Tentokrát si dáme něco jinýho, ne? n.nNěkdy bys už měl konečně pochopit. Pochopit to, že není důležité dávat mi něco, něco, co si myslíš, že budu šťastná. Protože, abys věděl, já jsem ta, která by správně měla dělat lidí šťastné a ty jsi pro mě jeden člověk s velkým srdcem. Ten člověk, kterému můžu říct téměř vše. I když mi v tvé společnosti někdy bývá i popuzeně, vždy si najdeš cestu mi to vynahradit. Tolikrát ses omlouval a nemělo to téměř žádné účinky, tak jsem se na tebe vykašlala a rozhodla se, že se s tebou po prázdninách prostě bavit nebudu. Ale víš, ty, když jsi mi napsal, bylo to něco… něco co ve mně vzbudilo novou naději. Ano, rozum mi říkal, že bych ti neměla věřit, ale to, co lidé milují, nikdy nejsou schopni doopravdy opustit. A já miluji opravdu hodně. Jsem šťastná, když jsem v tvé společnosti, protože ty mě dokážeš vždycky rozesmát. Vždycky mi podáš pomocnou ruku.
Když jsi chtěl, abych ti pomohla a vážil by sis druhé šance, moje všechno křičelo ANO! Já nevím, mám k tobě zvláštní vztah. Když se z tebe vyklubalo, že by sis chtěl promluvit o minulém roce, myslela jsem si, že chceš projednat něco konkrétního, abych pravdu řekla, trochu mě zklamalo, když to bylo jenom to, abych na tebe já házela špínu a ty ses nad tím zamýšlel. Ano, měla jsem toho na srdci hodně a všechno jsem ti řekla. Všechno, co mi vadilo, ale víš, někdy by sis měl uvědomit, že vše není jen tvoje chyba. Miluji, když se vedle tebe směju a ty se na mě usmíváš. Jsi kamarád, který stojí za to, si ho udržet a já jsem moc ráda, že jsme přáteli. V tomhle případě to moje "miluji tě" není jako mít až tak rád, až bych s tebou chtěla mít něco víc než přátelství. Miluju tě jako kamaráda, jde to vůbec? Určitě, protože tomu věřím, a když věříte, tak lze dosáhnout všeho. A neříkej, že to nejde… Takhle to mám s více lidmi a vidět ty moje v beznaději a nevědět jak pomoct, je pro mě ten nejhorší trest.
Tehdy, když jsme se častokrát nebavili, byla to chyba nás obou. Teď píšu proto, abych ti trochu osvěžila paměť, protože tohle se ti prostě neodvažuju říct, nevím, jak bys na to zareagoval. Ty máš v sobě něco, co k tobě lidi přitahuje, máš víru. Neříkám, že já jí nemám, vím, že ji mám a to celkem dost pevnou. Častokrát jsem ji používala na to, abych docílila toho, že naše cesty se znovu spojí a předčilo to mé očekávání! Ale kromě víry máš také povahu, někoho s takovou povahou asi hodně dlouho nenajdu, jenomže nejsem to asi jenom já, kdo si tě tak váží. Je tu i jistá blondýna, kterou nemám příliš v lásce. Kdybych ti měla říct, proč, tak ti to asi neřeknu. No, i když… Je to právě ona, která ke mně začala cítit odpor jako první, ani nevím, kdy k tomu došlo, snad jen, že jsme obě na jiné planetě. Ona má ráda ty svoje nehtíčky, vlásečky, řasenečky a podobně. Já jsem jiná, ne, že bych se snad nesnažila vypadat hezky, problém je v tom, že já takovéhle věci prostě nepotřebuju a tak se stalo, že jsme se my dvě neshledali zrovna jako dobří přátelé a právě proto je mezi námi to, co je. Ta hluboká propast. Ona o mě říká, jak si myslím, jak jsem krásná (to mimochodem není pravda), ale taky si nemyslím, že jsem úplně ošklivá. Směju se jako blázen, kdežto ona… já to nedokážu moc přesně popsat, jsem prostě "jinej level", neříkám že lepší, ale ani horší! (mé ego zapracovalo). V nitru může být opravdu dobrá přítelkyně, jenže ne pro mě. Nerozumím si s ní. Myslí si, že můj normální pohled je vraždící, možná mě k tomu nutí ta síla podvědomí a říká mi, abych ji zabíjela, jak nejvíc to jde. Prostě každý jsme nějaký a já jsem si s ní nepadla do oka.
Proto jsem měla častokrát pocit, že mi tě přebírá. Jsem sobec a vím to, nejraději bych byla, no, radši to sem ani nenapíšu, protože je to fakt hnusný. A to po tobě ani požadovat nemůžu. Nebudu tě nutit, bav se s kým chceš, je to tvoje volba a já ti do toho nemůžu kecat.
Taky chci říct, co mi vadí, potřebuju to konečně ze sebe dostat. Když jsem se tě posledně na vážno ptala, co ti říkala o mé super kamarádce, jenom jsi tupě odpověděl:No já nevím, něco tam do mě sypala.Chápu, že mi to třeba nechceš říct, protože kdybys to fakt nevěděl, tak já nevím, myslím si, že ty, TY lidi celkem vnímáš. A mám strach a víš z čeho? Že kdyby se tě na to samé zeptala ona na mně, že bys odpověděl to samé. Něco tam do mě sypala. Asi kdybych se to dozvěděla, nevím, co by se stalo, asi bych se fakt urazila. Protože to, že člověka ignoruješ bez řádného vysvětlení, je to nejhorší co můžeš udělat. Protože pak se ten člověk utápí v myšlenkách, co udělal špatně, vždyť to bylo tak dokonalé. A to jsem ti taky řekla, vždycky jsem to nějakým zázrakem byla já, s kým ses nebavil a ranilo mě to, když sis se všemi okolo vyměňoval úsměvy, jenom na mě ses ani nepodíval. A když už, okamžitě jsi uhnul. Nechápala jsem to… Plakala jsem, ano, ta věčně usměvavá holčina. Ale to teď nechme stranou, moje problémy jsou jen moje a s těmi se dělím opravdu jen s těmi nejvytříbenějšími lidmi, kteří to pochopí, což bys ty asi nechápal. Nejsi totiž dívka. Víš, dívčí srdce je opravdu křehké, snadno může popraskat a potom jsou z toho kruhy pod očima jako dva pytle a věčně uslzené oči.
Ale vraťme se, co jsme probírali před chvílí. Sypat. Myslíš, že je to opravdu vhodný výraz? Já vím, že víš, že ji nemám ráda, ale… Přece jenom být ní, hodně by mě to vzalo, že si o mně myslíš, že sypu. To je jak kdybys řekl, otravovala mě…Já nevím. Určitě k ní musíš mít nějaký vztah, který já sice nechápu, ale cit v tom bude a já to respektuji.
Abych pravdu řekla, jsem nadšená, když jsi na ně naštvaný a nebavíš se s nimi. Jsem škodolibá a vím to, jak jsem se již zmiňovala, jsem sobec. A zvlášť na lidi, kteří jsou pod mou ochranou. Kdybys přišel v nějaký den s rozbitým nosem, věř, že kdybych zjistila, kdo to byl, nedopadl by dobře. Ne snad proto, že ovládám nějaké bojové umění, nebo posiluju každý den, abych měla svaly. Ale dokážu se hádat a tomu člověku třeba jen naznačit, že tohle neměl dělat. Upřímně si myslím, že dokážu člověka donutit, aby nad sebou alespoň popřemýšlel. A myslím si, že jsem to dokázala i u tebe. Nemůžu ti sice číst myšlenky, ale když mi má dobrá kamarádka sdělila, že ses jí konečně omluvil, byla jsem šťastná. Dokonce i za ni. A když jsem se jí ptala, jak to bylo, ona že se tě ptala Co tak najednou? A tys prý odpověděl, že jsem ti JÁ promluvila do duše… byla jsem tak nesmírně šťastná…
Ale vraťme se na začátek. To s těmi dárky,já chci dělat lidi šťastné, chci, aby měli na tvářích úsměv, a kvůli mně. Chci něco dokázat, nechci být nějaká velká objevitelka, co tady po sobě zanechala nějakou povinnou školní docházku a zapsala se tím do dějin. Nechci tohle, chci mít jen pár dobrých přátel okolo sebe a dělat je šťastnými. To je můj sen, protože když jsou mí nejbližší šťastní, jsem šťastná i já… A já nevezmu svá slova zpět.
Proto, vím, budu se opakovat, jsem byla tak strašně šťastná, když se to asi po tom měsíci, co začal nový školní rok, napravilo. Že jsi konečně pochopil, že nás nemáš zanedbávat, že přijdeš, pobavíš se s námi, usměješ se, ach ano, ten tvůj krásnej úsměv sakra, nebyl by den, kdy bych si ho nevážila. Už jenom to, že tu pro mě vždycky jsi, je drahocenná věc. A proto tvé zazubení směřované na mě, chci vidět i nadále. Samozřejmě nechci, aby ses k němu nutil, každý má den blbec a usmívat se mu prostě nejde. Chci, aby to bylo od srdce, protože tím mi dáváš najevo, že ti to stojí za to, aby ses na mne usmál… Člověk si má vážit hlavně maličkostí, a já si toho vážím. Protože vím, jaké to je, nemít tě po boku. Jasně, dokážu být i tak šťastná, ale už to není ono, je to, jakoby ze mě někdo kousek vytrhl. Potom ty šťastné vzpomínky bolí. Bolí, protože bych tu šťastnou chvíli chtěla vrátit zase zpět. Vzpomínáš si, jak jsme chodili ven? Jak jsme mrzli ve sněhu, na to, jak nám v létě bylo vedro a často jsme chodívali s kornoutkem zmrzliny v rukou? Ale bylo nám dobře. Teda, nevím jak ty, ale já byla ráda.
Proto si užívám každý den, co se na tebe mohu byť jen usmívat. Chtěla bych, abys šel na stejnou školu jako já, tak moc bych si to přála. Mohla bych tě totiž vídat dál. Bojím se té doby, kdyby se naše cesty rozdělily a za chvíli, kdybychom se potkali na ulici, neřekli bychom si ani pitomé ahoj.Ten pocit, když tě ten dotyčný zná a i ty jeho, ale nic neřeknete, věř mi, bolí to.
Ale i kdyby se stalo, že půjdeme úplně jinam, prosím… tak moc tě prosím… odcházej ode mě na kilometry daleko, ale rozhodně nikdy neodejdi z mého života. Zůstaň mi po boku tak jako teď, protože teď jsem vážně šťastná. Děkuju…
Když jsi chtěl, abych ti pomohla a vážil by sis druhé šance, moje všechno křičelo ANO! Já nevím, mám k tobě zvláštní vztah. Když se z tebe vyklubalo, že by sis chtěl promluvit o minulém roce, myslela jsem si, že chceš projednat něco konkrétního, abych pravdu řekla, trochu mě zklamalo, když to bylo jenom to, abych na tebe já házela špínu a ty ses nad tím zamýšlel. Ano, měla jsem toho na srdci hodně a všechno jsem ti řekla. Všechno, co mi vadilo, ale víš, někdy by sis měl uvědomit, že vše není jen tvoje chyba. Miluji, když se vedle tebe směju a ty se na mě usmíváš. Jsi kamarád, který stojí za to, si ho udržet a já jsem moc ráda, že jsme přáteli. V tomhle případě to moje "miluji tě" není jako mít až tak rád, až bych s tebou chtěla mít něco víc než přátelství. Miluju tě jako kamaráda, jde to vůbec? Určitě, protože tomu věřím, a když věříte, tak lze dosáhnout všeho. A neříkej, že to nejde… Takhle to mám s více lidmi a vidět ty moje v beznaději a nevědět jak pomoct, je pro mě ten nejhorší trest.
Tehdy, když jsme se častokrát nebavili, byla to chyba nás obou. Teď píšu proto, abych ti trochu osvěžila paměť, protože tohle se ti prostě neodvažuju říct, nevím, jak bys na to zareagoval. Ty máš v sobě něco, co k tobě lidi přitahuje, máš víru. Neříkám, že já jí nemám, vím, že ji mám a to celkem dost pevnou. Častokrát jsem ji používala na to, abych docílila toho, že naše cesty se znovu spojí a předčilo to mé očekávání! Ale kromě víry máš také povahu, někoho s takovou povahou asi hodně dlouho nenajdu, jenomže nejsem to asi jenom já, kdo si tě tak váží. Je tu i jistá blondýna, kterou nemám příliš v lásce. Kdybych ti měla říct, proč, tak ti to asi neřeknu. No, i když… Je to právě ona, která ke mně začala cítit odpor jako první, ani nevím, kdy k tomu došlo, snad jen, že jsme obě na jiné planetě. Ona má ráda ty svoje nehtíčky, vlásečky, řasenečky a podobně. Já jsem jiná, ne, že bych se snad nesnažila vypadat hezky, problém je v tom, že já takovéhle věci prostě nepotřebuju a tak se stalo, že jsme se my dvě neshledali zrovna jako dobří přátelé a právě proto je mezi námi to, co je. Ta hluboká propast. Ona o mě říká, jak si myslím, jak jsem krásná (to mimochodem není pravda), ale taky si nemyslím, že jsem úplně ošklivá. Směju se jako blázen, kdežto ona… já to nedokážu moc přesně popsat, jsem prostě "jinej level", neříkám že lepší, ale ani horší! (mé ego zapracovalo). V nitru může být opravdu dobrá přítelkyně, jenže ne pro mě. Nerozumím si s ní. Myslí si, že můj normální pohled je vraždící, možná mě k tomu nutí ta síla podvědomí a říká mi, abych ji zabíjela, jak nejvíc to jde. Prostě každý jsme nějaký a já jsem si s ní nepadla do oka.
Proto jsem měla častokrát pocit, že mi tě přebírá. Jsem sobec a vím to, nejraději bych byla, no, radši to sem ani nenapíšu, protože je to fakt hnusný. A to po tobě ani požadovat nemůžu. Nebudu tě nutit, bav se s kým chceš, je to tvoje volba a já ti do toho nemůžu kecat.
Taky chci říct, co mi vadí, potřebuju to konečně ze sebe dostat. Když jsem se tě posledně na vážno ptala, co ti říkala o mé super kamarádce, jenom jsi tupě odpověděl:No já nevím, něco tam do mě sypala.Chápu, že mi to třeba nechceš říct, protože kdybys to fakt nevěděl, tak já nevím, myslím si, že ty, TY lidi celkem vnímáš. A mám strach a víš z čeho? Že kdyby se tě na to samé zeptala ona na mně, že bys odpověděl to samé. Něco tam do mě sypala. Asi kdybych se to dozvěděla, nevím, co by se stalo, asi bych se fakt urazila. Protože to, že člověka ignoruješ bez řádného vysvětlení, je to nejhorší co můžeš udělat. Protože pak se ten člověk utápí v myšlenkách, co udělal špatně, vždyť to bylo tak dokonalé. A to jsem ti taky řekla, vždycky jsem to nějakým zázrakem byla já, s kým ses nebavil a ranilo mě to, když sis se všemi okolo vyměňoval úsměvy, jenom na mě ses ani nepodíval. A když už, okamžitě jsi uhnul. Nechápala jsem to… Plakala jsem, ano, ta věčně usměvavá holčina. Ale to teď nechme stranou, moje problémy jsou jen moje a s těmi se dělím opravdu jen s těmi nejvytříbenějšími lidmi, kteří to pochopí, což bys ty asi nechápal. Nejsi totiž dívka. Víš, dívčí srdce je opravdu křehké, snadno může popraskat a potom jsou z toho kruhy pod očima jako dva pytle a věčně uslzené oči.
Ale vraťme se, co jsme probírali před chvílí. Sypat. Myslíš, že je to opravdu vhodný výraz? Já vím, že víš, že ji nemám ráda, ale… Přece jenom být ní, hodně by mě to vzalo, že si o mně myslíš, že sypu. To je jak kdybys řekl, otravovala mě…Já nevím. Určitě k ní musíš mít nějaký vztah, který já sice nechápu, ale cit v tom bude a já to respektuji.
Abych pravdu řekla, jsem nadšená, když jsi na ně naštvaný a nebavíš se s nimi. Jsem škodolibá a vím to, jak jsem se již zmiňovala, jsem sobec. A zvlášť na lidi, kteří jsou pod mou ochranou. Kdybys přišel v nějaký den s rozbitým nosem, věř, že kdybych zjistila, kdo to byl, nedopadl by dobře. Ne snad proto, že ovládám nějaké bojové umění, nebo posiluju každý den, abych měla svaly. Ale dokážu se hádat a tomu člověku třeba jen naznačit, že tohle neměl dělat. Upřímně si myslím, že dokážu člověka donutit, aby nad sebou alespoň popřemýšlel. A myslím si, že jsem to dokázala i u tebe. Nemůžu ti sice číst myšlenky, ale když mi má dobrá kamarádka sdělila, že ses jí konečně omluvil, byla jsem šťastná. Dokonce i za ni. A když jsem se jí ptala, jak to bylo, ona že se tě ptala Co tak najednou? A tys prý odpověděl, že jsem ti JÁ promluvila do duše… byla jsem tak nesmírně šťastná…
Ale vraťme se na začátek. To s těmi dárky,já chci dělat lidi šťastné, chci, aby měli na tvářích úsměv, a kvůli mně. Chci něco dokázat, nechci být nějaká velká objevitelka, co tady po sobě zanechala nějakou povinnou školní docházku a zapsala se tím do dějin. Nechci tohle, chci mít jen pár dobrých přátel okolo sebe a dělat je šťastnými. To je můj sen, protože když jsou mí nejbližší šťastní, jsem šťastná i já… A já nevezmu svá slova zpět.
Proto, vím, budu se opakovat, jsem byla tak strašně šťastná, když se to asi po tom měsíci, co začal nový školní rok, napravilo. Že jsi konečně pochopil, že nás nemáš zanedbávat, že přijdeš, pobavíš se s námi, usměješ se, ach ano, ten tvůj krásnej úsměv sakra, nebyl by den, kdy bych si ho nevážila. Už jenom to, že tu pro mě vždycky jsi, je drahocenná věc. A proto tvé zazubení směřované na mě, chci vidět i nadále. Samozřejmě nechci, aby ses k němu nutil, každý má den blbec a usmívat se mu prostě nejde. Chci, aby to bylo od srdce, protože tím mi dáváš najevo, že ti to stojí za to, aby ses na mne usmál… Člověk si má vážit hlavně maličkostí, a já si toho vážím. Protože vím, jaké to je, nemít tě po boku. Jasně, dokážu být i tak šťastná, ale už to není ono, je to, jakoby ze mě někdo kousek vytrhl. Potom ty šťastné vzpomínky bolí. Bolí, protože bych tu šťastnou chvíli chtěla vrátit zase zpět. Vzpomínáš si, jak jsme chodili ven? Jak jsme mrzli ve sněhu, na to, jak nám v létě bylo vedro a často jsme chodívali s kornoutkem zmrzliny v rukou? Ale bylo nám dobře. Teda, nevím jak ty, ale já byla ráda.
Proto si užívám každý den, co se na tebe mohu byť jen usmívat. Chtěla bych, abys šel na stejnou školu jako já, tak moc bych si to přála. Mohla bych tě totiž vídat dál. Bojím se té doby, kdyby se naše cesty rozdělily a za chvíli, kdybychom se potkali na ulici, neřekli bychom si ani pitomé ahoj.Ten pocit, když tě ten dotyčný zná a i ty jeho, ale nic neřeknete, věř mi, bolí to.
Ale i kdyby se stalo, že půjdeme úplně jinam, prosím… tak moc tě prosím… odcházej ode mě na kilometry daleko, ale rozhodně nikdy neodejdi z mého života. Zůstaň mi po boku tak jako teď, protože teď jsem vážně šťastná. Děkuju…
_________________
Toť vše, je to citovka na Naruta a Sakuru... nejspíš...ale víme, že :-))
Toť vše, je to citovka na Naruta a Sakuru... nejspíš...ale víme, že :-))


















:)Myslím, že bys to klidně mohla psát