
Pěkné čtení ! ;))
Když jsem se konečně vykodrcala na chodbu, měla jsem pocit, že snad vážím o deset kilo navíc, nebo mi přinejmenším na nohu připoutali železnou kouli. Takovou tu, jaká se dává vězňům, aby se nemohli moc pohybovat. Ale myslím si, že v Azkabanu je to jiné, tam lidé už chtějí jenom zemřít. Ale je pár šťastlivců, kterým se podařilo uprchnout. Dodnes to i s mou údajně velikou inteligencí nechápu.
Procházím, nebo lépe řečeno proplétám se davem a doufám, že nepotkám nikoho, kdo by se mi zase mohl posmívat. Ale znáte ty zákony schválnosti, všechno je na nic.
"Už jsem kontaktoval otce, dnes si pohovoříme s ředitelem." Výsměšně utrousil. Já jsem jen zabodla oči do země a prolezla kolem nich. Kdyby tu byl alespoň hodný ředitel, ale na této škole je vážně vše v Uchihův prospěch. Ředitelem je Orochimaru. Takovej slizoun a dokáže se pekelně naštvat. Většinou ale čumí holkám do výstřihu a já mám tu smůlu, že Bůh mne příliš neobdaroval.
Den byl až překvapivě krátký, a to jsem se tak modlila, abych si mohla užívat chvíle učení. Dnes to bylo opravdu zajímavé. S profesorkou Anko jsme se učili poznávat nová kouzla z černé magie, která můžeme kdekoli v tomto nebezpečném světě zaslechnout. Tak abychom věděli, co vše nám můžou způsobit. Následně jsme měli dvouhodinovou dávku lektvarů s paní profesorkou Kurenai. To byla příjemná žena, o nikom si nedělala předsudky. Už dlouho jsem chtěla být jako ona, ale já to prostě nedokážu. Každý je takový, jaký se narodil, už to nezměníme.
"Sakura Haruno do ředitelny." To ne, přišlo to až nezvykle brzo, ani jsem si nestihla dobalit věci a už to bylo tady. Všichni se divili, že proč zrovna já - ta která nikdy nic špatného neprovedla. Kromě toho, jak s oblibou říká Karin, se ukazuju na veřejnosti. Prý by to mělo být považováno za zločin. No já jsem tomu nikdy nevěnovala nějakou pozornost. Mám pocit, že už dokonce i Uchihovi to její věčné pištění začalo brnkat na nervy.
"Jsem tu." Ohlásím se, když jsem byla vyzvána k tomu, abych vstoupila. "Co ode mne žádáte?" Uklonila jsem se. Bohužel jsem vedle ředitelova psacího stolu zahlédla i Sasukeho, se svým vytesaným zaškareděním ve tváři, a jeho otce. Byl zamračený. Tohle nevěstí nic dobrého.
"Chtěl bych slyšet vaši verzi příběhu." Oblízl si své bílé rty.
"Prostě dělal něco, co bylo proti pravidlům, tak jsem ho okřikla." Pokrčila jsem lhostejně rameny, ale přitom uvnitř mě to vřelo. Nevěděla jsem, jak tohle může skončit.
"To jste správně udělala... ovšem tady pánové mi řekli ještě něco velice zajímavého, tak co?" Spojil prsty a mě stekla kapička potu po čele.
"Možná jsem dodala ještě neslušné oslovení, ale za to už jsem se omluvila." Řekla jsem pevně, nebo jsem se o to alespoň snažila.
"No, to je nemilé." Zakroutil hlavou posazenou na svém dlouhém krku. Vypadal skoro jako had, velmi úlisný had. "K vašemu neštěstí jste byla odsouzena k měsíčnímu uklízení všech učeben po vaší výuce a zákaz koukání famfrpálu, včetně toho, abyste nadále chodila do společenské místnosti Nebelvíru." Vznesl ortel. Ale co... Upřela jsem nežádoucí pohled na Sasukeho, který se jen sladce uculil. Sevřela jsem ruku v pěst.
"A taky písemná poznámka, už byla poslána vašim rodičům." To snad ne, tohle mi doma taky určitě nebudou tolerovat. No, ale když si tak říkám, vyvázla jsem z toho ještě dobře. Ale proč, jak se dozvěděl, že chodím k Nebelvírským? Povzdychla jsem si.
"Děkuji pane řediteli, teď mě prosím omluvte." Znovu jsme se uklonila, ještě jednou se vzdorovitě podívala černovlasému do očí a poté konečně opustila místnost. Tak tohle mu teda prošlo, ale... Příště to nenechám jen tak. A na celý měsíc uklízet učebny? Kdy se teď mám učit. Zasténala jsem, proč těch studijních místností nemůže být prostě míň?
Jenomže tohle jsou Bradavice, zde o prostory není nouze. Neřekl mi kdy začínám, no hádám, že od zítřka. Nechtěla jsem pokoušet a tak poslušně nastoupím.
Otřela jsem si pot z čela, který se mi tam mezitím nahromadil a šla do pokoje.
Naštěstí dnes na večeři bylo mé oblíbené jídlo, přidala jsem si. To mi tu náladu trošku zvedlo.
Když jsem odcházela ze síně, někdo mě chytil za ruku a stáhl za roh.
"Sakuro, jsi v pořádku, nic se ti nestalo? Báli jsme se o tebe!" Vykřikl Naruto a objal mě. "Co se stalo?" Díval se na mě ustaraně. Přejela jsem očima i Hinatu.
"Nic důležitého, jenom jsem urazila Uchihy, musím uklízet třídy, nic vážného." Snažila jsem se usmát, ale to, že to tu probíráme, mi moc nepřidalo.
"Aha, já to tušil." Na chvíli to vypadalo, že přemýšlel, protože zavřel oči a jeho obočí se svíjelo. "No, ale i když je to jenom úklid, snaž se Sakuro! Přijdeme tě s Hinatou podpořit! Teď pojď k nám!" Plácl mě přes ramena. S chutí jsem se zasmála. Aspoň někdo za mnou přijde, když už nikdo. Avšak jeho poslední slova mě zarazila.
"A ještě něco..." Posmutněla jsem. "Už k vám nemůžu chodit. Někdo na to přišel." Oznámila jsem mu.
"Cooože?" Vytřeštil svoje pomněnky. "Nemůžou ti rozkazovat, kam máš a nemáš chodit! Pojď!" Chytil mě za ruku a vlekl do jejich společenské místnosti. Zprvu jsem protestovala, ale nakonec jsem se nechala zlákat. Znovu jsem se skvěle bavila. Byla bych mnohem radši, kdybych s ním byla na koleji.
Ale to se mi možná stalo osudným. Uprostřed všeho toho hluku a povídání se rozrazily dveře. Nestál v nich nikdo jiný než náš školník Jiraiya, taky dost úchyl musím říct. Ale někdy byl v poho. A za jeho zády se promenádovala ta Sasukeho prokletá čtveřice. Znovu se na mne vítězoslavně zubil. Jakoby si chtěl snad něco dokázat, že má navrch. V tomto případě měl, jasně, bastard.
"Sakura Haruno, je tu?" I když se mě Naruto snažil zakrýt svou mužnou postavou, mé růžové vlasy mě prozradily.
"Samozřejmě, že tu je." Och a ano, taky ta nechutná čmuchavost Sasukeho. Stiskl mi paži a odvlekl až za Jiraiyou.
"Ředitel mi řekl, že pokud tě tu najdeme, máš další měsíc trestu, který ti uložil. Promiň holka, nemůžu tomu nijak zabránit." Mrkl na mě a i s tím se dveře zase zavřely. Za nimi vyjevené výrazy všech Nebelvírských.
"Nechápu, proč to děláš!" Zakřičela jsem na černovláska. Zastavil se, ale neotočil se čelem. Jenom tam tak stál a mluvil.
"Protože už jsem prostě takový, ale snad bys nechtěla další měsíc, že ne?" Pootočil hlavu a vycenil zuby. Raději jsem zmlkla, ještě by se to díky mé neopatrnosti mohlo stát skutečností.
Další ráno bylo lepší. Za okny byla rozeznatelná jedině mlha. Nic přes ní nešlo vidět. A to dnes máme Péči o kouzelné tvory, no co už.
Znovu jsem ze sebe udělala alespoň osobu, která se může odhodlat projít chodbami a vyšla na jednu z nich.
Den nebyl o nic delší, než ten včera. Uniklo to z dohledu stejně rychle. A já se tedy musela vydat na své putování po všech těch zaprášených místnostech.
Vždycky jsem se musela jít nahlásit do sborovny tomu, kdo za danou učebnu odpovídal. Kmitala jsem jako myš, to vám povídám.
Už jsem pomalu pro dnešek končila, tentokrát nemusím spěchat, mám hodně času a chci ho pokrýt celý, než aby mne někdo načapal, že nic nedělám. Zrovna jsem utírala stoly, když tu najednou někdo promluvil do mého klidného ticha.
"Och, dnes ti to nějak jde." Myslela jsem si, že by to byl třeba Naruto s Hinatou, ale spletla jsem se, nebyl to nikdo jiný než Sasuke Uchiha. Naštvaně jsem si skousla ret, nemínila jsem mu nic odpovídat.
"Tak ty mi ani neodpovíš, no tak to abych si napsal, že chceš další týden." Posmíval se mi.
"To tvoje nechutný vydírání..." Musela jsem si ulevit. Vážně mi bylo z něho na zvracení.
"Alee, tak že by vážně?" Vyplázl jazyk.
"Tak jednou chceš, abych ti odpověděla a když to udělám, tak se na mě oboříš?" Přivřela jsem oči.
"Jsi zajímavá ženská." Přeměřil si mě pohledem. "A chytrá." Sakra, co to tu zkouší?
"Nelichoť mi, stejně ti to z tvého mizerného bodu na samotě nepomůže, klesls u mě tak hluboko, že už to víc nejde. A vůbec, kde máš ty svoje poskoky?" Zeptala jsem se hořce.
"Nevím, někde si trajdají." Pokrčil rameny, asi mou první připomínku odignoroval. Možná je to tak lepší. Povzdychla jsem si a drhla. Tady tahle žvýkačka jde vážně blbě dolů. Ředitel je už zakázal. No, děti to stejně budou vesele ignorovat.
"Měla bys tam dát víc saponátu. Na tu houbu, myslím." A teď se mi snaží radit?!
"Ty to nějak znáš." Vytáhla jsem.
"No, moje mamka tam toho vždycky napráská celkem dost, a kupodivu to i funguje." Pověděl normálně, ten význam příslovce je v jeho případě celkem ojedinělý. Nechala jsem to tak.
"Aha." Vyslovila jsem suše a umývala dál.
On přešel ode dveří až ke katedře a sedl si na ni.
"Nech toho, nebo praskne." Prohodila jsem.
"Ale, slečna Jáskritizujuvše opět promluvila!" Popíchl mě uštěpačně a nasadil ten jeho rádoby nevinný výraz. Ale není to nic víc než vytvarované zlo do lidské podoby.
_____________________
:))


















Brutální díl..
mě se ta povídka tak strašne líbí.. !!
už se těším na další díl.. 