Starosti víly 2/2

18. srpna 2012 v 2:03 | Ufonek |  Jednorázovky

nyan :) *přednastaveno*











Ráno, když opět otevírám oči, moje první myšlenka padne na ni. Měl bych ji už vypustit z hlavy. Sejdu dolů do obýváku.
"Brý ránko." Divím se nad sám sebou, snad ještě nikdy jsem tak přátelsky svou rodinu - bratra - nepozdravil.
"Ráno, chacha, tak ty ses neviděl hochu. Začni dělat oběd." Vysměje se mi Itachi a já si odfrknu.
"Proč bych to měl dělat?" Vzdoruju, tak moc, jak nejvíc to jde.
"Protože jsem to řekl, jsem tvůj bratr, pošetilý malý bratříčku." S těmito slovy mě cvrnkl do čela, nenávidím tohle jeho gesto. Raději se pohodlně uvelebím v čalouněném křesle a začnu koukat do prázdna.
"Přestaň čumět na tu televizi, a pojď něco dělat." Utrousí ledově. Nezajímá mě to, ať si to udělá sám. Stejně se nakonec vždy podvolí a ano, mé očekávání se vyplnilo. Poraženě odkráčí do kuchyně a začne sekat cibuli. Vezmu do rukou ovladač a vypnu TV.
"Jdu ven." Zabiju náš rozhovor a znovu za sebou prudce zabouchnu. Dám si na sebe mikinu, kterou jsem po cestě vzal z gauče, vypadá to totiž, že je dost chladno. Moje kroky i nadále směřují k tomu osudnému lesu.

Tentokrát nemusím ani nijakou hodnou chvíli čekat, protože hned jak vejdu, objeví se přímo přede mnou. Třeští na mě oči a opět se zastavila v půlce pohybu. Okamžitě se schovala za strom, jedno oko nastražené, snad doufala, že ji neuvidím?
"Kdo jsi?" Zeptal jsem se. "Jsi tu pokaždé, pokaždé." Dál se na ni upřeně dívám. "Řekni něco." Usměju se na ni.
"Ty jsi tu taky poka-pokaždé." Zakoktá se. Má nádherný hlas, který jako by byl pohlazením pro duši.
"Jsem Saku-ra." Vydechne. "Lesní víla." Tak na tohle se zarazím.
"Lesní víla?" Vyprdnu ze sebe v opakování, růžovláska jenom pokýve hlavou.
"V tom případě jsi velice krásná víla." Zazubím se.
"A ty jsi kdo?" Klade otázku. Já si položím ruku na srdce, musí mě přece poznat takového, jaký jsem a já jsem romantik.
"Já jsem Sasuke, Sasuke Uchiha." Stylově se představím, první dojem je přece nejúčinnější a nejdůležitější. S těmi představami znovu pohlédnu na ni a mrknu pravým okem, přičemž se moje až nezvykle dlouhé řasy otřou o mou bezchybnou pokožku. Dívky mi často říkají, jak by chtěly mít moje oči nebo řasy, ale dost už o mě. Nepatrně se přiblížím k ní, abych se jí mohl dotknout, sice se nepohne, ale zato výraz v jejích očích, kdybyste ho viděli, byl tak sladce bojácný. Naprosto bych jí sežral.
"A když bych tě chtěl za dívku, musel bych se zeptat tvých rodičů?" Dbám na staré tradice, ještě není po všem. Musím si ji nějakým způsobem získat, ale… jak? Jak mám docílit toho, aby byla jenom má? Tahle představa se mi zamlouvá, jsem holt majetnický a to už asi nic nezmění.
"Já nevím, ani nevím, kdo jsou mí rodiče." Fňukne. Ale ne, tohle jsem nechtěl.
"Promiň." Omluvím se a snažím se, abych jí mohl přitáhnout sem ke mně. Abych ji konečně mohl sevřít v náručí, měla krásné, hřejivé tělo s ladnými ženskými křivkami. Co to tady blábolím, začínám být úchylnej pomalu víc jak strejda Jiraiya co se zranil při havárii. Povzdychnu si.
"Takže ti to můžu říct." Usměju se na ni a ona nadzvedne jedno ze svých růžových obočí, asi nechápe, nedivím se jí, ale ta její tvářička je tak roztomilá. "No, hrozně se mi líbíš, víš." Upřel jsem na ní zrak který říká: Nemůžeš odmítnout! Nemůžeš odmítnout!
"Vy se mi taky líbíte." Kuňkla vyplašeně a ještě než se schovala za kmen jsem si stihl všimnout jak jí lehce zrůžověli tváře.
"Nevykejte mi, představili jsme se, jsem Sasuke, chápeš, Sasuke." Usmíval jsem se. Ještě nikdy jsem neměl tak dobrý den, jako byl tenhle, jenom já a nějaká krásná dívka, která je údajně víla.
"A je vůbec možné, aby víly měly rády lidské bytosti?" Zeptala se, ke mně stále otočena zády.
"Zajisté, proč by to nemělo být dovoleno a možno, li ke mně něco cítíte." Musel jsem se stále culit, byla tak překrásná.
"Cítím, cítím, že vás miluji, ale stejně to asi nemá cenu, poněvadž jakmile uvidíte měsíční svit, ihned zmizím." Tak tohle jsem nechápal, asi jsem vážně natvrdlý.
"Jak, zmizíš?" Stále mi to nepocvakávalo, měl bych se vydat do doby kamenné, tam se takzvaní lidé domlouvali jen pomocí skřeků, asi by mi to tak líp připadlo.
"No, prostě se potřebuju někam urychleně schovat, nejlépe někam, kde je co nejvíce světla a takže se musím přesunout na druhou stranu planety." Vykládá mi posmutněle karty z kapes.
"Chápu." Přitakám a ona se na mě zahledí, jak na debila.
"Ne, nechápeš, není možné abys to nějak mohl chápat, zvlášť ty, pouhá lidská bytost." Zamává mi před obličejem rozkřičeně. Páni, tak ona dokáže i řvát.
"Tak promiň, že jsem takovej hlupák!" Omluvím se rozhořčeně. Ona se na mě podívá tím nejkouzelnějším pohledem, tohle mi určitě dělá schválně, mrška. A dál už to raději nekomentuje, pohladí mě po tváři. Její pokožka je tak jemná. Skoro bych řekl, že určitě nepotřebuje nějaké ty sračky na kůži, co dávaj v televizních v reklamách.
"To je v pořádku." Usměje se a já už vím, že jsem se zamiloval, ale pokud mě miluje taky není v ničem problém, ne?
"Tak udělám jeden nejosvětlenější pokoj a je to." Vysvětlím, snad mě nechytne za slovo, i když… kdybych koupil na tisíc žárovek, možná by se mi to povedlo.
"Netahej mě za nos, Sasuke." Prskne podrážděně, takže mě prokoukla.
"Tak se na mě jenom podívej." A ona moje přání vyslyší. Natáhnu se k ní, moje dlaně okamžitě směřují na její obličej a já se konečně zmocním jejích úst.
"Miluju tě Sakuro, nevím, jak je to možné, ale za celý svůj život jsem se poprvé zamiloval, tak mi to prosím opětuj, jsi můj život." Líbám jí na rty, něžně, netlačím na ni a strašně moc mě potěší, když mi polibky začne oplácet. Je to jako splněný sen, řekl bych. Teď už ani nepomyslím na to, že bych s ní měl být jenom tak týden a pak jí uboze odhodit. Až teď si uvědomuju, jakej jsem to byl idiot.
"Taky nevím jak je to možné, ale zamilovala jsem se do vás. Jste příšerně krásný a dozajista štědrý, miluji vás Sasuke-kun." Nevím, proč se najednou rozmluvila a tak medově ke všemu. Měl jsem ji tak moc rád.
"Potřebuješ řešit problémy se světlem?" Zeptám se a nechám si ji klimbat v náručí.
"No tak pokud mě chceš mít na noc doma tak by to bylo vhodné." Okej, koupím jí těch 150 světýlek, ať má co dělat.
"Pojď, půjdu ti koupit nějaké rozumné šaty." Vyzvu jí, chytím za ruku a chci jí vyvést z tohoto lesa provoněného smůlou a jehličím.
"Tyhle se ti snad nelíbí?" Ukáže na svou látku, já se pobavím.
"Ty se mi líbíš celá, víluško." Je opravdu sladká. Ještě jedenkrát ji políbím na rty. "Ale ty snad nechceš něco nového?" Zeptám se, prostě jí chci něco koupit a je mi jedno jak to bude drahé, ona by mě přemluvila už jenom tím, že by se na mě podívala.
"Tak dobře." Zavýskne a hodí se mi okolo krku.
__________________
Víte, co máte dělat ;)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katty Katty | 18. srpna 2012 v 11:41 | Reagovat

Krásné x))))

2 Elii Kawa Le'i Road Elii Kawa Le'i Road | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 15:12 | Reagovat

Oh ,páni ... Nádhera ,ale nebylo to trochu uspěchané? ,ale krása! :)

3 Mikeira Mikeira | 18. srpna 2012 v 15:53 | Reagovat

Pěkné :-)

4 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 18. srpna 2012 v 16:37 | Reagovat

krasa :*)

5 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 18. srpna 2012 v 21:01 | Reagovat

krááááásnééééééééééé fakticky.. sice takový chaotický rychlý konec a soper

6 camelia camelia | Web | 18. srpna 2012 v 21:04 | Reagovat

Trochu jiný styl, než tvůj obvyklý, ne? :D TO ale neznamená, že by se mi nelíbila. Krásná, a moc!

7 jabka miu ans :D jabka miu ans :D | Web | 31. srpna 2012 v 16:22 | Reagovat

krásný! sice trochu jiné, než obvykle píšeš, ale krásné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama