však nestalo. Oba dva se začali uculovat na druhého a skoro se rozskočili štěstím. Temari se k němu nervózně přisunula a on jí chytil za její ladnou dlaň. Propletli si prsty a prostě se odmítali pustit. Byla to dvojice, která se do sebe za tak krátký čas stihla tak bláznivě zamilovat. Shikamaru se nahnul nad Temari a spojil jejich rozpálené rty. Horoucí ústa se spojila a jakoby se už nikdy neměla rozpojit. Byla to naprostá souhra dvou tolik rozdílných a osob, měli však stejné cíle a…city, to bylo hlavní.
Bylo zvláštní, že i přes to, jak moc u sebe chtěli být, střetávali se jen málo, Shikamaru ji téměř nemohl vytěsnit z hlavy. Temari zrovna tak. Nebyli stavění na to, aby byli od sebe. Prostě to rovnou hnali pod pokličku. Až v jediný den, se jejich postoj jistojistě změnil…
Byl krásně slunečný den, sluneční paprsky se rozlévali všude kolem a činili každého, kdo pod ně vstoupil, mnohem šťastnější, než byl před tím. Nebe bylo bez mráčku a mladá slečna, která právě dovršila devatenácti let se rozhodla jít se projít.
Ovšem slunce žhnulo tak moc, že ji to za chvíli unavilo a aby se nezpotila, rozhodla se pro nečinné sezení pod jednou lavičkou ve stínu. Stín činil mohutný listnatý strom. Sedla si, před sebou se jí rozprostíralo krásné dětské hřiště obývané malými tvorečky, určitě se jednou dožijí stejného věku jako Temari, teď na to ale ještě nebyl čas.
Zahleděla se do jedné radostné tváře malého dítěte a už bylo jasné, že děti bude milovat. Mělo čokoládově hnědé oči a nádherně vanilkové vlásky. Usmála se na něj, klouček se na chvíli zastavil, jakoby zkameněl, potom se zamračil a hned upaloval raději na klouzačku. Temari se podivila, copak jí nebude mít nikdy nikdo rád?
Shodou okolností, i náš vysoký hnědovlásek, měřící snad víc, jak stoosmdesát centimetrů, se vydal prozkoumávat okolí. Jeho hnědočerné oči mapovali vše, co se mu dostalo pod nohy, pečlivě si dával pozor, kam šlape, aby náhodou nezakopl a neponížil se před ostatními. V jeho postavení to bylo velmi důležité. Nic takového se naštěstí nestalo a on se v klidu dobelhal až na sluncem osvícený plácek uprostřed parku. Není nic krásnějšího, než si někde sednou a jen tak pozorovat mraky. To byla jeho nejoblíbenější činnost, hned po hře na klavír. Rozhodl se, že se někde ustálí a to si taky ustanovil. Obcházel hřišťátko jako nějaký dravec, který číhá na svou kořist - v jeho případě na nějakou dobrou, nejlépe prázdnou, lavičku. Žádnou ale nemohl nalézt, jak je toto možné? Taková hvězda jako on, už by potřebovala trošku odpočinku. Kruhy pod očima o něm jasně prozrazovali, že nespal tak, jak by měl. V tom uviděl něco, co ho naprosto šokovalo.
Byla tam, seděla tam v bílých letních šatech, pod prsy svázané stužkou, kterou zkrášlovala velká mašle. Ve vlasech pár ozdob v podobě květovaných sponek a lehké balerínky na nohách. Ještě nikdy neviděl krásnější stvoření. Naprosto mu vyrazila dech a pro jeho štěstí seděla na lavičce, na které téměř - až na ni - nikdy nebyl. Byl by se usmál, ale ona ho naprosto znehybnila, ochromila jeho pohyb. Prákrát zatřepal hlavou, aby se ujistil, že je na živu a nesní. Dnes měl štěstí, byl naprosto v realitě. Jednou nohou však stál ve snu, který o něm říkal, jak rád by si tuto pohlednou dívku unesl k sobě domů a už nikdy ji nevrátil tam, kam patří.
"Můžu?" Jednoduše se zeptal, byl to muž činu a rozhodně nechtěl marnit čas tím, že bude chodit okolo horké kaše. Ona na něj upřela své oči v barvě tmavě zelené trávy, chvíli na něj mžourala, načež se rozhodla, že ho poctí přikývnutím. V koutku duše se nesmírně zaradoval, v té větší části si však nevěděl rady, co má říkat? Jak s ní má komunikovat a co víc, co když se před ní nějakým způsobem ztrapní? To rozhodně nesměl dovolit a taky že nedovolí.
"Dlouho jsme se neviděli." Naštěstí takový problém neměl, začala konverzovat ona. Zašoupala nohama o rozpálený písek na zemi a její oči se ubíraly tatáž směrem.
"To ano." Hořce se zasmál, nikdy by netušil, že ji potká tady, ve své obvyklé odpolední procházce.
"Jak jste se měl?" Zeptala se ho, nebrala si servítky, říkala si, že kdyby se cokoli pokazilo, určitě to dá zase do pořádku a nebo ho už nikdy neuvidí a to nechtěla, proto si svá slova pečlivě hlídala, nechtěla tuto krásnou chvíli pokazit.
"Ale věř, že to nebylo tak strašné. I když… a navíc prosím, už mi nevykej, cítím se blbě." Poškrábal se ve svým kaštanově lesklých vlasech. Ona nechala pozvolna své koutky vyvýšit. Nejprve pravý a pak i levý, vzniklo něco nádherného.
"Tak dobře, Shikamaru." Oslovila ho křestním jménem. Vychutnávala si tuhle chvíli, ale věděla, že už to dál nemůže držet ve svých útrobách. Když pokaždé, když se s ním setká, když s ním hovoří, když se na něj dívá a on na ni. V břiše jí poletují obrovští motýli, v ústech by nepomohli ani Niagarské vodopády na pročištění a rozvodnění, má tam příliš sucho. Srdce jako si zbláznilo a uráčilo bít neskutečnou rychlostí, myslela si, že zkolabuje. Zoufale se ale držela, jak se říká, při životě. Nechtěla omdlít, ne, když byla chvíle, kdy spolu mohli mluvit. Styděla se před ním, to se nezapřelo, krev se jí samovolně hrnula do tváří a ona tomu nijak nemohla zabránit.
"Mohu vám něco říct a vy mi slíbíte, že mě za to neodsoudíte?" Otázala se v návalu potěšení.
"Samozřejmě." Usoudil, že pro něj bude nejlepší, když jenom bude říkat, co ona bude chtít, tajně doufá v něco, co si vysnil snad milionkrát za tu dobu, co se potkali. A to nemá zrovna dvakrát malou fantazii.
"Mé srdce je v jednom ohni, tepe jako splašené, musím vám říct, nedokážu se ve vaší přítomnosti držet zpátky a zároveň bych nejraději nic neudělala. Hodně jsem přemýšlela, co tato slova v mé mysli znamenají a pak jsem na to přišla, lituju, že jsem toho nevěděla víc. Měla jsem vám to říct už dřív a zároveň se hrozně bála. Jsem do vás zamilovaná." A s očekávám vepsaných v očích se na něj lehce podívala, ale jenom tak, aby to viděl jen on a nikdo jiný. Ostatně další lidé poblíž ani nebyli.
"Ani nevíte, jak mě vaše slova těší." Usmál se. "Ale pro příště, mi tykejte." Rozkázal. Ona zoufale zabodla pohled do země. To jí na to neřekne nic víc?
"Ale když, je to strašně těžké." Neubránila se povzdychnutí. Měla pěkně nahnáno, co když se jí vysměje do očí a už nikdy s ní nebude chtít nic mít? Tohle byl vůbec nejhorší závěr, jaký mohl být.
"Ale dost řečí, je načase, abych vám taky sdělil, co cítím." Osmělil se, nikdy si nepřipouštěl, že by tato slova vůbec vypustil z úst.
"Já, nikdy jsem nepochyboval o tom, že vy jste ta pravá, od té doby, co jsem s vámi, nemůžu nikdy a nikde racionálně přemýšlet a musím říct, že je to pouze vaše vina." Taky se odnaučil jí tykat, byl to pro tyto dvě naprosto odlišné, avšak stejné osoby naprosto nemožný skutek.
"Miluji vás, Temari." Oslovil by ji zdvořileji, kdyby mohl, nic takového se však nestalo. Oba dva se začali uculovat na druhého a skoro se rozskočili štěstím. Temari se k němu nervózně přisunula a on jí chytil za její ladnou dlaň. Propletli si prsty a prostě se odmítali pustit. Byla to dvojice, která se do sebe za tak krátký čas stihla tak bláznivě zamilovat. Shikamaru se nahnul nad Temari a spojil jejich rozpálené rty. Horoucí ústa se spojila a jakoby se už nikdy neměla rozpojit. Byla to naprostá souhra dvou tolik rozdílných a osob, měli však stejné cíle a…city, to bylo hlavní.
___________________
Já osobně si myslím, že to byla jedna z mých nejpovedenějších povídek z jiného páru, hodně mě to bavilo... doufám, že ti, kdo jste to četli, že se vám to líbilo a potěšíte mě komentáři, uvítám i kritiku, co by se dalo zlepšiti ;)
Já osobně si myslím, že to byla jedna z mých nejpovedenějších povídek z jiného páru, hodně mě to bavilo... doufám, že ti, kdo jste to četli, že se vám to líbilo a potěšíte mě komentáři, uvítám i kritiku, co by se dalo zlepšiti ;)


















Mě se to moc líbilo