
Bylo zhruba asi pět hodin večerních (ano, i tak brzké hodině já říkám večer). Pozdravila jsem okolojdoucího kamaráda z Nebelvírské koleje a popřála mu hodně štěstí. Dnes hrají proti Zmijozelu. Já sama jsem v Havraspáru, tam patří ty nejchytřejší hlavy.
Nedávala jsem si pozor na cestu a narazila. Ne zrovna pěkně. Odrazila jsem se od tvrdého těla a rozplácla se na zemi jak dlouhá tak široká. Všechny knihy, co jsem svírala ve svých drobných a slabých rukou se samozřejmě rozkutálely po celé podlaze. To myslím jen obrazně, knihy se přece nemůžou kutálet.
"Omlouvám se." Vyhrkla jsem, nechtěla jsem se dotyčnému ani dívat do tváře, protože většinou když se tohle stane, je to pro mne hrozný trapas a všichni se mi smějí. A ani teď to nebylo výjimkou.
"Děvče, za tohle mi zaplatíš." Osoba, do které jsem narazila, prohlédla můj plán rychle se vypařit a chytila mě za předloktí. Konečně jsem vzhlédla a poznala, o koho jde. Sasuke Uchiha, kluk ze Zmijozelu, milován všemi děvčaty a nenáviděn snad všemi chlapci kromě jeho dvou poskoků. Oba dva se smáli, jako kdyby právě někdo uklouzl na banánové slupce. Já osobně jsem něco takového ještě neviděla, ani když mi to děcka ukazovali na televizní obrazovce. Nějak mě to nebralo, ač se oni mohli smíchy potrhat.
"No teda, Sasuke, jdeš celkem zhurta." Promluvil jeden z jeho věčných ocásků Suigetsu. Ten byl ještě celkem charismatický, možná by byl i samostatný, jenže Sasuke si z něj udělal takovouhle... trosku? Ano, lepší vyjádření bych k tomu asi nedodala.
"Možná by ses měl klidit." Přitakal - většinou ve společnosti tichý - Juugo. Vždy, když jsem tady tuhle trojku potkala, Juugo byl ten kdo všechny uklidňoval a snažil se předejít všemožným rvačkám, které tu byly na denním programu a často i před očima kantorskému dozoru. Tahle škola padá do mdlob.
"Nechápu proč, to ona je ta, co to zavinila." Odfrkl si povrchně, nikdy jsem ho moc neměla ráda. Navíc měl pravdu, já to zavinila. Sklonila jsem hlavu, protože až doteď jsem si prohlížela hlouček zvědavých lidí, který se kolem mezitím utvořil.
"Promiňte." Sice jsem se začínala cítit trošku ukřivděně, ale s tímto rodem Uchihů je lepší si nezahrávat. Jsou vlivní, jeho otec Fugaku by nám dokázal způsobit nehezké problémy. Sasuke je jeho druhorozený syn, mám pocit, jakoby snad dostával vše na světě, když si o sobě tolik myslí. Párkrát jsem spatřila i jeho bratra, Itachiho. Ale to jenom ve vlaku a s celou jeho rodinou, včetně Sasukeho. A co jsem vypozorovala, téměř vždy se spolu hádali. Asi se nemají moc v lásce. No Itachi mi rozhodně přijde víc sympatičtější než tady tenhle jemnostpán.
"Hnnnm, pro tentokrát tě necháme být, ale věz, že pokud se to stane znovu, už tě nebudeme šetřit." Tak prolomil to napjaté ticho, které tu na chvíli zavládlo, pustil mou ruku a znovu mě uvrhl na zem. Sevřela jsem ošuntělé knihy. I přesto, že byly tak staré, milovala jsem je. Ráda jsem se učila, ostatně co se tu dalo dělat jiného. Nikdy jsem neměla moc přátel, ale když už, tak byli opravdoví. A ti jsou jen dva. Bohužel ani jeden se mnou není na koleji, takže musím slýchat ty otravné pomluvy, kupříkladu na mé ohavné vlasy a nebo divné rty a ještě v lepším případě na ty tuctové oči.
Už je to dost otrava, to vám povídám. Bože, už začínám být jak můj spolužák. Taky v jednom kuse říká, že je to otrava. Ale je to génius, vždycky mě předežene ve zkouškách. Nikdy toho nevím tolik co on. Ovšem praxi mám lepší.
Naštěstí jsem se už bez újmy dostala do dívčích ložnic, nachystala si věci na další den a plácla sebou na postel. Kéž bych tu nemusela trávit polovinu svého života. No jasně, kouzla mě bavila, a dívat se na famfrpál taky... No jo, málem bych zapomněla! Famfrpál! Ale ne, moc jsem se zdržela. Znovu jsem se v procházkovém hábitu rozutekla po schodech a chtěla si ještě sehnat nějaké dobré místo k dívání, ale popravdě už nebylo moc na výběr. Normálně to tu bývá poloprázdné, ale vzhledem k tomu, že dnes hrají ty nejslibnější družstva na získání poháru, je tu vážně narváno.
Prodrala jsem se přes masy lidí, alespoň trošku jsem viděla. Snažila jsem se očima vyhledat kluka se lvem vyšitým na zádech, netrvalo dlouho a našla jsem ho. Byl ostatně jediný z družstva, který měl zlaté vlasy a jasně azurové oči. Byl to první člověk, který se ke mě začal chovat hezky. A když mi poté představil svou přítelkyni Hinatu, stali se z nás dobří přátelé. Neustále prohlašuje, jak se stane nejlepším chytačem ve famfrpálu. Za ty tři roky, co tu jsme se opravdu zlepšil a už k tomu nemá daleko. Ale soutěží o tento post s ambiciózním Sasukem Uchihou. Jeho povahu už jsem měla čest poznat a byla bych radši, kdyby se tak nestalo.
"Snaž se, Naruto!" Ani jeho zprvu neměl nikdo rád, možná proto jsme si tolik blízcí, známe jaké to je být sám. Zřejmě ta slova k němu doletěla, protože na chvíli přestal očima pátrat po zlatonce a věnoval mi jeho krásný oslnivý úsměv. Nastavil ruku se zdviženým palcem a já věděla, že ze sebe dává to nejlepší. Byla jsem šťastná.
Zřejmě něco uviděl a tak se tam rozletěl. A potom jsem to viděla i já, záblesk křídel vznášející pozlacenou kuličku. Narutův protivník zbystřil a vzlétl stejným směrem.
Boj byl útrpný, Sasuke letěl stejně vysoko jako Naruto a nebylo pochyb o tom, že se o něčem žhavě dohadují. Blonďáček popohnal své koště k lepšímu výkonu, ale Sasukeho vytříbené ho téměř okamžitě dohnalo. Už to vypadalo, že to nemá smysl, v tom se ale stalo něco mnohem zajímavějšího. Sasuke natáhnul ruku a zalomcoval s Narutem, málem spadl.
"Co to děláš, ty debile?!" Naježila jsem se. Vzápětí se na mě všichni pohoršeně podívali a já pochopila. Dala jsem si ruku před ústa, teď mi zbývá jen doufat, že byl tak zabraný do hry, a že poryv větru nějakým způsobem rozpustil můj hlas. Ale skutečnost byla jiná. Poznala jsem to podle vražedného pohledu, kterým mě probodl. Tohle si ještě odpykám...
Naštěstí už po mém výkřiku nic takového neudělal...
"JOO!" Radovali se všichni ve společenské místnosti Nebelvíru. I když jsem z Havraspáru, sem je mi dovoleno chodit (no...dovoleno zrovna ne, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala, no ne?), ovšem jen pod podmínkou, že Naruto řekne heslo. Samotnou mě sem Buclatá dáma nepustí.
"Máme to!" Vykřikl někdo těsně u mého ucha. "Ah, Sakura-san, promiňte." Uklonil se mi. Zabědovala jsem, to je ten, který mě má rád. Minulý rok z toho byla pěkná aférka, pro něj naneštěstí smutná.
"V pořádku, Lee." Zasmála jsem se. Chtěla jsem se nenápadně přiškvařit na druhý konec pokoje dřív, než se mnou stačí zapříst konverzaci, ze které už nebude úniku.
"Asi už půjdu." Drbala jsem se na hlavě, když jsem to oznamovala mému kamarádovi, jež právě svíral útlý pas své tmavovlasé přítelkyně.
"Ale Sakuro, vždyť se to teprve rozjelo." Oponovala mi Hinata.
"No, jsem dnes nějaká unavená, a tak... Omluvte mne." Oba dva jen pokývali hlavami. Upřímně si myslím, že to ani jednomu z nich nevadilo, aspoň měli více času na sebe. Ale tak co, jsou šťastní a já jim to přeju. Jenom kdybych se třeba já měla takhle s kým objímat...
Se svěšenou hlavou jsem pajdala chodbami. Pochodně plály a to byl vlastně jediný zdroj veškerého světla. Najednou jsem uslyšela nějaké zvuky a na zemi se objevil stín. Nebyl jednoho kouzelníka, bylo jich víc, aspoň čtyři. Snažila jsem se schovat za brnění, ale nestihla jsem to a oni mě spatřili. Tušila jsem to.
"Ale, ale, ale... Copak to tu máme. Slečnu Odvážnou." Sarkasmus z něj přímo sršel. Tohle je špatné. Zavřela jsem oči a doufala v nemožné - že mne jenom tak přejdou. Jak už jsem říkala, byli čtyři. Kromě nerozlučné trojky tu s nimi postávala (a neobešla se bez ústavičného a taky otravného chichotání) Karin. Ta byla též ze Zmijozelu, ostatně jinam by ani nezapadla. Byla stejně rozmazlená jako všichni z té koleje. Odporná.
"Promiňte mi to, nechtěla jsem, neudržela jsem své emoce na uzdě." Omluvila jsem se, je to přece krev Uchihů.
"No, předtím jsem byl milosrdný, tentokrát se to neobejde bez větší újmy." Zašklebil se. Sakra.
"Pěkně vás prosím, odpusťte mi to." Poklonila jsem se, i když se mi to příčilo. Byla jsem vychována k tomu, abych se podřídila. Volně mluvit můžu jen s Narutem, nebo Hinatou a s mým oblíbeným učitelem.
Všimla jsem si, jak sahá pro hůlku.
"Sasuke, je to dívka." Přiložil mu Juugo svou ruku na tu jeho.
"Sakra... ty jsi vždycky proti špatnému." Zamračil se, ale hůlku prozatím nechal chladnou. Celkem mě to uklidnilo.
"Fyzicky se ti nic nestane, děvenko." Přešel až ke mě a zadíval se mi hluboko do očí, přičemž jeden jeho prst spočíval na mé bradě. "Půjdu za tvými rodiči." Znovu mu ten jeho úšklebek přelétl přes tvář.
"Jen to ne!" Kála jsem se. Tohle jsem nemohla dovolit, za tohle mi určitě neodpustí.
"Ať se tak stane." Herecky se zasmál - takový strašný smích jsem ještě neslyšela, myslela jsem si, že mi to snad rozdrásá ušní bubínky - a ladně kolem mne prošel, jen plášť zavlál.
Doplazila jsem se až do svého pokoje, ulehla do postele s nebesy a nepřála si nic jiného, než usnout a už se neprobudit.
Doufám, že se líbila :)


















Byla uzasna.!!
škoda že takovych povídek neni víc... 