
"Co se děje, vrátila ses nějak brzo?" Sasuke si upil ze svého šálku se silným kafem a významně se na růžovlásku podíval, už byl znovu příjemně naladěn.
"No, víš, totiž, já, no…" Nevěděla co má říct, měla strach, že jí Sasuke dá co proto, až doopravdy zjistí, co udělala, ale nemohla to zatajovat pořád. Měla by mu to říct, co nejdřív, i když tak možná znovu klesne Sasukeho nálada. Momentálně hlavní priorita byla ona a ne Sasuke. Potřebovala si ještě uchovat život, byla příliš mladá na to, aby byla v base, nechtěla tam. Děsila se těch studených prostor, z kterých by nebylo úniku, noční můry by jí pronásledovali. Věděla to, už jednou se tam totiž málem dostala, naštěstí se uhájila pouze na podmínku.
"Co se děje Sakuro?" Jeho hlas byl ledový a bodal do každého kousku Sakuřina těla. Teď nebo nikdy.
"Já jsem, v tu noc, co jsem odvezla, zabila jsem Karin." Vyprdla ze sebe, dech se jí neustále zrychloval. Nechtěla, aby odpověděl a přitom tu odpověď potřebovala, je nerozhodná, ale musí si vybrat. V jednom měla jasno, musí pryč.
"Cože?" Párkrát na ni zamrkal, zakryla se rukama a skrčila hlavu. Myslela si, že ji udeří, nebo něco takového, ale nic se nestalo.Pootevřela jedno oko a když zjistila, že jí nic nehrozí mohla sklopit ruce na svá místa.
"To je v pořádku, ale nevěděl jsem, že jsi taková dračice, a co že ses mi to tak rozhodla říct?" Upřel na ni svůj chladný mihlo, míjelo se mu v nich však ještě něco dalšího, co Sakura nemohla rozeznat, zřejmě neznala takový cit.
"No, všude jsou vývěsní tabule, našli tělo, jsem v háji Sasuke." Jakmile to dořekla, uslyšeli silný zápřah. Nebo lépe řečeno vyražení dveří. Růžovláska okamžitě byla na nohou, Sasuke tam spokojeně pil kávu, ostatně nebyl to jeho problém.
"Jste zadržena! Jste obviněna ze zavraždění Karin Uzumaki, našli se otisky prstů včetně útržků růžových vlasů a kolik lidí má tady růžové vlasy?" Otázali se a všem třem vystouplo obočí do výše.
"Přiznávám se." Raději se vzdala, dala ruce za záda a čekala, až jí je sepnou laserovými pouty. Smutně ještě pohlédla na Sasukeho, zda-li s tím souhlasí, on se na ni ani nepodíval. Místo toho zarytě přemýšlel a spřádal plány, Sakura však nemohla mít tušení jaké.
A tak jí odvedli do ponuré chodby, kde si vyslechla jakési žvásty o tom, čeho všeho se provinila a že bude mít dva roky bez svobody. Pouze přikývla a zavedli jí do cely. Nechtěla tam být, jak očekávala, tak tam byla tma a skoro žádná světla. Schytala teda "pěkného" spolubydláka, naštěstí byla oddělena ještě jednou mříží, jinak by jí vážně asi znásilnila a to ona vážně nepožadovala. Ano, její soused byla žena. Milovala jenom Sasukeho, tomu jedinému se dokázala otevřít, toho jediného skutku ze srdce zbožňovala a nechtěla ho ztratit, jenže právě jí došlo jediné, ztratila to největší, co mohla mít. Volnost. Tady se jistě žádný vítr povalovat nebude a když už, tak bude pěkně zatuchlý, nechtěla tu být…
Pár dní tu ještě tak pobývala, strádala, nechtěla jíst, ubírala se myšlenkami k Sasukemu, jestli na ni vůbec někdy myslí, jestli si zasteskne, jestli mu chybí, nebo už si našel novou, co by obývala jeho byt a sdílela s ním ložnici. To byl vůbec nejhorší scénář, jaký si jen dokázala představit. Musela tyto myšlenky zahnat a to nedělala ničím jiným, než že se mlátila o stěnu do hlavy. Kolemjdoucí na ni pouze koukali, jakoby snad přiletěla z Marsu, momentálně nechtěla být pouhým člověkem, chtěla být něčím nadpřirozeným, co by ji učinilo šťastnou, chtěla létat! Ale to jí asi nebylo dopřáno.
A tak hodiny ubíhaly a ubíhaly…
Když tu se znovu budovou roznesl poplašený výkřik a zvuk bortící se kamenné zdi. Sakura vyjekla a natiskla se co nejvíce na mříže. Děsila se toho co přijde, nic ji však nepotěšilo víc, když zdí prošla její jediná láska a nejlepší přítel. Oba dva byli rozcuchaní, spálení od výbuchu dynamitu, ale přitom se Naruto, jako vždy tak ohromně usmíval, úsměv od ucha k uchu, vážně. To byste nevěřili. Přiletěla k němu rychlostí blesku a začala ho krátce objímat, na to se rozeběhla za Sasukem, kterého pěkně vydrtila v náručí a poté se přilepila na jeho studené rty, tolik jí chyběl ten jeho pohled, to teplo, které sálalo z jeho bezpečné náruče. Nemohla tomu uvěřit, stáli tady, přišli si pro ni. Naruto se jen nervózně drbal ve vlasech, zatím co se oni líbali. Nechtěl jim tu dělat křena, tak místo toho zavelel.
"No tak pojďme!" Hlesl potichu, i když ta rána musela vzbudit, všechny okolo spící, byla noc a oni naštěstí odjistili všechny alarmy.
"Dělej." Křikl taky Sasuke a už padali pryč. Nasedli na motorky, Sakura si sedla na Sasukeho a na hlavu si narazila naleštěnou helmu, Naruto tu měl svoji rychlostní špičku, tentokrát se pyšnila značkou Suzuki.
A tak dojeli, až k Sasukemu domů, kde Sakura ještě krátce objala svýma útlýma ručkama Naruta, to proto, aby mu to nebylo líto a poděkovala mu. Když se blonďáček odporoučel, vrhla se k Sasukemu.
"Sasuke… děkuju, jaktožes mě přišel zachránit?" Zeptala se, on na to nedbal, pouze jí chytil za ruku a odvlekl nahoru do pokoje, kde ji hodil na postel a sám na ni nalehl tak, že se nemohla hýbat.
"No tak Sasuke, neblázni, vždyť jsem si ji nepůjčovala, Sasuke no tak… nech toho, prosím." Zavřeštěla, místo toho on na ni koukl tak zabijácky, až se jí nahnal strach do krku.
"Co kecáš, jela jsi na mí motorce, jela? Tak si beru cos mi slíbila, odpor je bezvýznamný." Zavrněl jí do ucha a tvrdě do ní vnikl. Nechtěla to, bolelo jí to a, i když nevědomě, pořád měl pravdu. Jela na jeho motorce, seděla za ním. Kéž by jen usedla k Narutovi, teď sama sebe zaklínala, že se to vůbec stalo…
^^


















perfect :*