
Chtěla bys jen zavřít oči, zmizet a zjevit se opět ráno. Ale to se bohužel nestane. Ještě pár kroků, a už ta skoro budeš. Už jen kousek, a budeš se moci zahřát doma, omluvit se a dát si horké kakao. Ta představa tě ještě popohnala, takžes už nedbala na hrůzostrašné zvuky a rozeběhla se.
Párkrát se ti stalo, žes neviděla větev před tebou a ona tě ošklivě praštila a zanechala na tvé půvabné tvářičce pár šrámů, ale na tom ti momentálně nezáleželo, necítilas bolest, jenom strach, strach a ještě větší strach. A potom už jsi konečně vyběhla z lesa, a jakmile se to stalo, sova zahoukala.
Prošla jsi pár kroků kolem jedné z lamp a ta potom zhasla. Lekla ses ještě víc, tohle už nemůže být horší. Ne! Zaklelas a podívala se na hřbitov, kterým bys měla projít, aby sis zkrátila cestu domů. Ale na konci tohoto hřbitova se hýbala nějaká vysoká silueta. Vždyť muselo být nejméně jedenáct hodin v noci. Sebralas poslední odvahu cos v sobě našla a vydala se kolem hrobů, i posledních pár svíček, co svítilo už uhasil chladný vítr, který tě teď bodal do tvých obnažených rukou jako nůž. Zatřepalas hlavou, bude to jenom nějaký pocestný, který tu má babičku nebo dědečka. Ale čím víc jsi se k němu přibližovala, tím víc jsi tuto možnost odhazovala daleko od tebe. Zastavilas u jednoho hrobu a pořádně na něj pohlédla. Chtěla sis zapamatovat každičký kousek jeho těla. Byl vysoký, vážně hodně, horní i dolní končetiny měl až nadlidsky dlouhé. A tvář jsi neviděla, žádný odraz jeho očí jsi nenacházela. Nemůže to být…? Zeptala ses sama sebe v hlavě a popošla ještě kousek blíž.
Udělalas špatně, že ještě než jsi šla dolů na večeři, četla sis strašidelné historky a záhady. Teď je často hlavním terčem nějaký muž v obleku s kravatou, co si říká "Slenderman". A tady tenhle muž, se na toho podivína přesně hodil. Ale on znásilňuje malé holčičky, takže… Ty už přece nejsi malá a ani nejsi holčička, uklidňovala ses v duchu, ale moc to nepomáhalo.
Jakmiles u něj byla už jen pár kroků vzdálená, víc a víc zpomalovalas. Co když tady umřeš? Co když už tě nikdy nenajdou? Co když ti ani nikdo nepřijde na pomoc, až budeš volat o holý život?
Takovéto myšlenky se teď růžovlasé dívce zjevovaly v mysli a nechtěly pryč. Povzdychla si, buď teď, nebo nikdy. Zavřela oči a ladně kolem něj prošla. Ke všemu na sobě měla jen sukýnku a legíny a krátkou košili, pod kterou schovávala tričko.
"Počkej." Promluvil na ni najednou onen muž ukrytý ve tmě. Ona jen hlasitě polkla a zastavila se, na nic jiného se nezmohla. Slender nemluví, je to dobrý. Probíhalo jí hlavou, ale i normální úchylové se vyskytují a nemusí to být jenom Slenderman. Křečovitě otočila hlavu, aby na něj jen byť jedním okem viděla. Konečně se to stalo, viděla jeho oči černé jako uhel a úsměv se mu houpal na rtech. Oddychla si, tohle není žádný strašák. Měl havraní vlasy, ve kterých se právě pravou rukou škrábal.
"Co tady dělá taková pěkná dívka, tak pozdě?" Zalaškoval, ale ona na to vůbec neměla náladu.
"No, vlastně nic." Odsekla, vážně už chtěla domů do tepla.
"A nebojíš se náhodou?" Došel k ní blíž a ona sebou cukla. "Takže ano." Odpověděl si sám, růžovláska si povzdychla, měl pravdu, strach jí teď otřásal v základech, nemohla neříct, že on nebyl dost tajemný, na to, aby to třeba nebyl nájemný vrah, ale doufala, že se nic takového nestane.
"Jak se jmenuješ?" Vyrazilo z něho najednou.
"Sakura." Vyhrklas, dřív než ses stihla zastavit a zanalizovat, zda-li to není nebezpečné, mu to takhle prozrazovat, ale už bylo pozdě.
"Já to věděl, jsem Sasuke." Podali si ruce, Sakuru však něco zarazilo.
"Jak věděl?" Nadzvedla jedno své růžové obočí a strach z ní opadl, ne, tenhle nebude nebezpečný, aspoň ne tak, aby jí mohl zranit.
"No, párkrát už jsem tě viděl ve škole." Vyplázl jazyk a ona si něco vybavila ve vzpomínkách. Že by to byl ten kluk, který neustále chodil po chodbách a obveseloval děvčata? Byl totiž smyslně krásný, to nemohla popřít a měl taky báječnou povahu. Vždycky, když se usmál, museli jste se usmát i vy. Byl to nějaký zákon akce a reakce, nebo co. Ona se k němu ale nikdy moc nepřiblížila, myslela si, že by ji mohl odehnat.
"Víš, není těžké přehlédnout růžovou hlavu." Dořekl a ona se po dlouhé době zastyděla, většinou říkala, že růžové vlasy jsou fajn, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Díky nim si ji totiž každý snadno zapamatoval a to vážně nepotřebovala.
"No, tebe taky není těžké si nezapamatovat." Oplatila mu to stejnou kartou, když se konečně vzpamatovala se svého jakoby transu.
"Je to kvůli mé výšce, že?" Povzdychl si.
"Ne." Odpověděla hned. "A co tady vůbec děláš?" Vyletěla z ní další otázka, jako namydlený blesk, už jí to totiž doslova svrbělo na jazyku.
"No, jenom dávám poslední sbohem, mému zesnulému dědečkovi, ale, co tady děláš ty? Zvlášť takhle oblečená, vždycky jsem si myslel, že na hřbitov se chodí truchlívat v černém." A znovu ji uvedl do rozpaků. Začervenala se a byla vděčná, že pod rouškou tmy tento malý nedostatek nejde zahlédnout.
"No, já tu vlastně jen procházím." Podrbala se na hlavě.
"Nechceš doprovodit, už bych taky stejně šel." Pokrčil rameny a ona usoudila, že by to možná bylo i dobré a tak tedy jen neznatelně kývla, na ano. Usmál se.
"Já to věděl." A tak teda vyšli cestou z. "Veď mě." Špitl jí do ucha, to se ale musel ještě sklonit. Ona jen přikývla a vyšla. Tentokrát už nemusela tiše našlapovat, jako šedá myška, aby ji nějaký jestřáb neuklovl. Věděla, že nad sebou má ochrannou ruku velké černé pumy. To jí stačilo. Chtěla jen v pořádku dojít domů, za normálních okolností by šla jako o život, ale teď jí něco napovídalo, aby neustále zpomalovala v kroku, až nakonec šli snad šnečím tempem. Ale ona na to nic neříkal, jenom se mlčky usmíval, až to Sakura nevydržela a prostě se musela zeptat. Otočila se na něj a dupla si.
"Čemu se pořád tak směješ, to jsem ti tak vtipná?" Vyštěkla, čekala, že ho to zaskočí, ale nic takového se nestalo, jeho úsměv se však ještě víc rozšířil. To jí naštvalo ještě víc, věděla, že důvodem jeho smíchu, byla ona sama.
"Nene, jenom jsem rád, že jsem na někoho narazil, zvlášť takhle v noci. Je to až ironické, vlastně, teď bych tě mohl pohodlně znásilnit a nikdo by si toho ani nevšiml, jelikož zřejmě všichni spí." V očích se mu zablýsklo a ona se zděsila. Že by se její obavy přece jenom začaly plnit? Ale to není možné!
"A-ale." Vyšlo z ní opatrně, nezmohla se na víc. V krku jí vyschlo, srdce tepalo stále rychleji a něco neviditelného jí zabraňovalo v dýchání.
"Dělám si srandu." Mávl rukou a zastrčil jí zpátky do kapes, ona se dávivě rozkašlala a konečně do svých plic mohla dostat aspoň doušek vzduchu.
"Debile!" Křikla, když se začal smát. Ale byla ráda a začala se smát s ním. Bylo to zvláštní, jenom tady tak v noci stát s nějakým skoro neznámým člověkem a být šťastná? Ano, opravdu jí ten člověk přinášel kapánek štěstí, rozhodně víc, než kdyby teď tudy šla sama. A tak si vykročila s úsměvem na rtech. Nevěděla proč, ani jak, ale bylo jí to jedno.
Zbytek cesty spolu prokecali v zábavném duchu a oboum bylo dobře. Sasuke byl rád, že si našel někoho, s kým může zablbnout a Sakura, ta jen vnímala, jak její předtuchy byly špatné. A najednou už před ní stály její domovní vrata a v nich stála její nasupená maminka.
"Sakuro, tak takhle to máš, utíkáš si za klukama, zatím co my s tatínkem jsme tu o překot, abychom tě našli, dokonce jsme zalarmovali i policii tak se nám koukej omluvit a mazej do postele a ty!" Ukázala na Sasukeho. "Ať už tě s ní nikdy nevidím!" Křikla, chytila ji za ruku a vtáhla do domu. Sasukemu nezbylo nic jiného, než tam chvíli zamraženě stát a poté se rozejít do vlastního domova.
Upozornění: tuhle povídku jsem měla napsanou ještě dřív, než Hellequinassasin zveřejnila tu svoji kapitolovku, takže aby nebyly rozpory ;-)
Jinak doufám, že se vám líbila, takže komentíky!! ;)


















To bylo božííí!!