
Teď už si znova kráčíme po kamenité cestě, tentokrát zpět do našeho domova, doufám, že se tam za tu dobu Itachi sám nezbláznil, taky aby nezačal mluvit samomluvou. Nemůžu neříct, že se do domova netěším, samozřejmě že ano, konečně nějaké teplé jídlo, rohlíky a chleba. No abych řekl pravdu, se Sakurou bych šel třeba na konec světa.
"Vítej, domove!" Zahučím, když spatřím terénní vůz, kterým jsme sem nedávno dojeli. Není v nějakém extra stavu a netuším, zda bude mít ještě naftu, musím pouze doufat… Strčím klíče do zapalování a zaraduju se, když se sám od sebe rozjede.
Tak se tedy dostaneme až domů, kde to znova překrásně voní.
"Itachi?" Vnímám vše, co můžu vidět, co můžu slyšet, stále je zapnutá televize. Jak mě Sakura informovala, bylo přibližně deset hodin ráno. Když jsem přešel k televizi, abych jí vypnul, zřejmě to i tak spící Itachi zaregistroval a trhnutím se probudil.
"Sasuke! Sakra brácho, kdes byl celou tu dobu." A poprvé za dlouhou dobu mě Itachi sevře v objetí. Asi jsem se naprosto zbláznil, ale taky mu položím dlaně na jeho široká ramena a má hlava bezvládně klesne.
"Musel jsem se vydat za dobrodružstvím." Černovlásek si mě přeměří. Já se jenom usměju, za dlouhou tu dobu mu nelžu do očí. Jsem celkem rád, že ho vidím.
"Mám polívku, dáš si?" Vyhrkne z ničeho nic a já jenom přikývnu. Složím univerzální batoh ke mně do zaprášeného pokoje, Itachi se ještě nenaučil udržovat pořádek i v cizím teritoriu. Zamířím zpátky do kuchyně, kde už to voní po nudlích a krájené zeleniny…
"Kam půjdeme teď?" Zeptá se mě Sakura, když už se konečně posadím na svou židli ve svém pokoji.
"Teď se musíme vydat za babčou." Sdělím jí upřímně a popravdě nečekám dlouho, jedl jsem v jedenáct, takže teď bylo něco málo po dvanácté, doufám, že ta stařečka nebude na bylinách. U ní je to silně pravděpodobné, no naštěstí ji ještě stíháme, když sedí doma a plete s pletacíma jehlicemi a brýlemi nasazenými na jejím hrbolatém nose.
"Ahoj." Pozdravím ji a batožinu položím na dřevěnou židli. Ona se na mě pouze usměje.
"Tak jak, uspěl jsi?" Já jenom potěšeně kývnu, zase se mi jednou něco povedlo…
"Až na to, žes nám neprozradila, že ten meč bude zapečetěný nějakým zvláštním sklem tak dobrý." Mrknu na ni.
"Cože? V dávných dobách byl zabodnut do země a mohl si ho vzít každý, kdo ho nechtěl k osobním účelům." Poví nám moudře.
"A tohle snad nebyli osobní účely?" Byl jsem trochu vyveden z míry, no kdo by nebyl?
"Vlastně ne, chtěl jsi to všechno pro Sakuru, nebo ne?" Kdyby jen věděla, že jsem to chtěl víc já než ona, asi by byla pěkně překvapená. Ale nechal jsem to běžet.
"No, asi to chcete namíchat, že? Tak se do toho pustíme." Dala pletací jehlice i s jiným nářadím na stůl a koukala na mě. Já jsem se vzpamatoval a došlo mi, že po mě nejspíš požaduje ty suroviny. Vytáhl jsem tedy zub šakala, ještě s kouskem dásně, pár listů Ambrosie a nakonec tři dračí šupiny.
"Výborně." Usmála se na nás. "Bude to vynikající." A pečlivě odebrala dáseň a vyhodila ji do koše. Přejel mi mráz po zádech, nechápu, jak jsme něco takového mohli přežít.
Nečekali jsme ani deset minut, a už před nás postavila horký nápoj v keramické nádobě.
"To teď musí Sakura vypít, ale musíme zkusit, zda-li to funguje." Musí pořád mluvit tak formálně. Ale téměř okamžitě jsem se přihlásil. Ona se na mě podívala, jako na člověka, který riskuje vlastní život, ale svolila mi. Pokud jsem přežil draky, šakali a výšky, tak vypít jeden přiblblý doušek tady tohohle už nebude problém. Vzal jsem to do rukou, nevonělo to teda nějak nádherně, ale nebylo to tak zlé. Napil jsem se. Všichni na mě v očekávání civěli, Sakura stále na stole a koukala se na mě. Když tu najednou mě něco jakoby odhodilo o dva metry dál, já jsem narazil na tvrdou zem., Když jsem vstal, abych se oprášil, tkvěla mi na ruce řezná rána.
"Sasuke, jsi v pořádku?!" Zděsila se Sakura a přihopsala ke mně. Ruka mě pálila, ale pořád to ještě nemělo co dočinění s tím, co jsem zažil tam v horách. Chiyo ke mně přiběhla s mokrým hadrem a přiložila mi to na ruku, hadřina začala mokvat a nasakovat do sebe mou krev. Za chvíli už mi tam ležela náplast a já byl spokojen.
"Co to mělo být?" Vyptávala se otřeseně Sakura a babča Chiyo nad tím jen máchla rukou, jakoby to bylo něco normálního.
"Na pouhého člověka to může vyvolat takovou reakci." Dumala aktuálně.
"Jste se zbláznila?! Vždyť Sasuke mohl umřít!" Vypadala, jako kdyby byla na pokraji smrti.
"Jsem v pořádku, princezno." Pohladil jsem jí prstem po hlavě, aby se konečně uklidnila. Pohlédla na mě, stále s výrazem naprosté lability a skočila na mě, aby mě objala, i když se svým malým rozpětím, toho moc nepokryla.
"No ale…" Stále namítala, vzala jsem jí do ruky a přiložil k hlavě.
"Šššš…" Snažil jsem se ji utišit, zatím co babča si s tím nelámala hlavu.
"Teď to musíš vypít, zjevně je to v pořádku." Prohodila suše, viděl jsem, jak Sakura ztuhla a zjevně na ni vytřeštila oči.
"No nekoukej na mě, jak na blázna a vypij to." Poručila rázně a Sakura nápoj vzala do roztřesených ruček. Stále jsem si ji k sobě tisknul. Vzal jsem lžíci, namočil do stále horké vody s obsahem hrůzostrašných látek a vložil jí ho do úst. Stěží polkla. Ale zvládla to, chvíli jsme čekali, ale nic se nedělo.
"Saky…" Objal jsem ji, měl jsem vědět, že to nebude účinkovat. "Tak děkujeme." Poraženě jsem si vzal tašku, jestli se tomu tak dalo říkat a společně jsme se vypravili ke mně domů.
Šňůrku jsem vyhodil do kaše a zalezl do svého pokoje, kde jsem Sakuru položil na poličku a sám bezvládně sedl na skákající balon.
"Sasuke…" Koukala se na mě smířeně s osudem, dokonce ke mně přihopsala a chytila mě svou malinkatou ručkou za ruku. Já jsem byl ale vážně zklamaný, rozhodně jsem nečekal, že by to nefungovala, prostě jsem to ani nebral v úvahu. Jsem to ale blbec
"Promiň mi to, promiň, že jsem tě vystavoval takovému nebezpečí, nechtěl jsem." Koukal jsem se do země, neměl jsem na to, podívat se do jejích krásných zelenkavých očí.
"Sasuke to je v pořádku, já jsem v pořádku, ty jsi v pořádku, co chceme víc? Zase za dva týdny, no tak, bude to pořádku chápeš?" Bezmála se mě snažila utěšit, nebral jsem to příliš na vědomí, nešlo to.
"Ne, nic nebude v pořádku, netušil jsem, že to nezafunguje, chápeš to?" Upřel jsem na ni svůj zoufalý pohled, nevím, jak přežiju dnešní noc.
Jenom na mě smířeně hleděla.
Musel jsem si lehnout, jinak bych asi zkolaboval nebo se při nejhorším i rozbrečel. Tolik jsem si přál být s ní jako rovný s rovným, ale to mi naneštěstí bylo odepřeno. Čím jsem se tak provinil, že se mi stalo tohle? Čelil jsem nebezpečí, zažil dobrodružství a akci, jenže to zřejmě pořád nestačí…
Ráno bylo jako každé jiné, neuvěřitelné, sluneční paprsky prosakovali skrze skla oken.
Ale já jsem všechno viděl nějak matně. Načež jsem si chtěl stoupnout a viděl jsem, že se všechno kolem mě nějak prapodivně zvětšilo. Když jsem chtěl na zem, musel jsem seskočit, nechápal jsem. Ale pak, když ke mně přišla růžovláska, jsem konečně pochopil.
"Sakuro?" Vyjevil jsem se. Bylo to tak, zvláštní, magické a neskutečně skutečné.
"Sasuke?" zeptala se a skočila mi okolo krku. Byl jsem sice zmenšen, ale přesto jsem byl ještě o hlavu větší než Sakura. Zasmál jsem se a do celého těla se mi začalo rozlévat štěstí.
"Páni!" Vyhrkla a konečně jsem ji mohl políbit. Sesoužili jsme se dolů na měkkou postel a já jsem jí líbal a líbal, nic jiného jsem v tuto chvíli dělat nechtěl. Když jsem se od ní odpojil, vysloužil jsem si letmou pusu a tak krásný úsměv.
"Co se to stalo?" Bylo to vážně ohromení hodné.
"Já nevím, musí to být reakce na to včerejší pití, Sasuke, já jsem tak šťastná!" Vypraví ze sebe a pevně mě obejme…
Dojdeme dolů do kuchyně, když nás uvidí Itachi, samozřejmě se musí koukat dolů, je z toho celej špatně a povede se mu roztříštit hrnek s kávou a sám sebe drknout o zem do hlavy…
Když už jsme ho konečně vzkřísili, jen se na nás podíval a zřejmě chtěl omdlít znova.
"To je v pořádku Itachi, je to v pořádku." Uklidňovali jsme ho oba dva, držíc se za ruce.
"Co to je? A kdo je tohle?" Pořád nechápal a já se mu nedivím, kdyby někdo před vás postavil páreček skřítků, jak byste se zachovali?
"Tohle je moje hadrová panenka." Objal jsem jí ještě silněji. "Sakura, stali jsme se trpaslíky." Na tuhle větu zareagoval hlasitým smíchem, ale důležité bylo vědění, že vše dobře dopadlo…
KONEC
Co vy na to? Líbila se vám? ;)


















Líbilo:)) MOC jen škoda že už to končí ;D