
"Sluší ti to, Sakura-chan!" Udělil jí pochvalu blonďák.
"Nech toho, vždyť je to otřesné a ty boty, jak v tom můžete chodit?!" Odsekla, sice už tak nekřičela, ale uši mi to kousalo pořád.
"No, to bych ti měla říct spíš já na ty tvoje." Přidala argument taky hnědovlasá a raději zašla do svého stanu, kde měla všechny potřeby na vaření, zřejmě už za chvíli začne vařit oběd. Ona tu byla hlavně od toho, aby nás stravovala. Vždy řídila dopravování zásob, nemá ráda plazivá zvířata, jediné co miluje jsou prý roztomilé opičky, o ty se stará výhradně ona.
Otočil jsem se na patě a chtěl odejít, protože už jsem viděl, co jsem potřeboval, ale silný hlas velitelky mě donutil zastavit se.
"Sasuke, dnes ti nedávám na práci nic moc, ale-" Přerušil jsem ji dřív, než stihla cokoli dalšího říct.
"Jdu zkoumat, nechci být rušen, baví mě to, tak mě prosím nechte." Ona se ale nedala odbourat.
"Sasuke, moc tě prosím, jsi takový tichý, takže byste spolu mohli vycházet, měj dnes Sakuru na starosti, ukaž jí, jak to tady chodí." Mluvila na mě příjemným tónem.
"Proč bych se o ni sakra měl starat já, je rozmazlená, nechci ji, vůbec bych s ní nevycházel, dejte jí třeba Narutovi!" Zakřičel jsem na ni. Opravdu jsem neměl zájem, starat se o nějakou malou holku.
"Právě, Naruto by to zpackal, ona by se nás lekla. Sasuke prosím." Zkoušela to dál.
"NE!" Vypravil jsem ze sebe podrážděně. Moje oči žhnuly zlobou.
"Tak dobře, Sasuke, je to rozkaz!" A v tu chvíli všechno co bylo mou součástí křičelo jedno slovo, NE! Bohužel rozkaz je rozkaz a já musel dopadat zpátky na místo, pokynout směrem k Sakuře a říct jí, ať mne následuje, strávili jsme dalších deset minut hádáním, kam jako jdeme, že ona nikam jít nechce a tak jsem jí musel odtáhnout.
Po asi pěti minutách chůze, jsem se zastavil a prohlížel si okolí.
"Co se děje?" Řekla, už tolik nekřičela, zřejmě se smířila s osudem.
"Buď sticha." Napomenul jsem ji, protože jsem nevěděl, co se kde může objevit.
"Co se děje, no tak, řekni mi to! Nechci být neinformovaná!" Naléhala.
"Sakra zmlkni." Zopakoval jsem předchozí slova, akorát trochu důrazněji.
"Ale-" A to byla ta osudová chyba. "ÁÁÁ!" Vykřikla pěkně hlasitě, nebyl dobrý nápad s ní chodit víc do hloubky řídkého lesíka. Spadla na zem a snažila se od sebe odprostit živočicha, co jí drapl za obličej a nechtěl se jí pustit. Musel jsem k ní přijít a lehce to zvíře od ní odloupnout. Lekl jsem se, že to bude něco horšího. Ale jen opice. Na chvíli jsem si jí dal na rameno a pohladil po bradě, načež zase zmizela.
Pomohl jsem Sakuře vstát, oprášila se a sklopila hlavu. Měla jí trošku podrápanou, ale nic vážného.
"Už víš, že mě máš poslechnout ve všem co ti řeknu?" Zeptal jsem se jí opatrně, myslím, že by ani nemělo smysl na ni řvát.
"Ano." Řekla rozhodně a otřela si oči.
"A nebul." Napomenul jsem jí a my mohli pokračovat. Zbytek cesty nepromluvila ani slovo, nejspíš byla ještě stále vyděšená z toho incidentu s opicí.
"Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Jak ses sem vlastně dostala?" Optal jsem se jí, když jsme se vraceli do tábora.
"Už je to po několikáté, co se mě na to někdo ptá, myslíš si, že kdybych to věděla, nebyla bych už dávno zpátky? Nevím jak jsem se sem dostala." Posmutněla, zřejmě citlivé téma. Ani se jí nedivím, musela být odloučená od všech blízkých. Pozdvihl jsem hlavu, kterou mi následně ozářilo teplé sluneční světlo.
"Ale, vždyť to přece není možné, aby ses tady najednou objevila."
"Zamýšlela jsem se nad tím taky, nechápu to. Nemám tady nic, žádné malování, nic!" Aha, tak o tohle jí šlo. Naštval jsem se.
"Hele, jestli si myslíš, že tohle je na světě důležité, tak se šeredně pleteš! Zkus se někdy trošku zamyslet co je opravdu důležité! A věř že nějaké řasenky a malování to nejsou!" Křičel jsem rozhořčením. Jak někdo může tohle vůbec říct. Nemá tu malování, rozběhl jsem se hlouběji do lesa. Potřeboval jsem se uklidnit. A ji jsem tam nechal, ať si najde cestu sama, když je tak chytrá.
"Sasuke, to už jsi zpátky, no, máte nejvyšší čas, bude oběd." Uslyšel jsem hlas hnědovlásky, když jsem si šel napustit pití.
"Hmmm…" Odpověděl jsem a posadil se. Zahleděl jsem se na nebe. Tenten na mne předtím neviděla, proto se až teď divila.
"Kde je Sakura?" A rozhlížela se na všechny strany.
"Víš, nechal jsem jí tam." Pronesl jsem suše s klidem. Ona měla však větší obavy.
"Sasuke, kde tam? Tos neměl dělat, co když se někde zabije?" Prohlašovala.
"Aspoň si uvědomí, že to, že má život, je vůbec důležitý." Nechtěl jsem se tím už víc zaobírat, je to její vina.
"Sasuke, ty si takovej idiot! Ve skutečnosti se ty nestaráš o životy!" Vykřikla a rozutíkala se někam pryč. Zřejmě hledat růžovlásku. Co jí to popadlo? Stejně není důležitá. Odložil jsem šálek a vydal se do své chatky dál od nich, chtěl jsem si pročistit hlavu.
Svalil jsem se na postel a zavřel oči. Užíval jsem si aspoň tu chvilku klidu, který aj tak netrval dlouho. Uslyšel jsem dupání, a proto jsem chtěl okamžitě vyskočit na nohy. Hm, pozdě.
"UCHIHO! MŮŽEŠ MI ŘÍCT, ČEHOS TÍM CHTĚL JAKO DOCÍLIT?!" Ach ano, Tsunade, tu jsem mohl čekat.
"Hm, stejně není potřebná, život bez ní se nebude nijak lišit od toho, než když tu je." Pokrčil jsem bezmyšlenkovitě rameny. To už mi přiletěla jedna rána. Zapotácel jsem se, no neustále mě mé nohy drželi.
"A to bylo za co?" Držel jsem se za bolavé místo na své tváři. Oči jsem měl mírně přivřené, upírajíc nenávistný pohled na blondýnu stojící přede mnou…
"To bylo za tu tvoji bezohlednost vůči druhým." Otočila se na patě a odešla. Nechala mě topit se ve vlastních myšlenkách, možná, že to, co jsem udělal, vážně nebylo správné rozhodnutí.
Odkaz co máte dělat je nahoře :)


















krááááááááááása