
"UCHIHO!" Ajajaj, už je to tu. Už z dálky bylo vidět, že běží. Přiběhla, napřáhla se a dřív než jsem stačil zavřít oči, jsem dostal takovou ránu, že jsem málem líbal zem. Ale ustál jsem to. Okamžitě jsem se chytil za postihnuté místo.
"A to bylo jako za co?!" Vyštěkl jsem. "Dyť jsem ji přivedl zpět, tak co máte sakra za problém."
"Ale byl jsi to ty, kvůli komu jsme museli všichni zanechat své práce!" Vykřikla.
"Ale-!" Snažil jsem se odporovat, ale podle jejího přísného pohledu mi bylo jasné, že to nemá cenu. "Ano." Utrousil jsem raději potichu, nechtěl jsem poslouchat další přednášku, jak tomu bylo minule.
"Jako vynahrazení tvrdé práce nám všem dnes uvaříš večeři. Tenten, nezkoušej nic namítat, on už si nějak poradí." Napřáhla ruku směrem k hnědoočce, neboť té se už otevírala pusa, jakože něco řekne.
"Ale Tsunade-sama! Vždyť to tady vybouchne, nechci brát ještě kanystry vody!" Řekne na svou obranu, já po ní loupnu svýma nejvíce nenávistnýma očima.
"Takhle mě podceňovat, udělám tu nejlepší baštu, jakou jste kdy jedli!" Pronesu s hrdě vztyčenou hlavou, nejdřív jsem to považoval jako za tu největší otravu světa, no jakmile tohle vypustila z úst, udělala osudnou chybu, rozhodně se nenechám zviklat nějakou vyučenou kuchařkou.
"Na tohle dlouho nezapomenete!" Pokračuju ve svém proslovu a popojdu do jídelního stanu.
"Tak fajn, to chci vidět!" Vyplázne Tenten jazyk a raději se usadí vedle Naruta, a živě se s ním o něčem zakecá.
No jo, to jsem zase něco jednou řekl. Když mám před sebou pánve a něco takového, vůbec mě nenapadá, co bych měl uvařit. Podívám se do chlazeného boxu, vyhrabu pár vajíček a rozbiju je do hrnečku. Zamíchám vidličku, ve vaření vlastně moc zdatný nejsem. Naliju olej na pánve, nechám rozehřát a následně nanesu porci vajec. A začnu míchat. Když jsem řekl, že na tuhle baštu rozhodne nezapomenou, rozhodně to dodržím! Najdu si ve visací poličce nádobku, kde je napsáno Pepř, pak Chilli, to jim neuškodí. Smíchám to dohromady, to jim bude chutnat.
Můžeme servírovat, dám to na pět talířů, Tsunade, Tenten, Naruto, Sakura a ještě by měla dorazit Hinata, ta je z vedlejšího týmu. Jsme tu rozmístění ve vícero týmech a často si předáváme potřebné informace.
Sám si udělám zvláštní porci, nechci nakonec skončit jako oni - draci chrlící oheň, nebo přinejmenším sliny. Usměju se, nakrájím chleba a bílé pečivo k tomu.
"Hotovo!" Prohlásím a když vykouknu, začíná už být chladněji, každý na sobě má aspoň jednu deku, kromě Sakury. Začíná mi jí být trošku líto, asi bych jí sám nějakou donesl, pokud by to za mě neudělala velitelka. Donesl jsem talíře s vidličkami a každému to strčil pod nos, respektive na klín, sám jsem si donesl svou zvláštní neštiplavou dávku.
Počkal jsem, než si všichni strčí do úst alespoň jedno sousto a potom se začal šíleně smát, když si všichni začali šahat na jazyk a zuřivě vyplivovat. Všichni se na mě se znechucením podívali. Jenom Sakura jediná poslušně polykala, i když ve tváři byla rudá, jako paprika.
"Sasuke, já tě asi zabiju." Mě to však nezajímalo, stále jsem sledoval růžovlásku. Zakašlala a talíř raději odložila. Potom jsem konečně začal vnímat naštvanou Tenten.
"Neříkal jsem, že na to nezapomenete?" Úsměv se mi z tváře sice vytrácel, ale dobrá náladu mi zůstávala stále a to se mnohdy nestává.
Večer proběhl ještě relativně v klidu, udělali jsme si ještě táborák a všem mířeným ranám za to jídlo, jsem se vyhl, tím pádem všichni snědli pouze pečivo, které jsem jim nakladl na talíře. Ještě mě stihli obvinit z toho, že já jediný, jsem měl jídlo normální a potom udělali nájezd na má vajíčka, takže na mě vlastně nic nezbylo.
"Sasuke, jaktože s námi teď trávíš tolik času?" Zakuckal jsem se, tahle otázka od Naruta mě poněkud zaskočila, nebyl jsem na ni připravený, ale vlastně měl pravdu. Sám jsem nevěděl, proč nejsem zavřený u sebe na chatce či netrávím každou volnou hodinu v pralese. Nahodil jsem poker face a chvíli si zapřemýšlel.
"Naruto, nemůžu přece přijít o to, co se tady děje." Vysvětlil jsem a zazubil jsem se.
"Taky se daleko víc směješ, než od našeho posledního setkání, jo a taky se mnou víc komunikuješ!" Taky se usmál a vyzvedl vztyčený palec do výšky. "Navíc dřív bys o to klidně rád přicházel, celou dobu jsi byl jako zabetonovaný, že by za to mohla Sakura-chan?" Ten poslední úsek mi zašeptal přímo do ucha a mě přejel mráz po zádech. Napil jsem se a vstal jsem.
"Jo tak tos uhodl, jooo určitě." Poplácal jsem ho po plavých vlasech a modlil se, ať se má ruka přes tu hustotu prodere.
"Já to věděl!" Zavýskl.
"Idiote!" Zařval jsem na něj, ale byl jsem rád. "A kvůli ní to vážně není, no zdá se mi, že s jejím příchodem je to tu veselejší, nevím, zábavnější, no nic, měj se, jdu spát." To poslední jsem řekl všem a odešel na svoji samotku.
"Uchiho, počkej ještě." Napomenula mě blondýna. Otočil jsem se a nadzvedl jedno ze svých černých obočí.
"Mohl bys prosím tě u sebe ubytovat Sakuru? Jo jen tak na okraj, je to rozkaz.Máš tam dvě postele a jinak všichni bydlí po dvou, no tak." Pobídla mne. Byl to rozkaz, nemohl jsem odporovat, no já jsem rebel a stejně jsem to udělal.
"Ale to vůbec není fér, vždyť Tenten by se mohla přesunout k Narutovi a ona by mohla spát s vámi v chatě!" Namítl jsem.
"Já v jednom stanu s tím pakem?! Ani náhodou!" Ohradila se hnědovláska téměř ihned. Tsunade na mě namířila svůj vytříbený pohled.
"Prostě s ní budeš a hotovo, řekla jsem, teď můžeš jít, tohle je mé poslední slovo, Sakuro." Otočila se mile k mé nové spolubydlící. "Následuj ho." Řekla jí jemně, já se znovu otočil a měl oči v sloup. Měním názor, tohle je můj nový nejotravnější večer. Gratuluju Tsunade, opět jsi mi snížila náladu, bravo!
Když už jsem byl v chatce a zabouchl dveře, začal jsem své poházené oblečení rovnat do komínků, alespoň provizorně, Sakura je přece jenom pořád dívka a kdyby sem Tsunade přišla na kontrolu, jakože určitě přijde, bylo by zase řevu.
"Promiň, ale kde mám postel?" Otevřela nesměle dveře a nahlédla do tmy vnitřku. Viděl jsem její jasně zářící oči.
"Budeš spát ne té horní, já mám raději přízemí." Pokynul jsem jí a zatáhl ji za ruku dovnitř. Očekával jsem, že na mě nějak vyprskne, ale nic takového se nestalo. Převlékl jsem se a vlezl si do spacáku. Měl jsem za horní postel zavěšenou takovou plachtu, která mě dokonale zakrývala, tudíž jsem měl ještě lepší tmu.
"Můžeš se převléct, stejně tě nevidím." Pokynul jsem jí.
"F-fajn." Určitě zrudla, pro sebe jsem se usmál a otočil se ke stěně. Vážně jí nepotřebuju šmírovat, i když jsem si téměř jistý, že se raději odvrátila ke stěně, kdyby jen náhodou.
Ještě jsem slyšel, jak si sundávala boty a vylezla věděl jsem, že leze nahoru podle jasného zakymácení dvoupatrovky a skřípání. Ano, sice jsem na samotce, ale je tady ta nejnekvalitnější postel, co vůbec může existovat. Když jsem se Tsunade posledně stěžoval, vykopala mě z její pracovny vlastní lupou a věřte, že to není nic příjemného, když se vám sklíčko zabodne do prstu.
Dneska jsem byl pekelně unavený a tak jsem si myslel, že usnu téměř hned, jenže jak existují zákony schválnosti, působí i na mě a ať jsem chtěl, jak jsem chtěl, nemohl jsem usnout. Neustále jsem se převaloval ze strany na stranu. A potom jsem ucítil jak na mě něco šáhlo. Bleskově jsem sebou škubl, abych viděl tu příčinu. Žeby se mi nějakej had vloupal do chatky? Ale kdeže, byla to ruka a ne jen tak ledajaká, ale Sakuřina.
"Co je?" Řekl jsem rozespalým hlasem, přesto jsem vůbec rozespalý nebyl…
"Nemůžu spát." Projevila svou vnitřní část. Mluvila smutně a celá se klepala.
"A co já s tím jako." Opravdu jsem teď nestál o to, někoho utěšovat.
"Tak, jestli bych si vedle tebe nemohla třeba lehnout? Vždycky spím s tunou plyšáků a-" Ano, typická holčička…
"A já bych ti měl jako nahradit plyšáka, nebo co?!" Vykřikla jsem rozhořčením.
"Tohle mě ani nenapadlo, já jenom-" Nenechal jsem jí domluvit.
"Ne, prostě ne, jsi otravná, chci spát a rozhodně jsem s tebou dnes večer nepočítal." Odvrátil jsem se od ní. Nechtěl jsem se s tím dále zahazovat.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Aha, to se mě ptá teda brzo, navíc mě tak nejmíň milionkrát všichni oslovovali.
"Uchiha, Uchiha Sasuke." Odpověděl jsem jí aspoň na tohle, vlastně po tom utrpení, co jsem jí jakože způsobil, si zaslouží vědět jméno jejího tyrana.
"Těší mě." Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne, vyzdvihl jsem se na loktech a zadíval se jí do očí. "Uhni." Poručil jsem a ona poslušně uhla, abych se jí mohl normálně narovnat a oddělat závěs z mé postele.
"Sedni si." Dal jsem jí další rozkaz a ona to udělala. Přišel jsem k ní a ruce si opřel o konstrukci postele, skláněl jsem se nad ní, těsně u její tváře, navzájem jsme si hleděli do očí…
:))


















Konecne zaujimavejsir :3 ta atmosfera tam ma docela.bavi
len tak dalej :3