close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Co Kishimoto nezveřejnil 4. díl - Kisameho příběh

4. listopadu 2012 v 2:02 | Ufonek |  Co Kishimoto nezveřejnil



,,Mami, chtěl bych krupicovou kaši." Vykřikl malý žraloček. Jeho matka k němu přiskočila od plotny, pohladila jej po žábraté líci a srdečně se na něj usmála.
,,Samozřejmně broučku." Byla to štíhlá, vysoká dáma. Na první pohled jste mohli poznat kolik lásky se ukrývalo v jejím srdci. Dlouhé hnědé vlasy si spínala do neúhledného drdolu. Na sobě měla obyčejný vlněný svetr, který si sama pletla a dlouhou sukni. Byla krásná. Měla dlouhé řasy a rudé rty. Kisame ale nebyl její. Je tomu už šest let, co si ho adoptovala. Byl sice trochu jiný, než ostatní děti, a to ne jen vzhledem, ale ona ho nadevše milovala. Žili spolu v horské chatě. Svítili svíčkami a topili dřevem.

Byli to ninjové, teda, alespoň matka byla, byla opravdu jako kouzelnice, mohla se totiž naprosto jednoduše změnit v jakoukoli zbraň a nedělalo jí to vůbec žádné potíže. Otec byl pouhý dřevař, kácel stromy i v tomto příliš neobydleném místě a za něj dostával jen nevelkou almužnu. Avšak přestože nebyli z nějaké bohaté rodiny, byli šťastní, nikdo na nikoho neječel, kuchyně byla i tak velmi dobrá.
Vysoká žena přešla k plotně a nastavila naň hrnec, nalila doň mléko a potom krupici. Postupně míchala, až se jí to začínalo zahušťovat. Malý Kisame už se nemohl dočkat sladké pochoutky.
"Tááák a je to!" Hnědovláska vzala šufánek a nabrala ním velkou naběračku a nandala na porcelánový talíř. Lehce posypala kakaem a nakrájela banán, kterým pak celou kaši obložila.
"Tady máš!" Kouzelně se usmála a modrásek jí to oplatil.
"Děkuju!" Zazubil se a pustil se do jídla. Avšak za chvíli kňučivě vyjekl bolestí, neboť si spálil jazyk.

Čas běžel, Kisame rostl a sílil. Pomáhal otci kácet stromy, matka jej učila základní ninjovské techniky, jako třeba chodit po vodě nebo různé útoky. Ale vždy vztyčila prst, přísně stáhla obočí a znovu a znovu připomínala Kisamemu, že to, co jej učí, má používat jen a pouze na obranu. Nechtěla, aby se z něj stal ninja. Aby musel bojovat a válčit. Už v té době ona předvídala, že se její syn válce nevyhne. A on souhlasil.
"Mami, maminko, já, chtěl bych být ještě víc a víc silnější a taky… chtěl bych něco udělat s tímhle." Ukázal na své ploché břicho. Vždycky vzhlížel ke svému tátovi, který měl na břiše pekáč buchet.
"No, to bys musel každý den pravidelně a tvrdě cvičit a trénovat." Usmála se na něj. "Ale to přijde drahoušku, jenom nesmíš polevit, a vždycky když budeš mít chuť s tím prásknout, tak si musíš vzpomenout na to, proč jsi začal."
"Ale mami… já to myslel, chtěl bych být rychleji silnější!" Skoro zakřičel, no jeho maminka se na něj nenaštvala a jen přívětivě promluvila:
"Nic nejde hned, zlato, jen musíš vytrvat a dozajista se ti dostane kýženého ovoce."

A tak uposlechl svou milovanou maminku. Sílil. Vždy když byl na pokraji sil, měl všeho plné zuby a všechny svaly jej bolely tak příšerně, jako kdyby do něj padesátkrát kopli, vzpomněl si na to, co mu tenkrát řekla jeho matka. Vzpomněl si na to proč začal. Aby chránil svůj svět, aby se všichni měli dobře, aby mohl pomáhat světu. A tak se z něj stal dospělý muž. Měl vyvinuté tělo. Byl ještě svalnatější než jeho otec a byl silnější než jeho matka. Nebyl sice nijak hezký, ale i přes to do jeho života vstoupila dívka. Krásná Hinako. Její úzký obličej lemovala kudrnatá, zrzavá hříva vlasů.
Šedomodré oči a nevýrazné rysy obličeje. Byla jako panenka.

Když Kisame o této dívce pověděl své matce, zhodnotila situaci jako.
"Jsi zamilovaný." Usmála se a Kisame na ni vrhl jen nepatrný výraz nechápavosti.
"A co je to, matko?" Zeptal se, neměl ani jinou možnost, pokud se chtěl dozvědět, co to ta zamilovanost je.
"To je stav, kdy bys pro druhého člověka udělal cokoliv." Když si modrý mužík vzpomněl na Hinako a zprůměroval to s tím, co mu právě řekla matka, vlastně ano, mohlo tak být. Myslel na ni neustále, když šel spát, když ráno vstával, když se díval na tátu nemohl ani dávat pořádně pozor na to, co dělá a neustále si přál, aby s ním mohla tahle kudrnatá dívka sdílet štěstí a vlastně on sdílet s ní.

"Ahoj." Pozdravil jí jednoho zamračeného dne, v jiných dnech se totiž neodvážil, tentokrát byla sama, většinou chodila v partě a to Kisamemu ještě nahrávalo do karet.
"Ahoj." Pozdravila ho, ostatní děti by se ho bály, ale ona byla jiná, neměla strach s ním mluvit, neměla strach, že ji najednou s ní nebo z ní udělá sushi či něco takového.

A jejich vztah se vyvíjel v tu ránu, jako čerstvě zalévaná květina. Kisame v tuto chvíli ani nemohl být šťastnější.
Měl všechno co chtěl, měl ji. Když ji měl vidět naposledy, bylo právě dvacátého pátého listopadu a byla noc, měli schůzku. Ona jako obvykle dorazila, svěže vodnaté oči se jí blyštily v záři měsíce jako dva drahokamy.Usmál se a přivinul jí k sobě. Zavřel své kulaté oči a vtiskl jí do rtů jeden studený polibek. Vypadal jako ryba, dokonce měl i žábry, ale jí to nevadilo, milovala ho i přes všechno jeho nedostatky, stejně jako to dělal on, nevěděl, jestli je to tak správné, ale říkalo mu srdce, že dnes by ji měl přede vším zlým naprosto ochraňovat. A o to víc se snažil, aby nikam nechodila, když mu oznámila, že už musí jít domů.
"Nechoď ještě." Zaprosil a vzal její hlavu do svých dlaní.
"Musím jít, ale slibuju, že zítra se uvidíme!" Nastavila malíček a tím si utvrzeli jejich slib. On ji naposledy políbil a díval se za ní, až dokud její ohnivé vlasy nezmizely z jeho dohledu. Pro sebe se usmál, tohle jsou nejkrásnější dny v jeho životě.

A další ráno se dozvěděl že byla mrtvá, někdo ji zavraždil, údajně měl na sobě čelenku listové, to byla poslední informace co se o ní dozvěděl, už jí nikdy neviděl.
Když se stal tenhle zásadní převrat do jeho života, už neměl nic rád, nedodržela ten slib, který mu dala, a to že se dalšího dne rozhodně uvidí. On ji viděl, ale ona jeho ne, a za to ji začal nenávidět, ale ještě víc než to, že zemřela, nenáviděl toho, kdo jí to udělal a toho musí rozhodně vypátrat. A v ty dny jeho největšího žalu a zoufalství za ním přišel nějaký chlapík s návrhem, aby se přidal k jejich organizaci…
,, Chceme stvořit mírumilovný svět, kde je vše jen dobré. Žádné násilí, žádné vraždy. Mohli bychom dokonce i nechat mrtvé ožít." Cedil Madarova slova zrzavý chlapík s piercingama po obličeji, uších i rukou. Vedle něj postávala půvabná modrovláska. Měla prapodivně bledou pleť, oči si krášlila temně modrými stíny a ve vlasech papírová růže. I ona měl piercing, ale pouze v bradě. Oba na sobě měli černý plášť se vzorem červeno-bílých mraků.
Kisameho jejich nabídka zaujala. V zaslepenosti smutku a stesku byla pro něj tato slova jako spása, jako ruka, která mu přišla na pomos, když se topil. Nehledal háčky. Viděl jen, jak by v tom světě znovu objímal svou krásnou Hinako. Znovu se díval do těch skelných očí. Viděl v nich noční nebe jako té poslední noci.

A tak se vydal ještě naposledy do svého domu, do domu, kde strávil tolik pěkných ale i teskných chvilek, vzpomínal, jak mamince někam zašantročil vařečku a ona ho tak seřvala, až to dveřmi práskalo, ale to z něj vytvořilo osobnost, jakou je právě teď. Jedině on byl pánem svého osudu. Popadl pár nejdůležitějších věcí, jako jsou kunaie, shurikeny a výbušné lístky a taky… svou, dříve matčinu čelenku. Sama mu ji darovala, protože jejich rodina nebyla tak bohatá, aby měli na to přihlásit ho do akademie, ale to mu ani za mák nevadilo. Měl čelenku a ta jasně svědčila o důkazech, že nějaké bojové schopnosti má, nebo si aspoň myslel že to tak funguje.
Když chtěl konečně prásknout dveřmi a už nikdy se sem nevrátit, zastavil ho matčin hlas, hlas té osoby, která se o něj po celou tu dobu starala.
"Kam jdeš?" Zašeptala plačtivě, něco tušila.
"Musím jít, matko, je mi to líto, jednou ti to možná vysvětlím." A chtěl už opravdu odejít, no její ruka na jeho ramenu ho zastavila.
"Je v tom Hinako, že?" Jak to jenom mohla vědět, Kisame si říkal, že v tomhle určitě je nějaká černá magie, a nebo zakázané jutsu. Ani jedno z toho to nebylo, říkalo se tomu jen a pouze rodič. Ten vždycky odtuší, co vás trápí, neboť vás třímal ve svých rukou už od dob, co jste byli maličkými uzlíčky.
"Jo, musím ji zachránit." Hlesl.
"Ale vždyť je mrtvá…" Vydechla ohromeně, její syn se asi dočista zbláznil.
"Ne, jeden mladík mi řekl, že se s tím dá něco udělat, mami, jdu vstříc osudu. Musím jít." Upřel na ni svá malá očka, ona se jen usmála, pochopila.
"Tak dobrá, ale dám ti tu nejdůležitější zbraň." Potom se jako hvězda vznesla do vzduchu a proměnila se v nějakou pichlavou zbraň s ústy. Když ji Kisame zvedl, jenom se ušklíbl. Tak tohle je ta její legendární podoba, o které mu jako malému vyprávěla.
"Díky, mami…" Zazubil se a pak ucítil palčivou bolest pod oblečením. "M-mami, co to děláš…?" Mluvil křečovitě a párkrát se zadrhnul.
"Funguju jenom na chakru, na to si zvykneš, ale hlavně… chci být s tebou." Potom už dočista ztratila vědomí, jako jeho matka a nechala se ovládat pouze jako drtivá válečná zbraň.

,,Mluvíš často se zbraněmi?"
Kisame seděl ve svém novém pokoji, který dostal od již zmíněné organizace Akatsuki. Byly tam dvě postele, jeden stůl a umyvadlo. Skoro jako vězeňská cela, ale bylo to postačující. Představil matce svůj pokoj a tak trochu doufal, že jej slyší. Pak ho vyrušila právě černovláskova otázka. Byl to nejspíše jeho spolubydlící, Uchiha Itachi. Doslechl se o něm příšerné věci. Prý vyvraždil celou svou rodinu a ničeho nelitoval. Přeměřil si jej pohledem. Ano.. skutečně nevypadal na to, že by vůbec někdy něčeho litoval. Jeho tvář byla bez výrazu. Sharingany protínalo šero v místnosti. Smrtící zbraň. Odvrátil oči od těch jeho. Byly mu nepříjemné.
,, Ano.. mám k té zbrani vztah." Odvětil popravdě.
,,Pak by ses jí měl vzdát."
,,Proč?"
,,Protože mít tady k něčemu vztah oslabuje charakter." Řekl až děsivě klidně černovlas se zvláštními vráskami u očí. Kisame pootevřel ústa. Nevěděl co na to říct, tak je raději zase zavřel.
"Jak tohle můžeš vůbec říct? Taková hambatá slova!" Než se však Kisame stačil zarazit, už to bylo vysloveno a nešlo to vzít zpět. Když se tak nad Itachiho slovy zpětně zamyslí, měl ostatně pravdu, miloval, ztratil, a to je každodenní koloběh života. Avšak…
"Moje matka mě celých dvacet let vychovávala! Ty vůbec nic nevíš, sáms tu svoji zavraždil, evidentněs ji neměl vůbec rád!" Potom se mu vzdorovitě podíval do očí, černovláskovi sklaplo, modrý mladík už nemohl vydržet ten nápor a vyběhl z místnosti. Najednou k němu opět Samehada, jak pojmenoval svou matku/zbraň, promluvila příjemným hlasem své matky. Děkuji, ale nemusels mě bránit, buď šťastný…A s těmi slovy se její hlas zase vytratil, i když se Kisame s ní pokoušel navázat další spojení, nebylo to platné.
_______________________________
S Jabkou, co vy na to?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 4. listopadu 2012 v 13:37 | Reagovat

Pěkné :-)

2 Cherry Cherry | Web | 4. listopadu 2012 v 16:33 | Reagovat

Jop dobrééé :D

3 Khaculinka Khaculinka | 4. listopadu 2012 v 17:57 | Reagovat

po dlouhé době pokrčování :D... je to pěkný... někdy se zmyslím a říkám si co když to tk bylo i ve "skutečnosti"?... co když sou všichni tk zlí kvůli příběhům které píšeš? to by mě odrovnlo :D

4 jabka miu ans :D jabka miu ans :D | Web | 4. listopadu 2012 v 19:26 | Reagovat

[3]: Hej Térka náš účel na tohohle lida platí :D

5 hynyty sarah hynyty sarah | 13. listopadu 2012 v 16:40 | Reagovat

aspoň vím jak se k sobě v začátcích chovali Kisame a Itachi.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama