
Mezitím, co chodil mezi černými stromy, přemítal nad tím, co se před pár minutami právě stalo. Ještě předtím bylo vše naprosto v pořádku, oni se radovali, že se znovu našli. Ale teď? Už zase je bez ní. Nedá se říct, že se rozešli, to přímo ne, jen těžká hádka?
Sasuke nevěděl, kdy se růžovláska zase uklidní. Teď už tam nemohl vkročit, ne teď čerstvě po tom, co si udělali. Znovu si ublížili. A to neměli.
Sakura mezitím bezmocně seděla na posteli a plakala. Nemohla dělat nic, jen čekat, než se černovlásek vrátí. Proč se tak rozohnila? Proč ho vyštvala pryč z domu? Nenacházela odpověď. Co by teď dala za to, aby se vrátil a pevně ji objal.
On teď na to neměl ani pomyšlení. Myslel si, že by ho tak jako tak vyhnala zpět do chladných ulic.
A tak se jen tak procházel, občas koukal na měsíc a přemýšlel o dalších dnech, a jak jí vysvětlí, že to tak nechtěl… Vůbec nepomyslel na to, jak se musí cítit ona. Že to třeba cítí úplně stejně.
Sakura se ráno probudila a čekalo jí vskutku nepříjemné překvapení, musela jít do školy. Povzdychla si, nasadila si papuče a sešla dolů do kuchyně. Snídani už - jako vždy - byla přichystána na stole a čekal jen na to, až ji někdo sní. Mohl to být kdokoliv, kromě dvou ptáčků sídlících v kleci. Nosili jména Kili a Fili. Nebyly nějaká speciální, ale Sakuře se líbili. Navíc oni byli jediní, kteří v její přítomnosti za dřívější osobnosti vydrželi více než půl hodiny.
Nasnídala se a pádila do školy. Musela. Cestou se její myšlenky okamžitě zaměřily na černovlasého Sasukeho. Nemohla ho žádným zázrakem vytěsnit z hlavy.
"Sakuro!" Zvolal někdo, Sakura se hbitě otočila, neboť doufala, že to bude její milovaný. Skutečnost byla ale jiná. Hlava jí poklesla.
"Ahoj, Hisashi." Otočila se na patě a šla dál. Neměla na něj dnes náladu už jen kvůli tomu, že se kvůli němu včera se Sasukem tolik nepohodli.
"Ale no, copak mě nevidíš ráda?" Zářivě se zazubil a doběhl ji. Došli spolu až do třídy, kde se posadili.
"Co tu děláš, ty vedle mě nesedíš." Snažila se ho odplašit, ale nešlo to.
"Já vím, ale chtěl jsem si s tebou trošku pokecat, než začne hodina." Zasmál se a pohladil ji po hlavě. Ona se jen silně začervenala a uhnula očima. Nemohla se mu dívat do těch jeho, když jí v hlavě strašil Sasuke. To právě kvůli tomuhle se včera tak rozohnili.
"Promiň." Vypravila ze sebe a odtlačila ho. "Teď potřebuju být sama." Konečně na něj pohlédla.
"Jak chceš být sama ve třídě plné děcek?" Pousmál se.
"Prosím." Přešla jeho otázku, vlasy si naházel do očí a odešel. Možná, že ho zranila?
Po škole se vydala chladnými ulicemi opět do svého domova. Prohlížela si různé obchůdky a vitríny. Všude se tam váleli buď roztomilí plyšáci, a nebo aby toho nebylo málo, jako naschvál velká srdce a tak dále. Povzdychla si. Kdyby se byla Sasukemu už dřív omluvila, nemusela by se teď tak trápit.
Došla až k uličce, za jíž rohem už byl její domeček. Možná, že tam na ni bude čekat?
Přidala do kroku. Když však uviděla dveře od bytu a před nimi nikdo. Její nadšení opadlo. Že by to s ní už vzdal? Že by všechny ty zamilované kecy byly jen snůška blbostí?
Znovu se z jejích úst vydralo smutné zachrčení a odemknula branku.
Jakmile vstoupila, začal její nos čmuchat velmi dobré jídlo.
"Ahoj mami, co bude?" Objala svou mámu okolo pasu, mírně se zarazila. Tohle nemohla být její dcera, už posledně si všimla, že je jako vyměněná. Pro sebe se usmála.
"Smažená ryba a rýže." Otáčela se u plotny.
"Mňam!" Vyhrkla a usrkla si z pohárku vody. Byla zvyklá jen na nějaké luštěniny. Konečně se pořádně nají, už úplně zapomněla jaké je super, když se člověk může najíst s těmi, koho má rád. Ovšem teď jí tu někdo zásadní chyběl.
"Půjdu na chvíli ven." Řekla ještě, máma jen odkývala a vzkřikla něco v tom smyslu, ať je do oběda doma.
Znovu se procházela ulicemi, kde ještě jakš takš pražilo sluníčko, ale už se chýlilo k zimě. Byl skoro podzim. Ona vzpomínala na ta vedra, když byla v divočině. Opravdu jí to změnilo. Pro sebe se usmála. Kdyby se tam tenkrát neocitla, kdo ví, jak by se teď chovala? Nic by jí netrápilo a na vše by kašlala? Místo mami a tati by říkala Mebuki a Kizashi? To si teď nedokázala představit. Místo vřelých úsměvů by se jen mračila. Bůhví, jak by to všechno bylo…
Sedla si na jednu osamělou lavičku uprostřed hloučku stromů a rozplakala se. Ne nijak hlasitě, jenom tak, aby tu bolest ze sebe nějakým způsobem filtrovala. Proč jen Sasukeho vyhandrkovala. To není správné.
"Ahoj Sak. Proboha, co se ti stalo?" Vykřikl a přihnal se k ní jako velká voda.
"Hisashi… neříkala jsem ti snad, že chci být sama?" Utírala si slzy.
"Ale já se na tebe nemůžu dívat jen tak!" Objal ji okolo ramen a nechal ji, aby se mu vyplakala do trička.
"Už můžeš jít." Snažila se na něj usmát, ale víc než jako úsměv to vypadalo jako obličej, kdy jste právě probudili bezdomovce.
"Nenechám tě tu samotnou." Pohladil ji po tváři. Sakura pochopila, že s ním se asi nebude moct nic udělat. A tak tam jen spolu v tichosti seděli, místy to přerušovalo jen Sakuřino popotahování.
"Víš… možná, že nejsem ten, za koho mě máš." Ušklíbl se a vzhlédl k poletujícím mrakům. Ona na něj jen upřela své zvědavě vyhlížející oči.
"A jak víš, za koho tě mám?" Teď jej trošku přechytračila, ovšem on byl plně vybaven a připraven na každou situaci. Lehce se nad ni nahl a její tvář vzal do svých dlaní.
"Udělal by ten, kdo si myslíš, tohle…?" Už už ji skoro políbil, ale vyrušil ho nějaký příkrý hlas, který vyjadřoval rázný nesouhlas a nadhled.
"Okamžitě toho nech!" Kráčel sem, Sakuru okamžitě oslepil jeho jas. Konečně... Pomyslela si. Co když ji však odmítne? Co když na ni naprosto zanevřel? Potom ale ucítila stisk na svém zápěstí a jemné potáhnutí jí dokázalo zvednout z lavičky. Jeho ruce se ovinuly okolo jejího pasu a přitiskly k sobě.
"Sasuke…" Zašeptala do jeho košile.
"Ty nejsi ten, kdo určuje pravidla." Řekl Hisashi, i když měl ocas stáhlý, klepal se jako ratlík.
"Ale to se mýlíš, protože já jsem." Hořce se zasmál. "Tohle už mi nikdy nedělej, Sakuro." Sehnul se k jejímu oušku. Následovně společně odešli, už ruku v ruce.
"Promiň mi to." Vychrlila ze sebe, jakmile zaklaply dveře od jejího pokoje. "Tak moc mě to mrzí!" Hodila se mu okolo krku a on jí nechal, aby svými slzami smáčela jeho plandavou košili.
"To je dobré, to já bych se měl omluvit, neměl jsem být tolik žárlivý, ostatně i teď jsem se nehezky předvedl." Podrbal se ve vlasech a ona k němu vzhlédla.
"Jsi jenom můj Sasuke…Nedám tě nikomu, nikdy." Promlouvala. Vytřeštil oči, ale jen na chvíli.
"Přesně to jsem chtěl říct já. Nenechám tě odejít, i kdybych si tě měl někam zamknout, mně neujdeš." Pohladil po vlasech, políbil na čelo, až přešel k sladkým polibkům na rty.
THE ENDO!
Tento dílek trošku kratší, ale doufám, že se líbil, co vy na to? ^^


















Jéé pěkný příběh :)