
"Sakuro!" Zakřičí na celý drahý hotel, ale nikde se jeho milá nevynoří. Zklamaně, ale zároveň i naštvaně se ještě jednou projde po celém bytě, načež nasraně (naštvaně by bylo slabé slovo) práskne pěstí do stolu.
Co se to děje? Proč tady není? Kam se jen poděla? Prohlédl skříně. Její věci, oblečení a boty zmizeli. Jako jediné, šperky, hygienické potřeby a dokonce i mobil si tu nechala. Bylo to divné, zvláštní. Jeho napadlo ale jen jediné - opustila ho.
Nemohl tomu uvěřit. Myslel si, že ho má ráda. Myslel si, že ti dva mají nějakou budoucnost. Jak hořce se mýlil...ona si jen sbalila věci a zdrhla mu. Bez rozloučení, bez poděkování. Vůbec nevypadala jako zlatokopka, ale zdání může nejspíš i klamat. Ublížila mu. Ublížila mu, protože to byla první žena, se kterou mu bylo opravdu hezky. První žena, která se nechala dobývat, první která mu ´nedala´hned na první schůzce. První žena, do které by byl schopný se zamilovat...a teď je to pryč. Ona je pryč. Nenechala mu ani dopis na rozloučenou. A kupodivu mu ani nevykradla peněženku. Možná si chtěla taky jen užít, jako on, ze začátku. A když ji začal tahat po hotelech a po výletech, možná se vyděsila. Hlavou mu běhaly samé černé, nebo šedé myšlenky. Jednou z těch šedých byl například fakt, že mohla dostat nějakou zakázku. Proč se teda ale s ním nerozloučila? Proč si tu nechala mobil? Proč...proč? Na víc se nezmohl, jen na otázky. Otevřel si jednu sklenici růžového vína a na lačno ho začal popíjet. Dopoledne strávil ´zíráním do blba´ na terase. Pořád doufal, že se objeví. Že cvakne klika a ona he zezadu obejme. Čekal, nedočkal se. Naděje mu svitla, až když zazvonil telefon. Ale její.
Zarazilo ho to, ale především se chtěl dozvědět něco víc a třeba mu tento telefonát dopomůže k jejímu nalezení. Chňápl po aparátu a mrkl na číslo, bylo neznámé. Stlačil zelený čudlík a do mobilu zahlásil:
"Uchiha." Na sucho polkl, stále se nemohl zbavit toho pocitu viny, že se ho snad lekla... Asi to nebyla pravda, nebyla pravda, jaká slova mu říkala.
"Nazdárek." Ozval se ironicky medový hlas z druhého konce. Sasukemu najednou přejel mráz po zádech, tuto tóninu poznával až přespříliš dobře. Co se to stalo? Chce odpověď na všechny otázky.
"Mafie?!" Neudržel si chladnou hlavu, byl rozrušen a tak to bez přemýšlení vyhrkl.
"No, zřejmě na to náš Sasánek konečně kápnul. Zapomněl jsi zaplatit, nebo ses z toho chtěl snad vykroutit? Co, ty šmejde. Říkali jsme ti, že ti sebereme to nejdůležitější. Asi sis naivně myslel něco jiného a toto tě nenapadlo." Posmíval se mu do telefonu leader.
"Ale…jak?" Kdyby byl slaboch, což on určitě není, asi by nechal proplout své veškeré pocity na povrch, ale stihl to včas zastavit.
"Víš, my nejsme zas tak hloupí lidé a máme své zdroje." Pořád mluvil tak nějak rádoby příjemně. Sasukemu se ten hlas rázem znechutil, připadal mu oslizlý.
"Co mám udělat?" Zeptal se a přerývavě se nadechl. Udělal by cokoliv, cokoliv, jen aby svou milou dostal z jejich spárů, aby ji zachránil, aby ji znovu mohl sevřít ve svém náručí, aby ji zase mohl políbit na její růžovoučké rtíky…
"Zaplať. Ale vyjde tě to mnohem dráž. S úroky a penále ti dluh narostl o dvacet procent."
"Ale na tom jsme se nedomluvili! Nárust může být maximálně pět procent!" křikl do telefonu.
"S kým si myslíš že mluvíš? Máme větší moc než ty a proto tu určujeme pravidla. V naší smlouvě stojí, že my máme právo veta a ty nás budeš poslouchat. Copak jsi to nečetl?" ne, opravdu to nečetl. Kdo by se zabýval třista stránkovou smlouvou? Teď, zpětně, si říkal že měl raději obětovat den nebo dva a nastudovat si to. Ale ne, když mu to tehdy nabízeli, odjížděl na Malorku na dovolenou. Přece si nenechá uletět letadlo ne? Teď toho litoval. Ale pozdě litovat...
"Tolik peněz nemám..." přiznal se.
"Sežeň si je. Sežeň si je nebo můžeš říct své princezně sbohem." černovláska polil studený pot. Ne, to nechce, nechce o ni přijít. Uvědomil si ale, že se baví s mafií, a i ta má své triky.
"Nevěřím, že ji tam máte. Chci důkaz."
"Důkaz? Dobře..." na chvilku se vyjednávač odmlčel a zamumlal něco, čemu Sasuke z té dálky nerozuměl. Po chvilce se znovu ozval hlas "...tak jsme ti tu tvoji růžovku přitáhli, na rozhovor máte deset sekund."
"Sakuro?" vyjekl nadějně.
"Sasuke...nedělej si o mě starosti, nepodřizuj se, nenech se zmanipulovat ani zruinovat, zapoměň na mě a žij šťastně a..." plesk. Ta rána byla slyšet tak živě, jako by se to odehrávalo vedle něj. Černovlásek vytřeštil oči.
"Sakuro!" zakřičel znovu, ale už mu neodpovídal její hlas. Zaslechl jen jejich hádku.
"Ty děvko, tohle jsme si nedomluvili! Však počkej, ještě budeš pykat..." zavrčel na ni a bylo slyšet jen růžovlásčiny vzlyky. Sasukemu se nepříjemně, bolestivě stáhlo srdce "Takže Sasuke, nezapomeň, dvacet procent navíc. Ale abys neřekl, že nemáme srdce, můžeš to splácet po částech. Ovšem ani tady se neubráníš úrokům...je ctí s tebou obchodovat, převod peněz na účet očekáváme zítra. A o tu svoji holubičku si nedělej starosti, my se ti o ni...postaráme." poslední slovo věty znělo tak slizce, že měl černooký chuť ještě něco zakřičet. Něco hnusného. Ale nemohl, jen by to zhoršil. Jen by víc ublížil Sakuře. Proč je neposlechl hned na poprvé...co jen to udělal...?
"Fajn!" Naštvaně položil rozklepanou rukou telefon zpátky na stůl. Ten její byl krásný, zdobil jej květinový vzor a byl laděn do takové tmavě růžové. Ale to teď není podstatné.
Možná by se i na chvíli rozslzel, když v tom ho něco napadlo!
Doufám, že se vám tato povídka psaná s Katou-chan líbí n.n


















cooooooo? Ho napadlo


kruci budu muset pockat na dalsi dil
