Od zimy 1/2

24. ledna 2013 v 5:00 | Ufonek |  Jednorázovky
10 Komentářu si prosím...
Enjoy ;)
Konečně volno od těch písemek a všeho shonu u pololetí. Fuj. :)










Sedíme spolu na můstku a tiskneme si ruce. Tvůj batoh lehce pohozený za námi. Nic není teď důležitějšího než my dva. Bachraté vločky se snášejí na břidlicové střechy. Všechno se zdá být tak idylické. A to jen, když jsem s tebou.
"Vážně musíš odjet?" Brouknu, když si opřu hlavu o jeho svalnaté rameno teď pokryté tlustou vrstvou látky. Je chladno, až příliš. Marně se snažíme zahřát tím, že se k sobě tiskneme. Ale to hlavní, co nás zahřívá, máme uvnitř. To jediné mi vysílá teplo do celého těla. Smutně se usměje.
"Bohužel, ale neboj se, za dva roky jsem zpátky jako na koni." Pohladí mě po tváři a já pohlédnu do jeho onyxových očí, které mě už tehdá tolik uchvátily.
"A jsi si jistý, že se vrátíš?" Po tváři mi stéká jedna slza a on ji jen jemně setře svým teplým prstem.
"Neboj se." Vypadá to, jakoby uklidňoval spíše sám sebe, než mě. Políbí mě na obnažený hřbet ruky, nevzala jsem si rukavice a teď mrzneme. Zadek je již dlouhým sezením zledovatělý. Ale mě to nevadí, to jsou mé poslední chvilky s ním.
"Já se nebojím… Stále vzpomínám na to, jak jsme se poznali." Potom, co to ze sebe dostanu, se uchechtne. Ach, ty jeho rysy… Ještě pevněji sevře mou dlaň ve své.
"Jo, vždycky jsem všechny urážel a nikdo si nedovolil na mě, až ty a tvá prořízlá pusa." Daruje mu polibek na rty.
"Víš, nejsem ten typ, co si všechno hned nechá líbit. Jsem ráda, když to tomu druhému můžu pořádně vytmavit." Vypláznu na něj jazyk, ale jsem spokojenější, když ho schovám, vítr je tuhý.
"Pamatuju si tvá slova, od prvního až po konečné." Poví mi zasněně a nostalgicky se zahledí do dálky. "Sem jsme vždy chodili, líbali se a já tě házel do vody." Zazubí se a podívá se na mě. Já zbystřím.
"Opravdu si pamatuješ, co jsem ti řekla?" Projevím zájem a pohladím ho po vlasech, a zároveň s tím mu smetu neposlušné vločky z jeho jemných a dobře operovávaných havraních vlasů.
"Vážně." Přitvrdí a já na něj zvednu jedno ze svých růžových obočí, to on je ten, jenž mě toto gesto naučil.
"Tak mi je zopakuj. Ráda si je poslechnu." A znovu si opřu hlavu o jeho rameno.
"Ječelas na mě. Není divu, že se mi to vrylo do srdce a přemýšlel nad tím noc i den. Až pak jsem se odvážil za tebou zajít a říct ti, že takhle mě ještě nikdo neseřval. Že jsem si uvědomil, to co ses mi celou dobu snažila říct. Že ve mně nevidíš jen kluka s krásnou tvářičkou. Že vidíš až přímo do mě. Tak tedy… Jednoho dne pochopíš, kolik lidí při tobě stojí. Kolik lidí si hrálo na upřímné přátele, a přitom tě za zády pomlouvalo. Kolik lidí ti slíbilo přátelství na celý život a po pár týdnech jste se vzájemně odcizili. Jak ti říkali, jak mnoho pro ně znamenáš, jak tě nikdy nechtějí ztratit, jak tě chtějí mít vždy u sebe, jak s tebou chtějí přežít celý život. Jednoho dne začneš na to všechno vzpomínat, na ty planá slova. Na co ti to vše slibovali, když to nedodrželi. Ale nezůstane ti nic jiného, než se s tím smířit a jít dál. Tak se podívej kolem sebe!" Byla jsem ohromená. V němém úžasu jsem otevírala a znovu zavírala ústa. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jedinou smysluplnou větu. On se jen uculil a potom si povzdychl, čímž zapříčinil obláček páry vznášející se z jeho rtů.
"Ty si to opravdu pamatuješ." Zavrním a políbím ho na jeho alabastrové tváře.
"Není divu, ta slova mě okouzlila, tys mě okouzlila…" Proč tu teď sedíme, jako kdybychom každou chvíli měli umřít?
"A pak jsi mi řekl, že mě miluješ a já nemohla být šťastnější." Do tváří se mi nahrne ruměnec.
"Stále miluju to tvé sladké červenání." Pozvedne mou bradu tak, abych se mu koukala do očí a lehce a s veškerou grácií mě políbí. Líbáme se dlouho, až dokud nám nedojde dech. Tahle činnost mne nikdy neomrzí.
"Už bych měl jít." Ještě jednou mě pohladí po tváři a začne si stoupat. Jenom si jej s protestováním snažím stáhnout zpět. Chci ty roky zpět. To blbnutí, lásku a tak.
"Už mě čekají." Namítne, ale já neustávám. Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Postavím se, značně mě převyšuje, asi o třičtvrtě hlavy, má metr devade. Usmívám se. Nesmím začít plakat. Ne před ním, když máme před sebou poslední společné chvilky.
"Budu ti každý den psát a přitom netrpělivě čekat na tvé dopisy." Znovu mě políbí na hřbet ruky. Je tak elegantní.
"Máš štěstí v tom, že tam nebudou žádné ženy, jinak bych snad přijela osobně." Usmívám se pod vousy.
"No, na vojně asi vážně ne." Zazubí se, ale já přitom vidím, jak se mu za okraji svého úsměvu zračí zklamání.
"Taky nechci odjet." Přizná se mi, když zpozoruje s jakým pohledem ho zkoumám.
"Věř, že kdybych mohl, nejel bych, a nebo tě sbalil do kufru. Myslím, že s tvou trpasličí výškou by ses tam dokonce nacpala." Popíchne mne. Obvykle bych do něj začala i přes žádné odezvy bušit pěstmi, ale tentokrát to jen přejdu s úsměvem. Jak dlouho ten jeho hlas neuslyším?

"Sasuke!" Uslyším jeho jméno z jiných úst a bolestně semknu víčka k sobě.
"Už opravdu musím, lásko." Políbí mě na čelo a potom ještě jednou na ústa.
"Neodcházej." Zašeptám prosebně a už to vážně nevydržím. Po tvářích mi začnou klouzat slzy velké jako hrachy.
"Neplakej. Nebo začnu taky a to bys nechtěla." Řekne roztřeseně, pohlédnu na něj zpod svých dlouhých řas a opravdu vidím, jak mu začínají skelnatět oči. Potom mu jedna sjede po tváři.
"Miluju tě a vždycky budu. Neumřu, jdu jen bránit vlast a čest naší země. Vrátím se." Pomaličku pouští mou dlaň a nasazuje si na záda batoh. Trpce vzlyknu. Ne, nemůže odjet. Jeho záda se neustále vzdalují a on pak nasedá na jednu z obrovských lodí, zdraví se se svým přítelem, ale všímám si, že ne s takovou vervou a nadšením, jak to vždy dělává.

Ještě dlouho pozoruju z můstku tu neustále zmenšující se loď. Ještě stále vidím Sasukemu do tváře. Bezmocně po jeho přenádherné tváři přejíždí bolestná grimasa. Nikdy ho nepodvedu, vždy se chytnu za srdce, když pomyslím jen na to, že by to on udělal mě. Ale on to neudělá, on takový není.
"Sakuro, miluju tě." Slyším, jak jen tak polohlasně volá.
"Já tebe víc…" Namítnu a už se plnohodnotně rozpláču. I když si slzy neustále otírám do rukávů, tvoří se nové a nové, až si nakonec kleknu a složím hlavu do rukou. Cítím se tak bezmocná.

Doma na mě čeká horká čokoláda a přichystaná koupel.
"Věděla jsem, že tě to vezme mnohem víc, tak jsem ti něco připravila." Něžně se na mě usměje má tmavovlasá kamarádka. Její mýdlové oči jsou opuchlé, ale pořád méně než ty moje. Jakš takš už jsem se cestou domů uklidnila, ale jakmile ji spatřím, znovu se ta vlna ve mně probudí a já propadám hysterii.
"Ach Hiny, nechápu, jak můžeš být tak silná." Popotahuju jí do ramena. Cítím taky mokro na tom svém.
"Já nejsem, neboj se, to zvládnem." Poplácá mě povzbudivě po zádech a já jdu raději usrknout toho horkého nápoje, který mé rozbouřené emoce nějak mírně utěšuje a chlácholí mé rozbolavělé srdce.
"Ber to takhle, jsou to jenom dva roky." Utírá si oči. Smutně se na ni usměju. Jenom… Kéžby. Vždyť tohle není normální, jak můžou ještě verbovat. Já taky byla na vojenské škole, jenže dívky většinou do boje neberou.

Popadám osušku a zalézám si do koupelny. Zamykání nemá smysl, jelikož žádný z mužského pohlaví nehopsá po bytě. Navíc si stejně do vody dávám hustý povlak sněhobílé zářící pěny. Zakloním hlavu a vychutnávám si to teploučko. Jsem tak strašně vysílená.
"Sasuke…" Vzdychám a nořím se stále hlouběji do vody. Mám chuť se rozpustit.


Celou noc strávím pod dekami a občasnými sny, ve kterých volám jeho jméno a vždy se s trhnutím probudím. Co když se mi někde zabije? Snažím se na to nemyslet.

Asi za týden mi přijde první dopis, ve kterém mi píše jeho úhledným písmem, že dojeli v pořádku a že mě má moc rád a myslí na mě. Hinatě taky přišel dopis, od Naruta, ostatně jak jinak. Hbitě mu odepisuji a na další den vhazuji do schránky. Modlím se, ať se to dopraví do správných rukou. Byla bych nerada, kdyby si někdo četl moje slohovky plné milostných vyznání a srdcebol. Jsem tak strašně zarmoucená. Nemůžu přestat myslet na to, že by se mu mohlo něco stát.
Naštěstí mě vždy informuje jak to probíhá, jak se má, co dělá, a obratem mu posílám já své pocity a mé výplně dne. Jednou mi psal, že mu bouchla bomba skoro u zadku a nebýt Naruta, neví, kde by se sám nacházel. Posmutněla jsem, není to sranda. Vůbec ne.
Naštěstí je zatím v pořádku, já neustále studuju a jsem ráda, že někdy se mi dovedou myšlenky odtrhnout od jeho krásy a smyslných rtů. Občas mám chuť za ním jet, do jeho končin a pevně ho sevřít v náručí. Škoda, že technologie ještě tak plně nepostoupila, abychom se mohli vidět. Hologramy, pevné z masa a kostí.
A takhle za námi uběhl první půlrok.
____________________
Bude pokračování, snad jsem vás neunudila. Co vy na to?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 saske8310 saske8310 | E-mail | 24. ledna 2013 v 9:56 | Reagovat

pekny dielik.

2 yuki-chan yuki-chan | 24. ledna 2013 v 14:15 | Reagovat

krasneeeeeee :-D

3 Shiki-chan Shiki-chan | Web | 24. ledna 2013 v 15:04 | Reagovat

hustýýýýý mo dobrý :) dtrašně se mi to líbí :) pokud to yase neskončí smutně

4 misaki misaki | 24. ledna 2013 v 15:43 | Reagovat

Jé to bylo pěkný.. :-D už aby byl další dil. :-D

5 Cherry Cherry | Web | 24. ledna 2013 v 20:21 | Reagovat

8-O :-D Já-áá se těším na další část!Hrozně moc! :-D

6 Katty Katty | 24. ledna 2013 v 20:43 | Reagovat

Kawai !! x))

7 katka katka | Web | 25. ledna 2013 v 13:56 | Reagovat

super povídka

8 alisen alisen | E-mail | 26. ledna 2013 v 7:45 | Reagovat

prosímmm pokráčkoo :-)  :-)

9 alokynka alokynka | E-mail | 26. ledna 2013 v 7:46 | Reagovat

hezká povídka a já se nemůžu už dočkat pokračování

10 hynyty sarah hynyty sarah | 26. ledna 2013 v 8:43 | Reagovat

Krásnná povídka-zachráním vás=10tý komentář :-D

11 Bella-chan Bella-chan | 26. ledna 2013 v 11:11 | Reagovat

nádherná povídka, těším se na pokračování :-)

12 Kacule Kacule | 26. ledna 2013 v 21:36 | Reagovat

Páni krása, promiň že to čtu až teď ale nemohla jsem dřív. Opravdu se ti to moc povedlo. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama